Jeden z nejdůležitějších kroků na duchovní cestě, ne-li ten nejdůležitější, je schopnost,
dovednost, možnost, síla být jednoduše se svým zážitkem. Ne jen být se svým zážitkem,
ale být jednoduše se svým zážitkem.

Naše tendence je, že když něco zažíváme, musíme s tím něco dělat: analyzovat to, vysvětlit
to, zařadit to tak, abychom to mohli vložit do našeho archívu, do archivačního systému,
něco udělat, použít to jako základnu, z které vyjdeme, a tím něco získáme, nějakým způsobem
to použít. Něco k tomu přidat spíš než na to odpovědět. Všechny tyto věci, které děláme,
ničí zážitek a mění čistotu zážitku na další událost ve filmu.

Ve chvíli, kdy vstoupí tvá mysl, aby se zážitkem něco dělala, bude to dělat jen v mezích
svého vlastního modelu. Zničí zážitek, protože vztahuje zážitek ke stávajícímu souboru
„možností“, které vládnou tvé mysli. Být schopen jen zakoušet zážitek, zůstávat se zážitkem
aniž bys k tomu cokoli přidával, cokoli z něj ubíral, nebo činil krok, z kterého máš pocit,
že je vývojem zážitku, zužitkováním zážitku, to je velmi důležité. Všechny tyto věci
zmenšují, ubírají, snižují sílu zážitku.

Když máš zážitek, je vždy zvnějšku tebe. Něco nebo někoho potkáš, stane se nějaká událost:
máš zážitek. Takže je tvůj dar. Vesmír ti dal tento dar. A pak uděláme to, že řekneme:
„Mockrát děkuji,“ zabalíme jej do papíru, obvážeme stužkou a předáme jej mysli a řekneme:
„Otevři to a řekni mi, o čem to celé je. Přidej to do své sbírky zážitků, ujisti se, že jej
dáš na správné místo a pak budu mít další zážitek ve své výstavce zážitků.“

Doopravdy zůstat se zážitkem bez popisování, bez pojmenovávání, bez interpretace,
bez analyzování, bez toho, abys z něj cokoli dělal, dokonce bez jakéhokoli slova o něm
v mysli své nebo někdo jiného během rozhovoru, ti dá šanci, že tě ten zážitek rozšíří,
pohne tebou, posune tě dopředu - nebo dozadu (směje se) – někam, kde jsi před tím nebyl.
Ale pokud se jej zmocníš a uchopíš svou znalou myslí a všemi vědomostmi a zkušenostmi,
které doposud má, pak faktor neznámého je ztracen.

Jedno z mých oblíbených zenových rčení je: „Nepřidávej nic k životu.“ Ale dokonce i to je
příliš, protože něco přidávám. (směje se) Cokoli jiného než „nic nepřidávej“ něco přidává.
Ale takhle fungujeme, takže je velmi těžké s tím přestat. Jak to jednou začne,
jsi již téměř ztracený.

Jediný způsob jak opravit tuto sebe-destrukci zážitku, je být přítomný a vědomí ve chvíli,
kdy je zde zážitek – což znamená pořád – a pozorovat pohyb k tomu, že jej chceš
vysvětlovat, něco s ním dělat, hrát, přidávat, utíkat a říkat ne. A ne jenom říkat ne,
protože tak s ním jistým způsobem bojuješ – a když s ním bojuješ, pak jsi znovu ztracen –
ale říct: „Ne. Nebudu to dělat. Místo toho zůstanu s tímto momentálním pocitem něčeho,
co se děje v mém bytí. Nepůjdu s tebou, mám jinou možnost než jít s tebou do tvých výkladů,
do tvých činností, do tvých úniků, do tvých útěků. Mám jinou možnost a to je prostě dýchat
a být se zážitkem.“


To neznamená, že jsi prostě pasivní a říkáš: „Nesmím nic dělat. Musím jen sedět, dýchat
a být se zážitkem.“ Ano, musíš, to je to, co musíš dělat, ale…

Mysl říká: „Jo, ale pak se nic nebude dít.“ Ale pokud zůstaneš se zážitkem, aniž bys cokoli
k němu přidával, alchymická směs toho, co jsi, a toho, co vstoupilo do tebe, do širšího
zážitku, vytvoří, až bude připravená, odpověď, která vzejde ze zážitku – přímo ze zážitku,
a ne napřed do mysli a pak mysl, která se jej snaží změnit na nějakou akci.

Jít skrze mysl je klikatá cesta. Přímá cesta je čekat na něco, co se stane, když jsi jen
se zážitkem, a pak je to odpověď a ne reakce.

Když jsme v prostoru energie a lidé začnou hodně křičet – jak to někteří lidé někdy dělají,
jako zde někdo křičel ráno – to není odpověď, to je reakce. Mysl vysvětluje vše, co se děje
a říká o tom něco a proto reaguje.

Například jsi v situaci, kde cítíš strach. Něco se děje a energie, která se pohybuje,
je strach a ty zůstáváš s pocitem strachu. Pak vstoupí mysl a řekne: „Mám strach. Mám
strach z toho, co se děje a když mám strach, křičím. Už když jsem byl malé dítě a měl jsem
strach, křičel jsem, takže začnu křičet.“ Křik přichází z mysli, nepřichází ze situace.

V této místnosti se neděje nic, co by mohlo způsobit, aby někdo začal křičet způsobem,
jakým zde někteří lidé křičeli. Když k tobě někdo přijde a začne ti ubližovat a zraňovat
nějakým nástrojem, nožem, nebo tě začne škrtit, pak budeš křičet, a to bude ze zážitku,
ale zde nic ani v nejmenším nepodněcuje takový křik.

Neříkám: „Lidi, nekřičte,“ říkám: „Pozorujte, jak tento křik vzniká mimo centrum aktuálního
zážitku.“ Mysl se dívá na zážitek a mysl se rozhoduje: „Teď se má křičet, na takovém místě
křičím, to je ten zážitek, při kterém křičím, tak jako když mi bylo čtyři nebo pět let. Mám
strach: křičím. Mami, pomoc! Něco se děje a mám strach, že budu zraněn, zničen a nemůžu
to zvládnout.“

Když se naučíš odpovídat na to, co se ti děje tím, že nebudeš odcházet do mysli a zůstaneš
s okamžikem, ve kterém se děje něco silného, objevíš, že máš nejenom zážitek, když se děje
něco silného, ale že zažíváš každý okamžik svého života.

Běžně to nevíš. Když to říkám, říkáš: „Samozřejmě vím, že je to pravda!“ Ale mohu tě
ujistit, že běžně většina z vás – někteří z vás někdy a někteří z vás hodně často, všichni
někdy – když váš zážitek není silný, vůbec nezažíváte zážitek, protože myslíte, plánujete,
divíte se, vzpomínáte, diskutujete, debatujete, hrajete. A tak okamžiky zažívání dechu,
zvuků kolem, vaší přítomnosti v životě nevnímáte, nejste tady. Když se něco silného stane,
co prorazí skrze mysl, narazí do mysli, mysl řekne: „Ajaj, děje se něco silného. Co si
o tom myslím?“ a jste zase zpět v mysli. Zážitek je vnucen do obvyklého pohybu tvé mysli
a její činnosti, do filmu. Takže si nejsi nikdy vědom žádného konkrétního zážitku,
jsi ve filmu.

Když se naučíš skrze silné zážitky, které přijdou, zůstat se silnými zážitky, pak okusíš
jaké to je být tady a přítomný bez toho, abys cokoli přidával, jen se životem. A pak
uvidíš, že tohle se děje pořád. Dokonce i pokud to není tak intenzivní tak jako v tomto
okamžiku, dokonce i když jen tiše sedíš, nic neděláš, nikam nejdeš, esence přítomnosti
a bytí a vědomí o tomto bytí skrze zážitek je vždy dostupná. Není okamžik, kdy není
přítomna. Ani jediný okamžik.

A pak díky této bdělosti uvidíš, že ačkoli je to někdy silné a někdy ne tak silné,
někdy se toho děje hodně a někdy se toho děje málo, vždy se něco děje, a to dění jsi ty.
Objevíš,že ve skutečnosti když se děje něco silného a když se děje něco ne tak silného,
něco je vždy stejné, což jsi ty a tvá existence. Může to být silné, může to být méně silné,
může to být nepatrné, ale pod všemi těmi variacemi mezi vrcholy a plošinami je to
ve skutečnosti vždy stejné: jsi živý a jsi v tom a je to v tobě. A když jsi s tím tímto
způsobem pořád, nebo více méně pořád, pak jsi poprvé dorazil sám k sobě.

Tak chceš sny a filmy nebo chceš skutečnost?

Sny jsou velmi úchvatné, filmy také, protože jsi hrdina nebo hrdinka – všechno se kolem
tebe děje. A když jsi tady, nejsi vůbec centrem reality, jsi centrem jedné reality,
ale síla existence je tak intenzivní, že když jsi v ní, nemáš žádnou touhu, žádné přání
nebo naději pro cokoli jiného. Přichází více věcí, ale ty je nepožaduješ, nedychtíš
po nich, netoužíš po nich, protože pouze prosté bytí, bytí v živosti je samo o sobě zázrak.

Takže je to jiným směrem než někam jít, o což se všichni vědomě nebo nevědomě snaží.
Je to nikam nejít. Není kam jít a nepotřebuješ nikam jít. Už jsi tady.

Vím, že to všichni chápete rozumově, protože jste to již určitě slyšeli, a slyšeli jste to
mnohokrát, ale v tomto okamžiku to nejen říkám, navazuji na to, co jsem již řekl odpoledne,
že nejen to co vám říkám je pravda, ale říkám, že objevíte tuto pravdu ve směru,
kterým ukazuji.

Když se zřítí hvězda, velmi zhoustne. Gravitační pole tak zesílí, že z něj nic nemůže
uniknout, ani světlo, takže se tomu říká černá díra. Žádné světlo z ní nemůže vystoupit.
Když se na ni podíváš, je černá. Světlo nemůže vyjít ven. A je tmavší a tmavší a hlubší
a hlubší a pak se dostane do bodu, kterému se říká kvazar a vynoří se v jiném vesmíru
jako světlo. Všechno světlo, které bylo stlačeno a kterému bylo bráněno v prožití, rostle
a roste a pak vytryskne v nové vesmíru jako velká sprcha světla.

A takové je to i na Cestě. Když stáhneš svou základní energii a sílu – svou osobní sílu –
když stáhneš své hledání a touhy a přání z hvězdy ega a putuješ dovnitř – o čemž je
duchovní cesta: jít dovnitř, dívat se hlouběji než jak se věci dějí – dojdeš
ke svému čistému bytí a odtud se otevře celý nový vesmír.

Pak uvidíš světlo a pak uvidíš, že všechno je ráj. Pak také uvidíš to, co již někteří
z vás zažívají: že všechno je tanec a všechno je jeho součástí a že to ní o tom se
pohybovat, je to o tom se nechat pohybovat. A všechny tyto věci se stanou jasné, zřejmé.
A pak je zde díky našemu porozumění naprosto jiný řád, jak se věci dějí.

A aby nastala tato změna, je nutné to pevně uchopit – to, co jsem ti říkal. Okamžik.
Zážitek okamžiku, reality. A tohoto zážitku se musíš pevně držet.

Toto byla posladní Buddhova slova: „Pevně se drž pravdy, která je v tobě. Pevně se drž
světla, které je v tobě. Pilně pracuj na svém vlastním spasení.“

„Pilně“ znamená se soustředěním, s úsilím, s rozhodnutím, s odhodláním, s předsevzetím.
Zůstat s tím místem uvnitř tebe, s životem, který je centrem svého bytí. A není to
abstrakce, je to něco, co najdeš, když budeš sám se sebou v každém okamžiku. A to je těžké,
když jsi zvyklí cestovat po všech místech své mysli. Ale když se dostaneš k bodu
v zážitcích, tak jako můžeš tady, kde se děje všechno velmi intenzivně, pak je to
příležitost být s tím a vidět, že to nepoužíváš, abys z toho zase vyskočil a přidal to jako
nějakou úžasnou věc do filmu.

Když přemýšlíme a sníme a uvažujeme a vzpomínáme, ve filmu je to nudné, ale děláme to. Nudí
nás to, ale stále to děláme. A pak se stane velký zážitek a řekneme: „Ach, teď můžu přidat
do filmu nějakou úžasnou věc. Teď můžu dát do svého filmu opravdové exploze a ohňostroje.
Právě jsem měl tento zážitek, tak ho hodím do filmu.“

To se děje. A musí se to odmítnout. Musíš zůstat, nebojovat s tím, ale zůstat s tím a říct:
„Ne, nechci to ztratit ve filmu, chci jen zakoušet, jak je mi v tomto okamžiku. To je vše,
co potřebuji dělat – být sám se sebou a zakoušet, jak je mi v tomto okamžiku.“

To je celý smysl tantry. Když se milujeme, v hlavě se nám honí: „Ach, to bylo dobré! Co teď
budeme dělat dál? Ach, orgasmus! Správně!“ – bum, bum, bum, ahoj, konec! (smích) A pak
znovu a pan znovu a pak znovu. Tatra říká: „Být spolu, být si blízko, intimně se dotýkat
jeden druhého, sexuálně se spojovat, to je takový silný okamžik, proč cokoli dělat, proč
cokoli přidávat?“ Ale mysl říká: „Někam se musíme dostat. To je úžasné, ale musíme být
ještě úžasnější. Získejme ještě víc.“ Ale pokud místo toho zůstaneš s intenzitou objímání
a dotýkání a společné přítomnosti, najednou zjistíš, že máš všechnu intenzitu, kterou bys
mohl v ten okamžik mít.

A nakonec se může každý okamžik stát tantrickým okamžikem. Pouze sedět tady v této
místnosti může být jak vysoký, intenzivní, sexuální zážitek, erotický zážitek, milostný
zážitek, vášnivý zážitek, radostný zážitek, šžastný zážitek, rozkošný zážitek. To, kvůli
čemu musíme něco dělat, aby to vzniklo, aby se to stalo, je většinou dostupné v každém
okamžiku.

A když najdeš to místo, kde zakoušíš každý okamžik, aniž bys o něm přemýšlel, aniž bys
k němu něco přidával, aniž bys analyzoval, aniž bys srovnával, místo, kde jsi chopen být
takový, jaký jsi v každém okamžiku, a brát to, co přichází, jako výraz Toho, co jsi,
pak jsi dokončil X-Run (X-Run se jmenuje jeden z nejpokročilejších tréninků, které Michael
nabízí, a z kterého tato promluva pochází), protože to je to X, a X-Run je výprava k tomuto
místu, kde jsi v tantrickém spojení se vším, co je v každém okamžiku okolo tebe.

Takže jakýkoli postoj, který máš ke svému zážitku, ho zkazí, až už je to: „Musím z toho
něco získat,“ nebo možná něco úplně odlišného jako: „Jsem chladný člověk, takže se nenechám
strhnout; budu pozorovatelem toho okamžiku, budu chladný.“ Také to všechno k tomu něco
přidává, protože tvé ego stále velí a rozhoduje, co s tím zážitkem dělat: „Jak využít tento
zážitek v můj prospěch, tak jak si myslím“ – docela chybně, samozřejmě – „Musím z toho něco
mít?“ Protože tvá představa o tom, co chceš, jak těžit ze zážitku, je založena na tvém
filmu a tvých představách o tom, co je pro tebe dobré, ale ty nevíš, co je pro tebe dobré.

Tvůj zážitek každého okamžiku ve skutečnosti vůbec nepotřebuje „tebe“. Doufám, že lidé tady
měli o tom alespoň nějaké záblesky. Nepotřebuješ „tebe“. Zážitek se děje, ale nepotřebuješ
někoho, kdo se jmenuje „ty“, aby s tím zážitkem jednal. Se zážitkem se nemusí jednat, musí
být dovolen.