Gustav Meyrink – Hledání démonů v Tibetu



Jeden estonský železniční inženýr, který za časů posledního cara dlouze pobýval na Dálne´m Východě a často se stýkal s mongolskými lamy, mně před lety ujiš?oval, že v kruzích ruských a asijských okultistů není pochyb o tom, že všechny ty hrozné události od roku 1914 nejsou dílem člověka, nýbrž musí být připsány na konto démonické bytosti, neškolenému oku obyčejného člověka neviditelné. Petrohradský dvorní mág a okultista, napůl Francouz a napůl Mongol, prý vyvolal tyto ďábly v přítomnosti cara a jednoho tibetského obchodníka s čarovným kvítím, jenž byl přítelem známeho Rasputina, a to pomocí teurgického spřísahaní na způsob spiritistické seance.

Inženýrovo vyprávění vyvolalo ve společnosti, kde bylo předneseno, hlasitý výbuch smíchu. Na námitku, že je naprosto pochybné, aby jeden jediný člověk nesl vinu na tak strašlivých katastrofách, jen odvětil: „Jediná morem nakažená krysa dokáže zahubit miliony lidí.“

Člověk Západu na démony nevěří, ale nic mu nebrání v tom, aby nezvolal, stočí-li se hovor na záhadnou bídu dneška : Tenhle svět je v moci ďáblů a ti mohou za jeho šílenství…!

Nedávno vyšla v Paříži knížka od Jeana Marques-Riviera, v níž stojí psáno: „Při svém pobytu v Tibetu jsem získal dojem, že tam metodicky pracuje tajná organizace, působící po celém Východu, která ho duševně a do jisté míry i politicky vlastní. Vedle buddhistických kneží a lámů ovládají Asii i mistři, guruové a nadžorpové (tibetští okultisté), vlastníci mimořádnych tajemství a nositelé vědomostí, které snad už nejsou ani lidské. Rozprávěl jsem o tom s našim lamou. Podle jeho učení existují medzi lidmi tajemné proudy, jakési „bludné vlny“, žluté metafizyky. Národy, které již přišli o své duchovní vůdce a mudrce, kteří byli s to je vést, nyní slepě podléhají těmto proudům, těmto neviditelným bouřím - a bohové, živíci se lidským masem a krví, navádějící k válkám, k moci a k porobě, tito tajemní nepřátelé lidského plemene, teď pracují na přípravě své ďábelské hostiny… Dozvěděl jsem se o hrůzných tajemstvích ze života národů a o neuvěřitelných převtěleních válečných božstev, takzvaných gegů, zejména černého Dha-Lhy, která prováděli, když jim to konstelace hvězd dovolila.



Jak to vlastně s těmito démony je? Jsou to snad nějaké prazvláštní formy existence odlišné od bytostí lidských nebo zvířecích? Tvrdí to všechna náboženství, legendy i báje. Moderní psychoanalitici se tváří vědecky a tvrdí, že démoni se vyskytovali vždy jen v představách duševně chorých lidí. Jak známo, jakýkoliv učenec by se zesměšnil, připustil-li by existenci démonů. Sám však uznávaným učencem nejsema tak si snad mohu dovolit v existenci takových bytostí věřit. Vždy? od pradávnych dob jsou známy nejrůznější metody, jak je vyvolat, jak je učinit stejně vnimatelnými jako věci našeho světa. Protože jsou však tyto metody obvykle spojené s posunem vědomí, způsobenými jedy, nebo jogískými meditacemi, domnívají se lékaři a jim podobní – k neovlivnitelným pozorováním nezpůsobilí lidé – že je možné tento problém vyřešit mávnutím ruky. Zajisté, cílevědomou imaginací může člověk stvořit nejrůznejší věci, nemůže je však oživit a učinit z nich samostatné bytosti. Kdo se dlouhodobě zabýval imaginačním cvičením, bude vědět, o čem hovořím. Člověk Západu, který čte o obřadech konaných primitivními národy za účelem zaklínaní duchů, jen nedůvěřivě potřese hlavou a řekne si: k čemu ta nechutná šaškárna… Nu, ta „šaškárna“ dostane smysl v tom okamžiku, jakmile ji začneme chápat jako sugesci namířenou na nám neviditelné démony. Člověk plně pochopí, o co se jedná, když meditujete nad jednou větou z indického Aranyakopanišáhu, jež je prvním klíčem k pochopení buddhistického myšlení: „Kdo vzývá nějaké božstvo a domnívá se přitom, že on sám je jednou částí a božstvo částí jinou, je nevědomý a božstvo ho využívá stejně jako nějakého zvířete.“

Ocituj teď co napsala jistá Alexandra David-Neelová, která strávila v nejrůznějších lamaistických klášterech Tibetu 14 let a jíž vděčíme za knihu vzpomínek (Heilige und Hexer – Lipsko 1931), dílo to v moderní literatuře, které popisuje současnost, zcela ojedinělé.

Píše: „ Orientálci nestaví své znalosti mystiky, filosofie či nauky o duši na odiv a je velice težké přimět je o tom promluvit. Cestovatel může být hostem u nějakého lamy, po měsíce s ním popíjet čaj a pak odcestovat s pevným přesvědčením, že jeho hostitel byl zcela nevědomý, ačkoliv pro toho by bylo snadné nejen odpovědět na všechny hostovy otázky, ale naučit ho i mnohému, o čem neměl zatím ani potuchy. Tibe?ané nevěří na svobodu vůle a svět se všemi jeho výjevy považují jen za produkt své obrazotvornosti. Klášter Dzogsdžen je odpradávna centrem výuky tajných metod duševních cvičení. Ty nejpozoruhodnější obyčeje je možné pozorovat při neskutečném umění mystérií, zvaných džod, tedy her hraných jediným hercem, totiž kouzelníkem samým. Stává se, že žáci při těchto cvičeních zešílí, nebo dokonce zemřou, jak je to hrůzné představení ďábelsky sestavené. Aby byli lehkověrní a bojácni žáci zbaveni strachu z démonů, sahá se zde k prostředkům, které mohou na první pohlad působit směšně, ve skutečnosti jsou však, vezmeme-li v potaz duševní stav těch mladíků, příšerné a zavrženíhodné. Je pochopitelné, že žák po opakované návštěvě staršidelných míst, po smělém vyvolávání démonů a poté, co jim zaklínacími formulemi znovu a znovu nabízí své tělo za potravu, začne o existenci těchto bytostí, které se nikdy neukáží, pochybovat. Ptala jsem se na to několika lamů a jeden z nich, geše (doktor filozofie) z Dirdži, mi odpověděl: -Tato nedůvěra se zajisté dostavuje a ve skutečnosti je tím pravým cílem, k němuž učitel mystéria směřuje (…) Dosáhne-li však žák tohoto stavu příliš brzy, připraví se tím o plody té části výuky, která ho má zbavit strachu. Mladík musí pochopit, že pro toho, kdo na ně věří, jsou bohové i démoni skuteční a mohou mu přinést dobré i zlé, podle toho, zda jsou vzýváni nebo obáváni.- Neodvažuji se proti tomu nic namítat, nebo? sama znám řadu případů, kdy tomu tak skutečně bylo. Je však opravdu nutné považovat všechno, co se při těchto událostech přihodí, za šalbu a klam? Tibe?ané nás ujiš?ují o pravém opaku. Rozprávala jsem jednou s jedným poustevníkem z Ga ve východním Tibetu, jménem Kudžog Vandžen, o náhlých úmrtích, která nastala při zaklínání zlých duchů. Nepřipadal mi nikterak pověrčivý, a tak jsem se domnívala, že mu promluvím z duše, když jsem řekla: -Když při tom lidé skutečně zemřou, tak jen ze strachu. To co vidí je přece pouhé ztělesnění jejich vlastních představ. Ten kdo na démony nevěří, jimi nikdy zavražděn být nemůže.- Poustevník mi odpověděl zvláštnim tónem: -Myslíte si snad, že tygr nemůže roztrhat člověka, který na něho nevěří, ale dostane se mu na dosah?- … Pak pokračoval: -Se ztělesněním duševních představ je to taková tajemná věc, a? k nemu již dojde vědomě či nevědomě. Co se z těch tvorů stane? Někdy se nám vymknou z ruky právě tak, jak to dělávají naše tělesné děti. Cožpak časem nechtějí, a? již znenadání nebo poznenáhlu, začít vést svůj vlastní život? Musíme se raději vystříhat neuváženého otevírání kanálů do světa démonů. Většina lidí namá ani ponětí o tom, co vše se skrývá v hlubinách všehomíra, do nichž nerozvážne pronikáme.-“

K takovým a dalším epizodám z knihy Alexandry David-Neelové lze dodat jen jedno: Kdo vnímavý vůči věcem, které nám jinak připadají strašidelné a pozorovatelné jen podle svých následků, tomu takové záležitosti nepřipadají jako pozůstatek temného středověku. Nikoliv! Náš západní obraz světa proti tomu vypadá jako vzpomínka na dobu kamennou.