Pri druhem pobytu v Damasku, jsme se opet, tentokrat jiz jako stari mazaci, nasadlili do odzkouseneho hotelu Ghazal. Ahmedova (stale stejny recepcni) radost, ze nas opet vidi byla bud uprimna, nebo dobre zahrana. Nase jmena si ale s jistotou pamatoval a hned, jestli se s nim budeme divat na film o desate. Film o desate znamena, ze kvuli nam prepinal al-jazeeru na satelitni kanal MBC2, kde v tu dobu pravidelne vysilaji nejaky americky beckovy film anglicky s arabskymi titulky. Tentokrat se predvedli a bezel Harry Potter. U filmu se opet serviroval nezpoplatneny caj a dymka s oblibenym tabakem. Pristi den v syrske metropoli byl ciste udrzbovy. Prani, pohledy a vyjimecne i nakup suvenyru (vycpaneho krokodyla jsme ale oproti puvodnimu planu neporidili, neb neuprosny cenik DHL a jen omezene misto v batohu byly proti). Zaujala nas ale vychytavka smrti. Jak znamo, muslimove se modli vzdy tvari k Mekce, tak aby to meli co nejpresnejsi, vetkali do koberecku na nichz akt probiha buzolu.

At zije pokrok :-)

Cast dne jsme venovali pobytu v netcafe, kde jako uz pravidelne v mistnich koncinach, vypadl proud. Fakt, ze cast dat nebyla zalohovana a ze avizovany high-speed internet bezi s prominutim jako kdyz sere a maluje, na nalade neprida.

Posledni lednovy den jsme zahajili odsun ze Syrie, nejprve do 1.5 mil. mestecka Homs. Ac 1.5 mil. obyvatel, tak je Homs (ne)pekna dira. Jelikoz nam vytipovany hotel stihli zavrit, vzali jsme za vdek prilehlym hotelem Grand Basman. Proti obvyklym standardum cimer ve kterych prebyvame mela ta v hotelu Basman umyvadlo, funkcni topeni a televizor s nazvem BIG BOMBA.

K tomu vsemu hralo ve vytahu pri jizde vzhuru "Welcome to Grand Hotel Basman" stylem, ktery zname z hlaseni nasich mistnich vesnickych rozhlasu. Grand hotel k pohledani. Prvni unorovy den jsme meli naplanovane pokracovani odsunu a proto jsme si radne privstali, abychom jeste stihli vylet do asi 50 km vzdaleneho mestecka Hosn s pohadkovym hradem.

Osveta:

Crac des Chivaliers je tisic let stary krizacky hrad. Na svuj vek je velice zachovaly a neobycejne rozlehly. Dochovane zaznamy pravi, ze nebyl nikdy dobyt, krizaci jej nakonec dobrovolne opustili. Byl postaven pro osadku dvatisice muzu, v dobe kdy jej rytiri opousteli citala 200. Za staleho oblehani islamskymi vojsky melo 200 muzu zasoby na 5 let, ale volili kompromis a zajisteni volny pruchod do Evropy. Hrad dodnes pusobi majestatne a nedobytne.

Po zevrubne prohlidce nasledovala cesta zpet, Hosn – Homs a hned pote Homs – Hama. V Hame, opet 1.5 mil. meste jen pul hodiny jizdy od Homsu stoji za pozornost obri drevena kola, tzv. Norias. V prumeru maji az 20 m a jelikoz jak kola, tak bloky v nichz jsou upevneny jsou drevena, trenim vydavaji kvilivy zvuk, za ktery by se nemuseli stydet ani reziseri Hitchcockovych hororu. Lopatky kol nabiraji vodu z reky Orontes, kterou po opsani 180 stupnu pousti do mini akvaduktu, ktere ji rozvadi do okolnich poli a tim je zavlazuji.

Pri foceni jednoho z nich nas poprve v arabskem svete oslovily zastupkyne druheho pohlavi. Lamanou anglictinou se nas ptaly odkud jsme. Po nekolika zdvorilostnich frazich se zeptaly, jestli si nas muzou vyfotit. Pobaveni jsme prikyvli, ovsem po aktu, kdyz jsme si chteli vyfotit my je nam dali jasne najevo, ze tady s nasim oko za oko a zub za zub neuspejeme a odesly. A to meli satky zavazane pouze s pruhledem pro oci. Holt jiny kraj – jiny mrav.

Hned po eskapade s focenim prisel ten den jiz ctvrty presun, tentokrat z Hamy do Aleppa. Aleppo, druhe nejvetsi mesto Syrie s 5 mil. obyvatel pro nas bylo pouze prestupni stanici na jidlo a doplneni cashe. O pul devate vecerni jsme v klidu stihli spoj ze zapadniho pobrezi, napric celou Syrii az na uplny vychod, na hranice s vychodnim Tureckem a Irakem, Aleppo – Qamishle. Cestou jsme prekrocili reku Eufrat. Kdyz jsme se uvelebili na mistech, prisel k nam jeden Kurd a obstojnou nemcinou nam vysvetlil, ze sedime na jeho miste. I presedli jsme si tedy. Ridic autobusu jel, jako kdyby zmineny dopravni prostredek nekde zcizil. Zde se zminime o naproste bezmoci prumernych stredoevropanu v syrske doprave. Nikdo neumi jinak nez arabsky, napisy pro nas necitelne a obcasne prestupy nepredvidatelne. Clovek se jen spoleha, ze je jeho pohled dostatecne prosebny / zoufaly na to, ze ho pri vysloveni jmena cilove destinace nekdo vezme za rukav a dotlaci ho pred autobus, nebo lepe primo do navazujiciho spoje. Nam se to stavalo celkem bezne. Ve 2 rano jsme vycitili blizici se konecnou. Vyrazil jsem za nemecky mluvicim kurdem zistit nejaky levny hotel, jelikoz na tento kout sveta pruvodce jaksi nepamatoval. Kurd Abdulhakim Ibrahim byl celkem pratelsky a hned nam nabidl, ze ho u autobusu ceka bratr s autem a ze nas k nejakemu levnemu hotelu radi hodi. Nejdrive jsem pojal podezreni, ze nas to bude stat vic nez taxik, ale neznajice teren jsme to riskli. Heslo "vsichni lide bratry jsou" tady totiz plati vice nez kdekoliv jinde. Velike rodinne klany jsou vetsinou zapojeny ve vsech lukrativnich odvetvich a turista se s jejich sparu jen tezko dostava. O, jak jsem se mylil. Bratr se zanovnim Hyundaiem nas skutecne hodil do nejblizsiho hotelu. Byl odemceny, za to recepcni nebyl k nalezeni. Podobne jsme (ne)poridili ve druhem a ve tretim, ve ctvrtem meli plno. Az v patem hotelu meli pokojik za 15 Euro pro dva, tedy za cenu pro nas prijatelnou. Recepcni nas vsak odmitl po uskutecneni hovoru do neznama ubytovat! Jaka blamaz!!! Po case jsme se dozvedeli, ze se lide v teto casti Kurdistanu cizincu boji :-o poprve se nas nekdo bal :-)

Osveta:

Kurdistan – uzemi rozlehajici se na casti Syrie, Turecka, Iraku a Iranu. Obyvatele, Kurdi jsou velice hrdi na svou etnickou prislusnost a nazvat napr. tureckeho Kurda Turkem, prinese v lepsim pripade faux paux v horsim neprijemnosti.

Tou dobou bylo okolo treti hodiny ranni a nam uz pripadalo nechat se vozit po meste minimalne trapne. Bratri nam vsak bez mrknuti oka pokynuli, aby jsme nastoupili do vozu a jelo se dal. Uz k zadnemu dalsimu hotelu, ale k nim domu. V te chvili se pozvani nedalo odmitnout a k tomu byla opet nehorazna zima. Rodina Abdulhakima Ibrahima se skladala jeste z nejstarsiho bratra Massouda (ridice), maleho brasky a otce ucitele. Pani domaci nam neukazali, ale veceri o treti rani i snidani o jedenacte nam pripravila skvelou. Zvlaste treba vyzdvihnout domaci syr balkanskeho typu a rano domaci merunkovy dzem a Helawu. Dva starsi bratri a otec s nami vydrzeli konverzovat do pul pate o nasi ceste a o strednim vychode obecne. Byt meli skromny ale cisty a na lozi ktere nam na zemi pripravili (nase pripravene spacaky presli s usmevem) jsme se vyspali do maxi ruzova. Po jiz zminene snidani nas jeste v poledne odvezli na 2 km vzdaleny prechod do Turecka. Prechod Qamishle – Nusabin se s tim zapadnim nedal vubec srovnat. Pouze pro pesi, celnici ve vytecne nalade si drnkali na Juanovo ukulele a bavili se s nami o fotbalu a Pavlu Nedvedovi. V Nusabinu jsme jeste zvladli rychly caj a zapocali komplikovany a krkolomny presun k iranskym hranicim. Iluze, ze akce je proveditelna behem jednoho dne se zahy rozplynula. Temer cele dva dny jsme stravili v ruznych minibusech, propletajicich se uzkymi silnickami a vojenskymi kontrolami ve strmych skalach. Pusta, nehostinna a chuda krajina, kde se v zime zastavi cas. S pribyvajici nadmorskou vyskou pribyvalo snehu az na jeden metr. Predpokladame, ze jsme byli jednim z poslednich vozidel, ktere stihlo v zime neudrzovanou silnici projet.

Den 1.: Nusabin – Midyat 4 hodiny, Midyat – Batman 4 hodiny. Ve mestecku s usmevnym nazvem Batman jsme si uvedomili, ze nas plan byl naprosto utopicky.

Den 2.: Batman – Van 6 hodin, Van – Dogubayazit 3 hodiny. Puvodni plan byl z Vanu jet na jiznejsi Iransky prechod Esendere, ale diky omezenym a drahym spojum a limitovanym "otviracim" hodinam tohoto mensiho prechodu jsme se rozhodli pre druhou variantu. U mestecka Van je treba poznamenat, ze lezi u obrovskeho horskeho jezera, v lete tam musi byt nadherne. Kdyz jsme 3 unora kolem 7 vecerni dorazili vytreseni z minibusu do mestecka Dogubayazit, chteli sme se jenom najist a spat. Po planovanem dobrem jidle jsme se vsak spontane rozhodli nechat si zkratit neudrzovane kadere. Holic, kdyz uvidel me tri denni strniste nedal jinak, nez ze me britvou oholi. Tak se i stalo. Zazitek to byl jedinecny, skoda, ze je tahle sluzba u nas nedostupna. Odchazel jsem hladce oholen s ucesem "na sochu svobody". Po navratu do hotelu mi jeste musel Juan "ostny" trcici dopredu doostrihat, ale urcite to za tech 10 tureckych Lir stalo :-) . Noc ve spartansky zarizenem minipokojiku byla klidna, jen rano nas vzbudila uklidova ceta zaklepanim s dotazem, kdy jako pokoj opustime. Na neurcitou odpoved, ze v 10-11 zacali ihned za dvermi vysavat chodbu, cimz nas vzbudili definitivne. Nakonec to bylo dobre, aspon jsme stihli dopoledni minibus na Iranske hranice vzdalene uz jen 30 km.

Plan: Prezit za cash ktery nam zbyva, protoze v Iranu nejsou bankomaty ktere akceptuji Visu.

Konecne milionari.