„Řekl jste, že všechno je šifrou. To byla pouhá metafora?“

„Ne.“

„Tedy každý text?“

„Ano.“

„I literární?“

„Ano. Pojďte, prosím…“

Přistoupili jsme ke dvířkám, která otevřel. Místo další místnosti, kterou jsem za nimi čekal, vyplňovala výklenek tmavá deska s malou klávesnicí; uvnitř byla vidět jakási poniklovaná štěrbina s jazýčkem hada papírové pásky.

„Povězte nějaký úryvek literárního textu,“ otočil se ke mně Prandtl.

„Třeba… Shakespeare?“

„Cokoli.“

„Tvrdíte, že jeho dramata jsou souborem šifrovaných depeší?“

„Záleží na tom, co pokládáte za depeši. Ale neměli bychom prostě udělat zkoušku? Poslouchám.“

Sklopil jsem hlavu. Dlouho mě nenapadalo nic kromě Othelova výkřiku: „Ó ty má předrahá!“, ale tento citát mi připadal krátký a nepřípadný.

„Už to mám!“ řekl jsem najednou a zvedl zraky. „Sto slov mé ucho ještě nevpilo, až prones jazyk tvůj, a znám ten hlas. Nejsi Romeo, jeden z Monteků?“

„Dobrá.“

Kapitán rychle mačkal tlačítka, aby vyklepal tento citát. Z otvoru vylezl papírový had a komíhal se ve vzduchu. Prandtl ho uchopil a podal mi ho - držel jsem v prstech konec a trpělivě vyčkával. Páska lezla po centimetrech ze štěrbiny, a když jsem ji mírně napjal, poci?oval jsem vnitřní záchvěvy mechanismu, který ji posouval. Jemné mravenčení, přenášené napjatou papírovou páskou, najednou ustalo. Rozvíjela se dál, už prázdná. Zvedl jsem vytištěný text k očím.

„Ni čema Mat hews Niče má ruce nohy mu přerazím s chu tí Mat hews pra se Mat hews Math.“

„Co to je?“ neskrýval jsem údiv. Kapitán pokýval hlavou.

„Soudím, že při psaní této scény byl Shakespeare nepříznivě naladěn proti osobě jménem Mathews - což zašifroval do dramatického textu.“

„Nevím, nevím! Tomu nevěřím! Jinými slovy, záměrně vložil do tohoto nádherného lyrického dialogu nadávky na adresu nějakého Mathewse?“

„Kdo říká, že úmyslně? Šifra je šifra, bez ohledu na záměr jejího autora.“

„Dovolíte?“ otázal jsem se. Přistoupil jsem ke klávesnici a vy?ukal na ní právě rozšifrovaný text. Páska se pohnula a svinula do spirály. Na Prandtlových rtech se objevil zvláštní úsměšek, ale nepromluvil.

„Kdy by mi dala svi ech svi kdy by mi ech svi ně da la svi bí lá da la svi ech kdy“ svítila písmena spojená do slabik.

„Ale?“ řekl jsem. „Co je to?“

„Další vrstva. Co jste čekal? Přehrabali jsme se ještě hlouběji k základu psychiky Angličana sedmnáctého století, nic víc.“

„To není možné!“ zvolal jsem. „Ten nádherný verš je tedy obal skrývající uvnitř nějaká prasata?! A když strčíte do svého stroje vrcholy literární tvorby, plody lidského génia, nesmrtelné poémy a ságy - vyjde z toho blábol?!“

„Protože je to blábol, pane,“ odvětil chladně kapitán. „Diverzní blábol. Umění, literatura, nevíte, čemu slouží? K odvrácení pozornosti!“

„Od čeho?“

„Nevíte?“

„Ne…“

„Moc špatné. Měl byste to vědět. Co tady potom děláte?“

Mlčel jsem. S kůží napjatou na tváři jako stan na skále pronesl tiše:

„Rozluštěná šifra zůstává dále šifrou. Pod dozorem odborníka sloupne ze sebe vrstvu po vrstvě. Je nevyčerpatelná. Nemá hranici ani dno. Lze se nořit do jejích vrstev stále obtížněji přístupných, stále hlubších, ale to je nekonečná pou?.“

„Jakže? A… ‚odpověď nebude?‘“ chytil jsem se jeho posledních slov. „Ukázal jste mi tu větu jako závěrečný výsledek.“

„Ne. To je jen etapa. V rámci stanoveného postupu - důležitá, ale jen etapa. Po úvaze k tomu dojdete sám.“

„Nerozumím.“

„Porozumíte v pravý čas, ale i to bude jen další krok.“

„Nemůžete mi při tom pomoci?“

„Ne. Musíte k tomu dojít sám. Každý musí. Je to nesnadný požadavek, ale snad víte, co se tu požaduje… Už vám nemůžu věnovat víc času. V budoucnu udělám, co budu moci, samozřejmě služebním postupem.“



Kraków 1960

Stanisław Lem

DENÍK NALEZENÝ VE VANĚ

Z polského originálu Pamietnik znaleziony w wannie

přeložil Pavel Weigel.





text je blabol, systematicky blabol.... ;)