Koupil jsem si domů Vietnam. Zelený čaj s opravdu kvalitním účinkem. Povzbuzuje, občerstvuje, motivuje. První noc strávená s fruity loops, které jsem pár hodin před tím vážil smazat. Smazat všechno na tvorbu a úpravu sonických frekvencí. Zbavit se jedný nevyřešený věci v životě. A vlastně ho zase kousek více vyprázdnit. Jako by ve mě dýchalo jakýsi přesvědčení, že vyprázdnit veškerej obsah, veškerou činnost, veškerý zapojení mi pomůže vyčistit mysl a zbavit se sraček. ASi ne.Neudělal jsem to a náramně jsem se bavil až do půl pátý do rána. Výsledkem je sice dost ujetý psychedelický techno s nádechem něčeho čemu se v zasvěcených kruzích říká doomcore, poněkud primitivní přechody, ale jinak zcela nekriticky jsem si na tý věci ujel. Na chvíli.

Další den, další večer a další konvička. Opět usedám k počítači, váhavě projíždím myší po obrazovce, otevírám windows commander a po chvíli zamířím do adresáře s názvem Symbolon. Najednou mě napadá, že bych mohl zkusit rozepsat těch pár vět jakože příběhu co jsem psal někdy už nevím kdy. Začínalo to ponuře a klasicky jsem neměl ani nejmenší ponětí o tom co píšu, o čem to je a co se bude v další větě dít. I tentokrát to bylo přesně tak. Každá věta vznikala přímo, jako reakce na předchozí a tak dál, celej příběh se začal objevovat aniž bych nejprve rozmyslel o co půjde, co se bude dít. Postupně ožívají dvě postavy. Jasně, je to ve výsledku nedokončenej, načatej kousek textu, topornej, stylistická katastrofa, ale stojí to za to. Zase jsem si užil a zakusil úplně novou zkušenost, kdy v mysli člověka najednou ožijou jeho vlastní postavy. Začnou se bavit mezi sebou, řešit svoji osobnost, čím jsou, kam jdou, o co jim jde. Jasně, takhle se bavím sám se sebou už léta. Myšlenka konfrontuje myšlenku a všechny tyhle věci. Každopádně tahle forma je pro mě nová. A nakonec jdu spát. Najednou mi dochází jak specificky funguje symbioza s čajem. Jak významně ovlivňuje celej můj večerní prožitek aniž jsem tomu věnoval pozornost. Jak jsem bezděky zapálil vonný olej/běžně si ani nevšimnu, že něco takovýho doma máme/, s jakou samozřejmostí jsem usedl k počítači a začal psát. Všechny čajový prožitky jsou si v rysech velmi podobný, ta symbioza má svýho ducha a ten se u mě projevuje nějak takhle. I to psaní, ačkoli se mi to v tý chvíli zdálo jako zcela náhodná volba, když si vzpomenu na všechny svý čajový opojení, zjiš?uju, že to vůbec náhodná volba není. Vždycky mě znovu a znovu dokáže fascinovat jak pracuje mysl, jak má všechno svý typický průběhy a vzory, jak v mý mysli ožívají různý osobnosti.



* * * * * *



Další temný ráno v Novým Babylonu. Probudil jsem se lehce prokřehlej ve svým dočasným domově, v obrovským komplexu opuštěných železobetonových budov nejasnýho účelu. I tady má vzduch ten nádech těžkejch kovů a chemickejch sraček jako je tomu kdekoli jinde v tomhle proklatým městě, ale jinak tu převládá spíš vůně rozkladu v tý nejpokročilejší fázi, kdy se věci stávaj prachem. V tomhle případě, díky vlezlému vlhku, neidentifikovatelným šedočerným bahnem. Holý, účelně tvarovaný zdi velký místnosti jsou vlhký a zčernalý letitýma nánosama špíny. Další místo, další kousek světa, kterej dožívá v téměř absolutním zapomnění. Přesně to místo pro takový jako jsem já, podivíny a lehce dekadentní estéty bez budoucnosti. A bez minulosti. Jo, prostě každý ráno mě zastihne v tý chvilkový náladě nějak si odůvodnit svoji skutečnost, co a kdo vlastně jsem a o čem, že to tu je. Dneska jsem ale tyhle hříčky představivosti hodil hodně rychle za hlavu. Příčinou toho byl zcela a úplně novej pach. Přesně takovej, kterej z vás udělá chabě inteligentní chodící žaludek. A taky nepatrný zvuky, narušující monotónní změt ruchů a šumu přicházejících z města, který tohle opomenutý místo obklopuje. Nebylo nejmenších pochyb. Tohle místo až tak úplně opomenutý není.

Nepříliš dlouho jsem hledal. Vlastně jsem šel přímo po pachový stopě. Mám výtečnej čich, což mě někdy udivuje, když uvážím, že denně dýchám tenhle hutnej velkoměstskej vzduch. Samozřejmě jsem si dal záležet na tom, aby jedinej kdo tu něco ví o zdejším pohybu biohmoty jsem byl právě já. Jinýma slovama, použil jsem techniku plížení, kterou jsem létama svýho tuláckýho a dobrodružnýho života vcelku slušně vypiloval.

Ta holka se s tím vůbec nepárala, zcela neohroženě, jak na pikniku, si to svý rozbalila na jednom z menších prostranství tohohle opuštěnýho komplexu. Malý privátní táboříště, oheň, kotlík s vařící se potravou a batoh s věcma. Byla ke mě otočená téměř zádama, i když částečně jsem viděl její profil. Nijak velká krasavice, i když slušný osobní kouzlo by mít mohla. Sakra, to se mě stejně netýká. Ok, hlavou prolítlo pár přirozenejch myšlenek ohledně možných forem budoucí komunikace. Pár měsíců jsem jaksi zanedbával určitý aspekty svýho těla a to samozřejmě využilo příležitost trochu si pohrát s mojí myslí. Její naprostej klid, s jakým tam seděla, přikládala pod kotlík s vařícím se jídlem mě poněkud znervózňoval. Jistý pochybnosti se vkrádaly do mý hlavy. O tom, jestli jsem fakt dobrej v plížení a těch věcech okolo. Jestli jsem náhodou něco nepřehlídnul a odněkud mě třeba nesleduje její kumpán. A tak vůbec. Samo, rychle jsem všechny tyhle stíny zahnal a vnitřně se připravil na možnost, že na mě klidně může každou chvíli někdo skočit, ačkoli takovej scénář není až tolik pravděpodobnej. Holka mezitím přiloží další kus dřeva do ohně a věnuje se přípravě svý potravy. Ještě chvíli vyčkávám a přemýšlím jak nejlíp navázat kontakt. Těžko soudit co může bejt zač a jak může zareagovat na týpka jak jsem já, co se jí najednou objeví v zádech a popřeje ji pěknej den. Každopádně, a to i díky mý...řeknu to narovinu...nadrženosti, se rozhodnu myslet si o ní, že bude v klidu. Nejprve ještě zvažuju, že se objevím nějakým fakt efektním způsobem, jak to dělali hrdinové ve starejch románech. A asi i těch novejch. Nakonec však zvítězí varianta v níž lhce kopnu do tý ocelový trubky co mi leží u nohou.

To ovšem nestíhám, nebo? najednou se otočí, přímo mým směrem, ačkoli mě ani nemůže vidět. A promluví. Slušně ve mě hrkne a mý ego dobrodruha se cítí být silně dotčeno touhle holčičkou. I když ono slovo holčička je asi dost nemístný. Ten hlas. Tolik vrstev a vytříbenou artikulaci bych v týhle technodivočině fakt nečekal. Zdraví mě a jestli prej nemám žádnej problém, a? zajdu a ohřeju se. Obličej má lehce špinavej, míň než já. A jak už jsem řekl, není žádná kráska, ale má svý kouzlo. Takový to nepopsatelný, o kterým se píše v knihách, když autor je nucenej přiznat, že určitý věci prostě popsat nezvládne ani za sto let. Vycházím ze svý skrýše a jdu přímo k ní, jaksi ze zvyku opatrně zkontroluju některý místa v okolí jestli nehrozí nebezbečí, ale jinak jsem vcelku klidnej. Až na ty pocity úplně jinýho rázu, který na hranici mýho vnímání čekají na svou chvilku. Pokyne mi rukou na místo naproti ní a já si sedám. Nastává chvíle ticha, kdy se na sebe díváme a vzájemně se hodnotíme. Běžný záležitosti, jako hrozí mi nebezpečí? Co je zač a co tu dělá? A, nevim jak u ní, ale u mě taky...působí docela sympaticky, byla by tu jistá možnost sdílení? Na pár dní, na čas? Každopádně mám možnost si jí prohlídnout pěkně zblízka. Má lehce oválnej obličej, středně širokej, hluboký šedomodrý oči, kterým se prozatím zase rychle vyhýbám. Drobný světlý rty a krátký neučesaný vlasy jí z větší části zakrýva čepice, která by se dala nejspíš připodobnit k baretu. Má na ní i nějakej znak. Nevím co symbolizuje a jestli s tou záležitostí má něco společnýho. Oblečená je podobně jak já. Starý, časem prověřený vojenský a polovojenský hadry, spousty kapes, za opaskem velkej nůž, nějaký další náznaky skrytejch zbraní. Usuzuju, že je v klidu, vypadá, že to je prostě další člověk na svý cestě mezerama v tomhle světě. Nepředstavuju se a ani nic neříkám, ona dělá to samý. A mezitím co já ještě šrotuju v hlavě nově nabitý informace, ona miskou nabírá horkou omáčku z kotlíku a misku s kouřícím obsahem mi následně podává. Krátkej kontakt očí. Bere druhou misku a jen tak mimochodem pronáší -

"Dobrou chu?"

"Dík, tobě taky"

Držím misku v rukou a prohlížím si její obsah. Nevypadá to zle a voní to ještě líp. Beru si z kapsy lžíci a zkouším první sousto. Chutná to dobře. Cítím tam jemně ostrý koření, který nedokážu určit. To je malej svátek, protože v těhle podmínkách se koření nijak zvláš? v mý potravě nevyskytuje. Pokládám za poněkud nepraktický tahat sebou do hluchejch míst, jak říkám těmhle velkým opuštěným zónám, věci jako koření a podobný záležitosti. Vlastně většinou si vystačím s kusem starýho tvrdýho chleba a nějakou tou malou mrškou co někde ulovím. Hluchý místa jsou plný malejch mršek a některý dokonce připomínaj obyčejný nezmutovaný zvířata ze starejch časů. Ne, že bych je pamatoval, ale knih jsem svýho času přečetl dost.

"Miris" pronáší moje společnice mezi sousty.

Tázavě se na ní podívám, než mi docvakne a na srozuměnou přikývnu.

"Kaleb, železář." odpovím jí a pro pořádek dodávám i to čím se zabejvám. Takový to, co by člověk z civilizace nazval svým zaměstnáním. Já zaměstnání nemám. Prostě se toulám po světě a nechávám se najímat různejma podivínama v záležitostech, kde je třeba člověka se vyzná v těch méně obvyklých záležitostech technologickejch výdobytků. Myslím tím především nejniternejší tajemství srdcí všech těch mašinek, která by podle názoru jejích tvůrcu měla být běžnejm smrtelníkům odepřena. Dávám dohromady starý věci, kompletuju hybridy, optimalizuju, otvírám zavřený vrátka, převádím a duplikuju data. Co je třeba a na co stačím.

Naše bohatá konverzace nabývá zcela nečekanýho rázu, když mi Miris obratem odpovídá, že je čarodějka. Skoro mi zaskočí, protože tohle by jeden čekal spíš někde v pohádce a ne při snídani v ruinách starýho průmyslovýho komplexu. I když, když se to tak vezme, vždycky jsem si přál něco na tenhle způsob. Nestandartní zážitek.

Miris je každopádně mimořádně pozorná a moje téměř neznatelně zaskočená reakce jí na tváři vykouzlí krátkej, ovšem o to širší úsměv. Dávám si sakra záležet aby to se mnou nijak nehnulo a používám k tomu všechnu disciplínu jíž jsem schopen. Pokračuju v jídle a přitom ji pozoruju, emoce uklízím pod pokličku a ladím vnitřní klid s náznakem lehký nezaujatosti a obezřetný lehkosti. Miris každopádně lehce pookřívá a snad i z toho jak neuvěřitelně vážně a klidně působím jí na tváři vyraší konstantní lehce pobavenej úsměv. Skoro jako by znala pozadí veškerý mý aktuální činnosti, všeho co dělám a hlavně těch jemnejch podrobností říkajících proč. A nebo jí třeba jen pobavilo, že reaguju jinak než je zvyklá. Třeba se jí to zamlouvá. Sakra, já každopádně číst v lidech až tak neumím, pokaždý mi v hlavě vyjede tolik verzí, že blahořečím předvídatelnosti neživejch počítačů.

Čas konstantě plyne, jak už se to stalo zvykem. Každá sekunda má přesně tu správnou dýlku, která odpovídá právě prožívaný emoci a všem těm dalším věcem co se dějou s lidskou myslí, jak se země točí kolem slunce a slunce kolem kdovíčeho. Slunce svítí a není vidět. Jako obvykle.

Oheň a neidentifikovatelnej guláš dokonale prohřál mý tělo a já už definitivně rezignoval na svůj nezaujatej postoj. S narůstajícím fyzickým pohodlím mi pookřívaj i rty a nad míru u mě běžnou mi jdou koutky lehce nahoru. Sleduju každej Mirisin pohyb a kupodivu poslední náznak chuti po fyzický neřesti je pryč. TO vítám, nemám rád komplikace toho typu. Neprospívaj mý věci. A tou je především nespoutanost a taky každým okamžikem být tady, připravenej na změny, hezky plout v souladu s tím čemu nějaký moudrý týpci kdysi říkali dharma. Tak nějak, esoterika se ve světě už delší dobu nenosí. Vím, že jsem primitiv v jistejch záležitostech, žádnej filosof, už vůbec ne mystik.

Sleduju její ruce. Žádnej náznak fyzickýho opotřebení, hladký, pár kostěných prstenů. Nálévá do své misky trochu vodu z malýho plastovýho kanystru a následně ji vytírá černým hadříkem. Nevěnuje mi vůbec pozornost a znovu si uvědomuju jak neobvyklý to je. Úplně v klidu, v přítomnosti neznámýho týpka, v místě nepředvítelnejch událostí. Pustým místě, bez šance, že by jí případně někdo přišel na pomoc. Dobrá, možná mě dokáže číst natolik, že ví. Neublížil bych Miris. Až do prvního náznaku jejího vlastního útoku.

Ani se na mě nepodívá a napřahuje ke mě ruku dlaní vzhůru. Podám jí vyprázdněnou misku a otřu si ruce do svý šedozelený bundy. Sedím a dívám se jak opakuje rituál s mytím misky. Pár úspornejch praktickejch pohybů a je hotovo. Položí obě misky na zem a podívá se na mě.

"Čekám tady na tebe. Dva dny, dvě noci."

Používám modifikovanou techniku s názvem kamenný klid, jasná soustředěnost.

Miris mezitím pokračuje a započíná novou epochu naší vzájemný komunikace. "Vím, že jsi tu už od včerejšího večera. Čekala jsem až ty najdeš mě. A nebylo pochyb, že tvůj hlad to zařídí."

Nedám najevo skoro žádný emoce typu překvapení a tak. Hraju ostřílenýho chlápka co ho nerozhodí ani konec světa a na rovinu se jí ptám cože jako ode mě očekává, proč má zájem na mý osobě a jak vlastně vůbec o mě ví. A jestli se taky čirou náhodou neplete.

Pobaveně, opět, se usměje a přidá jakože spiklenecký mrknutí. Lehce k zulíbání.

"Řekl mi o tobě jeden můj starý známý, jeho jméno ti nic neřekne a tak ti ho ani říkat nebudu. Přišel za mnou, jsou to tři dny, sama nevím jak mě našel, nenechávám po sobě stopy, či alespoň se o to snažím. Budiž, tedy přišel za mnou, hezky efektně v noci a vysvětlí mi, že je v mém nejniternějším zájmu zajít na tohle místo, kde se prý v budoucích několika dnech objeví jistá osoba, kterou mám zkontaktovat. Popsal mi jak vypadáš a vcelku srozumitelně mi i vysvětlil proč je dobré ho poslechnout."

Dramaticky se odmlčela. Nikoli jako herec v cílený promlce předtím než řekne něco hrozně důležitýho, spíš jsem měl pocit jakoby jí přejel mráz po zádech a v očích se mihl stín neklidu.

"A tak jsem tu a mám pro tebe práci." odpověděla mi znovu a jako by do toho dala až moc veselosti.

Když vidím, že se jaksi nemá v tom pokračovat a říct mi o co jde, tak se jí zeptám. Vydechne. Zhluboka, jakože povzdech.

"Všechno co o tý práci vím jsem ti už řekla. Pokud se ti zdá, že jsem ti neřekla vůbec nic, tak máš vlastně pravdu. Absolutně to nechápu. Mám jít s tebou. Abych pravdu řekla, opravdu mi není jasné, jakou práci můžeme my dva dohromady vykonávat. Vlastně, my tři. Tam co teď půjdeme už prý na nás bude čekat náš poslední společník."

Už nejsem nijak zvláš? klidnej. Cítím se lehce zmatenej a přijde mi, že nový okolnosti celý týhle záležitosti podobně dolíhaj i na Miris. Už není tak sebejistá, jsme na jíný půdě. Na poli, který pro nás připravil někdo jinej, koho neznám a nic o něm nevim. To tajemno mě magneticky přitahuje, ačkoli nevěstí nic extra dobrýho. I kdzž možná z toho dělám slona. Pragmaticky vzato, je tu práce, je tu sympatická žena, co o sobě tvrdí, že je čarodějka a spolu s ní a nějakým dalším neznámým člověkem mám pro tohohle tajemnýho týpka dělat tu práci, o který vím stejný úplný absolutní a naprostý nic. Bezva. Váhám a sleduju lehce pohasínající oheň.

"Co když tě odmítnu. Přece jenom, jde vůbec věřit něčemu z toho cos mi tu teď řekla?"

Podívá se na mě jak na malýho školáčka a odpoví mi.

"Je úplně jedno jestli TY něčemu z toho co jsem ti řekla věříš nebo nevěříš. A ohledně tvý první věty - nemáš možnost volby"

"Vždycky je možnost volby"

"Mýlíš se, někdy volba prostě není. V jistém metafyzickém pojetí se dokonce říká, že i proces rozhodování je již hotovou a jasnou věcí a žádné skutečné rozhodování neexistuje. V tomhle případě se tě ovšem netýká ani onen proces rozhodování. Promiň."

Směr jakej to celý vzalo se mi vůbec nepozdával. To metafyciký pojetí bych vklidu vzal, ono to je stejně myslim úplně jedno, ale to, že bych já teď v týhle věci a situaci neměl na výběr, to neberu.

"Nemusíš se omlouvat. Vlastně se asi já budu muset omluvit tobě, že s tebou..." ač bych fakt rád "...nikam nepůjdu"

Jejím očím teď dominuje směs mírný lítosti a provinilosti.

"Nechápeš to, od chvíle co jsi snědl jídlo, které jsem ti uvařila, je tvůj osud v rukou našeho zaměstnavatele. Právě teď se v tvém krevním oběhu, v míše a všech nervových zakončeních zabydlují malé nanomechanismy, které mají za cíl jedinou věc. Přinutit tě dělat přesně to, co se po tobě chce." Její hlas je teď jinej, mírně roztřesenej a onen náznak pohody co v první části našeho setkání ohlašoval svůj příchod byl pryč. Neuvěřitelný jaký piruety osud někdy chystá. Z ranního pikniku je najednou něco, co zavání špatným snem a já z toho všeho začínám opravdu ztrácet půdu pod nohama.

"Proto to Promiň" dodává Miris a přerušuje na chvilku tok mejch myšlenek.

"Tomu se mi nechce věřit. Nanoboti v mým oběhu? Jestli to je pravda, tak si to někdo šeredně odskáče."

Když jsem to říkal, tak jsem čekal, že sáhne po svý dýce nebo něco takovýho, ale ona se na mě jen dál dívá těma svýma očima, má v nich snad jen lítost a smutek, což ve mě vzbuzuje jen větší náklonost k ní. Pokud všechno, co řekla, je pravda, tak nemám žádnej důvod jí ublížit. ANi pokud to pravda není, probleskne mi hlavou nevhodná myšlenka. Ale to ona neví.

Jasně, i hlemejžďovi nakonec dojde oč běží. Ona nemá žádnej důvod se mě obávat, pokud v mým těle jsou skutečně nanoboti, který mě maj usměrňovat. Zaměstnavatel určitě nedovolí aby se mý nový společnici něco stalo. Něco, za co by mohla moje ruka. A, že si to umí ohlídat skrze svý miláčky, o tom nepochybuju. Malinko do týhle branže dělám. Pár let.

Miris mezitím začala balit svoje věci. Všechny emoce z předešlých okamžiků z ní vyvanuly a stala se z ní zase sebevědomá a praktická žena.

"Oheň brzo dohoří a my nemáme moc času. Tam, kam jdeme, musíme být do večera." prohodí ke mě během svý práce. A to je všechno, žádnej zájem. Prostě začala pracovní doba.

Zvedám se ze země, chvíli stojím, trochu myslí jinde, sleduju jí aniž bych vlastně vnímal co dělá. Nemám rád, když se mi tohle děje, když cejtím, že za nitky mýho osudu tahá nějakej loutkař. Nemůžu se s tím smířit.

Miris se na mě úkosem podívá. Jakože tak na co čekáš, sbal se, jdem. A tak si jdu pro svý věci, protože najednou něco v mým těle prostě chce abych přesně tohle udělal. Napadá mě, že by se teď moje tělo nejspíš vydalo k mým věcem i bez toho, že bych se o to sám nějak snažil. Tudíž jsem šel, sbalil se a vrátil zpátky k Miris, která už na mě čekala na místě, kde ještě před chvílí bylo ohniště. Teď tu všechno vypadalo tak, jak by to vypadalo kdyby tu nikdo poslední dobou nebyl, nerozdělával oheň a netábořil tady. Nenechává stopy.



* * * * * *

Pokračování až přijdu na to jak to pokračuje:)