Není utrpení sebelítostí? Něco se vám nějakým způsobem nepovedlo; váš vztah s druhým skončil selháním, nepodařilo se vám nalézt naplnění, nestal jste se slavným a obdivovaným člověkem ve jménu politiky, ve jménu umění, ve jménu milionu různých věcí, se všemi těmi hloupými nesmysly, které to zahrnuje – a tak trpíte. Pochopit utrpení znamená žít s ním, podívat se na něj, poznat je tak, jakým opravu je – a nemůžete jej nikdy poznat, pokud se budete dívat s motivem, což znamená s časem. Povrchní mysl, která se neustále zaobírá tím, jak sebe sama vylepšit, která neustále lituje sebe sama, která se neustále mučí v nějakém konkrétním vztahu, která se touží osvobodit od utrpení a nikdy není ochotna čelit skutečnosti – taková mysl bude trpět do nekonečna. Skutečnost je taková, že jste osamocení. Skrze své vzdělání, skrze své činnosti, skrze své myšlenky a pocity, jste se uvnitř sebe hluboce izolovali, a nejste schopni žít s tím mimořádným pocitem samoty; a vy nevíte, co znamená, protože se mu přibližujete se slovem, které vyvolává strach.

Takže vidíte ty obtíže – ty subtilní způsoby, ve kterých si mysl vybudovala úniky, takže už není schopna žít s tou neobyčejnou věcí, které říkáme utrpení. Abyste se osvobodili od utrpení, tak je třeba celý tento proces pochopit, na jeho vědomé i nevědomé úrovni, a pochopit jej můžete jen tehdy, když budete žít s faktem, se skutečností, když se na něj budete dívat bez motivu. Musíte spatřit triky a kličky své vlastní mysli – všechny úniky, všechny příjemné věcí, kterých se držíte, a všechny bolavé věci, který se snažíte rychle se zbavit. Musíte pozorovat prázdnotu a hloupost mysli, která pořád jen utíká. A je úplně jedno, jestli utíkáte k Bohu, k sexu, nebo k alkoholu, protože všechny útěky jsou ve své podstatě stejné. Chápete?

Co se stane, pokud vám někoho vezme smrt? Bezprostřední reakcí je pocit paralýzy, a když se ze stavu toho šoku dostanete, tak tam bude to, čemu říkáte utrpení. Co však znamená to slovo utrpení? Vzájemnou společnost, šťastná slůvka, společné procházky, všechny ty příjemné věci, které jste společně dělali a ve které jste společně doufali – všechno toto vám někdo během vteřiny vzal, a vy jste zůstali prázdní, nazí a osamocení. A proti tomu namítáte, proti tomu se vaše mysl bouří: že jste byli náhle zanecháni sami sobě, naprosto osamocení, prázdní, bez jakékoliv opory. To, na čem nyní záleží, je žít s tou prázdnotou, pouze s ní žít bez jakékoliv reakce, bez jejího racionalizování, aniž by před ní člověk utíkal k různým spiritistickým médiím, k teorii reinkarnace, a všem těm hloupým nesmyslům – žít s ní celou svou bytostí. A pokud do toho krok za krokem proniknete, tak objevíte, že utrpení došlo svého konce – opravdového konce, ne verbálního konce, ne povrchního konce, jaký vzniká skrze únik, skrze ztotožnění se s nějakým konceptem, skrze odevzdání se nějaké představě. Pak objevíte, že už neexistuje nic, co by bylo třeba bránit, protože mysl je zcela prázdná a přestala reagovat v tom smyslu, že by se tu prázdnotu snažila zaplnit; a když takto veškeré utrpení dospělo ke svému konci, tak jste právě započali novou cestu – cestu, která nemá žádný konec ani žádný počátek. Pak bude existovat nesmírnost mimo jakékoliv rozměry, avšak do toho světa nemůžete vstoupit bez totálního ukončení utrpení.