prosel jsem se v noci az na okraj mesta, k vode, kolem reky, kolem tovaren vydavajicich hluboke tony. Nocni smena. Trocha mdma. auto-psycho-analyza a celisti k sobe. chvilka s kartama. co mi povite na zamer? hojnost. hm. Jde se dal. A jakpak jsme na tom ted. Milenci. Jo, to sedi. Koukam na kartu a zase jednou ji ctu a rozumim, chapu a usmivam se. Pak prisel princ poharu a tady jsem si prisel ponekud bezradnej. Jeste pred chvili bylo jasno, neni kam chodit, neni treba za nicim se hnat. A najednou jdu, dal a dal...nevim vlastne kam, ale jdu. Je tu ocean moznosti a ...co ted? uf. Nakonec dojdu domu. Ano ta znama jistota, ktera dodava pocit, ze resi kazdou bezradnost. Touha sama o sobe, at uz ma jakou formu se ji zlibi, tahne a laka, laka a tahne a vyvolava neklid. DOma vyndam karty, kratky okamzik jasnosti, vypadnou mi z ruky a karty vyleti z krabicky. Dosud zavrene krabicky, nektere z nich skonci pod skrini, kam nedosahnu? Prozretelnost nebo paranoidni haluze? je mi to jedno, sbalim zbyle karty a ulozim je zpet do suplete. Na zacatku byla otazka: tak co s tim?

Uprostred byla odpoved a nakonec zbyla jen otazka..tak co s tim? Jen snad, ze nema smysl odpovedet kdekoli v cemkoli hledat. Nikdy nikam neodesla. takze co s tim?