„Moc kneze, zeny v domacnosti, vudce a dobreho organizatora, svetce nebo mistniho politika je zlem. Cim vetsi je moc, tim vetsi je zlo. Je to choroba, kterou se každý clovek nejprve nakazi a pak ji pestuje a zbožňuje. S ni prichadzi nekoncici konflikt, zmatek a zarmutek. Nikdo ji však nemuze odmitnout, nikdo se ji nezrekne……
…
mají-li byt konflikt, zmatek a zarmutek odstraneny, museji byt mysl i touhy člověka zkoumany a pochopeny. … každý si musí byt vedom sve struktury sve povahy. Pochopit jaka je znamena konec toho, cim je.
Když moc se svm zmatkem, konfliktem a utrpenim zcela skoči, musí každý pohlednout tvari v tvar tomu, cim je-
Kloubkem vzpominek a prohlubující se osamelosti. Touha po moci a uspechu je unikem z osamelosti a popela. Aby clovek mohl jit dal za ne, musí je spatřit, postavit se jim a nesmi se jim zadnym způsobem vyhnout, ani je odmitnout nebo se jich bat. Strach vznika jen při uniku od skutecnosti, od toho , co je. Clovek musí moc i uspech uplne, absolutne svobodne a lehce odlozit a pak, když se s nimi konfrontuje, vidi je a je si jich bez vyberu pasivne vedom, ma popel i osamělost docela jiny vyznam. Zit s necim , znamena milovat to, a ne byt prippoutany. Zit s popelem opuštěnosti vyzaduje velkou energii,, která prichadzi tehdy když zmizi strach.
…
z této osamelosti, z těchto popelu se rodi novy pohyb. Je to pohyb sam. Je to stav , ve kterem všechny vlivy, kazde nutkani, hledani v jakekoli forme prirozene a uplne prestaly. Je to smrt poznaného. Jen pak existuje ona sila, jejiž cistota je tvořením.