Cesta

Od mala, možná už od narození a dokonce možná i ještě před ním, od nás lidé něco očekávají. Ať už rodiče, přátelé, nebo třeba kantoři. Očekávají od nás dobré chování, dobré známky a někteří snad i dobrý vzhled. Už od mala nám předsouvají jakousi cestu, cestu, po které bychom měli jít. Od mala plánují za nás a nám pak nezbývá nic jiného než se držet jimi navržené cesty. Paradoxně se tím stáváme obětmi lidí, kteří to s námi myslí nejlépe. Hrajeme role v předem napsané hře, kde už za určitým bodem děje není cesty zpět. Po tomto bodě se jde už jen velmi těžko vytrhnout z příběhu...
Jenže co má herec, hrající komedii, nebo možná drama, dělat, zjistí-li, že musí hrát roli, jež nebyla napsána právě pro něj a která se nehodí k jeho myšlení, je v rozporu s jeho přesvědčením a celkově se mu příčí ? Co má takovýto herec dělat ? Přizpůsobit se a hrát svou roli bez náznaku nespokojení dále a uspokojit tím všechny očekávání do něj vložené, ale ve skutečnosti se utápět v beznaději z mylně přiřazené role ? Nebo uchopit osud do vlastních rukou, postavit se autorovi hry a napsat pro sebe vlastní, vyhovující příběh ? Jenže jak autorovi tragédie dát najevo nespokojení s rolí, aniž by jej to zranilo nebo zklamalo ? Jak vysvětlit autorovi, který celou hru psal jen a jen kvůli Vám, že se s jeho navrženou rolí nestotožňujete ?
Mám svůj sen, svůj životní cíl, něco, co by mi dalo alespoň malý pocit naplnění ze života. Jenže tento sen se neshoduje s pro mě napsanou rolí. Rodiče mi chtěli dopřát to, co jim dopřáno nebylo. Dokonce jim to bylo za minulého režimu z náboženských důvodů odepřeno. Nechci aby mé jednání vypadalo jako pohrdání touto možností, jsem za ni opravdu vděčný a cením si jí, jenže chci dál kráčet jinou cestou. Svou cestou …
Vždy mi lidé vyčítali, že neumím myslet do budoucna, že přežívám ze dne na den. Třebas je to tím že jsem podle některých „lajdák“, podle jiných „sígr“ nebo dokonce „vyvrhel“, nebo jak bych řekl já, prostě jen „nespokojený“. Zamyslel jsem se a pokusil se trochu nahlédnout do vzdálené budoucnosti. Obraz jež se mi vyjevil byl děsivý. Zjevil se mi cíl cesty, po které bych měl kráčet a upřímně, nebyla to pro mě žádná uspokojujicí vize. Přecijenom nejsme kočky, a život máme jen jeden, a já ten svůj nechci celý de facto promrhat jen tím, že budu žít tak jak by si ostatní představovali. Přemýšlel jsem o budoucnosti, rozhodl se vzít si mapu a naplánovat svou vlastní trasu životem. A možná se právě teď nacházím na té pomyslné hranici, od které už není návratu. Od tohoto hraničního bodu vede hodně cest, ale mě zajímají jen dvě. První, původní a předem navržená je dostudování, práce a usazení. Studium které se mi příčí už jen svým způsobem hodnocení a svým stylem výuky s absencí jakékoliv diskuze a rozvíjení osobnosti člověka. Práce pro zajištění hmotných statků, které pro mě bohužel až tolik moc neznamenají, a uklidňující důchodové usazení, po protrpěném studiu a práci, v krajině plné nenávisti, závisti a materialistických hodnot, kde člověka posuzují podle toho co má a ne jaký je. Cesta jež by mohla být relativně pohodlná, jenže tupá a bez žádného vyžšího smyslu. Cesta plná každodeních obav, strachu, závisti, nejistoty …
Druhá, alternativní cesta, je cestou za sny. Lidé by neměli snít o jim vyhovujícím životě, lidé by tento sen měli žít... Nechci se zapojit do společnosti, s jejímž jednáním nesouhlasím, nechci pracovat pro společnost, která mě omezuje v mých právech, nechci studovat pro společnost věci, o kterých si ani nemůžu být jistý, že jsou skutečně pravdivé. Přemýšlel jsem o tom, že bych přerušil stávající školu a začal znova. Ve výběru školy jsem udělal chybu a bohužel jsem si to uvědomil až příliš pozdě. Chtěl bych raději vystudovat nějaký řemeslný obor, uměl se uplatnit ruční prací a utéct. Utéct pryč od celé nynější existence, která, i když to tak možná nevypadá, je pro mě jen peklem plným muk. Nemám potřebu v životě lidem něco dokazovat, nemám potřebu mít jako důkaz toho, že umím myslet, nějaký cár papíru, nemám potřebu hnát se bezhlavě a přez mrtvoly za pěnězi, nepotřebuju prostě ke štestí mít drahý auto, rolexky a blondýnku. Jediné co bych chtěl, je prožít svůj život tak, abych na smrtelné posteli umíral s úsměvem na tváři a pocitem, že jsem prožil a viděl to co jsem sám chtěl, a ne že jsem se jen celý život topil ve vírech nynějšího nesmyslného bytí...
Chtěl bych utéct do oceánie, živit se tam jako přihlouplý rybář, poznávat moře, stavět malou loď. Poté napnout plachtu a vyrazit vstříc novým zítřkům, snovým zítřkům. Chtěl bych brázdit po mořích, objet všechny ostrovy oceánie, vidět krásy klidného a neuspěchaného života, mít čas na přemýšlení. Vím, zní to bláznivě, jen jako nějaký hloupý dětský sen. Děti mají své sny a iluze a jsou šťastny. Dospělí s přibývajícím věkem ztrácí své iluze a bohužel i své sny. A moc štastných a spokojených dospělých neznám. Já jen chci být šťastný a proto raději půjdu za svými sny, i za cenu toho, že bych měl začít úplně od začátku. Ať už ty sny vypadají sebešíleněji a sebeabsurdněji...
Udělal jsem chybu, udělal jsem mnoho chyb, chybou bylo pokoušet se nuceně hrát cizí roli, chybou bylo být nerozhodný, chybou bylo nepřiznávat si nenaplnění celým současným bytím. Teď už to vím, jenže jak jít za svým snem a přitom nezranit a nezklamat ostatní ? Někdo se spokojí se všedním životem a někdo ne, nemějte mi to prosím za zlé. Je to začarovaný kruh a já nevím jak z něj …....................................................................…............. pomoc




Vysvětlení:
Proč nechci doklepat ten rok na gymnáziu a řešit to teď? (opakuji rocnik a sem znova v septime, tri roky sem mel rustinu ale propad sem do tridy kde maj nemcinu a prisili mi rozdilovky z tri let nemciny)
Protože vím, že kdybych to tam dotáhl, tak by se ode mě očekávalo jít na vysokou školu, a zapojit se do „normálního“ života. A pak už by bylo mnohem težší vymanit se ze všech okovů, tím by nastala první cesta a tím by šly všechny sny s prominutím do prdele … .

Proč se nechci zapojovat do společnosti?
Protože s ní nesouhlasím. Tak jak už bylo napsáno v Mentorovu manifestu:
„Existujeme bez barvy pleti, bez narodnosti, bez nabozenskych predsudku... a vy nas nazyvate zlocinci. Vy vyrabite atomove bomby, vedete valky, vrazdite, lzete, podvadite nas a zkousite nam namluvit, ze je to pro nase dobro, ale i tak jsme my zlocinci.“

Jde o to že se stydím za to, že jsem student. Student na střední, kde lidi posuzují podle toho jak se oblékají, podle toho co kouří, prostě podle všech věcí jen ne toho jací lidi jsou.
Naše školy jsou jako továrny. Továrny na chytré lidi, učíme se znát nazpamět kvanta dat, učíme se znát odpovědi na všemožné otázky, jenže i počítač umí odpovědět na všelicos, ale pouze člověk se umí ptát. Jenže na to se teď asi nehraje, vzdělání se stalo byznysem a produktem...
Stydím se za to, že jsem evropan, když Evropa dopustí, s klidem přihlíží a dokonce pomáhá vést a rozpoutávat války.
Někde (tuším že Norimberský proces?) bylo řečeno že válka a její rozpoutání je zločin, Evropa se tímto očividně neřídí a ve snaze vlézt s prominutím do prdele určitým velmocem dokonce války podporuje. Pardon, ale válka mi nepřijde jako správná věc ….
Stydím se za to že jsem člověk, člen druhu, který je schopný závidět, vraždit, lhát, nenávidět, podvádět ….................. a to vše jen kvůli malichernostem.
V našem vyspělém světě přestalo být hlavní dobro, světu vládnou profitový pažravci a už se nehledí na to co je správné a co špatné, jde jen o zisk, cash, vatu, peníze... Pardon, ale to není nic pro mě ….

- Proto nechci být součástí této společnosti, už jen z principu, protože s ní prostě nesouhlasím. Jsem snad poslední normální člověk ? Nebo jen další z řady šílenců …...