Aneb: Nerozumím mužům;)))
Jsem fyzicky žena, ale v důsledku poněkud zvláštního životního příběhu a dalších vesmírných souvislostí, jí tak docela nejsem sociálně, a zároveň je ve mně hodně z muže, hodně aktivní energie, která samostatně jedná, odkázána sama na sebe, rozhoduje, ochraňuje, pečuje a dobývá. Není to většina mě, je tam i ta druhá část, ta která oceňuje skutečnou mužskou sílu, která chrání, vede a postará se o mužské věci, a s respektem jí přiznává její místo - ale určitě projevuju mužskou energii více než velká část žen.

A tím to bude, že se mi líbí ženy, přitahují mě fyzicky, vzbuzují ve mně erotické pocity, dokonce si s nimi umím představit partnerství.

O tomhle faktu samotném ale psát nechci. Chci se z téhle pozice zamyslet nad tím, jaké ženy mě přitahují a proč – a jaké ne, a co na ženském světě vyloženě nechápu.
Můj pohled se celkem zjevně hodně liší od pohledu většiny mužů v téhle civilizaci, a ráda bych to porovnala, protože mnoho věcí je mi záhadou....a protože odlišné pohledy jsou potřeba.

Zaprvé a samozřejmě, aby mě žena přitahovala, musí to být sympatická bytost. To vidím v očích, ve tváři, ale pokud se dívám pořádně, v podstatě i už na dálku, z toho, jak se pohybuje, mluví... Musí v sobě mít teplo, něhu, upřímnost, otevřenost....zkrátka čisté a jasné oči. Musí to být někdo, kdo se ke svému okolí chová přátelsky, ohleduplně, s citem...

Ani naprosto dokonalá amazonka perfektně splňující moje následující ideály o vzhledu mě nezaujme, pokud má nos nahoru, chladné vypočítavé oči, podrážděný výraz, sekýruje manžela, plísní dítě nebo se tváří nevlídně na paní v pokladně. Nafouklé ego nemůže být krásné v žádném balení. A už tady se rozcházím s muži. Ti často zůstávají uchváceni „krasavicemi“, na kterých nevidím krásného absolutně nic, protože rovnou vidím, že od nich může partner očekávat jen manipulaci, týrání a vykořisťování. Někdy mě to fascinuje, pokud se taková dáma nachází na obálce časopisu a tělo má vyretušované do skutečné dokonalosti. Copak lidé nevidí ten výraz?

Druhou věcí je jedinečnost, svébytnost. Aby mě bytost zaujala, potřebuju vidět ji samotnou, ne prázdný obal z reklamy, souhrn pokynů, jak má vypadat.... „Módní“ oblečení, tedy stejné, jaké mají tisíce dalších žen. Standardní pohyby boků a dalších částí těla, které vypadají jako naučené ve škole.
Zajímavý člověk se projevuje svým vlastním způsobem. I to mi přijde zásadně důležité. Co bych si mohla říct s bytostí, která je jen napodobenina? Aby šlo komunikovat, musí být s kým.... Ale i když vůbec k žádné komunikaci nedojde, opravdová žena, která je sama sebou, má kolem sebe velkou auru, září svým vlastním způsobem, a je příjemné ji i letmo potkat. Zpravidla má svůj jedinečný způsob, jak navenek projevovat ženství, barvami, sukněmi, hábity, šperky či sladěním, způsobem, jak chodí a mluví. Je to čarodějka, magická bytost spojená s matkou Zemí.

To jsou ty nejhlavnější věci. Osoby, které je splňují, jsou mi milé. Můžu mít zájem se s nimi seznámit jako s lidmi. Ale ještě mě nemusí přitahovat jako ženy..... Mohou to klidně být staré babičky, které budu hluboce respektovat jako vědmy....

Co se týče těla, dívám se na něco, co bych nazvala.....naplnění životem... Životaschopnost, ale to už zní moc technicky....

Líbí se mi, když postava přirozeně odpovídá tělesnému typu ženy. Některé ženy jsou vysoké a hubené, jiné pevné a atletické, se širokými rameny, další v různých partiích zaoblené.... Dá se jasně rozpoznat určitá škála typů. A vidím a oceňuju, když žena své přirozené tělo respektuje a cítí se v něm dobře, nevěří nesmyslům, že by mělo vypadat jinak.... Opak, který mě nejvíce děsí, jsou přirozeně zaoblené ženy, které v určitém věku považují za nutné brutální snahou se udržovat vyhublé. Jejich nepřirozenost a nervozita je vidět na první pohled. Není to vůbec krásné. A hlavně: věnují tolik energie nesmyslnému úkolu....to není životaschopné.... Mám mnohem raději ty, co jsou krásné a přirozené třeba i s pár kily navíc.
Ale zase barokní typ mi krásný nepřijde. Nesdílím tento ideál, který pod povrchem společnosti stále přežívá – že tloušťka je zdraví, „krev a mlíko“. Není. Je to nepohyblivé a pohyb je život.... Takové ženy jsou uvězněné v nějaké bolesti, kterou řeší jídlem. To je smutné, ne krásné.
Co se mi doopravdy líbí, je pevnost. Těla, na kterých je vidět, že mají dostatek přirozeného pohybu. Projevuje se to v každém záchvěvu, ale i ve výrazu tváře, takový člověk se prostě na světě cítí mnohem lépe a je to znát. Přitahuje mě, když na ženských tělech vidím funkční svaly. Zdá se, že v tom jsem téměř sama, ale cítím to tak odjakživa. Je prostě úžasné potkat ženu schopnou reálného tělesného života – běhat lesem, tančit, provádět harmonické magické pohyby, fyzicky pracovat..... A také pohyblivou, mnoha směry, nejen dopředu-dozadu-nahoru-dolů.

Zbývá to nejpovrchnější, oblečení. To mě ale vlastně původně k sepsání tohoto textu podnítilo, když jsem za velmi chladného večera pozorovala krásku v kratičkém tričku s odhalenými ledvinami a na vysokých podpatkách.
To mi nepřipadá krásné. Vůbec. Chápu, že má jít o to, že takto žena odhaluje kus své kůže a křivky svého zadku – a pomocí té podivné obuvi zase předvádí svá lýtka, stehna a rovněž zadek, což může na muže působit eroticky. Ale obojí je proti životu. Chodit v chladný den s odhalenými ledvinami a ženskými orgány – proč? Aby se nabídla každému muži, který jde kolem? Nechápu. Kdybych byla mužem, automaticky by ji to u mně diskvalifikovalo jako partnerku. Přála bych si, aby moje přítelkyně či žena byla zdravá....ne mít za každého počasí možnost vidět kousek její nahé kůže.... To samé ty podpatky. Kvůli předvedení zadku si zmrzačit nohy?
Takže oceňuju, když se žena obléká normálně. Harmonicky, žensky, elegantně, v krásných barvách.....ale přiměřeně počasí a skutečným potřebám fyzického těla. Tedy žádné stahování břicha a další zjevně nepohodlné úlety, odhalování jen za skutečně horkých dnů, boty vhodné k chůzi....
Ze stejného důvodu se mi nelíbí zjevně tlusté vrstvy všemožných chemikálií. Co má být na otráveném těle krásného? Vlasy jsou krásné přirozeně, pokud jejich majitelka zdravě jí, myslí a žije, stejně tak pleť – a je to vidět.
Umím ocenit i jemné umění zkrášlit se, ale spíš ke speciálním příležitostem, v normální den mi přijde, že přirozená lidská krása úplně stačí. Zase to vnímám i prakticky, ptám se, rozuměla bych si s bytostí, která věnuje stovky hodin ročně malování si po obličeji a dalším podobným úkonům místo spánku, odpočinku, času s milovanými bytostmi a radosti ze života?

Téměř do bezvědomí jsem z ženské krásy upadala v létě na mezinárodním hippie festivalu Rainbow v Německu. Tam jich byly stovky. Zdravých a silných, přirozených, rozesmátých, tančících, žonglujících, vesele si hrajících s dětmi....

Ale potkávám jich čím dál víc i v normální den na ulici v Praze... Svět totiž čím dál víc ožívá, tím jsem si jista. Lidé ožívají a mění se.

Tak, trochu jsem se vyřádila na civilizačním ideálu ženské krásy. Doufám, že mi to ženy odpustí, a třeba na pohledu lesbické mimozemšťanky i najdou něco zajímavého.