Stojím mezi paneláky a dělám pohyby....složité systémy pohybů...doprovázených hlubokým a hlasitým dýcháním...pak přidávám různé pomůcky. Soustředím se, extáze, uvolnění, osovobození... Přichází člověk a se zájmem se ptá, co dělám. Říkám, že cvičím. Ptá se co...jak se to jmenuje... Odpovídám, že to nemá jméno, prostě to tak přichází... Zírá na mě, nechápe. Právě jsem mu udělala díru do reality.
------------------------------------
Každý okamžik je nový, neopakovatelný, na tom není co řešit. Přirozeností života pak je, v každý okamžik dělat něco nového, jedinečného. V rámci určitých struktur, přírodních pravidel a zákonů, ale přesto nekonečně novým způsobem. Přestože všechny rostliny rostou podle základního plánu rostlinstva a svého druhu, každá z nich je trochu jiná, každá z nich volí unikátní způsob, jak postavit své tělo, a svou vlastní, zcela osobní strategii, jak a kde den za dnem nechávat rašit nové listy a natáčet tělo ke světlu. Každým okamžikem ji může měnit. A co teprve tvor jako člověk, stojící o dvě úrovně svobody výše, nadaný volností pohybu a naprostou svobodou rozhodování, která mu umožňuje jít dokonce i proti pravidlům přírody. Ten může doslova všechno, jeho spektrum jedinečného jednání je nekonečné.

Přesto si ale tady a teď odvykl této svobody využívat. Podívejme se, jak nás učí, že je normální žít. Probudíme se, vždy ve stejnou hodinu, bez ohledu na to, zda našemu tělu spánek již stačil. Provádíme, obvykle stále ve stejném pořadí a stále stejným způsobem, určité úkony. Čistíme si zuby chemickou pastou, aniž si položíme otázku, zda to opravdu potřebujeme, a navíc právě touto podivnou hmotou....prostě si ji každý den dáváme do svého těla a generujeme zisk pro její výrobce. Myjeme se, a rovněž automaticky použijeme další prostředky bez zkoumání jejich kvality a vhodnosti pro život. Snídáme, většina z nás stereotypní výběr podivných pseudopotravin, nad kterým se nikdy vědomě nezamyslela (pečivo, máslo, sýr, uzeniny, marmeláda, káva, atd.). Upravujeme si zevnějšek podle řady podivných pravidel, zvláště ženy se často podřizují některým, která jsou zcela jednoznačně proti životu (aplikace vrstvy chemikálií na obličej a vlasy). Poté odcházíme ven. Mnozí z nás si za peníze zakoupí papírové zdroje dezinformací, aby si cestou do práce zaplácli vědomí a neměli ani okamžik sami se sebou. Přicházíme do práce nebo školy a tam trávíme čas převážně sezením v místnostech a činnostmi, které se ve větší či menší míře opakují.

Samozřejmě mnoho bytostí dnes už podvědomě prohlédlo, že s tím vším je cosi špatně. Začínají o jednotlivých krocích přemýšlet a rozhodovat se vědomě. Odmítnou na sebe plácat chemikálie. Začnou se ptát svého těla a různých zdrojů informací, jaké jídlo opravdu potřebují. Zvolí si školu nebo práci, která je co nejméně o tupém opakování a co nejvíce o tvořivosti a naplnění v oblasti, která odpovídá jejich touhám a schopnostem.

Ale aby se náš svět opravdu změnil, chce to vykořenit celý princip nekonečného opakování a napodobování v zárodku.

Mám ke světu tupého opakování neboli replikování velmi nízkou toleranci a nenechala jsem se jím pohltit. Pracuju doma, a přestože jsem po tom v některých obdobích života velmi toužila, nikdy se mi nepodařilo vnutit si „pevný režim“. Dnes, kdy vím, že žádoucí je pravý opak, se o něj vědomě snažím – dělat věci nově. A zírám, jak moc má i tak relativně svobodný člověk v sobě zakořeněnu víru, že neustálé opakování je správné. Například ráno vstát. Něco sníst, pak jít ven, cestou si v supermarketu koupit kelímek kávy, dojít do lesa, vždy na stejné místo, a tam cvičit. Provádím své vlastní cvičení – a i do něj proniká sklon k replikování, zjednodušit si to, opakovat tytéž pohyby, co včera.

Dnes jsem si to trochu usnadnila malým hackem reality, a tak to šlo téměř úplně nově....k snídani studený kuskus s pestrým výběrem koření, protože to tu právě bylo....bez kávy v supermarketu to nešlo, ale aspoň jsem při ní byla opravdu duchem přítomna a dobře se bavil pozorováním dvou důležitých robocopů vybírajících bankomat. Cesta do lesa. Na okraji má základní škola tělocvik. Místo aby si děti podle své přirozenosti mohly volně hrát venku, čekají v zástupech, až na ně přijde řada moci nesmyslně běhat v kruhu po asfaltové cestě. Běhání po asfaltu ničí klouby. Když se děti nechají být, naběhají samy od sebe za den desítky kilometrů, spíše po trávě, protože si přirozeně zvolí zdravější variantu.... Nechat být....NECHAT BÝT.....dělá se mi trochu špatně....no, užívám si euforii z dospělosti, že mě už nikdo nemá právo nutit běhat do kruhu....
Procházím mezi nimi a hraju si s pomalovanou šamanskou tyčkou... Jediný člověk, který si tu může doopravdy hrát.... Koukají po mně a komentují barevné oblečení. Je smutné, jak silně jsou děti naprogramované představou, jak má člověk vypadat, co má mít na sobě.

Volím úplně jinou cestu lesem než obvykle, dolů k přehradě. Vyhazuju a chytám tyčku, baví mě to a vrací mě to do reality.
Nemám ráda přehrady, ucpané žíly země, cítím její bolest. Ale dnes mě silná jinová přítomnost velkého množství vody těší. Potok za to nemůže. Stavím se na břeh se zavřenýma očima a dělám pohyby. Úplně nové, plavání vzduchem. Dnes nemám touhu sledovat čas a snažit se „cvičit“ nějakou určitou dobu, hurá. Nechám přítomnost vody pronikat skrz sebe a chladit vnitřek těla.
Dostávám nápad na akci, kterou podniknout jeden večer tenhle týden. Na kopci, s ohněm. Chvíli jdu po asfaltce podél přehrady a píšu esemesku kamarádce, jestli se přidá. Sem se ta odtržená činnost hodí, cesta je mrtvá, vysátá tisíci nevnímajících výletníků, kteří se tudy denodenně valí.
Zahýbám zpět do kopce do lesa, jdu, užívám si pocit, že jsem někde daleko v přírodě, město nění vidět, jen slyšet.
Odbočím z cestičky do lesa, na neviditelný impuls. Přicházím na místo, kde už jsem před časem dělala rituál. Má v sobě kus síly. Rozhlížím se a najednou zjišťuju, že tu kdysi stál dům. Zbytky schodů, rozvaliny stěn. Málo rozvalin domů má dobrou energii, ve většině z nich lidé otrocky trpěli, jak už je tu zvykem staletí. Tenhle byl v pohodě. Někdo tu opravdu žil.
Vybírám si ho jako další místo a cvičím tu s tyčí. Přichází ke mně úplně nové pohyby. Úplně. Čistím si pole, rozhýbávám kostrč. Cítím jejich smysl. Chci učit lidi tuhle schopnost. Ne udělat nový systém, popsat a zabalíčkovat svoje pohyby, aby se je ti, komu se budou líbit, ručili zpaměti. Ukázat principy. Co potřebujeme osvobodit a odblokovat, a jak se to může naučit každý sám a nechat proces probíhat každý den úplně novým způsobem. Pohyby pomáhají. Čím více jich člověk dělá, tím více se mu chce odložit opakování a napodobování po zbytek života. Prosím vesmír, aby mi dodal odvahu pustit se do toho.

Jdu dál do kopce a prožívám, co mě blokuje, abych svobodně dělala, co cítím, že opravdu chci dělat. Zvnitřněné hlasy rodičů donekonečna nenávistně opakující „Ty nic nedokážeš.“ Vím o nich a překonám to, mám informace i sílu. Ale kolik lidí je má taky a neví o nich, nechápe, proč se jim nic nedaří, a tak donekonečna opakují i tohle, to, co jim kdysi bylo nařízeno zraněnými lidmi, kteří je přivedli na svět. I tohle vědění chci sdílet, rozdávat.

Na dalším místě vytahuju řetězy. Nádherný nástroj na čištění pole. Tady se opravdu potřebuju zbavit víry, že je nutno naučit se něco podle někoho. Ze začátku to má smysl, ale už tuším, že doopravdy to zvládne ten, kdo se naučí hrát si sám... S nikým nesoutěžím, nepotřebuje to nikdo vidět, jde jen o moji svobodu. Řetězy rozvíjejí svaly na zádech, které jsou pro svobodu zásadní. A zase kroužení. Kroužení a svaly na zádech....cesta ven.....

Na místě se válí ošklivé odpadky. Slibuju mu je odnést, ale pak zapomínám. Loučím se, ale nechávám je ležet. Ach jo. Ale zase mám silný důvod přijít tam zítra znovu, hned ráno.

Překonávám touhu jít do Alberta a zabít tam půlhodinu. Půlhodina mého života v placatém objektu, kde stejně mají jen minimum věcí k jídlu. Doma už všechno je, co koupím po cestě, stačí....

Dobrý pocit. Stala se spousta nového. Ale je to nekonečný proces. Přijdu domů a zase budu chtít opakovat.
Cestou do kopce mě napadlo napsat text o replikování a jedinečnosti. Poznamenala jsem si to. Často mě napadne něco napsat, poznamenám si to a u toho zůstane. Tak dnes jinak, dnes jsem to uskutečnila.
Přeju krásný den – a ať je úplně nový.