V zahradách tvých, ó Pane, skláněl jsem se nad nejkrásnějšími květy života.

Ptal se mně kdosi, co jsem zažil na své pouti.

V Ankhor Watu obdivoval jsem zapadajcí slunce, jež zlatilo kovovým leskem jeho pohádkové skulptury, v Hali ben Gaa, pět hodin zápasil jsem se smrtí v písečné bouři a v Tanarive loučil jsem se navždy s bytostí, jež mně byla nadevše drahou.

To jest vše, co stojí za zmínku.

Ale nevrátím se v tato místa již nikdy, neboť světlo krásy, majestátnost smrti a hrůza bolesti, kterým jsem se tam postavil v tvář, byly příliš strhující a příliš krásné, a to stojí za to, aby byly obětovány životu.

Jednou viděl jsem i boha; a ten byl v očích matky, která obětovala pomstu nad vrahy svého dítěte.

A tehdy jsem poznal, že není vyšších sil a zákonů nad lásku a oběť.

Neboť ani lásce ani oběti nemůže svět dáti protiváhu a není bytosti, jež by dovedla změřiti tu strašlivou sílu fascinace, která září ze zvlhlých, resignujících a současně odpouštějících očí na zenithu bolesti.

V tvých zahradách, ó Pane, skláněl jsem se nad nejkrásnějšími květy; vyrostly ze semene slz a pokvetou i dále z vašich obětí...

A až v prachu života pokořeni ležíce, položíte i svoje unavené srdce na kamenný oltář zemské oběti; až nebudete litovat ničeho, co jste zde ztratili a co kdysi jste platili nocemi hrůzy bolesti a zoufalstvím, až přes vaše vyprahlé rty přejdou slova odpuštění a díků, tu světlo, jež bylo od věků a z něhož i vy jste vyšli, promění se v anděla před vaším čelem, vás se dotkne a řekne vám slovy písma:

„Člověče, tobě pravím vstaň! Neboť naplnila se míra oběti tvé, a ty jsi já a já jsem ty a všechno jsme co jest a vítězně se mnou stoupati budeš po divuplných cestách k trůnu věčnosti, tam daleko v tichu mezi hvězdami...“

[viac]