Na překvapivé spojení současných reality show s moderní zoo upozornil jako první francouzský filozof Olivier Razac ve své knize L'Ecran et le Zoo: Spectacle et domestication, des expositions coloniales a Loft Story. Razac zde identifikuje zakladatele tohoto druhu zábavy v osobě německého zoologa Carla Hagenbecka. Původně krotitel zvěře a lovec se kromě podivných experimentů s eugenikou, kdy se pokusil spářit lvy s tygry, proslavil svým revolučním nápadem výstavy zvířat. V roce 1907 napodobil jejich přirozené prostředí pomocí umělých skal, a vytvořil tak v Hamburku první zoo bez klecí. Poněkud zapomenutá ovšem zůstala starší epizoda z roku 1874, kdy přesně stejnou "revoluční koncepci" použil na lidi. Na své zahradě tehdy "nainstaloval" rodinu z Laponska společně s několika soby a snažil se co nejvíce napodobit jejich prostředí. Zůstává sice nejasné, zda Laponce přivezl kvůli tomu, aby ukázal život sobů, nebo soby přidal kvůli Laponcům, celá "etnograficko"zoologická přehlídka ovšem měla značný úspěch a platící návštěvníci si nejvíce oblíbili scény kojení a také "krmení" Laponců i zvířat.
Jak na tomto příkladu vidíme, reality show nejsou žádnou zvrhlostí postmoderní doby, ale vycházejí z experimentů 19. století. Podobné přehlídky "divochů", různé podoby zoo i dnešní televizní cirkus dokonce tvoří společnou tradici voyeurismu, který si libuje v tom, co je zvířecí, divoké nebo jinak "přirozené". Tento typ spektáklu můžeme sledovat zpět až do 14. století, kdy si obyvatelé další vily, utečenci před vražedným morem v Boccacciově Dekameronu, krátí čas vyprávěním oplzlých příběhů. V tomto prostoru mezi venkovem a městem, či spíše zdivočelou přírodou v podobě epidemie a zdecimovanou civilizací Florencie, se navíc odehrává i dnešní "drama". Hrozící virus ptačí chřipky zahnal většinu z nás do našich domovů a vil, kde se necháváme přesvědčit, že jsme ohrožený biologický druh, který udělá nejlépe, když bude dále sedět v bezpečí, dívat se na globální reality show jednoho viru a poslouchat pokyny státu. Samotný stát je pak mega-vilou, ve které se občané zredukovali na biologický druh vyžadující velkou péči a nejlépe izolaci od nebezpečného a zlého světa. Právě na tyto aspekty nebezpečné "biologizace" společenského života a identity upozorňuje Razac ve své studii o původu reality show a její vazby na etnografické a další přehlídky v 19. století.

Přehlídky "divochů" v Evropě

Po celou dobu kolonialismu byly výstavy "divochů" podobné té, kterou uspořádal Hagenbeck na zahradě své vily, velice populární. Hlavním cílem bylo ukázat, že tzv. přírodní národy si samy neporadí a že jim k civilizaci a kultuře pomáháme tím, že jim vládneme. Jednalo o velice přímočaré předvedení moci nad zotročeným etnikem: podívejte se, co jsme ulovili, kam naše civilizace sahá a co teď musí oni dělat, aby přežili. Právě v tomto bodě je Hagenbeckův koncept výstav radikálně odlišný a prezentuje nové způsoby "zotročování" i moci, které odpovídají tomu, co Foucault označuje pojmem "biomoc" a "biopolitika". Nové etnikum Hagenbeck neukazuje jako cvičenou zvěř, která tančí a předvádí svoje zvláštnosti, aby přežila, ale zpřítomňuje jeho každodennost a údajný autentický život, který může kdykoli "reinstalovat" na své zahradě nebo na jiném místě. Stvrzuje tím nové paradigma vlády, která "se ujímá života spíše, než aby hrozila smrtí" - jak tuto moderní podobu moci definoval právě Foucault.
Biopolitika i biomoc spočívají ve zdánlivě neviditelné a jednoduché "kontrole", jakou prezentuje zoo bez klecí nebo i vila z reality show. Jsme kontrolováni a řízeni nikoli tím, že nám někdo vyhrožuje smrtí nebo nás nutí něco dělat, ale tím, že se stáváme otroky vlastní lenosti a pohodlnosti zajištěné státem nebo jiným aparátem moci. Dnešní stát podobně jako moderní zoo či reality show nabízí pohodlí a jistotu výměnou za svobodu, soukromí nebo iniciativu. Občany tím redukuje na biologickou masu a stará se o jejich vitalitu, porodnost a zdraví. Tyto principy biomoci pak předvádějí i různé reality show, které přímo hledají a nechávají vyniknout různé přirozené a biologické vlastnosti druhu Homo sapiens, umístěného v laboratorních podmínkách vily nebo jiného regulovaného prostředí. Proč je tato "biologizace" politiky, kontroly a vládnutí vlastně nebezpečná? Podle Foucaulta transformuje společnost na jakousi dobře ovladatelnou biologickou masu, která pak v nacionalistických a rasistických válkách bojuje o tuto svoji zdánlivě neproblematickou a přirozenou identitu. Biopolitika je zrůdná právě tím, že dovede velice jednoduše stmelit masu a najít silné pojítko, jak to dokazuje i nedávný případ ptačí chřipky. V postnacionalistických společnostech tím biomoc dokonce sílí, protože stále více věcí se stává záležitosti neproblematické "biologie", která umí jasně pojmenovat nepřítele, zatímco politika a její přemýšlení o komplexní podobě globální společností věci spíše zatemňuje. V době reality show se společnost dokonce mění na řadu biopolitických experimentů v malém, které objevují stále nové a neproblematické podoby lidství a další společný základ v různých podivných prostředích.

"Civilizovaní" lidé v divočině

Postupným zánikem evropského kolonialismu od 30. let minulého století velice rychle mizel i zájem o přehlídky "divochů". Touha pozorovat intimní život lidí ovšem nezmizela, a naopak zažívá skutečný rozkvět v podobě reality show. zoo bez klecí a reality show sdílejí snahu ukázat přirozenost a autentičnost zvířat a lidí v prostředí, které je zdánlivě "nekontrolované". Spojují funkci vězení, laboratoře a divadla do celku, který předvádí biologická i sociální specifika zkoumaného "druhu" zvířat nebo "typu" lidí jako neproblematickou danost. Divák pak sleduje, jak se daný "typus" stravuje, s kým se kamarádí a koho nemá rád; hodnotí, zda je dostatečně zajímavý nebo nudný, nebezpečný nebo přítulný a různě se s podívanou identifikuje. Je to vlastně vítězství biomoci, která zakrývá politickou a jinou konstruovanost situace, a tím i jakoukoli zodpovědnost, a zdůrazňuje za všech okolností přirozenou danost chování. Každá reality show je pak malým vítězstvím nového biologického druhu.
Zatímco koloniální model moci se snaží "přírodní" etnikum civilizovat, současné podoby biomoci mají přesně opačný problém - jak občany biologizovat, kde hledat společnou přirozenost a jednotu. Největším problémem každé reality show je proto najít autentické "typy", a tím definovat nový biologický druh. Když se podíváme na hromadu stránek, které publikují výzvu pro diváky, aby se účastnili nějaké reality show, zjistíme, že "skutečné" a přirozené lidi není vůbec snadné najít.
Neznámý slovinský autor, kterého cituje Slavoj Žižek, situaci názorně shrnuje na začátku jedné povídky: "Všechny osoby v tomto příběhu jsou vymyšlené, nikoli skutečné, ale taková už je ostatně i osobnost většiny lidí, které znám ve skutečném životě, a proto podobné upozornění nemá žádnou hodnotu." Skuteční lidé jsou dnes nedostatkové zboží, a televizní zoo musí postupovat opačným způsobem než dřívější "etnografické" přehlídky, aby si zajistilo obsah i kontrolu. Umisťuje "civilizované" lidi zpátky do divočiny, jak o tom svědčí jedna z nejpopulárnějších reality show Přežití (Survival) nebo různé pořady o trosečnících na pustém ostrově či v jinak nehostinném terénu. Zde se údajně projeví skutečná povaha lidí a divákům se nabídne ještě jednodušší model identifikace a kolektivní identity. Kolektivní voyeurismus podporovaný reality show tak vlastně slouží k vytvoření nové primitivní identity skupiny sdílející stejné biologické vlastnosti nebo alespoň emoce.

Lidské zoo a stát chameleonů

Radikálním řešením problému autenticity a přirozenosti dnešních lidí, které spojuje funkce zoo a reality show, byl loňský spektákl v londýnské zahradě. V klecích zde poprvé vystavili druh Homo sapiens, aby ukázali, že lidé jsou prostě pouze primáti, součást fauny. Dobrovolníci museli napsat, proč se této výstavy chtějí účastnit, a pak po dobu čtyř dnů předvádět "typické" lidské chování. Jako důvod rozhodnutí často zazněl zájem o to, jak se zvířata v kleci cítí. Nejvíc ovšem zaujal Brendan Carr, který o sobě tvrdil, že do zoo přirozeně patří, protože je "legrační jako opice, chytrý jako kočka, mluví víc než papoušek a celou noc je vzhůru jako netopýr". Vystihl tím pravou podstatu člověka, o které již v 15. století napsal ve své Řeči o důstojnosti člověka renesanční filozof Pico della Mirandola podobnou věc: "Kdo by neobdivoval tohoto nádherného chameleona, jakým je člověk se svojí schopností nekonečných přeměn?" Reality show a dnešní biopolitika proto neukazují lidi jako zvířata v kleci ani nezavádějí jiné podoby otroctví, ale využívají schopnosti lidí přizpůsobit se nejrůznějším situacím. Politiku a společnost tím vlastně definují jako jakýsi evoluční trénink, který sleduje hranice proměnlivosti a přizpůsobivosti lidí spíše než jejich "skutečnou" přirozenost. Jak popsat tuto společnost, v níž stále více lidí "žije" v reality show nebo prochází jinou podobou evolučního "tréninku"? V rozdělení dramatických umění na tragédii a komedii Aristoteles v Poetice zdůrazňuje, že komedie jako nižší žánr vzniká teprve s nástupem demokracie. Slovo komedie prý vychází ze slova pro vesnici (kómai) a původně se jím označovaly posměšné a protestní písně zemědělců proti měšťanům. Není pak ještě "nižší" žánr reality show vlastně nástupem nového zřízení? Bude to jakási zvláštní společnost chameleonů a slídičů místo vesničanů a měšťanů? Nebo, jak to popisuje Chuck Palahniuk ve svém novém románu Haunted, společnost paranoidních psychopatů, kteří se vzájemně povraždí, jen aby zvítězili v reality show?
Podle Razaca je reality show definitivním zánikem politična a vítězstvím slepé biopolitiky, která vede k návratu boje všech proti všem. Cílem reality show je přežít ostatní za každou cenu, a proto připomíná upozornění Eliase Canettiho, že "když se jediným cílem stává přežít, každý je každému nepřítelem". V reality show se společnost stává primitivním biologickým organismem, jehož jediným cílem je přežít jiné organismy v evolučním zápasu. To pak znamená konec politična i civilizace.
Není ovšem tento koncept biomoci a biopolitiky poznamenán zjednodušenou představou biologie a evoluce jakožto primitivního boje, ve kterém přežívá jen nejsilnější? Nenabízí současná evoluční biologie a její koncepty, jako je symbiogeneze, mnohem zajímavější metafory, jak uchopit samotnou politiku a civilizaci? Nejsou pak reality show nebo třeba i počítačové hry na síti a další současné fenomény společného sdružování a identifikace důkazem toho, že neexistuje dokonalá ani přirozená společnost, ale pouze vývoj a změna? Neplní tyto hry a spektákly nakonec přece jen pozitivní roli, když nám umožňují zkoušet nanečisto různé formy "biopolitiky" a interakce sociální a biologické podmíněnosti?

Dnešní stát podobně jako moderní zoo či reality show nabízí pohodlí a jistotu výměnou za svobodu, soukromí nebo iniciativu.
Občany tím redukuje na biologickou masu a stará se o jejich vitalitu, porodnost a zdraví.

Nejvíc zaujal Brendan Carr, který, aby se dostal do reality show v londýnské zoo napsal, že do zahrady přirozeně patří, protože je "legrační jako opice, chytrý jako kočka, mluví víc než papoušek a celou noc je vzhůru jako netopýr"

***

L'Ecran et le Zoo: Spectacle et domestication, des expositions coloniales a Loft Story

Olivier Razac
Vydalo nakladatelství Denoël, Paris 2002, 211 stran

Dějiny sexuality I. Vůle k vědění

Michel Foucault
V překladu Čestmíra Pelikána vydalo nakladatelství Herrmann & synové, Praha 1999, 189 stran

Haunted

Chuck Palahniuk
Vydalo nakladatelství Random House, London 2005, 404 stran

A Cup of Decaf Reality

Slavoj Žižek
www.lacan.com/zizekdecaf.htm

Foto popis| Loni v létě se několik lidí zúčastnilo výstavy v londýnské zoo, která měla ukázat, že druh Ho mo sapiens je pouhou součástí přírody
Foto autor| Foto AFP - John D. McHugh

O autorovi| Denisa Kera, Autorka (*1974) působí v Centru globálních studií a zabývá se teorií nových médií, filozofií vědy a technologie. filozofka