Zberatelstvo :: Remember, remember, the velvet November


node:	Zberatelstvo
template:	2
parent:	Hobby a volny cas
owner:	ma
viewed by:
created:	08.04.2006 - 13:21:57

cwbe coordinatez:
101
63564
2294535

ABSOLUT
KYBERIA

permissions
you:	r,
system:	public
net:	yes

zdienka	0
timko	0
vlad	0

Zbierame zbierky

00000101000635640229453508342261

Fórum venované všetkému, čo súvisí s témou zbierania umenia. Rozhovory so zberateľmi, aukcie, kuriozity, kontroverzie, príbehy umelcov, galeristov a zberateľov z minulosti či súčasnosti, známe zbierky, poradenstvo a tipy. Zbieranie pre radosť, či ako investícia. Všetky žánre a médiá. Zamerané primárne na slovenskú a českú galerijnú scénu a trh so súčasným umením. Ak máte doma nejaké umelecké diela, kľudne sa pochváľte, prípadne tu môžeme fantazírovať, čo by sme si kúpili, keby sme na to mali

Collectors are happy people. (Johann Wolfgang von Goethe)

18519607_10212698671451201_9202679053768369339_n.jpg?oh=f1f2bc0f922cff2c91d15fb6f2cf943b&oe=598049E7

18519607_10212698671451201_9202679053768369339_n.jpg?oh=f1f2bc0f922cff2c91d15fb6f2cf943b&oe=598049E7

byt Jiřího Šlitra, pravdepodobne s vtedy jediným obrazom v súkromnom byte od Joana Miróa v Československu (1969)

Kde kupovať: galérie, aukcie, ateliéry umelcov, online ...
SR:
http://www.soga.sk (aukcie)
http://www.whiteweiss.com (online)
http://www.schemnitz.sk
http://www.sodagallery.sk
http://www.zahoriangallery.com
http://www.romanfecikgallery.sk
https://www.gandy-gallery.com/
https://www.facebook.com/kunstvereinBA
http://amtproject.sk/
http://www.galeriacincin.sk
https://www.facebook.com/Flatgallery/
http://artbiznis.sk/ (online)
ČR:
Galérie:
http://huntkastner.com/
https://www.faitgallery.com/
http://www.polanskygallery.com
http://www.svitpraha.org/
http://www.drdovagallery.com/
http://nevan.gallery/
http://naugallery.cz
Aukcie:
http://etcetera-auctions.com/
https://www.pragueauctions.com/
http://www.arthousehejtmanek.cz/
http://aloos.cz
Zahraničie a online:
https://paddle8.com/
https://www.artsy.net/
https://www.dorotheum.com/en.html
http://www.sothebys.com/en.html
http://www.christies.com/

Užitočné info:
http://www.artplus.cz/
http://www.artlist.cz/
http://www.artbusiness.com/collectpro.html
Kurzy pre začinajúcich zberateľov:
http://artacademy.sk/ - id Dorian

Odkazy do topicu budem postupne pridávať, ak by ste mali nejaké tipy, čo by sa tam hodilo, budem za ne veľmi vďačný.

0000010100063564022945350834226108847867

Zdravím, možno mi niekto z vás bude vedieť poradiť.

Môj otec je od mlada veľký fanúšik Vasarelyho a rád by som mu na 60ku kúpil originál signovanú grafiku. Podľa predbežnej rešerše na internete by som sa mal s prehľadom zmestiť do tisícky, čo by bolo super.

Našiel som rôzne stránky ponúkajúce jeho grafiky, ale nemám v tomto vôbec skúsenosť a nerád by som naletel nejakým podvodníkom.

Viete odporučiť nejaké dôveryhodné zdroje pre niečo takéto? Najlepšie online alebo niekde v okolí Bratislavy a Viedne (ale môže byť aj širšie okolie ako Praha, Mníchov, Budapešť ak by to malo väčší zmysel). Mám na to relatívne dosť času, v podstate celý rok, takže radšej budem dva krát merať a raz rezať. :)

Vopred ďakujem! :)

000001010006356402294535083422610884786708977809

Dostal som práve notifikáciu o k-čku, tak sem šupnem update. :)

Grafiku sa mi nakoniec podarilo zohnať cez nemeckého dealera s umením menom Kunsthaus Artes (https://www.kunsthaus-artes.de/). Po lúskaní internetom a hľadaní nejakých referencií som uznal, že to vyzerá byť dostatočne legit a kúpil som to cez nich. Existujú od 70tych rokov v Hannoveri a medzičasom majú aj galériu v Berlíne, tak som si povedal, že by to nemusel byť nejaký podvod.

Došlo mi to poriadne zabalené špeciálnou špedíciou z Nemecka. Bol k tomu pribalený papierik, na ktorom mi oni sami certifikujú pravosť. Viac pri grafike v tejto cenovej relácii že vraj nedostanem a asi sa s tým zmierim. :)

00000101000635640229453508342261088478670897780909158056

ukáž =)

0000010100063564022945350834226108847867089778090915805609158645

0000010100063564022945350834226108372604

Bývalý bankéř Komerční banky Radek Pokluda prodával za milióny korun obrazy, které byly podle policie padělky. Podvedeným tvrdil, že umělecká díla jsou z majetku banky. Pokluda měl v bance na starosti primárně VIP klienty. Mezi podvedené se řadí například herečka Jiřina Bohdalová, režisér Ivan Zachariáš či ředitel rádia Impuls Jiří Hrabák. Po bankéři policie pátrá, zmizel do zahraničí. Informoval o tom ve čtvrtek zpravodajský web Českého rozhlasu iRozhlas.cz.

Bankéř prodával obrazy přímo v pobočce banky na Václavském náměstí. Podle advokáta Bohdalové obrazy prezentoval tak, že jde o propadlé zástavy Komerční banky a že KB nabízí tyto obrazy svým VIP klientům k odkupu za odpovídající ceny.

Komerční banka se k problému nehlásí. „Komerční banka nemá žádné informace o údajně podaném trestním oznámení. Jakoukoliv účast Komerční banky na soukromých aktivitách bývalého zaměstnance striktně vylučujeme,“ sdělil webu mluvčí Pavel Zúbek.

Pokluda kupoval obrazy přes aukční síň Historie Praha, kterou vlastní Petr Dědek. Ten pro Radiožurnál odmítl, že by prodával padělky. Nepamatuje si ani, kolik obrazů Pokludovi prodal. Obrazy Dědkovi do prodeje dodávala Marie Pospíšilová, které soud v roce 2002 odebral razítko znalce uměleckých děl.

Překupníci obžalováni
Obrazy ve skutečnosti pocházely od překupníka obrazů Jaroslava Fröhlicha, kterého kvůli tomu státní zástupce nedávno obžaloval z podvodu. Spolu se svou ženou Evou obchodovali s falzy uměleckých děl třeba Josefa Čapka, Josefa Lady, Emila Filly, Václava Špály nebo Jana Zrzavého.

„Jsou obžalováni pro podvody, měli distribuovat padělky obrazů české moderny. Měli prodat obrazy nejméně za 30 miliónů korun, o prodej dalších obrazů v hodnotě přes 53 miliónů se pokusili a další obrazy s možnou prodejní cenou 40 miliónů korun měli k prodeji připraveny,“ citoval web ostravského státního zástupce Michala Tognera. Soud by měl Fröhlichův případ řešit během několika měsíců.

Detektivové jsou přesvědčeni o tom, že díla pro Fröhlicha maloval od 90. let do roku 2006 malíř a restaurátor Alexandr Hanel. Ten ale pak utekl na Kanárské ostrovy, a tak padělky Fröhlich získával podle obžaloby od jiných padělatelů, po nich ale police stále pátrá.

Bohdalová nakoupila za dva milióny
Pokluda k obrazům doplňoval vlastní podvodnou legendu o jejich původu a významně navyšoval cenu obrazů. Při obchodech vystupoval jako vysoký bankovní úředník. Bohdalové, které spravoval finance osm let, prodal obraz Emila Filly s názvem Zátiší s dýmkou a hrozny za 1,95 miliónu korun. Zachariáš za akvarel od Josefa Čapka zaplatil 1,7 miliónu korun.

Po bankéři Pokludovi policie pátrá. Když zjistil, že se o obrazy zajímá policie, zmizel. Naposledy ho detektivové vystopovali v Istanbulu, předtím byl údajně na Fidži. Před odjezdem do zahraničí detektivům sdělil, že nevěděl o tom, že jde o padělky.
https://www.novinky.cz/krimi/444093-banker-mel-prodavat-za-miliony-padelane-obrazy-jeden-koupila-i-bohdalova.html

000001010006356402294535083422610837260408375704

To naserie. Hlavne tie peniaze uz nikdy spat neuvidia.

0000010100063564022945350834226108354404

Zemek, Valenta, Fait, Roman, Otava, Kellner...Nahlédnutí do sbírek výtvarného umění největších tuzemských byznysmenů.

Zastihl jsem ho, když se vracel na svou radějovskou oboru v Bílých Karpatech. „Mám taky Boudníka,“ vypráví. „Jinak Boudník bydlel v jednom bytě s naším velkým spisovatelem, který měl teď nedávno výročí. Jestli víte, se kterým?“ zkouší mě bývalý majitel potravinářské firmy Hamé Leoš Novotný, když spolu po telefonu mluvíme o jeho sbírce výtvarného umění. „To samozřejmě vím, s Hrabalem,“ odpovídám. „No vy jste hvězda, normálně,“ chválí mě otec Leoše Novotného mladšího, který provozuje železniční firmu Leo Express.
Leoš Novotný starší prodal Hamé v roce 2008 za zhruba čtyři miliardy korun těsně předtím, než do Česka dorazila krize, a v té době začal systematicky budovat svou sbírku. „Je to pro mě hlavně investice. Mám to jako diverzifikaci svého majetku, něco jsem investoval do lesů, něco do jiných věcí a jedna z nich je umění,“ vypráví. S pomocí kurátora se mu za dekádu podařilo vybudovat velmi kvalitní sbírku, která čítá asi 120 položek.
Mezi nejcennější kousky patří plátna od Jakuba Schikanedera či Antonína Slavíčka. Obrazy těchto autorů z přelomu 19. a 20. století se nyní na aukcích prodávají za jednotky až desítky milionů korun. „Pokud se budeme bavit o tom nejlepším, kdybych to měl přirovnat ke sportu, například k hokeji, kdy hraje Česko a je tam i Jágr, tak tím Jágrem je skutečně u mařákovců (výtvarná škola - pozn. red.) Antonín Slavíček. Slavíček je jen jeden a začíná jím česká moderní malba,“ říká tvůrce Novotného sbírky, akademický malíř Pavel Trucla.

Třenice kvůli Boudníkovi

Favoritem Leoše Novotného je ovšem „malíř smutku“ Schikaneder, od něhož vlastní několik obrazů; nejlepší je jednoznačně rozměrné plátno Kontemplace z roku 1893, které před sedmi lety vydražil za téměř deset milionů korun. Schikanederovy snové obrazy dlouho ležely zapomenuty v Národní galerii, pak je získali restituenti, dali je na trh ajejich hodnota začala růst. Podle Trucly je cílem získat do sbírky právě nejlepší díla jednotlivých autorů, jako je Kontemplace, protože jen nejkvalitnější obrazy dokážou dlouhodobě uchovat svou hodnotu.

Novotný dal Truclovi na počátku jedinou podmínku, která na první pohled nevypadá složitě: obrazy se mi musejí líbit a musejí se zhodnocovat. Ale v moderním umění nejsou ta nejkvalitnější díla často na první pohled stravitelná. A kvůli výběru vznikaly někdy mezi Truclou a Novotným třenice. „Vydražil jsem kdysi asi pět nebo šest Boudníků, ale honili jsme se kvůli tomu kolem stolu,“ vzpomíná teď už s úsměvem Trucla na nákup abstraktních děl grafika Vladimíra Boudníka, na něhož je nyní Novotný pyšný.

V Novotného sbírce nyní najdeme i dalšího solitéra české malby, například nedávno zesnulou Adrienu Šimotovou, již byli oba ještě před její smrtí navštívit kvůli ověření pravosti obrazu. Ve sbírce je i František Kupka, momentálně nejdražší český autor. Jeho obraz Série C I. (Protihodnoty) z roku 1935 patří k vrcholům světové abstraktní malby a loni se vydražil za 62 milionů korun.

Nedaleko od Novotného lovecké obory Radějov sídlí dva milovníci umění ze Slovácka. Zdeněk Zemek, který ovládá ocelářskou skupinu Z-Group Steel Holding, spoluvlastní Galerii Joži Uprky. Tento malíř dokumentoval ve stylu realismu a počínajícího impresionismu folklor jižní Moravy.

V jeho galerii nedávno vystavoval další slovácký miliardář Ivo Valenta. Majitel hazardní skupiny Synot a senátor je sběratelem jediného autora. Zamiloval si tvorbu pozapomenutého malíře Vlastimila Košvance, umělce s košatým příběhem, který se v meziválečném Československu stal součástí pražské kulturní elity. Po válce byl obviněn z kolaborace a vězněn, na konci čtyřicátých let internován na psychiatrické klinice.

„Jako muže mne oslovilo především to, že v jeho dílech můžeme najít hezké ženy. Současně se ale v některé části jeho tvorby objevují motivy folkloru a lidového veselí, což je oblast, která je mi velice blízká. Proto jsem se postupně stal sběratelem Košvancových děl, jejichž hodnota stále stoupá, a v současné době už jich mám na 250,“ řekl týdeníku Euro Ivo Valenta, který do své kolekce dosud zainvestoval desítky milionů korun. Ve sbírce má i díla ilustrátora Zdeňka Milera, některé kresby a náčrty Jana Zrzavého a soubor bronzových plastik sochaře Quida Kociana, přičemž některé exponáty visí v hotelech, které Valenta vlastní.

Živobytí pro stovky lidí

Mezi aktivní sběratele patří i někdejší generální ředitel energetické skupiny ČEZ Martin Roman, který sbírá především současné umělce. Týdeníku Euro umožnil, aby si je prohlédl. „Většina děl, která jsem od mladých umělců nakoupil, je umístěna v PORG Ostrava a Nový PORG v Praze-Krči. Považuji za správné zprostředkovávat současné české umění dětem už během jejich vzdělávání,“ řekl Roman, který se po odchodu z energetiky věnuje právě osmiletému nestátnímu gymnáziu a základní škole pod hlavičkou PORG.

I díky bohatým byznysmenům se v Česku podle odhadů kurátorů i samotných výtvarníků uživí volnou tvorbou stovky lidí a roční obrat českého trhu se pohybuje kolem jedné miliardy korun. „Asi nejlépe se uživí David Černý, který dělá velké nákladné realizace a prodává do Česka i do ciziny. Jeho věci jsou kvalitní, originální, technicky náročné a vždy vzbudí rozruch,“ komentuje situaci Edmund Čučka, kurátor z pražské DSC Gallery. Mezi další atraktivní jména současnosti patří třeba mladý výtvarník Jakub Matuška známý pod jménem Masker nebo Jiří Černický, který učí na pražské UMPRUM, či třiačtyřicetiletý Krištof Kintera, který v roce 2011 vytvořil v Praze pod Nuselským mostem pomník Memento mori věnovaný sebevrahům. Slušné částky za svá díla inkasují žijící legendy, jako jsou Karel Malich, Milan Grygar či Jiří Georg Dokoupil.

Podle Čučky lze navíc v současnosti vypozorovat trend, že tzv. kapitáni průmyslu či miliardáři začínají tvořit svoje soukromé sbírky, které pak vystavují. Zanedlouho tak vystaví svou sbírku na Malé Straně například Oldřich Šlemr, který společně s Tomášem Němcem před dvěma lety prodal gumárenský holding ČGS švédským strojařům Trelleborg za víc než 31 miliard korun. A galerii chystá i finančník a bývalý spolumajitel těžařské skupiny Czech Coal Petr Pudil, který sbírá avantgardu a surrealismus. Pod hlavičkou své nadace The Pudil Family Foundation rekonstruuje pro galerii Kunsthalle Praha budovu nedaleko stanice metra Malostranská.
Připojí se tak třeba k Petru Kellnerovi, který pod hlavičkou PPF Art provozuje Ateliér Josefa Sudka, Galerii Václava Špály a od října 2012 Galerii České pojišťovny.

Mimochodem Kellner spravuje i rozsáhlou sbírku československé a české fotografie, která patří k největším privátním kolekcím v Česku - obsahuje 1800 děl od 150 autorů. Jsou v ní zastoupeny fotky Josefa Sudka, Františka Drtikola, Jaromíra Funkeho, Ivana Pinkavy nebo Tona Stana.

V Brně Kellnerovi ve sběratelství směle konkuruje průmyslník Igor Fait, který už řadu let tvoří svou osobní kolekci a provozuje i Fait Gallery. Ve sbírce má průřez od české moderny až po současnost. „Z poválečných jsme se teď zaměřili na umělce z generace Malich, Grygar, Sýkora a je to pro nás stěžejní,“ říká Fait, u něhož se rovněž investice prolíná s vlastní zálibou. Dnes už je celá jeho sbírka, do níž investoval 200 až 400 milionů korun, soustředěna ve Fait Gallery, přičemž spousta děl je rozpůjčovaných na tuzemské i mezinárodní výstavy. Sbírka však není u konce a Fait ji hodlá rozšiřovat. „Kdybych měl neomezené finance, tak bych rozhodně chtěl někoho ze světových špiček, Picassa, Cézanna, ale k tomu se asi nikdy nedostanu. Pokud budu realista, tak spíš inklinujeme ke kubistickému období. Zajímaly by mě špičkové věci od Procházky z kubistického období,“ vypráví.

Hliníkový Kafka

Na malém náměstí za kancelářsko-obchodní budovou Quadrio stojí už přes dva roky jedenáctimetrová hlava spisovatele Franze Kafky. Skládá se ze 42 lesklých pohyblivých pater, která se vodorovně posouvají a mění obličej. Výtvarné dílo financovala realitní skupina CPI Property Group Radovana Vítka, který dříve chtěl zřídit na pražských Příkopech Muzeum skla v bývalé budově Živnostenské banky. Pak ji však odprodal Číňanům a zdá se, že z plánů zatím sešlo.

Nicméně hlavu Franze Kafky mají i další sběratelé. Existuje ještě asi pět zmenšených kopií a jedna z nich čerstvě stojí ve vstupní hale společnosti MTX Petra Otavy. Otava však vlastní rozsáhlejší sbírku výtvarného umění, kam patří díla britského sochaře Tonyho Cragga či švýcarského performera Johna Armledera. Z tuzemských umělců pak klasici jako Zdeněk Sýkora, Josef Šíma, Karel Malich, Adriena Šimotová či Václav Boštík.

Za pozornost určitě stojí zajet do beskydského designového hotelu Miura Richarda Kučíka, spolumajitele obchodníka s energiemi Ezpada, kde je nejen dobrá kuchyně, ale na zdech visí díla světových autorů. Při vstupu narazíte na rodinu Krychloidů od Davida Černého. Hned v recepci vás uvítá americký umělec Jean-Michel Basquiat, v restauraci se pokocháte Damienem Hirstem a cestou na pokoj se mrknete na dílo nejdražšího autora současnosti Gerharda Richtera.

Jak říká jeden z miliardářů: Lidé, kteří sbírají kvalitní umění, vědí, co dělají. „Je to lepší investice než na burze. Je to jedna z nejlepších investic, pokud to však nedejbože neshoří nebo to někdo neukradne.“

Více na: http://www.euro.cz/byznys/galerie-miliardaru-nejbohatsi-cesi-investuji-do-umeni-1350730#utm_medium=selfpromo&utm_source=euro&utm_campaign=copylink

0000010100063564022945350834226108347731

Celkom fajn rozhovor s galeristom Jiřím Švestkom, ktorý sa po rokoch z Berlína vrátil do Prahy a včera, vernisážou prvej výstavy otvoril svoju novú galériu. Jiří Švestka je pomerne kontroverzná osobnosť, pred pár rokmi musel zatvoriť svoju pražskú pobočku, lebo skrachoval, predtým niektorým svojim umelcov nevyplácal peniaze za diela, ktoré im predal atď. Každopádne pre niektorých svojich umelcov spravil toho dosť veľa a pomohol im preraziť, vďaka svojmu renomé a kontaktom v zahraničí (napr. Krištof Kintera). Taktiež vychoval generáciu svojich zamestnancov, teraz už samostatných pražských galeristov- Polanský, Drdová, Nevan.
Odklidil sa na pár rokov do Berlína, kde prevádzkoval svoju galériu a kde ešte nemal pokazené meno (aj keď kamoš, čo preňho pracoval vravel, že nevyplácal výplaty:)) Je to ale srdciar a rozumie tomu čo robí:)

11.04.2017 S uznávaným galeristou Jiřím Švestkou jsme hovořili zejména o tom, na co by se měli zaměřit začínající investoři do umění.

Co byste poradil začátečníkům v investování do umění?

Umění může být vynikající investice, jen je třeba se v něm trochu orientovat. Nový zájemce by si v každém případě měl na začátku najít odborníka, který se v obchodě s uměním vyzná. Na laika totiž čeká plno nástrah, které bez zkušeností může těžko předvídat. Zkušený expert vám pomůže zorientovat se na nepřehledném, neustále se měnícím trhu a najít správná díla, do kterých má smysl vložit peníze. Ale nejen to. Odborník také dokáže rozvíjet váš vztah k umění, odhalit, co se vám doopravdy líbí a poradit, co je dobré ve střednědobém a co v dlouhodobém horizontu. Umělecké dílo může být dobrá finanční investice a zároveň dokáže přinést do života sběratele krásu a obohatit ho i duševně.

Zcela konkrétní věc, kterou může každý aspirující investor udělat sám, je přečíst si knihy o obchodu se současným uměním napsané srozumitelně pro širší veřejnost. Jako příklad mohu uvést knihu s výstižným názvem Jak prodat vycpaného žraloka (za 12 milionů dolarů) od kanadského ekonoma a sběratele současného umění Dona Thompsona, v níž rozebírá mechanismy tvorby cen na dnešním trhu s uměním. Velice uznávaná je i má holanská kolegyně galeristka, původně sběratelka, Marta Gnyp. Napsala knihy The Shift a Made in Mind věnovanou vztahům mezi sběrateli, galeriemi a institucemi. Dobrým tipem je také Value of Art od Michaela Findlaye, jednoho z ředitelů renomované Acquavella Galleries se sídlem v New Yorku. V České republice si zájemci mohou rozšířit obzory díky časopisu Art & Antiques, ten je určitě vhodný i pro začátečníky.

V Německu existují žebříčky nejprodávanějších umělců. Jeden z nich vydává například časopis Capital, který vyvinul výborný systém kritérií. V Americe fungují Art News, jejichž kritéria jsou podobná jako u Capitalu. Touto cestou se vydal také český internetový portál ART+, za jehož žebříčkem stojí skupina J&T. Přes propracovanou metodiku sběru dat však žebříčky mohou být ošidné, jelikož investování do umění má vedle aktuální ceny mnoho dalších aspektů; proto by měly sloužit jen k základní orientaci. Pokud toto všechno budoucí investor nechce podstoupit, ať mi prostě zavolá.

Jaké jsou nejčastější začátečnické chyby při pořizování umění laikem?

Zde se ocitáme na velmi širokém poli. Výše investičního objemu se pohybuje od několika tisíc korun po desítky milionů. Typickou chybou bývá, že lidé neuvažují strategicky a koupí to, co se jim na první pohled líbí. Osobní vkus investora jistě hraje roli, ale bohužel to, co zaujme oko laika, nemusí být zákonitě kvalitní umění a dobrá investice.

Dalším opakujícím se omylem je soustředění se pouze na „český rybníček“. Existuje rozdíl mezi cenou českých autorů u nás a v zahraničí. Zdejší hvězdy mohou být jinde zcela neznámé a jejich budoucnost nejasná.

Zmínil jste, že lze nakoupit dílo i za několik tisíc korun. Co patří k takovým levnějším investicím do umění?

Mezi levnější investice do umění se může řadit například nákup grafických listů, ale i zde je dobré se radit s odborníkem. Ten může pomoci cennou radou jak začátečníkovi, tak zkušenému sběrateli, který si chce grafikou rozšířit sbírku. K levnějším investicím také patří díla od nějakého zatím neznámého mladého umělce. V případě neúspěchu investice nehrozí velká ztráta. U mladých autorů je zároveň nejvyšší potenciál možného zhodnocení. Jejich ceny mohou raketově vzrůst, ale k tomu ve skutečnosti dojde jen u několika málo z nich, častější je pozvolnější nárůst. Existuje mnoho faktorů, které mohou investici překazit a jsou nevypočitatelné. Vždyť tvorba je zpravidla v křehké symbióze s osobním životem mladého umělce a může ji komplikovat třeba založení rodiny či složité hledání vlastní identity. Z mé zkušenosti mohu říct, že u začínajících autorů, které jsem doporučil soukromým sběratelům a institucím k nákupu nebo sám koupil, se díla časem zhodnotila asi v osmdesáti procentech případů. Jako galerista totiž mohu svou činností umělce zviditelňovat.

Můžete říct nějaké příklady špatných a dobrých investic do umění?

Na prvním pražském bienále, myslím, že v roce 2003, byla sekce mladých umělců z východní Evropy. V sekci byli také umělci z Polska a Rumunska. Jeden sběratel umění mě žádal o radu, chtěl udělat malou investici do 5 tisíc euro. Pečlivě jsme spolu bienále procházeli a nakonec jsme vybrali dva autory. Sběratel si vybral mladého rumunského umělce Adriana Ghenieho, jeho velký obraz tehdy stál asi 4000 euro. Já jsem zvolil dílo polského umělce Rafala Bujnowského. Vzal jsem v úvahu, že Polsko je už v určitém smyslu výtvarná velmoc a obrazy to byly nádherné. To, co jsem koupil za 3000 euro, jsem po deseti letech prodal za 10 tisíc. Nad věcmi od Ghenieho jsem také váhal, zdály se mi výborné, bylo mi jasné, že má talent, ale říkal jsem si, že nevím, jak se bude vyvíjet dál. Obraz od Adriana Ghenieho, který koupil investor za 4000 euro se po letech prodal za 300 tisíc euro. Na zmíněném bienále byli polský i rumunský umělec stejně drazí i stejně nadějní, na jedné startovní čáře. Z kvalitního umění se ovšem prosadí jen malá část, vládne velká konkurence.

Jaké je vaše strategie jako galeristy a co u vás může investor očekávat?

Naše galerie se hodně zaměřuje na zahraniční kontext, aby se čeští umělci neocitali v izolaci a měli větší možnosti rozvoje. Zároveň představujeme mnoho zajímavých zahraničních autorů českému publiku a zdejší umělecké scéně. Poskytujeme konzultace zahraničním sběratelům při vstupu na český trh a naopak českým zájemcům při větších nákupech mezinárodních umělců. Mimo jiné vyhledáváme i nové nadějné tvůrce, kterým zařizujeme účast na zahraničních výstavách a veletrzích. Jsme vlastně tou první instancí, jež mladým umělcům „určuje hodnotu“. Bereme při tom v úvahu komplikovaný systém faktorů, kde hraje roli i psychologie. Nastavit cenu začínajícímu umělci strategicky správně patří k naší práci.

Mohu uvést příklad s Krištofem Kinterou: Před pár lety jsme se zúčastnili veletrhu Art Basel. Prezentovali jsme tam Kinterovy známé sochy – figury „Mluvičů“. První den okolo nich lidé nejprve jen procházeli, posléze se ale dvě prodaly, i když jsem cenu nastavil asi na 6000 franků. Po prvních prodejích jsem cenu zvýšil o padesát procent. Druhý den jsem prodal tři, nakonec jsem cenu zdvojnásobil.

Tato zkušenost pak byla základem velkého úspěchu Kintery po světě. Můj známý zkušený galerista z Berlína mi k tomu později řekl, že on osobně by hned po prvních prodejích zvedl cenu o 100 procent. Já na to mám však jiný názor, takový postup by mohl zájemce odradit a začátek úspěšných prodejů pokazit. Toto je názorná ukázka jemné alchymie, pomocí níž galerista utváří hodnotu uměleckého díla. Pro investora je důležité do celého procesu vstoupit ve správný moment.

Co se týče správného načasování investice, často opakovaným omylem se mi zdá být předpoklad, že po smrti tvůrce se dílo automaticky zhodnotí. To se totiž týká většinou jen velmi známých jmen. Úmrtí znamená z pohledu investic do umění pouze to, že už nemůže od daného autora vzniknout nic nového. Dílo je považováno za uzavřené, stejně tak je uzavřená nabídka.

Jsou i případy, kdy se hodnota mladého umělce naopak propadne?

Pokud umělec, řekněme třicátník, spolupracuje s jednou nebo více galeriemi a jeho dílo je zastoupeno v řadě mezinárodních sbírek, riziko cenového propadu se velmi snižuje. A nezapomeňme na zásadní faktor současného trhu s uměním, kterým jsou sběratelé. Vlivní sběratelé svého umělce „podrží“, protože na jeho pádu by nakonec prodělali i oni. Ale samozřejmě existuje i mnoho případů, kdy cena klesne. Většinou je to tehdy, když se umělecká díla vezou na nějaké módní vlně, která se může po velkém vzedmutí převalit. Ale i to se dá většinou předvídat.

Zmínili jsme začínající umělce. Není ale lepší vydat se rovnou cestou nějakého osvědčeného jména?

Ano, můžete také koupit rovnou něco od nějakého velmi osvědčeného jména. Na mysli mi teď vytanul třeba Milan Grygar, významný český umělec, který vystavoval po celém světě. Nedávno oslavil 90. narozeniny. Jeho díla se pořád dají koupit za velmi přijatelné peníze a investovat do nich má podle mě pořád velký smysl. Prohlížel jsem si jeho díla s kurátorkami z londýnské Tate Modern, jejichž neskrývané nadšení mě jen utvrdilo, že se jedná o investičně opravdu perspektivního umělce, i když s ním sám zatím nespolupracuji. Samozřejmě, že po návštěvě z Tate Modern už ceny trochu stouply, ale pořád se jedná nepochybně o dobrý tip.

Existuje nějaká škola pro galeristy?

Ne, nic takové není. Zrovna já mám vzdělání, které galeristé většinou nemívají, tedy dějiny umění a estetiku. Podle mého názoru by galerista měl mít spíš vzdělání z oblasti byznysu. Měl by mít v obchodu jednoznačný tah na branku a znát marketing. Akademické vzdělání přináší spíše svazující sentiment. Současné umění je jiné – rychloobrátkové. A když se pracuje s instrumentářem dějin umění, tak to práci galeristy zpomaluje. Na druhé straně má toto vzdělání i některé výhody – v umění se vyznám více než někteří kolegové, jiní galeristé. Oni mě díky mým znalostem respektují. Také mám lepší výchozí pozici při jednání s různými institucemi, řediteli muzeí. Nejsem pro ně pouhý dealer, který jim chce něco prodat. Když nabízím institucím a sbírkám umění já, tak myslím, že pro mě je to jednodušší než pro nějakého obchodníka. Mohu provést analýzu, co ta či ona galerie má, jakým způsobem ucelenou sbírku nejvhodněji rozšířit atd. A z toho poměrně rychle dokážu vyhodnotit, co bude to pravé, co budou potřebovat. Sám vím, že dokážu lépe odhadnout středně až dlouhodobé trendy než ty rychlé. Už vzděláním jsem konzervativnější.

Do jaké míry se mezi faktory ovlivňujícími hodnotu umění promítají samotné kvality umělce, a jak velký vliv mají galeristé, jako jste vy, či sběratelé?

Dalo by se říct, že – v mojí dlouhodobější perspektivě – je umělecká kvalita základní předpoklad, protože umělců je v dnešní době opravdu hodně. Pak dílo vstoupí na trh a umělec již mnoho ovlivnit nemůže. Jeho ocenění závisí na těch, kterým se říká trendsetters či opinion makers. Hlavní roli hrají galerie a galeristé, ale také kurátoři veřejných institucí, sběratelé a veletrhy umění. Investor, který chce být úspěšný, by měl být nějakým způsobem na toto prostředí navázán, protože cena děl se utváří právě tam.

Obrazy, sochy, různé instalace či videoart – pro co by se měl investor rozhodnout?

Obraz je nejjednodušší, nejlépe se prodává, jednoduché je i uskladnění. Znám ale sběratele, kteří se například orientují pouze na videoart. Ten je navzdory své kvalitě podhodnocený a určitě u něj existuje potenciál zhodnocení, má čím dál tím větší sílu i přesvědčivost. Jinak v Česku jsou relativně podhodnoceny věci na papíře – kresby, kvaše, akvarel, a dokonce i fotografie. Jedná se o levnější díla, přitom mohou dosáhnout vysokých cenových nárůstů. Jsou s nimi sice spojena některá úskalí při prezentaci, protože papír víc podléhá změnám vlivem světla a prostředí, ale díla na papíře jsou velice autentická, protože mezi autorem a jeho dílem není například štětec jako nástroj a prostředník. To si zatím v Česku sběratelé moc neuvědomují.

Jak správně vystihnout moment, kdy má investor zhodnocené dílo prodat?

Toto bude věčné dilema všech obchodníků. U akcií je růst cen sympatický, nutně po něm ale jednou bude následovat pokles. A kdy je ten pravý moment, než ceny začnou klesat? Proč prodávat teď, když třeba o něco později prodám ještě o něco výhodněji? Ale co když třeba také ne? S uměním je to ale přece jen trochu jiné, nesetkal jsem se s tím, že by jeho cena začala znenadání rychle klesat, jako tomu může být pod vlivem psychologických faktorů u akcií. Ale samozřejmě určitý pokles nastat může nebo se stane to, k čemu je umění náchylnější, a to, že není krátkodobě likvidní. V této oblasti ale existuje řada kritérií, což je určité know-how galeristů a dalších aktérů uměleckého trhu. K základní orientaci v českém galerijním prostředí mohu doporučit knihu rozhovorů O práci galeristy a trhu se současným uměním od Michaely Banzetové.

Co je hlavním hybatelem trhu s uměním? Jsou to aukce, prodeje přes galerie či nějaké osobní kontakty?

Aukce jsou důležité, jejich výhodou bývá do určité míry větší transparentnost nebo rychlost. K nevýhodám se zase řadí, že aukční síň negarantuje, že konkrétní dílo je vhodnou investicí a také jen omezeným způsobem zaručuje pravost. A když aukční síně pracují s mladými umělci, nemohou odhadnout jejich vývoj. Nepodporují růst umělce, ani nedokážou dlouhodobě zvýšit poptávku po něm, pouze reagují na existující zájem. Obecně se ale dá říci, že hybatelem jsou aukční síně i galerie – obojí má své výhody i nevýhody – na aukcích se například lépe prodává klasické umění, současné je více komplikované. Výjimkou jsou jen již jednou prodaná díla, o která je velký zájem. Já sám na aukcích kupuji i prodávám. Někdy doporučuji také svým klientům, že některé věci bude lepší prodat v aukci.

Nyní otevíráte nový galerijní prostor Praze.

Ano, značka galerie Jiří Švestka má více než dvacetiletou pražskou historii spojenou nejprve s budovou Mozartea v Jungmannově ulici a poté mnoho let sídlila v Biskupském dvoře. Od roku 2009 začala fungovat berlínská pobočka Jiri Svestka Gallery a pět let nato jsme opustili pražské prostory. Nyní se chceme opět více zaměřit na pražské prostředí. Společně se současnou ředitelkou galerie Janou Smrčkovou a společností Fine Arts of Central Europe, která galerii bude provozovat, chystáme na květen 2017 otevření menších galerijních prostorů v Praze 5 na Janáčkově nábřeží. Jde o ve světě nyní velmi aktuální galerijní koncept poskytující intimnější zážitek návštěvníkům, spojený se semináři, diskusemi a dalšími akcemi zaměřenými mimo jiné na výměnu zkušeností v rámci trhu s uměním.

Liší se nějak ceny umění v jednotlivých zemích?

Čeští sběratelé nakupují Kupku, Toyen či Štyrského po celém světě, protože v zahraničí má česká moderna stále mnohem nižší cenu než na domácím trhu. Bohužel. Rád bych se ale dožil toho, že by nastal také opačný trend – tedy že by si českého umění začali více cenit i v zahraničí. To se nicméně nemůže stát jen tak. Dá se to například vyvolat nějakými výstavami v New Yorku či v Londýně. Díky tomu by se ve světě poznalo, že i toto umění má hodnotu a globálně by stouplo na ceně. To by bylo skutečně dobré, ale zatím se to neděje, trochu výjimka je jen František Kupka. Právě zde se může projevit role českých galeristů, které aukční síně nemohou nikdy nahradit.

Jiří Švestka, narozen v roce 1955 v Táboře. Absolvent estetiky a dějin umění na FF UK, v roce 1981 emigroval do západního Německa, kde během let 1982–1983 přednášel na univerzitě v Tübingenu. Poté byl tři roky asistentem kurátora v Nationalgalerie Berlin (West). V letech 1987–1992 řídil Kunstverein Düsseldorf a poté působil jako šéfkurátor Kunstmusea ve Wolfsburgu, 1994–1995 působil jako kurátor v pražské Nové síni. Externě vyučoval na Fakultě architektury TU v Liberci, v roce 1995 otevřel v Praze Galerii Jiří Švestka jako jednu z prvních soukromých výstavních síní, která fungovala do roku 2014. V letech 2009 až 2017 působila Jiri Svestka Gallery v Berlíně. V současnosti společnost Fine Arts of Central Europe otevírá nový galerijní prostor Jiri Svestka Gallery v centru Prahy.
zdroj: https://www.web4trader.cz/investice-do-umeni-casto-opakovanym-omylem-se-mi-zda-byt-predpoklad-ze-po-smrti-tvurce-se-dilo-automaticky-zhodnoti-rika-uznavany-galerista-47156/3/

https://www.facebook.com/jirisvestkagallery/
http://www.jirisvestkagallery.com/

ešte starší článok z berlínskeho obdobia http://archiv.ihned.cz/c1-65333210-jiri-svestka-rozhovor-galerie-berlin

0000010100063564022945350834226108345382

18582198_10212762334082727_8388491758888532734_n.jpg?oh=36e303ab069b2c9dca5ddec55975046e&oe=597830FC

0000010100063564022945350834226108343150

BTW, ako je to s fotografiami? Mám fotografie priamo od agentúry Magnum, má to nejakú zberateľskú hodnotu, alebo je to proste masová produkcia? Podpísané nie sú, lebo autori už nežijú, ale sú "estate stamped".

000001010006356402294535083422610834315008343274

tieto edície fotiek od Magnum majú samozrejme svoju hodnotu, ako kvalitná značka a symbol, kto sa vyzná, tak ocení že máš doma originál fotku od nich a nie vytlačenú vo FaxCopy:) Tieto asi myslíš https://shop.magnumphotos.com/collections/estate-stamped Záleží ešte či máš "Open Edition" alebo nejakú obmedzenú edíciu, kde bolo spravených dajme tomu 100-500 ks. Pri open editions bude problém to v budúcnosti predávať za rovnakú alebo vyššiu cenu, keďže ak to budú aj o 20 rokov stále tlačiť, tak potencionálny záujemca si kúpi za rovnaké peniaze radšej novú fotku, ako z "druhej ruky" a má k tomu ešte +20 rokov životnosti.
Súčasná fotografia aj videoart sa predáva v obmedzených, číslovaných sériách, ku ktorým je dobré dostať aj certifikát originality a potvrdenia limitovanosti tej série, čím menšia séria tým lepšie. Dajme tomu pri videu môže byť optimálna séria 3-10 kusov, záleží podľa autora. Niečo majú múzeá, niečo zberatelia, niečo autor a rokmi cena stúpa, kedže sa už viac kópií na trhu neobjaví.

Nie som ale expert do fotky a edícií, preto som napísal ešte kamarátovi, ktorý pred pár rokmi pracoval v berlínskej pobočke siete galérií Lumas https://www.lumas.com/. Oni sa na edície fotiek a grafík špecializujú. Majú napríklad podpísané tlače od Takashi Murakamiho v 100 ks edíciách atď. Toto mi odpísal:

"Ahoj, estate stamp a magnum sú zárukou kvality. A je to lepšie ako žiadna signatúra. Ale open editions sú v podstate pohľadnice. Ca 1000,- Euro je dnes ok za slušný objekt ktorý má aj emocionálnu alebo sentimentalnu hodnotu. Aká bude trhová hodnota o pár rokov nikto nevie. Donedávna sa odporúčalo predať až po 10-15 rokoch. Ale dnes už žiadne pravidlá neplatia.
Z mojej skúsenosti, limitované grafiky z 80ych rokov signovane Dali a Picasso sa vtedy predávali za ťažké DM, dnes sú ponúkané za 80,- EUR, lebo o ne nikto nemá záujem (záleží aj na trhu, na ktorom ponúkaš, sestru nahovárať na nákup podobného shitu za pouhych 1.800,- a la Picasso s certifikátom pravosti z Kalifornie, s extrémne neprofesionálnym emailom pri ktorom som takmer odpadol, nuž ale Slovac je taká, najlepšie sa darí dnes podvodníkom a zlodejom). Btw ak to chce raz predať, tak nech to pekne zabali a odloží niekam do tmy. Fotografia je citlivá a nikto nekúpi vyblednuty kus s pokrcenym okrajom. Ak sa mu však paci, nech si ju užije a zabudne na investiciu.
Btw Lumas predáva výborne v segmente primary art market, ale na secondary prepadáva. Bud sa edície nepredaju, alebo pod nákupnú cenu
A to isté platí aj o edíciach Damiana Hirsta z jeho publishing housu. Nikto dnes nechce "obchytany" kus. A trh je viac než saturovany. "

00000101000635640229453508342261083431500834327408343285

Diki, to bude obyčajná open edition, nemám tam číslo. Len zozadu je pečiatka.
Mám to zarámované na stene, nekupoval som to ako investíciu. Magnum pre mňa kedysi objavil svet fotografie, tak som si chcel urobiť radosť (a manželke, každý sme si vybrali jednu). BTW sú to len 15x15 cm, tá cena nebola v tisícoch ako na tej linke :)

0000010100063564022945350834226108343016

raz za čas narazím na takýto článok, čo mi pripomenie, že okolo zbierania umenia sa nepohybujú len osvietení filantropi, ale aj ľudia typu Tomia, Borisa Kollára, chlapci z J&T či Penty:) Je to okrem investície pre nich aj určitá spoločenská prestíž, sponzoring umeleckých cien je PR takmer zadarmo. Pre zaujímavosť zdieľam, hovorí celkom rozumne, mal pri tom radšej zostať :)

Tomio Okamura se ve své sbírce soustřeďuje na české poválečné moderní umění. Pilíři v jeho sbírce jsou díla Václava Boštíka, Karla Malicha, Zdeňka Sýkory, Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové. Co se týká mladých umělců- jeho chloubou je 5 děl Krištofa Kintery.

Dominantou Vaší kanceláře je hmota na kancelářské židli, dílo Krištofa Kintery..
TO: Možná si ani neuvědomujeme jak takto sedíme na těch židlích, jakým způsobem se formuje naše osobnost jestliže na nich trávíme (konkrétně v mém případě) 10 -12 hodin denně. Kolikrát se potom naše postava a možná i charakter bortí do něčeho neforemného. Tato plastika mne nutí, abych měl na mysli určité hodnoty a ten správný způsob života.

Máte ještě vůbec čas vyhledávat další zajímavá díla?

TO: Teď čas už vůbec nemám, takže za poslední tři roky mi přibyla pouze tato věc. Kintera je jediný český umělec, který má pravidelně samostatné výstavy v západním světě. Teď tady není nikdo jiný. Vždy říkám nabídkám: ,,..až vás ohodnotí západní svět, že jste konkurenceschopný a je tam o vaše díla zájem." Talkmana jsem nekoupil v Čechách, já jsem si toho díla všiml aniž bych Krištofa poznal právě na bienále v Basileji. Tenkrát byl za velmi zajímavou cenu (tuším 6,5 tisíc euro) na tak novátorskou věc. V klidu jsem si poslechl o čem vlastně Talkman mluví a velmi se mi zalíbilo jak glosuje zdánlivě samozřejmou problematiku nad kterou se v každodenním shonu nezaměřujeme. Takže jsem ho koupil a velice záhy čas ukázal, že to byla dobrá trefa. Začaly mi volat různé galerie zdali bych jej nezapůjčil. Talkmenů je dvanáct v různém provedení. Deset je jich ve světě, jednoho mám já a jednoho Kintera. Z více než deseti let co jej vlastním měl jsem ho jen chvilku doma, osm let je permanentně pryč na výstavách. Já už ani nevím kde všude byl.

Další díla také někam zapůjčujete?

TO: Neustále jsou zapůjčována do galerií po celém světě. Díla Krištofa Kintery jsou celý rok na cestách. Letos byla v Bazileji a právě nyní cestují do Rotterdamu, kde na konci února začíná velká samostatná výstava Krištofa Kintery. Nejvíce si půjčují Talkmena. Ten je permanentně mimo republiku. Závěsná plastika Karla Malicha byla loni v Jízdárně Pražského hradu stejně tak i v Sovových mlýnech.

Které dílo vám ještě dělá radost tím, že je viděno?

TO: Bzučící kýbl, který bývá hned u vchodu a na titulních stranách výstav. Jmenuje se Bigger problem than yours (Větší problém než váš). Pod kýblem je strojek. Hýbe se nepravidelnými pohyby a zároveň bzučí. Tady nám Krištof ukázal, že skutečně neřešitelný problém je trošku jiný než si sami často namlouváme. Když například velkou mouchu omylem někdo přiklopil a ona se snaží dostat ven. Ona se nemůže dostat ven, pokud někdo druhý nepřijde a kýbl nezdvihne, jinak moucha chcípne. Byl vystavován také x-krát..Ljubljana, Berlín, Rotterdam, Basilej, několikrát ČR.

Náš projekt se jmenuje Cizí peří, protože někdy za majitele promlouvá věhlasné dílo. Za Vás mluví Kintera. Jste na výstavách uveden jako jeho majitel?

TO: Někdy samozřejmě ano, já s tím problém nemám. Jsem na závist zvyklý a je mi to jedno. Já si jedu svoji linii, svoji politiku a své názory, nejsem ohebný charakter. Poctivě jsem vydělal peníze, poctivě zdanil. Nezastírám však, že je to pro mne investice.

Navštěvujete nějaké aukce?

TO: Nenavštěvuji. Já jsem díla vykoupil buď v západoevropských galeriích nebo od nějakého západního sběratele. Chtěl jsem mít ta nejlepší typická díla na která když se podíváte okamžitě víte, že je to dílo od toho konkrétního autora. Když se někdo znalejší podívá na mého Václava Boštíka, tak hned ví, že je to Boštík. Stejně tak moji ranou závěsnou plastiku od Karla Malicha (z období kdy začínal) jsem koupil od jednoho sběratele z bývalého západního Berlína. Toho jsme přemlouvali rok, zdali by ji prodal. On ji koupil na jedné výstavě v Německu, kterou měl Karel Malich před třiceti lety. Mezitím jeho hodnota stoupla a plastika se stala velmi zajímavým zbožím.

Vlastníte velké rozměrné dílo Adrieny Šimotové. Z kterého období?

TO: Zrovna z toho období 86´ kdy ji postihla rodinná tragédie. Je to velmi sugestivní dílo, jmenuje se Výkřik. Je obrovský, má 260 na výšku a je uveden v katalozích Adrieny. Boštík má 90 na 90- jeden z největších olejů co nakreslil. Je to i finančně nejcennější dílo. Po něm jsme pátrali dlouho, nakonec jsme jej našli v depozitáři jedné pařížské galerie z nějaké výstavy, kterou tam měl Boštík už kdysi dávno.

Na takové pátrání asi máte svoje lidi, že?

TO: No musíte mít lidi, kteří ví a kteří cíleně hledají. Jednoho takového člověka mám a také další lidi kolem sebe, kteří mají kontakty na špičkové západní galerie. Raději vezmu hezký originál klidně za víc, než aby měl hodnotu minimální a v podstatě ta hodnota ani nestoupala. Olbram Zoubek je příkladem kterého si nekoupím, byť není špatný, ale dělá toho příliš mnoho, což snižuje cenu. To jsou díla, která si můžu koupit kdykoli a já mám doma málo místa.

Sledujete současné umění na japonské scéně?

TO: Ne, vůbec. To jsem nikdy nesledoval. Žil jsem v Japonsku krátce, nemám k němu nějaký vztah. Já mám rád české věci a českou kulturu.

Kdo vás tedy poslední dobou na české scéně okouzlil?

TO: Kromě poválečných klasiků v mé sbírce jako jsou Václav Boštík, Karel Malich, Zdeněk Sýkora, Stanislav Kolíbal či Adriena Šimotová mám ještě třeba Matěje Kréna, Černického, Kornatovského. Stačí mi rešeršovat si komu se podaří udělat samostatnou výstavu v lepší západní galerii. To je pro mne jeden ze směrodatných ukazatelů. Já bych investoval do někoho zajímavého, ale znova a znova je to jen o Krištofovi. Byl spolužákem mého bratra, ten nás seznámil. Matěje Kréna mi například vybrala Meda Mládková. Zavolala nějakému umělci, něco mi doporučila a zajeli jsme tam autem. Jenže díla, která jsem si koupil přes Medu nikdy nebyla investičně zajímavá. Meda je srdcem mecenáška a to jsem až následně pochopil.

Co byste si ještě pořídil, pokud by jste měl neomezený budget?

To: Co se týče českého poválečného umění v podstatě mám neomezený budget. Protože ta investice je v řádu milionů. V rámci českých autorů se můžeme náhodně dostat přes deset milionů. Nejde mi o cenu díla, ale o kvalitu sbírky, aby byla vyvážená a rád bych ji v tomto smyslu doladil. Usiloval jsem o něco z šedesátých let Jiřího Koláře, nejlépe o Vajíčko. Už jsem ho měl dojednané od jednoho italského sběratele, který nakonec couvl, protože asi chtěl jenom potvrdit hodnotu. Jsou věci, které nemůžete získat, protože mají své vlastníky stejně jako o mých dílech se ví že je mám já. Nějaké představy mám a trpělivě čekám, jestli se něco uvolní.

Jste zaměřen na české poválečné autory, vlastnit něco cizokrajného Vás neláká?

TO: Jsem zaměřen úzce, takže netoužím po západních věcech. To víte že se mi líbí Miró, ale je to v cenové dimenzi absolutně nedostupná záležitost. Jeho dílo by bylo hezké mít. Nelíbí se mi od něj všechny věci, jen některá konkrétní díla.

Autor foto, text: Anežka Sobková
http://www.ciziperi.cz/dilo/predstavujeme-tomia-okamuru-jako-sberatele-umeni-3

Těším se, až se od politiky vrátím ke sbírání umění, říká Tomio Okamura
28. února 2015 6:58

Poslanec a podnikatel Tomio Okamura patří mezi sběratele, kteří se zabývají českým poválečným uměním. Ve své sbírce má díla Karla Malicha nebo Adrieny Šimotové a hodně si oblíbil Krištofa Kinteru. „Akorát na to poslední tři a půl roku nemám čas a ani náladu,“ vysvětluje.

Je něco, co vám ve sbírce zásadně chybí?

Ano, ale kupodivu to není otázka peněz. Samozřejmě bych chtěl nějakého Jiřího Koláře. A jeho díla nejsou drahá, protože on až do smrti oblepoval různé předměty a vytvořil toho prostě moc. Já jsem proto usiloval o jeho slavné vajíčko ze šedesátých let. Našel jsem italského sběratele, dohodli jsme se na ceně, tuším, že to před pěti lety bylo šest tisíc eur. Ale nakonec k tomu nedošlo.

Vlastníte pět děl od Krištofa Kintery, což je váš vrstevník. To nejsou úplně jednoduché věci na pochopení. Jak k nim přistupujete?

Taky musím dílo pochopit. A kdyžtak se zeptám. Vemte si třeba Krištofův A Bigger Problem Than Yours (Větší problém, než máš ty). To je na první pohled normální zelený kýbl otočený dnem vzhůru. Taky proto ho mám bohužel trochu naprasklý, protože na nějaké výstavě byl hned u vchodu a pár lidí do něj koplo, že překáží. Ten kýbl má pod sebou motůrek, kolečka, nepravidelně se hýbe a bzučí, jako by tam byla uvězněná moucha. To je skutečně neřešitelný problém. Ne ty naše malicherné. A to se mi prostě líbí. Mimochodem o Kinterova Talkmana je velký zájem. Těch je na světě dvanáct, u nás má jednoho on a jednoho já. Mám ho deset let a z toho u mě doma byl maximálně tak dva roky.

A není vám líto, že si ta díla neužijete? Nebo to berete jako nutnou daň za jejich zhodnocení?

Je to přesně tak. O tom, jestli si dílo pořídím, rozhodují tři věci. Třetinovou váhu má, jestli se mi líbí. Potom ten umělec musí prokázat své schopnosti, že měl třeba samostatnou výstavu na západě. A z poslední třetiny hraje roli, jestli se to finančně vyplatí. A samozřejmě mě těší, že o ta „moje“ díla je mezi galeriemi zájem. Původně jsem totiž nečekal, že mi bude pořád někdo volat. A to mi vlastně dělá největší radost, že věci v mojí sbírce jsou na takové úrovni, že všichni vědí, komu se ozvat.

Zaměřujete se na české poválečné umění. Zahraniční díla vás nelákají?

Moc o ně nestojím, protože bych si musel pořizovat druhořadé kusy. Ty nejlepší jdou do milionů eur, a to já nemám. Kdysi mi vysvětlil bratr, že investovat má smysl jen do špičkových věcí. A ty poválečné české jsou finančně dostupné. Nicméně rád bych si pořídil nějaký videoart. Měl jsem vyhlédnuté dílo jednoho Rakušana, ale nakonec z toho sešlo.

Počkejte, vy máte sbírku u sebe v bytě. Co byste tam dělal s videoartem?

No, bylo by to hrozně zajímavé. Já už si nepamatuju, jak se jmenoval, ale tři měsíce kreslil obraz. Každý den jeden tah, výsledek byl docela nápaditý. A vy to máte pořád puštěné v obýváku. Mně tam visí Malichovy dráty, stojí Kinterův panáček, v rohu je ten jeho kýbl, takže tohle by bylo fajn oživení. Ale bohužel kvůli politice nemám na tohle posledního tři a půl roku vůbec čas. Kromě jediného Kinterova díla jsem si od té doby nepořídil nic. A přiznám se, že na to nemám ani náladu. Až voliči rozhodnou, že už jim nemám co říct, tak se těším, že se vrátím do tohohle svého světa.

Patříte mezi sběratele, kteří se zapojili do projektu Cizí peří, který na internetu mapuje umění ve veřejném prostoru. A říkáte tam, že se netajíte tím, že je to pro vás zajímavá investice. Máte u těch děl, která jste koupil před deseti nebo patnácti lety, nějakou rámcovou představu, jak se zhodnotila?

Jasně. Dám příklad na oleji od Václava Boštíka. Toho jsem před deseti lety kupoval z Francie za 900 tisíc korun. A předloni se obdobně velká plátna na aukcích prodávala za čtyři až pět milionů. S Malichem je to podobné. Když máte hodně dobrou věc, originál od známého a nezpochybnitelného autora, neuděláte chybu.
Autor: Václav Hnátek

Zdroj: http://kultura.zpravy.idnes.cz/tomio-okamura-sberatel-umeni-dix-/vytvarne-umeni.aspx?c=A150227_183110_vytvarne-umeni_vha

0000010100063564022945350834226108342372

108_kupka_prizme_ram_cisty_1.jpg?itok=bXn2YuVs

Aukční síň Adolf Loos Apartment and Gallery, která je lídrem českého trhu s uměním a která drží prakticky všechny aukční rekordy českého umění, pořádá v neděli 14. května od 14 hodin další ze svých oblíbených aukcí. V aukci nabídne až 108 kvalitních uměleckých děl, které budou mít návštěvníci možnost shlédnout v rámci předaukční výstavy ve velké výstavní síni v Mánesu, a to od 3. do 13. května, vždy od 10 do 18 hodin. V neděli bude předaukční výstava přístupná až do konání aukce, tedy od 10 do 13,30 hodin. Aukce nabídne kvalitní díla z období od 17. století až po současnost. Vyvolávací ceny uměleckých děl na květnové aukci se budou pohybovat už od 8.000 Kč až do 49.000.000 Kč, tudíž na své si přijde opravdu každý sběratel umění.
Aukce společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery patří již tradičně k těm nejúspěšnějším v České republice. Sběratelé si je oblíbili nejen díky vysoké kvalitě pečlivě vybraných uměleckých děl, ale i pro důraz, který klademe na prověřování autenticity nabízených položek. Přímo spolupracujeme jak s Národní galerií v Praze, s rakouskou Národní galerií Belvedere, tak i s předními znalci daných autorů a restaurátory.
Když Kupka domaloval Prisme
Mezi nejcennější díla květnové aukce určitě patří obraz Prisme od Františka Kupky. Počátky vzniku obrazu sahají do období před první světovou válkou. Kupka se často ke svým rozpracovaným obrazům vracel, aby je před svými výstavami přepracoval či dokončil. Dokončení obrazu Prisme je datováno rokem 1947. Obraz přímo od Františka Kupky zakoupil Kupkův jediný galerista Louis Carré v roce 1951, kdy s ním Kupka uzavřel svou vůbec první smlouvu. Tento slavný pařížský galerista pak postupně prodal mnoho Kupkových obrazů do významných světových galerií a nadací jako například Museum moderního umění v New Yorku, Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Aichi Prefectural Museum of Art v Tokyo, sbírka Rothschild New York, Museo Thyssen-Bornemisza Madrid atd. Obraz je také uveden v Soupisu olejomaleb Františka Kupky (Catalogue Raisonné), vydaným ve spolupráci Národní galerie Belveder ve Vídni, Národní galerie v Praze a Adolf Loos Apartment and Gallery. Kupkův obraz Prisme jde do aukce s vyvolávací cenou 49.000.000 Kč a vzhledem k významu a kvalitě díla se očekává změna pořadí v žebříčku historicky nejdražších obrazů prodaných na aukci v České republice.

katalóg aukcie tu: http://aloos.cz/cs

000001010006356402294535083422610834237208342857

tak Kupku nakoniec nikto nekupil, asi je lepsie nakupit viac obrazov za 3-5 milionov, ako jeden v hodnote vily na Hanspaulke:)

"O abstraktní malbu Františka Kupky nazvanou Prisme, která se v neděli v Praze dražila s vyvolávací cenou 49 milionů korun, neprojevil nikdo zájem. Nepřekonala tak Kupkův tuzemský aukční rekord, jenž nadále patří jeho malbě s názvem Série C I. (Protihodnoty), která se loni na podzim vydražila za 62 milionů korun. Obraz Prisme prodávala v pražském Mánesu společnost Adolf Loos Apartment and Gallery.

Malba Prisme se v zaplněné aukční síni vyvolávala za 49 milionů korun. Obraz hýřící barvami a připomínající slavnou Dvoubarevnou fugu se na českém trhu objevil už před osmi lety. Galerie Miro obraz nabízela na přehlídce Brno art fair. Za tehdy nabízenou cenu 39 milionů korun se ale neprodal. Cena o deset milionů korun nižší, než za jakou se nabízela dnes, byla tehdy podle odborníků nadsazená. V dnešní aukci galerista nabízel sníženou provizi, celková cena obrazu, kterou by musel kupec zaplatit, by byla o sedm procent vyšší. U ostatních dražených děl tvoří provize 20 procent. "
https://echo24.cz/a/iekXs/o-malbu-prisme-frantiska-kupky-za-49-milionu-nema-nikdo-zajem

00000101000635640229453508342261083423720834285708344973

Inak vzdy ma zaujimalo ako tento "buyer´s premium" funguje. Lebo obzvlast pri aukcii, kde dajme tomu ide kupujuci na doraz svojich moznosti (ak vydrazenu vec chce) musi v hlave zaroven rychlo pocitat a pridavat k biddingu aj tych 20%? Alebo je na to iny system? Ja som niekolkokrat zvazoval internetovu aukciu plagatov, v zmysle "live" aukcie v dany moment v nejakej galerii, ale vzdy ma odradili tieto provizie. Ze s nimi neviem dopredu dealovat, a nebodaj sa dostat do sracek, ze clovek zaplati viac ako chce, ci dokonca moze.

A celkovo, proviziam uplne nerozumiem. Lebo provizia samotna ide galeristovi za jeho pracu, a celkova vydrazena cena priamo predavajucemu. Kupca tak zaplati dvakrat vlastne. Vzdy som si myslel, ze to funguje tak, ze ten kto ide predavat na aukcii ako majitel diela/predmetu, ma po vydrazeni strhnute galeristom percenta z predaja. Ale vidim, ze to funguje opacne. Aspon co som ja na take narazil. Vies o tom nieco?:)

0000010100063564022945350834226108342372083428570834497308345132

je to individuálne, ja som zažil obidva spôsoby. Každá aukcia to má napísané v pravidlách, že či je aukčná provízia zarátaná už vo vyvolávacej cene, alebo s ňou musíš počítať extra.

000001010006356402294535083422610834237208342857083449730834513208345172

no sak oki, a ked nieje? Ako to prebieha pri biddovani? Musi clovek prepocitavat? Hlavne ak ma nejaky vlastny limit.

00000101000635640229453508342261083423720834285708344973083451320834517208345177

a co tak si prepocitat svoj limit so zohladnenim poplatku pred drazbou? :)

0000010100063564022945350834226108342372083428570834497308345132083451720834517708345322

tak to nemyslim, ze funguje. ale je to jedna z moznosti.

000001010006356402294535083422610834237208342857083449730834513208345172083451770834532208345341

preco by to nefungovalo? ak mas budget 40 korun a poplatok je 7% navyse, tak si mozes, bez jeho prekrocenia, dovolit kupovat za 37 a este ti ostane 38 halierov na taxik. co na tom nefunguje?

00000101000635640229453508342261083423720834285708344973083451320834517208345177083453220834534108345920

jasne ze to funguje. ale mam pocit, ze pri tomto to je proste inak. to co ty hovoris, je jedna z ciest, ale nepredpokladam, ze takto bidderi funguju vseobecne.

0000010100063564022945350834226108342372083428570834497308345132083451720834517708345322083453410834592008345975

ved v poho, ale cisto zo zvedavosti, preco si myslis ze nefunguju takto?

000001010006356402294535083422610834237208342857083449730834513208345172083451770834532208345341083459200834597508348374

nejaky pocit iba. tusenie, ze je na to nejaky iny figel. ale mozno mas fakt pravdu, a najednoduchsia cesta je ta najpravdepodobnejsia.

0000010100063564022945350834226108342370

Udalosti ostatných rokov potvrdzujú, že výročná analýza domáceho trhového prostredia už nie je len povinnou jazdou s vopred odčítateľným výsledkom a s niekoľkými rekordmi regionálneho významu. Každý rok registrujeme čoraz viac podnetných momentov – nových aktérov, výstavných prezentácií či pozoruhodných udalostí (v inštitucionálnom, ale aj trhovom rámci). Práve táto interakcia vytvára priestor pre postupné upevňovanie pozície nášho umenia v medzinárodnom kontexte. Už v roku 2015 sme zaznamenali niekoľko významných impulzov a dá sa povedať, že uplynulý rok v mnohom prekonal aj tie najtajnejšie očakávania. Podstatným ukazovateľom je fakt, že väčšina kľúčových podnetov minulého roka sa udiala v zahraničí, mala presah do zahraničia, resp. bola dokonca iniciovaná zo zahraničia. Opakovane sa potvrdzuje, že slovenské umenie už nie je nevyhnutne len regionálnou, ergo nezaujímavou miestnou produkciou. Naopak – umenie vybraných zástupcov našej „lokálnej“ scény začína byť vnímané, reflektované a aj rešpektované západnou inštitucionálnou kritikou. A to je mimoriadne dôležitý signál – všeobecná akceptácia kľúčových mien našej neoavantgardy totiž otvára možnosti aj pre mladších umelcov a celkovo upriamuje pohľad smerom k nášmu regiónu.

Contemporary East
Začiatkom júna zarezonovalo aj v domácej tlači premiérové zastúpenie slovenského umenia v špecializovanej aukcii Sotheby’s. Pri tomto overovaní obchodných možností regiónu sa potvrdilo, že Slovensko bude vždy chápané ako súčasťou väčšieho geografického celku (v ponímaní Sotheby’s od strednej Európy až po Kaukaz). Obchodná stratégia takéhoto rozšírenia hraníc bola prirodzenou taktikou, ako k aukcii upriamiť oveľa širšie a majetnejšie publikum ako „len“ okruh zberateľov z V4. Mohli by sme polemizovať nad výberom samotných diel či zastúpením jednotlivých autorov, jedno je však isté: bola to historicky prvá (a azda nie aj posledná) aukcia tohto druhu. V londýnskej centrále Sotheby‘s, na prestížnej adrese New Bond Street, sa uskutočnila nielen predaukčná výstava, neodmysliteľný kokteil a samotná aukcia, ale aj panelová diskusia vybraných špecialistov na toto (naše) teritórium. Znova sa tak potvrdilo, že trh veľmi citlivo reaguje na situáciu v inštitucionálnom rámci a kopíruje dianie v ňom. Aj preto musíme chápať túto dražbu ako dôležitý medzník – nielen ako signál z obchodného prostredia, ale skôr ako potvrdenie všeobecnejšieho odborného záujmu.

Aukcia sa konala v rovnaký deň ako dve ďalšie dražby – môžeme predpokladať, že organizátori sa snažili osloviť aj publikum, ktoré do Londýna pricestovalo kvôli Russian Pictures a Russian Works of Art – Fabergé and Icons. Nedá sa špecifikovať, do akej miery sa im to podarilo, výsledkom však bezpochyby ostala prirodzená regionálna (východoeurópska) zatvorenosť a nedôvera. Predstava, že maďarskí zberatelia budú kupovať slovenské a slovenskí azerbajdžanské umenie sa pravdepodobne nenaplnila. Tento typ rezervovanosti voči zástupcom umenia mimo hraníc vlastného územia pociťujeme doma dlhodobo. Bolo by naivné domnievať sa, že záštita svetovej značky by dokázala ľudí, ktorí z času na čas kupujú umenie, primäť k vážnejšej investícii do cudzieho (neslovenského) autora. Navyše, keď z našich zberateľov len mizivé percento kupuje diela súčasných zahraničných umelcov. Ak nepočítame Andy Warhola, môžeme takýchto nadšencov spočítať asi na prstoch jednej ruky. Očakávať zásadnejšie zmeny v dobe, keď je problémom sprostredkovať predaj kľúčových autorov 60. rokov širšiemu domácemu publiku, nie je asi na mieste. Výsledky ostatných aukcií však naznačujú, že aj v skupine konzervatívnych zberateľov či skôr investorov dochádza k opatrnej zmene preferencií. Akoby konečne začali čítať signály, ktoré trh a jeho kľúčoví hráči už niekoľko rokov vysielajú. V skutočnosti by malo byť vlastne prirodzené, že ich záujem sa bude sústreďovať na tých umelcov, ktorých presah na medzinárodnú scénu je nespochybniteľný. Takáto reakcia však nie je samozrejmá – len minimum našich zberateľov, v iných oblastiach takých pragmatických, reaguje aktívne na vzniknutú situáciu. Dalo by sa povedať, že tento typ ignorancie (česť výnimkám) asi najlepšie charakterizuje stav domáceho zberateľstva. Ale je to práve táto neopodstatnená rezervovanosť, ktorá otvára priestor pre validnú investíciu tým, čo sú ochotní svoje zberateľské portfóliá pootvoriť aj progresívnejším vizuálnym prejavom.

Obrat londýnskej aukcie predstavoval aj s províziou 1 294 563 libier, počas večera bolo dosiahnutých šestnásť autorských rekordov. Najväčší záujem, doslova bitku viacerých telefonistov a dražiteľov v sále vyvolala dražba kolekcie diel fotografií a fotogramov českej umelkyne Běly Kolářovej. Slovensko v aukčnom výbere „reprezentovali“ traja autori – Milan Dobeš, Stano Filko a Jana Želibská. Všetky ponúkané diela pôvodne pochádzali z majetku ART FONDU. Pozitívnym faktom je, že všetci naši protagonisti sa na aukcii vydražili. Pritom, ak porovnáme výsledky zo Sotheby‘s s domácimi rekordmi, môžeme tvrdiť, že dosiahnuté ceny viac-menej kopírovali výsledky slovenských aukcií. Dobeš aj Filko sa vo verejných predajoch objavujú pravidelne – predkladané diela môžeme považovať za klasické príklady ich tvorby, v zásade však nešlo o žiadne zberateľské rarity. Tomu zodpovedalo aj nastavenie vyvolávacích cien a aj ich predaj na hranici spodnej estimácie.

V prípade Jany Želibskej, ktorej diela sa na trhu prakticky nevyskytujú, bola táto aukcia v skutočnosti jednou z mála príležitostí na získanie jej diela. Zberateľsky atraktívny reliéf Dve (1988) sa pritom v dražbe neobjavil prvýkrát – už v máji 2005 bol ponúkaný na aukcii súčasného umenia v SOGE za 120 000 korún – približne 4 000 eur, vydražil sa iba podlimitne a nakoniec nebol predaný. V Sotheby’s sa dielo vydražilo za 15 000 libier, aj s príslušnou províziou – počas desiatich rokov sa jeho cena takmer päťnásobne navýšila. Ak zoberieme do úvahy ostatnú dražbu umelkyne na Slovensku – autorský rekord za dielo 2x (2006) na novembrovej večernej aukcii SOGY s províziou takmer 20 000 eur, je zrejmé, že máme ďalšiu autorku, ktorú začína registrovať aj širšie zberateľské publikum. Je otázne, kam by sa mohla posunúť hranica cien jej diel – ak by boli k dispozícii, zvlášť keď Želibskú čaká samostatná prezentácia v Česko-slovenskom pavilóne na benátskom bienále, čo je ukazovateľ, ktorý by sa v civilizovanom svete určite pozitívne odrazil na cenových reláciách.

Výsledok londýnskej aukcie, paradoxne, otvoril otázky ohľadom smerovania, ďalšieho rastu, či dokonca samotnej existencie ART FONDU, teda Fondu pre stredoeurópske umenie. Ten vznikol pred dvoma rokmi s cieľom popri investičnom budovaní zbierky zabezpečovať jej zhodnocovanie prostredníctvom pôžičiek na výstavy či organizovaním vlastných výstavných projektov. Po tom, ako sa tri diela z jeho zbierky neštandardne rýchlo objavili v aukcii Contemporary East, je otázne, ako ART FOND dokáže do budúcna garantovať to, čo od začiatku svojim akcionárom sľubuje – dlhodobé zhodnocovanie umeleckých diel z vlastného majetku. A rovnako, ako dokáže presvedčiť umelcov, aby súhlasili s predajom, keď hrozí, že ich práce budú obratom ponúknuté na sekundárnom trhu.

Dynastia Z
V minulom roku sa opätovne potvrdilo výsadné postavenie zberateľskej dynastie Zubaľovcov na domácej scéne. Rozsah a kvalita ich zbierky sa nedá naplno doceniť, môžeme ich len tušiť z verejne prezentovaných zápožičiek. Rodina totiž nevlastní stály výstavný priestor (samozrejme mimo záhradnej galérie Horský park), navyše ich zberateľský záujem sa nesústreďuje len na druhú polovicu minulého storočia, ktorá býva najčastejšie výstavne prezentovaná. Jedinou publikáciou, ktorá čiastočne naznačuje záber zbierky, je kniha Ivana Zubaľa Encyklopédia obrazu z roku 1999. Za takmer dve desaťročia, ktoré od jej publikovania uplynuli, sa „pôvodná“ kolekcia rozrástla a jej koncepcia získala nový rozmer. Zásluhu na tomto procese majú aj synovia doktora Zubaľa, ktorí otcovu víziu dôstojne a aktívne napĺňajú. Aj vďaka ich aktivitám zbierka Linea dávno presiahla lokálnu úroveň. Pri viacerých domácich, ale aj zahraničných výstavných projektoch (Filko, Koller, Želibská...) sa potvrdilo, že zastúpenie diel z tejto zbierky je nevyhnutné. Zvlášť niekoľkoročný koncentrovaný záujem Romana Zubaľa o život, dielo a tvorbu Stana Filka predstavuje v slovenských pomeroch neobvyklý vzťah umelca a zberateľa. Ten nebol postavený na pasívnom zhromažďovaní umeleckých diel, ale vzájomnom rešpekte a zo strany Romana doslova zberateľskej fanatickej povinnosti...

Súčasnosť potvrdzuje, že korektné vzťahy a vízia rastu viacerých súkromných zbierok sú popri silnej sieti súkromných galérií pre budúcnosť promovania slovenského umenia nevyhnutnou podmienkou. Kontakty so zahraničím sa totiž nebudujú len cez naše najvyššie štátne inštitúcie. Relevantní partneri by mali byť prítomní na všetkých úrovniach štruktúry trhu s umením. Aj preto je mimoriadne dôležité, že na Slovensku máme inšpiratívny príklad hodný nasledovania – výnimočnú zbierku, ktorú spravujú dnes už vlastne tri generácie osvietených nadšencov.

Aukcia, moja láska...
Zdá sa, že aukčný život sa na Slovensku, podobne ako veľa iných vecí, točí v (začarovanom) kruhu. Hoci sme v ostatnom desaťročí zaznamenali doslova aukčný boom spojený so vznikom nových spoločností, viacero ukazovateľov naznačuje, že táto forma obchodovania sa stáva na Slovensku reliktom dôb minulých. Posledné roky akoby nás vracali späť do 90. rokov, späť k praktikám, ktoré vylučujú seriózne a otvorené podnikanie, späť k neprehľadnému a nekontrolovanému šíreniu diel pochybnej pravosti. Priekupníci a prekvitajúci čierny trh dnes kontrolujú väčšiu časť distribúcie a pri týchto podmienkach sú pokusy o podnikanie s províziou vo výške niekoľkých desiatok percent v podstate likvidačné.

Navyše, živé aukcie akoby dobiehali nové technológie či skôr nové generácie. To, čo sa nám kedysi zdalo nepochopiteľné – kúpa umeleckého diela bez priamej obhliadky, teda predaj umenia cez internet – dnes funguje bez väčších problémov. Svet obchodu sa za ostatných dvadsať rokov zásadne zmenil – aj tie najluxusnejšie komodity sú dnes bežne ponúkané a úspešne predávané prostredníctvom internetu. Prirodzene, istému staromilstvu, zvlášť u dlhoročných profesionálov, sa nevyhneme; doba sa však zmenila. Nechcem tvrdiť, že živá aukcia je obchodným či spoločenským prežitkom. Jedno je isté – v takom móde, ako aukčný život funguje dnes na Slovensku, dlho fungovať nebude. Alebo inak – ak bude, nebude to pre jeho organizátorov jednoduché.

Je zrejmé, že jednotliví aktéri si túto situáciu jasne uvedomujú. V uplynulom roku sa z aukčného podnikania po niekoľkoročnom boji definitívne stiahol Pavol Weiss. Po viacerých aktívnych rokoch je to kapitulácia, ktorú však výsledky opakovane naznačovali už dávnejšie. Obchod s umením Weiss neopúšťa, svoje aktivity presmeroval výhradne ku galerijnému predaju. V septembri uviedol nový priestor galérie White and Weiss Contemporary Art výstavou esteticky (či skôr dekoratívne?) príťažlivých a v zásade divácky nenáročných sochárskych prác Michala Gabriela Jogínky. Bezpochyby ambicióznejší projekt predstavovala výstava Optické oko: Geometria – umenie ako pasca pre zrak a myseľ, ktorá priniesla spojenie slovenských autorov (Dobeš, Belohradský, Haas, Szentpétery) s talianskymi, francúzskymi a českými umelcami (Marina Appolonio, Bernard Aubertin, Alberto Biasi, Ennio Chiggio a i.). Stránka galérie rovnako ponúka rozsiahly výber z diel na priamy predaj od slovenských autorov mladšej a strednej generácie, ktorí sa v minulosti pravidelne objavovali v aukčných kolekciách. V istom zmysle akoby Weiss opakovane potvrdzoval nielen generačnú zviazanosť s určitými autormi, ale aj istú nevôľu či nechuť riskovať. Ako galerista ide jednoducho po obchodnej istote (Haas, Csudai, Farmanová) a galéria je v jeho ponímaní skôr predajné miesto pekných objektov ako priestor pre progresívne tendencie. Vzhľadom na jeho dobré a blízke vzťahy s početnou skupinou majetných milovníkov umenia je jeho galéria vskutku lákavou pascou – pre ich zraky aj mysle...

Podobne aj spoločnosť ART BID v minulom roku prehodnotila systém fungovania a vo svojej dramaturgii živé dražby nahradila od novembra sériou online aukcií. V nich klientele ponúka už tradične kvalitný výber slovenskej moderny a súčasného slovenského umenia. ART BID pritom nelimituje online aukcie len na diela nižšej cenovej úrovne. Do akej miery sa jej darí takto obchodovať, nie je celkom jasné, každopádne, zvýšená intenzita prezrádza, že takto inovovaný program prináša spoločnosti pozitívne výsledky. Popri online predaji ART BID pokračuje v sérii predajných výstav – okrem samostatných prezentácií Kolomana Sokola Z rodinného albumu a Jozefa Jankoviča Plynutie času to boli najmä prehľadová výstava Slovenská medzivojnová moderna a Iný pohľad: Barčík a Paštéka vs Kompánek a Laluha. Koncom roka spoločnosť zaujala kvalitným výberom kľúčových autorov domácej neoavantgardy zo zbierky Borisa Kršňáka Slovenský konceptualizmus a pred Vianocami zasa tradičným výberom Vianočná originalita.

Jedinou bratislavskou spoločnosťou, ktorá okrem SOGY usporadúva živé aukcie, je Art Invest. Ročne organizuje dve aukcie, ale nezverejňuje pravidelne sumárne výsledky či dosiahnuté rekordy. Na stránke sú k dispozícii len výsledky ostatnej aukcie, aj to len pri jednotlivých dielach, teda bez konečnej percentuálnej úspešnosti či obratu. V uplynulom roku aj táto spoločnosť vo svojej ponuke značne zvýšila podiel zástupcov autorov 60. rokov – zvlášť ponuka diel Stana Filka bola mimoriadne zberateľsky atraktívna.

SOGA, naša najväčšia aukčná spoločnosť, si stabilne drží svoju pozíciu lídra trhu – v minulom roku uskutočnila šesť aukcií, pričom obrat i počet diel (646 vydražených diel za 2 832 050 eur) sú takmer totožné s výsledkami z roku 2015. Podobne aj prehľad najvyšších dosiahnutých cien kopíruje rekordy z ostatných rokov. Väčšina top dražieb bola dosiahnutá za diela autorov, ktorí sa v rebríčku predajnosti opakujú každoročne. V top 10 SOGY za uplynulý rok sú tri diela od Ladislava Mednyánszkeho, jeho Zurčiaci potok predaný za 130 000 eur je vôbec najdrahším vydraženým dielom uplynulého roka. V prvej desiatke je už tradične zastúpený Martin Benka, Jan Hála, Mikuláš Galanda i Dominik Skutetzky. Väčšina rekordných predajov bola dosiahnutá na dvoch večerných aukciách, čo opätovne potvrdilo úspešnosť tohto formátu. Značný nárast SOGA zaznamenala na svojich online aukciách, obrat sa v uplynulom roku zvýšil o tridsať percent. Celkovo sa záujem domácich zberateľov sústreďuje na overené hodnoty hornouhorského umenia a slovenskej moderny, pozvoľna vzrastá aj záujem o slovenské konceptuálne umenie.

Z hľadiska prevažujúcich preferencií slovenských zberateľov treba pripomenúť sprístupnenie novej súkromnej zbierky. Koncom roka bol v Tatrách otvorený Hotel Lomnica, ktorý spravuje pre kvapivo kvalitnú zbierku výtvarných diel z prelomu 19. a 20. storočia. Nebýva dnes zvykom, aby hotelové steny zdobili originálne a hodnotné diela. V prípade Lomnice je to však výnimka, ktorá potvrdzuje pravidlo. Zbierka, ktorá je voľne prístupná verejnosti, je bezpochyby jednou z najväčších kolekcií tohto typu na Slovensku. Súbor diel Jana Hálu je doslova galerijnej úrovne, podobne aj viacero diel od Ladislava Mednyánszkeho či Dominika Skutetzkého, ktoré v Lomnici môžete obdivovať. V Tatrách tak popri návšteve Strážok a Galérie Jana Hálu vo Važci pribudlo pre milovníkov umenia nové miesto hodné pozornosti.

Keď nejde Mohamed...
Napriek istej skepse súvisiacej s momentálnym stavom domáceho trhu s umením naša situácia nie je vôbec tragická. Všetko je to len uhoľ pohľadu a typ „trhového segmentu“, na ktorý sa zameriame. Musíme si však uvedomiť, že už nie sme zabudnutou perifériou, ktorá sa silou-mocou domáha pozornosti. Tie časy sú už dávno preč. Naopak, mali by sme sa dôsledne pripraviť – čoraz častejšie k nám totiž budú prichádzať zástupcovia medzinárodných inštitúcií či nezávislí bádatelia, kurátori, zahraniční kunsthistorici. Prirodzene, ich záujem je úzko vymedzený – je naivné domnievať sa, že je možné ho presmerovať. Umenie 60. a 70. rokov, výnimočné autorské programy kľúčových predstaviteľov neoavantgardy sú a do budúcna aj zostanú (popri niektorých našich zástupcoch súčasného umenia) naším hlavným vývozným artiklom.

Azda najvýznamnejším impulzom potvrdzujúcim tento trend bola minuloročná návšteva členov Akvizičnej komisie pre východnú Európu a Rusko britskej TATE Modern. V rámci svojho každoročného research trip skupina zberateľov a milovníkov umenia navštívila popri Prahe, Brne a Olomouci aj Bratislavu. Je pozitívne, že Slovensko na mape európskeho umenia už nie je len bielym miestom a že v rámci silnejúceho záujmu o náš región zďaleka nie sme na chvoste. Do budúcnosti je potrebné uvedomiť si práve silu nášho regiónu – budovať korektné vzťahy so zástupcami okolitých krajín, nadväzovať spoluprácu, pripravovať kolaboratívne projekty, ktoré majú nadnárodný presah. Práve takáto cielená stredoeurópska spolupráca je pre nás možnosťou, ako úspešne posunúť veci ďalej.

Partička úžasných
Uplynulý rok definitívne patril predstaviteľom našej neoavantgardy aj v domácom prostredí. Výstavné prezentácie usporiadali jej protagonistom nielen štátne inštitúcie, ale aj viacero domácich (komerčných) galérií či nezávislých priestorov. Bratislavský amt_ project sa dlhodobo venuje mapovaniu tvorby Petra Bartoša, začiatkom roka sa v jeho priestoroch konala umelcova výstava Homeland spolu s dielami od P. Andrásiho, K. Fulierovej a P. Feriancovej. Kurátorka Mira Keratová úspešne prezentovala v Prahe výstavný projekt ZOO Bratislava venovaný umelcovmu pôsobeniu v bratislavskej Zoologickej záhrade.

Popri tvorbe Petra Bartoša sa Petra Feriancová v súčasnosti sústreďuje na detailnejšie skúmanie archívu Kvety Fulierovej, čím výrazne napomáha upriamiť pozornosť na jej úlohu nielen ako múzy, lásky a životnej partnerky Júliusa Kollera, ale aj ako nedocenenej fotografky (dokumentaristky) a svojbytnej umelkyne. Popri viacerých medzinárodných projektoch, do ktorých Feriancová zaradila Fulierovej diela, pripravila aj samostatnú výstavu Politicum of Life: Family (z archívu K. Fulierovej), ako aj viacero autorských publikácií. Koncom roka priniesla Feriancová v bratislavskom tranzite kurátorsky spolu so Zsuzsou László výstavný projekt Spoločné posedenie: Paralelné chronológie zhôd okolností vo východnej Európe, ktorý sa detailnejšie venuje neoficiálnej scéne v období normalizácie v našom regióne.
Dielo Júliusa Kollera je až do 17. apríla prístupné medzinárodnej verejnosti vo viedenskom MUMOK-u. Obsiahla prezentácia v koncepcii kurátorského tria Rohmberg, Grúň, Schilhammer premiérovo predstavuje tvorbu zástupcu slovenského konceptuálneho umenia na troch poschodiach v prestížnej západnej inštitúcii. Popri zbierke Linea sa v MUMOK-u zviditeľnila aj zbierka SOGA. V septembri, ešte pred viedenskou výstavou, predstavila verejnosti vo svojich priestoroch kolekciu maliarskych diel z majetku Gabriela Herczega aj so sprievodným katalógom.

Väčšina domácich art professionals dúfa, že k Júliusovi Kollerovi, ktorého miesto v európskom príbehu vizuálneho umenia je definitívne potvrdené, sa čoskoro pridá aj Stano Filko. Po výstave Stano Filko: Poézia o priestore – kozme, úvodnom exkurze do jeho obsiahlej tvorby v kurátorskej koncepcii Lucie Gregorovej Stach a Aurela Hrabušického sa čaká na monografiu, ktorá bude určite mimoriadne nápomocná v procese kodifikovania Filkovho miesta v príbehu dejín európskeho (svetového) umenia. Stredoslovenská galéria usporiadala v decembri prednášky Miry Keratovej a Lucie Gregorovej Stach, ktoré boli venované výstavným projektom a novým akvizíciám umelca v zbierkach SNG a SSG. Filkovou tvorbou sa v uplynulom roku detailne zaoberali aj v žilinskej synagóge celoročnou sériou diskusií, ktoré vyvrcholili v decembri sympóziom a workshopom Ako spraviť výstavu Stana Filka, keď už nežije?, ktorého sa zúčastnili poprední domáci, ale aj zahraniční znalci Filkovho diela.

Súkromná galéria Zahorian and van Espen sa výstavou Panphilia v kurátorskej koncepcii Daniela Grúňa ujala osláv jubilea Milana Adamčiaka. Retrospektíva v Slovenskej národnej galérii už bude, žiaľ, bez autorovej účasti... Roman Fecik Gallery uviedla v koncepcii Kataríny Bajcurovej výstavu Ruda Sikoru. Gandy Gallery dlhodobo spolupracuje s Janou Želibskou. Tento rok ju prezentoval aj Tomáš Umrian v galérii SODA na výstave Nebuď labuť, v kurátorskej koncepcii Lucie Gregorovej Stach. Tá pre SODU pripravila začiatkom roka aj výstavu Fragmenty mojich svetov, ktorá predstavila výber diel M. Adamčiaka, P. Bartoša, S. Filka, J. Kollera, R. Sikoru a J. Želibskej.

Jednoducho Mária
Napriek nespochybniteľným úspechom viacerých slovenských umelcov prišiel jeden z absolútnych vrcholov sezóny tesne pred koncom roka. Nenápadná tlačová správa od Gabriely Garlátyovej, správkyne Archívu Márie Bartuszovej oznamovala, že britská TATE Modern sprístupnila začiatkom decembra v rámci prezentácie svojich najnovších akvizícií samostatnú miestnosť venovanú tejto sochárke. Šesť diel, ktoré TATE zakúpila do svojich stálych zbierok, predstavuje kolekciu sadrových plastík zo šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov. Mária Bartuszová je pritom v pozornosti medzinárodnej scény relatívne krátko – až v roku 2007 boli jej diela premiérovo prezentované na vrcholnej medzinárodnej prehliadke Documenta v Kasseli. Odvtedy, aj vďaka tomu, že ju medzinárodne zastupuje londýnska galéria Alison Jacques, ktorá Bartuszovú vystavovala na najvýznamnejších veľtrhoch (Frieze, Armory, Art Basel, Art Basel Miami), jej diela postupne prenikajú do renomovaných svetových zbierok a inštitúcií. Vzhľadom na jej výnimočný autorský program si môžeme byť istí, že samostatná miestnosť v TATE je len začiatok...

Publikované in: 365° (magazín o umení), Slovenská národná galéria, 2016. č. 3
http://www.soga.sk/aukcie-obrazy-diela-umenie-starozitnosti/blogy/nina-gazovicova/bod-zlomu-kratka-sprava-o-trhu-s-umenim

0000010100063564022945350834226108342267

Českému trhu s uměním se i přes vysoké ceny uměleckých předmětů daří. Svědčí o tom i nadcházející červnová aukce pražské galerie Arthouse Hejtmánek, na které se bude mimo jiné nabízet obraz Oskara Kokoschky za 35 milionů korun. „I generace úspěšných lidí, která v devadesátých letech investovala do aut, nemovitostí, luxusních dovolených či do zlata, si nyní uvědomuje, že existuje investice do umění, která může být také významná a v mnoha případech i velmi dobře návratná,“ říká spolumajitel a zakladatel aukčního domu Tomáš Hejtmánek.

-Jste původním vzděláním akademický malíř a restaurátor. Co vás přivedlo k otevření aukční síně?

Lákalo mě to už od dětství, kdy jsem sbíral vše, co se dalo. Chodil jsem i po různých smetištích a železných nedělích a nacházel často poklady. Částečně jsem to asi i zdědil, protože i mí předci byli poměrně velcí sběratelé.
A sběratelství s byznysem souvisí. Dlouho jsem český trh sledoval. Pořád se mi zdálo, že tady něco chybí, něco navíc, co jsme viděli na zahraničních aukcích, na které jsme jezdili se ženou. Tak jsme si po letech řekli, že zkusíme založit aukční dům.
Nejsme ale zaměřeni jen na výtvarné umění, nabízíme i tradiční starožitnosti a designové věci. To už moc aukčních domů nedělá, protože je o dost náročnější manipulovat s velkými kusy nábytku než nabízet obrazy visící na zdi.

-Kde věci nabízené v aukcích získáváte?

Z velké části z privátních sbírek. Ozývá se nám řada lidí, například na doporučení jejich známých. Také jezdíme po světě a nakupujeme věci od obchodníků z ciziny, zejména takové, které na českém trhu nejsou. Získáváme ale i věci tuzemského původu, které byly v minulosti kvůli snaze majitelů získat peníze naopak do zahraničí vyvezeny, či dokonce pašovány, a nyní se tak vracejí zpátky.
Zájem o ně je, takže se ukazuje, že český trh je nyní velmi silný. Existuje značná klientela, která tímto způsobem ukládá peníze, a to i přesto, že ceny za české umění jsou v poslední době poměrně vysoké.

-Změnila se během let struktura nabídky?

Ano, například jsou na trhu znovu k mání věci ze sbírek, které vznikaly v devadesátých letech. Může to být třeba kvůli dědictví kolekce. Tehdy byly také často nabízeny předměty z restitucí, opravdu unikáty, které byly dlouho schovány v nějaké galerii a pak v restituci vráceny. To se dnes děje jen zřídka.
Ale objevují se i výjimečné kusy, které na trhu dosud nebyly, což je dáno právě tím, že prodejní ceny jsou na výši. Díla drahých autorů, která byla ve sbírkách dlouho uschovávána a teprve nyní, když ceny vzrostly, je mají majitelé tendenci prodat.

-Zmínil jste restituce – stalo se vám, že jste chtěli v aukci nabídnout něco, co nakonec patřilo v rámci restitučních sporů někomu jinému?

To se nás naštěstí nedotklo, hlídáme si to. Samozřejmě existují věci, které byly nějakým způsobem ztraceny či rovnou ukradeny, což se týká zejména válečných věcí a židovského majetku. Existují jejich seznamy, na které se díváme. A musím zaklepat, zatím jsme na něco takového u našich aukcí nenarazili.

-Jak to lze zkontrolovat?

Když vidíte, že věc je kvalitní a může mít delší historii, musíte pátrat v archivech nebo se snažit dohledat přes internet, jestli příslušné dílo někomu nechybí. Pak bychom jej ani nenabízeli.
Na českém trhu se to nestává, ale na světovém se takové věci objevily. Mnohokrát se stalo, že daná věc byla zařazena do aukce, ale těsně před ní stažena a vrácena majitelům.

-Setkáváte se často s padělky?

Velmi často. Je to dáno i mou původní profesí restaurátora. Kdysi jsem hodně spolupracoval s kolegyní, která se věnovala chemii včetně například analýzy barev. Na její doporučení k nám chodila řada lidí a my odebírali stovky vzorků na rozbor. Špatné falzum poznáte poměrně dobře. Lepší věci ale opravdu vyžadují precizní zkoumání, protože kolikrát jsme se setkali i s velmi dobrými falzy.
Pokud dané dílo nemá historii a původ a důkaz, že pochází opravdu z konkrétní sbírky, že o něm v minulosti nebyly publikovány záznamy v některém z katalogů, tak musíte být velmi obezřetní. Když ale vím, že dílo je padesát let v nějaké rodině a má svou historii, tak by zcela jistě nemělo být falešné.
Ale samozřejmě se v některých případech padělaly věci i za doby života samotného malíře, takže stářím obraz odpovídá a je o to těžší chemickou cestou identifikovat, zda je autentický.

-Jaký je podíl padělků na trhu?

Může být poměrně velký. Většina galerií a institucí se dokonce bojí některé své významné obrazy prověřovat, aby se náhodou nepřišlo na to, že nejsou pravé. Mluví se o tom, že i spousta významných originálů v galeriích nemusí být autentická. Jejich podíl se ale nedá odhadnout.

-Český aukční trh je podle vás na výši. Čím je to dáno?

Daří se ekonomice. Ale i generace úspěšných lidí, kteří v devadesátých letech investovali do věcí jako aut, nemovitostí, luxusních dovolených, obligací či do zlata, si nyní uvědomuje, že existuje investice do umění, která může být také velmi významná a v mnoha případech i velmi dobře návratná. A navíc je to dnes bráno i jako prestižní záležitost.

-Mění se složení sběratelů?

Sběratelé se dají rozdělit na několik typů. Jsou sběratelé nadšenci, kteří sbírali i v dřívějších dobách, ale nikdy neměli až tolik finančních prostředků. Chodí k nám a kupují věci v řádu desítek tisíc korun, protože neumějí dát dohromady milionové částky.
Ale jsou i noví sběratelé, kteří o sbírce původně neuvažovali. Začali s tím právě jako s investicí a časem se i u nich ukázalo, že je to může začít bavit a stali se z nich zanícení sběratelé.

-Odkud se ti noví rekrutují?

Jsou to zejména podnikatelé, kteří vlastní vysoké finanční částky. Jsou i z jiných oblastí, ale podnikatelé zejména.

-Kolik z nich patří do kategorie miliardářů?

Na aukčním trhu jich nakupuje tak kolem dvaceti třiceti.

-O co je z českého umění největší zájem a co je tak asi nejvíce návratnou investicí? Je to pořád Čapek, Filla a další?

Klasická česká moderna je stále na špičce. Kromě těchto dvou třeba i Špála nebo surrealisté. Ale za rekordní částky se prodají někdy i méně známá jména z 19. století a starší. Objevují se však noví autoři, kteří dosáhnou rekordních sum. A dokonce jsou mezi nimi i současní autoři, u nichž se již ceny pohybují v milionových částkách.

-Kteří to jsou?

Například Theodor Pištěk, Jiří Anderle, Karel Malich nebo Stanislav Kolíbal. Kolem deseti dvaceti současných autorů, kteří překročili hranici milionu, už být může.

-Nakolik jsou sběratelé ochotni vyjít ven na veřejnost a přiznat, že mají velkou sbírku umění?

Není to zcela obvyklé, ale stává se to častěji než dříve. Minimálně tři čtyři soukromé sbírky movitých majitelů začínají být v poslední době na veřejnosti známější a pořádají se k nim i výstavy. Největší sbírka je ale stále ta Vladimíra Železného, která vznikla právě v devadesátých letech a jež se prezentovala na mnoha výstavách.

-Existuje každoroční žebříček nejhodnotnějších tuzemských umělců. Řídíte se jím?

Lidé, kteří ukládají peníze do umění, jsou rádi, že nějaké žebříčky vidí, i když já se jim spíše vyhýbám. Na druhou stranu vždy do nějaké naší aukce zařadíme pár současných výtvarníků. Ale nevybíráme je podle žebříčků, ale podle toho, jestli nás dotyčná věc osloví.

Tomáš Hejtmánek (50)
Původní profesí akademický malíř a restaurátor. Sběratelstvím se začal zabývat i díky předkům, věnoval se mu už jeho pradědeček. Aukční síň založil se svou ženou před pěti lety. Dvakrát ročně pořádá aukce, na kterých se prodají díla až za několik desítek milionů korun.
http://nazory.e15.cz/rozhovory/zajem-o-aukce-roste-vyssi-ceny-pritahuji-unikaty-rika-oldrich-hejtmanek-1332358

Najbližšia aukcia Arthouse Hejtmánek bude 1.júna v Prahe. Katalóg k prezretiu tu: http://www.arthousehejtmanek.cz/

00000101000635640229453507618831

keywords: mestania, urban, umelcekovstvo, stredna tredia, haha crew, hand-made identita
https://kyberia.sk/id/6935920

'Vies ake deprimujuce je byt hipsterom v Kosiciach?'

0000010100063564022945350761883108545204

0000010100063564022945350761883108429760

z fejsbúkov:

Uz chapem vyraz "Bratislavska kaviaren". Chvilku pracujem a pijem kavu v Modieu, a ani nechcem ale pocujem susednu debatu, kde herecka a par intelektualov debatuje preco si robosi nedaju quinoovy salatik, lebo maju vydaj energie, ze tehly dokaze nosit kazdy a ze murari su stastni ludia lebo su stale v prirode. Vyborne.

"Budeme mat biofarmu"
"Prides na bicykli, pozbieras vajicka, odnesies do chladnicky"
...
"Pestovala si redkovku, nejaku najdrahsiu na svete a zozrali to cervy"
"No lebo bola tak BIO ze im to chutilo"
...
"No ale keby som mala taky sklenicek, to by som musela urobit to zavlazovanie automaticke...no dobre tak nebudem pestovat nic"

Je to tazke sa nahlas neudrbavat...

×÷ßßß$ˇ~[☼◙ş→☻ü84ó♀ÇüŮń§►♫☺♀♂ć☺<\ˇ

0000010100063564022945350761883108088437

o 19.45 prichadzam, vonku pofajcuje kuchar, hned ma zjebava, ze jedlo je nachystane od pol siedmej a nikde nikoho. no parada :D prvi gratulanti sa zacinaju trusit po osmej.
hlavne, ze vsetkym som zakazal, nech mi nikto nic nenosi. a davaj, zubne pasty, kefky, srandicky z bioobchodu, casopis kamarat, dres bosny a hercegoviny, hra crime case na racianskej pre 2-5 ludi, fr. mineralky, tetovacky, anglicky sheakespeare, do kina na deadpool, 5 litrov dzusu, ananas, diy punkove tricka.. ste sa hecli!

jedlo bolo vymakane, kuchari dostali pochvalu, aj recept sa pytal. ludi cca do 30. gejza vybavuje hracov na kypca fotbal hehe. a prisiel aj chrtik kubo s harom a jankou. sranda hned od zaciatku, stanci si pomylila klub :P na vine je ofc janka. daka oslava bola aj v refreshi, v stupavare aj pod kamennym stromom.

snazim sa zlozit plagat return of killer tomatoes od stanci a misha. uz len zaramovat a tadaa.

najlepsia je stanci, ktora ma este jedno prekvapko v rukave. vyzvedam, ze ci stripterka, ale nie. prisla lydia z fici.sk, som skoro odpadol, nejak som vykoktal zo seba, ze konecne som sa zoznamil so zenou, ktora je trapnejsia ako ja.

hodime sa k sebe?
:D

p.s. vsetko zabil sim, ked dosiel zo zahorackeho plesu, rozdrtil si adrenol alebo modafinil a do pol hodiny nevedel rozpravat. ledva chodit. cisty kral.

zuza pustala punk a sleaford mods. bolo skvele, velke diky vsetkym. stanislava si najlepsia!!

0000010100063564022945350761883107753283

Bratiska v Bermudskom Trojuholníku from Bratiska Bratiska on Vimeo.

Judita Šályová 1 week ago
super! veľmi sa mi páči táto myšlienka šírenia povedomia bratislavčanov. Som so starého mesta a som veľmi rada, že existuje takáto organizácia, ktorá upozorňuje na skryté aj viditeľné krásy Bratislavy. veľmi vám držím palce!!

nj, najebavka kde sa predavaju handry porad povedomie +3000.