niekedy mam pocit, ze sa uz nechcem nikam vratit.
asi nejaka forma ochrany pred zistenim,, ze sa nie je vratit kam.


kolektivne nevedomie, kolektivna vina, kolektivna produkcia, kolektivne kazdy za svojim.

nejsem tak znechucena okolitym egoismem jako tim vlastnim
zase (si) lzu

nic mne nedokaze udelat tolik stastnou jako prave vlastni egoismus
co delas pro druhe,, delas pro sebe
a s usmevem na rtech si budu i nadale brat

a budu

a budu

a cim vic tim lepe
nehlede na dusledky
vzdyt ono se to casem nejak urovna

prilezitosti bude vzdycky spousta
a sila zvyku mi pomaha pokracovat i kdyz dostanu vlastnim pricinenim pekne pres hubu


mozna nekdy zvracim ruze. ale zvracim je.



slzy uz asi ako nepodmieneny reflex.
spatne vazby predsa mali byt davno pretrhane.