jeden z mojich najoblubenejších mýtov o stvorení



dokonale šamansky "použitelná" mytológia.., a to vobec nevadí, že je "novodobá"




J.R.R. Tolkien – Silmarillion

kapitoly:

- Ainulindalë - Hudba Ainur
- Valaquenta - Zpráva o Valar a Maiar podle eldarského moudrosloví
- Quenta Silmarillion - Historie Silmarilú - kapitola 1: O počátku dnú



Ainulindalë
Hudba Ainur

Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazývá Ilúvatar; a nejdříve udělal Ainur, Svaté, kteří byli potomstvem jeho myšlenky, a byli s ním dříve, než bylo vytvořeno cokoli jiného. A mluvil k nim: předkládal jim hudební témata a oni před ním zpívali a on byl rád. Dlouho však zpívali každý sám nebo jen několik spolu, zatímco ostatní naslouchali; každý totiž chápal jen tu část Ilúvatarovy mysli, ze které vzešel, a v porozumění bratrům rostli jen pomalu. Avšak tím, jak naslouchali, docházeli k stále hlubšímu porozumění a přibývalo jednohlasnosti a souzvuku.
A stalo se, že Ilúvatar svolal všechny Ainur a vyjevil jim mocné téma, rozvinul před nimi věci větší a podivuhodnější, než dosud zjevil; a sláva počátku toho tématu a nádhera jeho konce Ainur ohromila, takže se sklonili před Ilúvatarem a mlčeli.
Potom jim Ilúvatar řekl: »Chci, abyste nyní na téma, které jsem vám vyjevil, v souzvuku spolu hráli Velkou hudbu. A protože jsem vás zažehl Nehynoucím plamenem, ukážete své síly v tom, jak to téma zkrášlíte: každý svými vlastnímy myšlenkami a nápady, bude-li chtít. Já však budu sedět a naslouchat a budu rád, že skrze vás procitla v písni velká krása.«
Pak začaly hlasy Ainur, podobné harfám a loutnám, píšťalám a trubkám, violám a varhanám a podobné nespočetným sborům zpívajícím slovy, ztvárňovat Ilúvatarovo téma ve velkou hudbu; a vzlétl zvuk nekonečných proměnlivých melodií utkaných v souzvuk, který v hloubkách i výškách překračoval hranice slyšitelnosti, a Ilúvatarovy příbytky se naplnily, až přetékaly, a hudba a ozvěna hudby vycházely do Prázdna a ono nebylo prázdné. Už nikdy nehráli Ainur hudbu podobnou této hudbě, ač se říká, že ještě větsí budou hrát před Ilúvatarem sbory Ainur a Ilúvatarových dětí, až skončí dny. Pak budou Ilúvatarova témata hrána správně, a jakmile budou pronesena, stanou se Bytím, protože tehdy všichni plně porozumí jeho záměru ve svém partu a každý pozná porozumění každého a Ilúvatar dá jejich myšlenkám tajný oheň, protože se mu to bude líbit.
Nyní však Ilúvatar seděl a naslouchal a dlouho se mu to zdálo dobré, protože hudba neměla vady. Ale jak se téma rozvíjelo, vstoupilo Melkorovi do srdce, že do něho vplete látku vlastních představ, která neladila s Ilúvatarovým tématem; snažil se totiž v ní zvětšit moc a slávu partu, který mu byl přidělen. Melkorovi byly mezi Ainur dány největší dary moci a poznání, a měl podíl na všech darech svých bratrů. Často chodíval sám do prázdných prostor hledat Nehynoucí plamen; zahořel totiž touhou uvést v Bytí vlastní věci; zdálo se mu, že Ilúvatar o Prázdnu vůbec neuvažuje, a neměl trpělivost s jeho prázdnotou. Přesto Oheň nenašel, protože ten je u Ilúvatara. O samotě však začal pěstovat vlastní myšlenky, nepodobné myšlenkám jeho bratrů.
Některé z těch myšlenek nyní vplétal do své hudby, a rázem kolem něho vznikl nelad a mnozí, kteří zpívali blízko něho, propadli sklíčenosti, jejich myšlenky se narušily a jejich hudba zakolísala; někteří však začali ladit svou hudbu spíš podle něho než podle myšlenky, kterou měli zprvu. Potom se Melkorův nelad šířil stále dál a melodie, jež bylo předtím slyšet, tonuly v moři bouřlivých zvuků. Ilúvatar však seděl a naslouchal, až se zdálo, že kolem jeho trůnu zuří bouře, jako když temné vody spolu válčí v nekonečné zlobě, která se nechce upokojit.
Tu Ilúvatar vstal a Ainur si všimli, že se usmívá; zvedl levou ruku a uprostřed bouře začalo nové téma, podobné, a přece nepodobné předešlému tématu, a nabíralo sílu a mělo novou krásu. Ale Melkorův nelad se ryčně zvedl a zápolil s ním, a opět tu byla válka zvuků, divočejší než předtím, až byli mnozí Ainur zaraženi, přestali zpívat a Melkor získal nadvládu. Pak Ilúvatar opět vstal a Ainur si všimli, že je jeho tvář přísná; zvedl pravou ruku a hle: uprostřed zmatku vyrostlo třetí téma, a nepodobalo se ostatním. Zprvu se totiž zdálo tiché a sladké, jen čeření jemných zvuků v křehkých melodiích; nedalo se však potlačit a nabíralo sílu a hloubku. A nakonec se zdálo, že před Ilúvatarovou stolicí současně postupují dvě hudby a jsou v naprostém rozporu. Jedna byla hluboká, širá a krásná, ale pomalá a prostoupená nezměrným žalem, z něhož hlavně pocházela její krása. Druhá nyní dosáhla vlastní jednoty, byla však hlučná a marná a nekonečně se opakovala; bylo v ní málo souzvuku, ale spíš vtíravý jednohlas, ako když mnoho trub ryčí pár tónů. A pokoušela se utopit tu první divokostí svého hlasu, ale zdálo se, že ta přejímá její nejvítězoslavnější tóny a vplétá je do svého slavnostního vzorce.
Uprostřed tohoto sváru, jímž se otřásaly Ilúvatarovy síně a chvění se rozbíhalo do dosud nepohnutých tich, vstal Ilúvatar potřetí a na jeho tvář bylo strašné pohledět. Tu zvedl obě ruce a jediným akordem, hlubším než Propast, vyšším než Obloha, pronikavým jako světlo Ilúvatarova oka, Hudba skončila.
Pak Ilúvatar promluvil a řekl: "Mocní jsou Ainur a nejmocnejší mezi nimi je Melkor, ale aby on a všichni Ainur vědeli, že jsem Ilúvatar, to vše co jste zpívali, ukáži, abyste videli, co jste udelali. A ty, Melkore, uvidíš, že nelze hrát žádné téma, které nemá svúj nejhlubší zdroj ve mně, a že nikdo nemúže změnit hudbu mně navzdory. Neboť ten, kto se o to pokouší, se prokáže jen jako múj nástroj k vytvoření jěšte podivuhodnejších věcí, jaké si sám vúbec nepředstavoval."
Tu dostali Ainur strach a zatím nechápali slova, která jim byla řečena; Melkor byl zahanben a z toho v něm vznikl tajný hněv. Ilúvatar však povstal v nádhere a vyšel z líbezných končin, které vytvořil pro Ainur, a Ainur ho následovali.
Ale když přišli do Prázdna, Ilúvatar jim řekl: "Hle, vaše Hudba!" a ukázal jim vidinu - dal jim zrak tam, kde byl předtím jen sluch; a spatřili před sebou zviditelněný nový Svět, a ten byl zaokrouhlený v Prázdnu a tkvěl v něm, ale nebyl z něho. A jak se dívali a žasli, tento Svět počal odvíjet svou historii a zdálo se jim, že žije a roste.
A když Ainur nějakou chvíli hleděli a mlčeli, Ilúvatar opět řekl: "Hle, vaše Hudba! To je váš zpěv a každý z vás tady v útvaru, který vám předkladám, najde obsaženo vše, co jako by vymyslil nebo doplnil sám. A ty, Melkore, objevíš všechny své tajné myšlenky a postřehneš, že jsou jen částí celku a přispívají k jeho slávě."
I mnoho jiného řekl tehdy Ilúvatar Ainur, a protože si pamatují jeho slova a každý zná hudbu, kterou sám hrál, vědí Ainur mnohé, co bylo, je a bude, a jen málo věcí nevidí. Přesto jsou věci, kterí vidět nemohou ani sami, ani když sa spolu radí; nikomu jinému než sobě totiž Ilúvatar nezjevil všechno, co chystá, a v každém věku vyvstávají věci, které jsou nové a nepředvídatelné, protože nevyplývají z minulosti. A tak, zatímco se před Ainur odehrávalo toto vidění Světa, spatřili, že obsahuje věci, na něž nepomyslili. A s úžesem viděli příchod Ilúvatarových dětí, a bylo pro ně připraveno sídlo; a pochopili, že právě oni, když pracovali na své hudbě, připravovali pilně toto obydlí, přičemž nevěděli, že má jiný účel než svou vlastní krásu. Ilúvatarovy děti byli totiž počaty jen Ilúvatarem a přišli s třetím tématem a nebyli v tématu, které předložil na počátku. Nikdo z Ainur neměl účast na jejich vzniku. Proto když je spatřili, tím víc je milovali jako bytosti jiné něž oni sami, cizí a svobodné, v nichž viděli nově zrcadlenou mysl Ilúvatarovu, a jěšte trochu víc se poučili o jeho moudrosti, jež byla jinak i před Ainur skryta.
Ilúvatarovy děti jsou elfové a lidí, Prvorození a Nástupci. A uprostřed celé nádhery Světa, jeho obrovitých síní a prostor a jeho kroužících ohňú, vytvořil Ilúvatar místo, kde by sídlili v Hlubinách času a mezi nespočetnými hvězdami. A toto sídlo se múže zdát maličké těm, kdo uvažují jen o majestátu Ainur a ne o jejich strašlivé ostrosti; jako by někdo vzal celou plochu Ardy za základnu sloupu a zvedal jej, dokud nebude kužel jeho vrcholku ostřejší než jehla; nebo kdo uvažují jen o nezměrné obrovitosti Světa, který Ainur stále dotvářejí, a ne o drobnohledné přesnoti, s níž tvarují všechno v něm. Ale když Ainur spatřili toto sídlo ve vidění a spatřili v něm vznikat Ilúvatarovi děti, mnozí z nejmocnějších mezi nimi se upnuli celou svou myslí a touhou k onomu místu. A z nich byl nejpřednější Melkor, stejně jako byl na počátku největší z Ainur, kteří se podíleli na hudbě. A předstíral, zprvu i sám sobě, že tam touží jít a uspořádat všechno pro dobro Ilúvatarových dětí, ovládnout bouřlivý žár a chlad, který vznikl jeho přičiněním. Spíše však toužil podmanitit elfy a lidi své vúli a závidel jim dary, kterými je slíbil obdařit Ilúvatar, a přál si mít poddané, být nazýván Pánem a vládnout nad vúlí jiných.
Ostatní Ainur však pohlíželi na toto sídlo zasazené do obrovských prostor Světa, jemuž elfové říkají Arda, Země, a jejich srdce se radovalo ze světa a jich oči vidoucí mnoho barev se plnili potěšením; cítili však velký neklid pro burácení moře. Pozorovali vítr a vzduch a látky, z nichž byla utvořena Arda - železo, kámen, stříbro, zlato a mnohé hmoty, ale ze všěch nejvíce chválili vodu. Eldar říkají, že ve vodě dosud žije ozvěna Hudby Ainur více než v jakékoli jiné látce, která je na této zemi a mnoho Ilúvatarových dětí stále nenasytně naslouchají hlasúm Moře, aniž vědí, co vlastně chtějí zaslechnout.
K voďe obrátil myšlenky Ainu, jemuž elfové říkají Ulmo, a ten byl Ilúvatarem nejhlouběji zasvěcen do hudby. O vzduchu a větru však nejvíce hloubal Manwë, který je nejušlechtilejší z Ainur. O tkání země přemýšlel Aulë, jemuž dal Ilúvatar dovednost a poznání sotva menší než Melkorovi; Aulëho potěšením a pýchou je však tvořivý čin a stvořená věc, ne vlastnictví ani nadvláda, proto dává a neskrblí, je bezstarostný a stále přechází k nějaké nové práci.
Ilúvatar promluvil k Ulmovi a řekl: "Nevidíš, jak tady v té malé říši v Hlubinách času vede Melkor válku s tvým územím? Vymyslel si nesmírný, řezavý chlad, a přece nezničil krásu tvých pramenú ani tvých čirých túní. Hle, sníh a krajkové dílo mrazu! Melkor vymyslel bezuzdný žář a oheň, a nevysušil tvou touhu, ani docela neutlumil hudbu moře. Pohlédni naopak na výšku a slávu oblakú a na proměnlivé mlhy; poslechni si, jak na Zemi padá déšť. A v těchto oblacích jsi přitahován blíž k Manwëmu, svému příteli, kterého miluješ."
Na to Ulmo odpovědel: "Vpravdě, Voda je nyní krásnější, než si představovalo mé srdce; vždyť mé tajné myšlenky nevytvořili sněhovou vločku, ani celá má hudba neobsahovala padání deště. Vyhledám Manwëho, abychom on i já věčně hráli melodie pro tvé potěšení!" A Manwë a Ulmo byli od počátku spojenci a ve všem nejvěrneji sloužili Ilúvatarovu záměru.
Ale právě když Ulmo mluvil a zatímco Ainur hleďeli na toto vidění, bylo odňato a ukryto před jejich zrakem, a zdálo se jim, že si v tu chvíli všimli něčeho nového: Tmy, kterou do té doby neznali jinak než v myšlenkách. Zamilovali se však do krásy vidění, zaujal je rozvoj Světa, který tam vznikl, a měli ho plnou mysl; historie totiž nebyla úplná a kruhy času nedoběhli, když bylo vidění odňato. A nekteří říkají, že vidění skončilo před naplněním Panství lidí a oslábnutím Prvorozených; proto, třebaže Hudba obsahuje všechno, Valar zrakem neviděli Pozdější věky ani konec Světa.
Pak nastal mezi Ainur neklid, ale Ilúvatar je zavolal a řekl: "Znám touhu vašich myslí, aby to, co jste viděli, opravdu bylo nejen ve vaší myšlence, ale tak jak jste vy, a přece jinak. Proto říkám: Eä! Ať ty věci jsou! A vyšlu do Prázdna Nehynoucí plamen a ten bude v srdci Světa a Svět bude; a kdo z vás chce, múže do něho sestoupit." A náhle viděli Ainur v dálce světlo jako oblak s živým srdcem plamene, a vědeli, že to už není jen vidění, ale že Ilúvatar udělal něco nového: Eä, Svět, který jest.
Tak se stalo, že někteří z Ainur dál přebývali s Ilúvatarem za hranicemi Světa, ale jiní, mezi nimi mnozí z největších a nejkrásnějších, se s Ilúvatarem rozloučili a sestoupili do něj. Ale Ilúvatar stanovil tuto podmínku - nebo je to nutnost jejich lásky - že jejich moc bude nadále uzavřena a vázana ve Světe, budou v něm provždy, dokud nebude úplný, takže oni jsou jeho životem a on jejich. Proto se jmenují Valar, Mocnosti Světa.
Když však Valar vstoupili do Eä, byli zprvu ohromení a bezradní, protože to bylo, jako když ještě není nic učiněno z toho, co viděli ve vidění, vše mělo teprve začít, nic nemělo tvar a byla tma. Velká hudba byla totiž jen rústem a rozkvětem myšlenky v Bezčasých síních a Vidění pouhým předobrazem; ale nýní vstupili Valar na počátek Času a pochopili, že Svět byl jen předstíněn a oni jej musí uskutečnit. Tak začaly jejich velké práce v nezměřených a neprozkoumaných pustinách a v nepočítaných a zapoměnutých věcích, dokud v Hlubinách času a uprostřed obrovitých síní Eä nenastala hodina a místo, kde bylo utvořeno sídlo Ilúvatarových dětí. Hlavní podíl na této práci měli Manwë, Aulë a Ulmo, ale od počátku tam byl i Melkor a pletl se do všeho, co se dělalo, aby to pokud možno zvrátil podle svých tužeb a záměrú, a zažíhal velké ohně. Proto když byla ještě země mladá a plná plamene, Melkor po ní zatoužila řekl ostatním Valar: "To bude mé vlastní království a vyhrazuji si je pro sebe!"
Ale Manwë byl v Ilúvatarově mysli Melkorovým bratrem a byl hlavním nástrojem druhého tématu, které Ilúvatar vzbudil proti Melkorovu neladu; povolal k sobě mnoho větších i menších duchú a ti sestoupili na pole Ardy a pomáhali Manwëmu, aby Melkor navždy nepřekazil dokonání jejich práce a aby země neuvadla dřív, než rozkvete. A Manwë řekl Melkorovi: "Toto království si pro sebe nezabereš. Nemáš na to právo, protože tu mnozí pracovali neméně než ty." A vznikl boj mezi Melkorem a ostatními Valar a Melkor se pro tu dobu vzdálil do jiných končin a dělal si tam, co chtel; ale touhu po Království Ardy si ze srdce nevykořenil.
Nyní na sebe Valar vzali podobu a barvu, a protože byli do Světa přitaženi láskou k Ilúvatarovým dětem , v něž doufali, přijali takovou podobu, jakou videli v Ilúvatarově vidění, až na majestát a nádheru.
Jejich podoba navíc vyplývá z jejich znalosti viditelného Světa, a ne ze Světa samotného; nepotřebují ji jinak, než my používáme oblečení, přičemž múžeme být nazí a naše bytí tím nic neztratí. Proto mohou Valar chodit neoděni, jestliže si to přejí, a ani eldar je nemohou zřetelně vnímat, přestože jsou přítomni. Ale když se chtějí obléci, někteří Valar na sebe berou mužskou podobu a jiní ženskou; toto rozdílné zaměření totiž měli od počátku a volba je jen ztělesňuje, ale nevytváří, tak jako se muž od ženy pozná podle šatú, ale nestává se jím tak. Ale podoby, do nichž se Velcí oblékají, nejsou vždy podobami králú a královen Ilúvatarových dětí; někdy se totiž mohou odít vlastní myšlenkou, zviditelněnou v podobě hrúzného majestátu.
A Valar k sobě přitáhli mnoho duchú, některé menší, některé téměř tak velké, jako jsou sami, a společně pracovali na uspořádání Země a na zkrocení bouří. Pak videl Melkor, co bylo vykonáno, a že Valar chodí po Zemi jako viditelné mocnosti, oděné rouchem Světa, krásní a slavní na pohled a blažení, a že se Země stává zahradou pro jejich potěšení, neboť její bouře byli potlačeny. Jeho závist tím jen vzrostla; přijal také viditelnou podobu, ale jeho rozpoložení a zásť, která v něm hořela, zpúsobili, že ta bodoba byla temná a strašná. A sestoupil na Ardu s mocí a majestátem větším než kdokoli jiný z Valar, jako hora, která se brodí mořem a hlavu má nad oblaky, je oděna ledem a korunovaná dýmem a ohněm, a světlo Melkorových očí bylo jako plamen, který spaluje žárem a probodává smrtícím chladem.
Tak začala první bitva Valar s Melkorem o panství nad Ardou; o těch bouřích vědí elfové málo. Vždyť to, čo je tu oznamováno, pochází od samotných Valar, s nimiž Eldalië rozmlouvali v zemi Valinoru a u nichž se poučovali; ale o válkách před příchodem elfú toho Valar nikdy mnoho nevyprávěli. Přesto se mezi Eldar vypráví, že Valar se vždy navzdory Malkorovi snažili vládnout zemi a připravovali ji na příchod Prvorozených; budovali pevniny a Melkor je ničil, hloubili údolí a Melkor je zvedal, tesali hory a Melkor je bořil, hloubili Moře a Melkor je vyléval; nic nemohlo mít pokoj ani trvale rúst, protože sotva začali Valar nějakou práci, Melkor ji jistě rušil nebo kazil. Přesto nebyla jejich lopota docela marná, a třebaže se nikde v žádném díle jejich vúle a záměr plne neuskutečnily a vše bylo barvou i tvarem jiné, než Valar zprvu zamýšleli, země byla přece pomalu ztvárněna a upevněna. A tak bylo nakonec v Hlubinách času a mezi nespočenými hvězdami zbudováno sídlo Ilúvatarových dětí.


Valaquenta
Zpráva o Valar a Maiar podle eldarského moudrosloví


Na počátku byl Eru, Jediný, který se v elfském jazyce jmenoval Ilúvatar, ze své myšlenky Ainur a ti před ním provozovali velkou Hudbu. V této Hudbě započal Svět, protože Ilúvatar zviditelnil píseň Ainur a oni ji spatřili jako světlo ve tmě. A mnozí z nich se zamilovali do krásy Světa a do jeho historie, kterou viděli začínat a rozvíjet se jako vidění. Proto dal Ilúvatar jejich vidění Bytí, umístil je do Prázdna a vyslal Tajný oheň, aby hořel v srdci Světa, a ten byl nazván Eä.
Pak ti Ainur, kteří po tom toužili, vstali na počátku Času vešli do Světa, a jejich úkolem bylo uskutečnit, svoju prací naplnit vidění, které spatřili. Dlouho se lopotili v končinách Eä, jež svou obrovitostí přesahují mysl elfú i lidí, až byla v ustanovený čas vytvořena Arda, Království Země. Pak na sebe vzali odění Země, sestoupili na ni a bydleli tam.


O Valar

Velkým mezi těmito duchy říkají elfové Valar, Mocnosti Ardy a lidé je často nazývali bohy. Pánú Valar je sedm a Valier, valarských královen také sedm. Takto se jmenovali v elfském jazyce, jímž se mluvilo ve Valinoru, přestože v jazyce elfú ve Středozemí se jmenují jinak, a mezi lidmi mají mnoho jmen. Jména Pánú v náležitém pořádku jsou Manwë, Ulmo, Aulë, Oromë, Mandos, Lórien a Tulkas, a jména královen jsou Varda, Yavanna, Nienna, Estë, Vairë, Vána a Nessa. Melkor se již mezi Valar nepočítá a jeho jméno se na zemi nevyslovuje.
Manwë a Melkor byli v Ilúvatarově mysli bratři. Nejmocnější z Ainur, kteří přišli do Světa, byl na počátku Melkor, ale Manwë je Ilúvatarovi nejdražší a nejjasněji chápe jeho záměry. Byl určen, aby se v plnosti času stal prvním ze všech králú: pánem říše Ardy a vládcem všech, kdo na ní bydlí. Na Arde jsou jeho potěšením vítr a oblaka a všechny vzdušné kraje od výšin do hlubin, od lemu Závoje Ardy po vánek v trávě. Má přízvisko Súlimo, Pán dechu Ardy. Miluje všechny rychlé ptáky a oni přilétají a odlétají na jeho rozkaz.
S Manwëm bydlí Varda, Paní hvězd, jež zná všechny končiny Eä. Její krása je příliž veliká na to, aby byla sdělena slovy lidí nebo elfú; v jeji tváří totiž stále žije Ilúvatarovo světlo. Světlo je její moc a její radost. Přišla z hlubin Eä na pomoc Manwëmu; znala totiž Melkora ještě před provozováním Hudby, odmítla ho, a on ji nenáviděl a bál se jí víc než všech ostatních, které učinil Ilúvatar. Manwë a Varda se málokdy rozcházejí a zústávají ve Valinoru. Jejich síně jsou nad věčným sněhem na Oiolossë, nejvyšší věží Taniquetilu, nejvyšší ze všech hor na Zemi. Když tam Manwë vystoupí na svúj trún a rozhlédne se, má-li po boku Vardu, vidí dál než všechny jiné oči, mlhou a tmou přes nekonečné míle moří. A když je s ní Manwë, slyší Varda jasněji než všechny jiné uši zvuk hlasú, jež volají od západu na východ, z kopcú a z údolí a z temných míst, jež Melkor udělal na Zemi. Ze všech Velkých, kteří bydlí v tomto světe, chovají elfové v největší úcte a lásce Vardu. Říkají jí Elbereth, vzývají její jméno ve stínech Středozemě a vyvyšují je v písních, když vycházejí hvězdy.
Ulmo je pánem vod. Je sám. Nikde nebydlí dlouho, ale pohybuje se po libosti všemi hlubokými vodami okolo země a pod zemí. Mocí je druhý po Manwëm, a než byl postaven Valinor, žil s ním v nejužším přátelství, ale od té doby zřídka přicházel do rady Valar, ledaže se probírali velké věci. Choval totiž v mysli celou Ardu a není mu třeba místa odpočinku. Nerad také chodí po zemi a málokdy se obléká tělem po zpúsobu svých druhú. Kdykoli ho Eruovy děti viděli, naplnilo je to velkým děsem; příchod Krále moří byl totiž strašný jako přílivová vlna, jež rázuje k souši v tmavé přilbě s pěnovým chocholem a v brnění z mihotavého stříbra, mizícího v zelených stínech.
Manwëho trubky jsou hlasité, ale Ulmúv hlas je hluboký jako hlubiny oceánú, jež viděl jen on.
Přesto miluje Ulmo elfy i lidi a nikdy je neopustil, ani když na nich spočíval hněv Valar. Časem přichází neviděn k pobřeží Středozemě nebo proniká hluboko do nitra souše mořskými zálivy a tam hraje na své veliké rohy Ulumúri, jež jsou vyrobeny z bílých lastur; a ti, k nimž ta hudba dolehne, ji v srdci slyší už navždy a nikdy již je neopustí touha po moři. Ale Ulmo s obyvateli Středozeme ponejvíce mluví hlasy, které jsou slyšet jen jako hudba vody. Vždyť pod jeho vládou jsou všechna moře, jezera, řeky, prameny a studánky, takže elfové říkají, že Ulmúv duch koluje ve všech žilách světa. Tak docházejí Ulmovi i do hlubin zprávy o všech potřebách a strastech Ardy, které by jinak byli Manwëmu utajeny.
Aulë má o trochu menší moc něž Ulmo. Panuje nade všemi látkami, z nichž se skládá Arda. Na počátku hodně spolupracoval s Manwëm a Ulmem, a jeho dílej je utváření všech zemí. Je kovář a mistr všech řemesel a těší ho zručná práce, i kdyby to byla maličkost, stejně jako někdejší mohutné zbudování. Jeho jsou drahokamy, které leží hluboko v zemi, a zlato, které je líbezné v ruce, stejně jako hradby hor a nádrže moří. Noldor se naučili nejvíc od něho a on byl vždy jejich přítelem. Melkor na něho žárlil, protože Aulë mu byl nejpodobnejším myšlením a schopnostmi, a dlouho byl mezi nimi boj, v němž Melkor stále kazil nebo ničil Aulëho díla a Aulë se unavoval opravami Melkorových rozvratú a nepořádkú. Oba také toužili vyrábět své vlastní věci, na něž nikdo jiný nepřipadl, a těšila je chvála jejich dovedností. Aulë však zústal Eruovi věrný a vše, čo udelal, podřizoval jeho vúli; nezáviděl jiným jejich díla, ale hledal a dával rady, kdežto Melkor utrácel svého ducha v závisti a nenávisti, až nakonec nedovedl dělat nic než pokřivené obrazy myšlenek jiných, a ničil všechna jejich díla, jak jen mohl.
Aulëho manželkou je Yavanna Dárkyne plodú. Miluje všechno, čo roste na zemi, a pamatuje si všechny podoby - od stromú podobným věžím v dávných lesích po mech na kamenech nebo skryté tvorečky v humusu. Těší se největší úcte mezi královnami Valar hned po Vardě. V ženské podobě je urostlá a chodí v zeleném, někdy však na sebe bere jinou podobu. Nekteří ji viděli stát jako strom pod nebesy, korunovaný sluncem; ze všech jeho větví se lila na holou zem zlatá rosa a země se zelenala obilím; ale kořeny stromu byli v Ulmových vodách a v jeho listí mluvil Manwëho vítr. V eldarském jazyce má přízvisko Kementári, Královna Země.
Fëanturi, páni duchú, jsou bratři a nejčastěji se jim říká Mandos a Lórien. Správně jsou to však jména jejich sídel a doopravdy se jmenují Námo a Irmo.
Starší z nich, Námo, bydlí v Mandosu, který je západne od Valinoru. Je strážcem Domú mrtvých a povolává duchy zabitých. Nic nezapomíná a ví všechno, čo bude, ktorě toho, čo ještě patří do Ilúvatarovi slobody. Je Hlasatelem soudu Valar, ale své soudní výroky pronáší jen na Manwëho pokyn. Jeho manželkou je Tkadlena Vairë, která ze všecho, co bylo v Čase, tká příběhové sítě a obléká jimi síně Mandosu, jež se stále rozšiřují, jak plynou věky.
Mladší Irmo je pánem snú a vidění. Jeho zahrady v zemi Valar jsou v Lórienu a je to nejkrásnější ze všech míst na světě, osídlené mnoha duchy. Jeho chotí je mírná Estë, léčitelka ran a únavy. Roucho má šedé a jejím darem je odpočinek. Ve dne nevychází, ale spí na ostrově v jezeře Lórellin, stíněním stromy. Z Irmových a Estëiných fontán čerpají osvěžení všichni, kto bydlí ve Valinoru; do Lórienu často přicházejí sami Valar a hledají tam odpočinek a úlevu od břemene Ardy.
Mocnější než Estë je Nienna, sestra Fëanutri, bydlí sama. Zná zármutek a truchlí pro každou ránu, kterou utrpěla Arda Melkorovým kazisvětstvím. Tak velký byl její žal, zatímco se Hudba rozvíjela, že se její píseň dávno před koncem změnila v žalospěv a naříkání bylo vetkáno do nápěvu Světa dříve, než začal. Nepláče však nad sebou, a ti, kdo jí naslouchají, se učí soucitu a vytrvalosti v naději. Její síně jsou západně od Západu, na hranicích světa, a ona málokdy přichází do města Valimaru, kde vládne radost. Raději chodí do síní Mandosu, které jsou blízko jejích, a všichni, kteří v Mandosu čekají, k ní volají, protože přináší duchu sílu a obrací zármutek v moudrost. Okna jejího dommu hlědí ven z hradeb světa.
Největší v síle a činech mužné oddanosti je Tulkas, který má přízvisko Astaldo, Udatný.
Přišel na Ardu poslední, aby pomohl Valar v prvních bitvách s Melkorem. Libuje si v zápase a v měření sil; nejezdí na koni, protože je schopen předběhnout všechno, co má nohy a je neúnavný. Vlasy a vousy má zlaté a tělo zardělé; jeho zbraní jsou ruce. Příliž nedbá o minulost ani o budoucnost a jako rádce není k ničemu, ale je vytrvalým přítelem. Jeho ženou je Öromëho sestra Nessa, a také je ohebná a lehkonohá. Miluje jeleny a ti za ní chodí, kdykoli se prochází divočinou, ale ona je dokáže předběhnout, rychlá jako šíp s větrem ve vlasech. Libuje si v tanci a tančí ve Valimaru na paloucích nevadnoucí zeleně.
Oromë je mocný pán. Má-li méně síly než Tulkas, je v hněvu strašnější, kdežto Tulkas se stále směje, při hře i ve válce, a v bitvách před zrodem elfú se smál i Melkorovi do obličeje. Oromë miloval širí kraje Středozemě, opouštel je nerad a přišel do Valinoru poslední. Kdysi často přejížděl přes hory zpátky na východ a vracel se se svým prúvodem do kopcú a plání. Je lovcem netvorú a šelem, libuje si v koních a psech a miluje všechny stromy; proto mu říkají Aldaron, a Sindar zase Tauron, Pán lesú. Jeho kúň se jmenuje Nahar, na slunci je bílý a v noci stříbřite září. Valaróma je jméno jeho velikého rohu, jehož zvuk je jako východ slunce v šarlatu nebo šíp blesku roztínající oblaka. Zvučel nade všemi rohy jeho prúdodu v lesích, jež Yavanna vypěstovala ve Valinoru. Tam totiž Oromë cvičil svúj lid a svá zvířata v pronásledování Melkorových zlých stvúr. Oromëho manželkou je Vána, Věčně mladá; je mladší sestrou Yavanny. Všechny květiny pučí, když jde kolem, rozkvétají, když na ně pohlédne, a když přichází, zpívají všichni ptáci.

To jsou jména Valar a Valier a v krátkosti jsou tu vylíčeny jejich podoby tak, jak je viděli Eldar v Amanu. Ale třebaže byly podoby, v nichž se zjevovali Ilúvatarovým detěm, krásné a vznešené, byli je závojem jejich krásy a moci. A jestliže je tu řečeno jen málo ze všeho, co kdysi vědeli Eldar, je to jako nic ve srovnání s jejich skutečným bytím, jež se táhne zpět do končin a věkú daleko přesahujících naše myšlení. Hlavní moc a vážnost mělo mezi nimi devět, ale jeden je odstraněn z jejich počtu a zústává osm - Aratar, Vznešení Ardy:
Manwë a Varda, Ulmo, Yavanna a Aulë, Mandos, Nienna a Oromë.
Přestože Manwë je jejich král a je pro ně zástupcem Eruovým, v majestátu jsou si rovni, a nesrovnatelně předčí všechny jiné, ať z Valar nebo z Maiar nebo z jakéhokoli jiného řádu, který Ilúvatar poslal do Eä.


O Maiar

S Valar přišli jiní duchové, jejichž bytí také začalo dříve než Svět, téhož řádu jako Valar, ale nižšího stupně. To jsou Maiar, lid Valar, jejich služebníci a pomocníci. Elfové neznají jejich počet a málo jich má jména v kterémkoli jazyce Ilúvatarových dětí; v Amanu je to síce jinak, ale ve Středozemi se Maiar zřídka objevovali v podobě viditelné elfúm a lidem.
Hlavní z valinorských Maiar, jejichž jména se připomínají v historii Starých časú, jsou Illmarë, služebnice Vardy, a Eönwë, Manwëho práporečník a hlásatel, jehož sílu ve zbrani nikdo v Arde nepřekoná. Ale ze všech Maiar jsou Ilúvatarovým dětem nejlépe známi Ossë a Uinen.
Ossë je Ulmúv vazal a je pánem moří, která omývají břehy Středozemě. Nechodí do hlubin, ale miluje pobřeží a ostrovy a raduje se z Manwëho větrú; libuje si totiž v bouřích a směje se uprostřed burácení vln. Jeho Manželkou je Uinen, Paní moří, jejichž vlasy se rozprostírají ve všech vodách pod oblohou. Miluje všechny tvory, kteří žijí ve slaných vodách a všechno býlí, které tam roste; k ní volají námořníci, protože umí uklidnit vlny, zkrotit Ossëho divokost. Númenorejci dlouho žili pod její ochranou a ctili ji stejně jako Valar.
Melkor moře nenáviděl, protože si je nemohl podmanit. Říká se, že se při budování Ardy pokusil zlákat Ossëho na svou stranu a slíbil mu celou Ulmovu říši a moc, bude-li mu sloužit. Proto kdysi nastalo v moři veliké vření, jež ničilo země. Ale Uinen na Aulëho prosbu Ossëho zkrotila a přivedla ho k Ulmovi; bylo mu odpuštěno a vrátil se ke své službě, jíž zústává věrný. Většinou; záliba v násilí ho totiž nikdy zcela neopustila a někdy svévolne zuří bez příkazu svého pána Ulma. Proto ho ti, kdo bydlí u moře nebo se po něm plaví, síce milují, ale nedúvěřují mu.
Melian se jmenovala Maia, která sloužila jak Váně, tak Estë;
předtím, než přišla do Středozemě, bydlela dlouho v Lórienu a pečovala o stromy, jež kvetou v Irmových zahradách. Kudy šla, zpívali kolem ní slavíci. Nejmoudřejší z Maiar byl Olórin. I on bydlel v Lórienu, ale cesta ho často vedla do domu Niennina, a od ní sa naučil soucitu a trpělivosti.
O Melian se mnoho vypráví v Quente Silmarillion. O Olórinovi však tento příběh nemluví; třebaže miloval elfy, chodil mezi nimi neviděn nebo v podobě jednoho z nich a oni nevědeli, odkud přicházejí krásná vidění nebo moudré popudy, které jim vkládal do srdce. V pozdějších dnech byl přítelem všech Ilúvatarových dětí a soucítil s jejich žaly; a ti, kteří mu naslouchali, procitali ze zoufalství a odkládali temné představy.


....(dosť)




Quenta Silmarillion
Historie Silmarilú
kapitola 1: O počátku dnú


...... Ilúvatarovi děti. Elfové a lidé jsou totiž Ilúvatarovy děti; a protože Ainur plně nerozuměli tématu, jímž děti vstoupili do Hudby, nikdo z nich se neodvážili nic přidat k jejich utváření. Proto jsou Valar vúči těmto rodúm spíš jako starší a jako náčelníci než jako páni; a pokud se Ainur při jednání s elfy a lidmi pokoušeli nutit je násilím, když se nedali vést, málokdy se to obrátilo k dobrému, třebaže měli ty nejlepší úmysly. Ainur vlastně jednali většinou s elfy, protože těm dal Ilúvatar přirozenost podobnější Ainur, ovšem menší moc a vzrúst, kdežto lidem dal zvláštní dary.
Říká se totiž, že po odchodu Valar bylo ticho a Ilúvatar seděl po celý věk sám v zamyšlení. Pak promluvil a řekl: "Hle, miluju Zemi, která bude příbytkem pro Quendi a Atani (elfov a ludí)! Ale Quendi budou nejsličnější ze všech pozemských tvorú, budou mít nejvíc krásy a vymyslí a zplodí jí více než všechny mé Děti, a dojdou v tomto světe větší blaženosti. Ale Atani ode mne dostanou nový dar." Proto učinil, aby srdce lidí směřovalo za hranice světa a nenalézalo v něm klid; ale měli mít schopnosti utvářet svúj život mezi silami a náhodami světa přes hranice Hudby Ainur, která je pro všechno ostatní jako osud; a jejich púsobením bude všechno dokončeno tvarem i skutkem a svět se vyplní až do posledního a nejmenšího
Ilúvatar však vědel, že lidé, postaveni do víru mocností světa, často zbloudí a nebudou užívat darú harmonicky, a řekl. "I oni časem shledají, že všechno, co dělají, se nakonec obrací jen k slávě mého díla." Přesto elfové věří, že lidí často púsobí zármutek Manwëmu, který nejvíce zná Ilúvatarovu mysl; elfúm totiž připadá, že lidi ze všech Ainur nejvíce připomínají Melkora, ačkoli ten se jich vždy bál a nenávidel je, i ty, kteří mu sloužili.
K tomuto daru svobody patří, že lidské děti přebývají ve světe živi jen krátce, nejsou k němu vázáni a brzy odcházejí. Kam, elfové nevědí. Ale elfové zústávají až do konce dnú a jejich láska k Zemi a k celému světu je tedy jednodušší a pronikavější, a dloužícími se roky stále truchlivější. Elfové totiž neumírají, dokud nezemře svět, jestliže nejsou zabiti nebo se neutrápí (a oběma těmto zdánlivým smrtím podléhají), ani věk neubírá jim sílu, ledaže někoho znaví deset tisíc století; a když zemřou, jsou vzati do síní Mandosu ve Valinoru, odkud se mohou časem vrátit. Ale lidští synové umírají doopravdy a opouštějí svět, proto jsou nazváni Hosty nebo Cizinci. Jejich osudem je smrt, Ilúvatarúv dar, který jim v únavě Času budou závidet i mocnosti. Melkor však na ni vrhl stín a zaměnil ji s tmou, vytvořil z dobra zlo, z naděje strach. Přesto Valar kdysi oznámili elfúm ve Valinoru, že se lidi připojí k Druhé hudbě Ainur, avšak co zamýšlí Ilúvatar s elfy po konci Světa, to nezjevil a Melkor to neodhalil.