Motto: Maji-li se v povaze cloveka projevit skutecne vyjimecne vlastnosti, musime mit stesti dlouha leta pozorovat, co ten clovek dela. Neni-li v jeho praci ani stopa po sobectvi, je-li myslenka, ridici jeho cinnost, bezprikladne uslechtila a je naprosto jasne, ze nejen nehledal nikde odmenu, ale dokonce zanechal ve svete i viditelne stopy, ocitame se - bez nebezpeci, ze se zmylime - pred clovekem vyjimecneho charakteru.


Chcem byt muzom ktory sadi stromy...::: Asi pred ctyriceti lety jsem se vydal pesky na dlouhe putovani po kopcich, turistum zcela neznamych, ve starobylem alpskem kraji, ktery zasahuje az do Provence.

Na jihovychode a na jihu, mezi Sisteronem a Mirabeau, lemuje kraj reka Durance. Na severu ho pak lemuje horni tok reky Dromy, od jejiho pramene az po mestecko Die. Na zapade jsou to roviny hrabstvi venaissinskeho a vybezky hor Ventoux. Uzemi zabira celou cast kraje Nizkych Alp, jizni casti reky Dromy a maly uzavreny usek Vaucluse. Tehdy jsem podnikl dlouhe putovani v tamejsich pustinach, holych a jednotvarnych stepich, ve vysce asi 1 200 az 1 900 metru. Rostla tam jen divoce levandule.



Prochazel jsem tim krajem, kde je nejsirsi, a po trech dnech putovani jsem se dostal do neuveritelne bezutesnych koncin. Utaboril jsem se vedle rozvalin opustene vesnice. Vody jsem se nenapil uz od minuleho dne a potreboval jsem ji objevit. Polorozborene domy byly natesnane jako stare vosi hnizdo. To me privedlo na myslenku, ze tu kdysi jiste byla studanka nebo studna. Byla tam skutecne studanka, ale vyschla. Pet nebo sest domu beze strech nicil vitr a dest. Zvonice kaplicky se zritila. Vsechno stalo v rade stejne jako ve vesnicich, kde je zivot, tady vsak vsechen zmizel.

Byl horky cervnovy den a slunce hralo. Ale zde, v koncinach vysoko polozenych a bez jakehokoliv pristresi, ficel vitr nesnesitelne prudce. Mrucel mezi zdmi domu jako selma, kterou vyrusili, kdyz se krmila.

Musel jsem jit dal. Sel jsem uz pet hodin a jeste jsem nenasel vodu. A nic nedavalo nadeji, ze ji najdu. Vsechno bylo vyprahle a vsude rostly jen drsne traviny.

Najednou se mi zdalo, ze v dalce vidim stat malou postavu. Myslel jsem, ze je to kmen osamoceneho stromu. Jen tak nazdarbuh jsem tam zamiril. Byl to pastyr. Asi tricet ovci lezelo kolem neho na rozpalene pude a odpocivalo.

Dal mi napit vody. Po chvili me zavedlo do ovcina v zakrutu nahorni roviny. Tu znamenitou vodu cerpal z velice hlubokeho prirodniho zdroje. Nad nim postavil jednoduchy rumpal.



Pastyr mluvil velmi malo. U osamele zijicich lidi to byva obvykle. Ale bylo videt, ze je sebejisty, plny duvery. V takovem kraji, postradajicim naprosto vsechno, to bylo zvlastni. Nebydlel v nejake chatrci, ale v opravdovem kamennem dome. Bylo dobre videt, jak vlastnima rukama dum opravil. Kdyz sem prisel, byl dum jen zricenina. Nyni mel zase dukladnou strechu a voda ji nikde neprotekala. Kdyz ji vitr bicoval, bil do tasek na strese jako morske vlny biji v bouri do brehu.

Domacnost mel v poradku, nadobi bylo umyte, podlaha zametena, puska vycistena a na ohni se varila voda. V te chvili jsem si vsiml, ze je pastyr cerstve oholen. Vsechny knofliky mel pevne prisite. Saty mel tak peclive vyspravene, ze spravky nebylo videt.

Rozdelil se se mnou o polevku. Ale kdyz jsem mu potom nabidl pytlik s tabakem, rekl mi, ze nekouri. Jeho pes byl stejne mlcenlivy jako on. Byl pratelsky, ale nijak neloudil o mou prizen.

Hned jsme se dohodli, ze tam prenocuji. Do nejblizsi vesnice bylo vic nez puldruheho dne chuze. A mimoto jsem znal velice dobre raz osamocenych vesnic ve zdejsim kraji. Ctyri nebo pet je jich roztrouseno na ubocich kopcu, jedna daleko od druhe, obklopeny svetlym dubovym mlazim. A jsou az na konci sjizdnych cest.



Bydli tam drevorubci a pali drevene uhli. Zivot je tam tezky. Rodiny ziji natesnane jedna k druhe. Podnebi je neobycejne drsne, v lete i v zime. Ta odloucenost obyvatele vydrazduje k sobectvi. Nerozumna ctizadost se vybicovava v neustalou touhu uniknout odtud.

Muzi jezdi do mesta s naklady uhli a potom se zase vraceji. Neustale stridani nadeje a zklamani nici i ty nejspolehlivejsi vlastnosti. Zeny jsou plne zasti. Konkuruje se ve vsem. Stejne tak v prodeji uhli jako v ziskani mista v lavici v kostele. Navzajem se prekonavaji v ctnostech, ale souperi i v nerestech. Vsude se neustale potyka ctnost a nerest. A take vitr neprestava drazdit nervy. Dochazi primo k epidemiim sebevrazd a mnoho je i pripadu silenstvi, temer vzdycky koncicich vrazdou.

Pastyr nekouril, ale sel pro pytlik a vysypal na stul spoustu zaludu. Kouril jsem dymku a nabidl jsem se, ze mu budu pomahat. Odpovedel, ze to je jeho zalezitost. A skutecne: kdyz jsem videl, jak peclive to dela, nenalehal jsem. To byl nas cely rozhovor. Kdyz dal stranou hromadu dobrych a dost velkych zaludu, odpocital hromadky po deseti. Vyradil jeste male zaludy nebo ty, ktere byly trochu rozpukle. Prohlizel je totiz velice dukladne. A jakmile mel pred sebou sto bezvadnych zaludu, nechal toho a sli jsme spat.



Spolecnost toho muze prinasela klid. Na druhy den jsem ho pozadal, aby mi dovolil u neho cely den odpocivat. Pokladal to za samozrejme. Presneji receno mel jsem dojem, ze ho nic nemuze rusit. Ten odpocinek nebyl pro mne nijak nezbytny, ale byl jsem plny zvedavosti a chtel jsem se toho dozvedet vic. Pastyr vypustil stado a zavedl je na pastvu. Nez odesel, namocil do vody ve vedru pytlik s peclive vybranymi a odpocitanymi zaludy.

Vsiml jsem si, ze misto hole nesl zeleznou, jako palec silnou tyc, asi puldruheho metru dlouhou. Predstiral jsem, ze se prochazim, abych si odpocal, a sel jsem rovnobezne s jeho cestou. Pastva ovci byla dole v uzlabine. Male stado pastyr prenechal dohledu psa a sel vzhuru k mistu, kde jsem stal. Obaval jsem se, ze mi prichazi vytknout, ze jsem vtiravy. Ale vubec ne. Vedla tudy jeho cesta a vyzval me, abych ho doprovodil, pokud nemam nic lepsiho na praci. Vystoupil jeste dve ste metru na kopec.

Kdyz prisel na misto, ktere si predem vybral, zarazil zeleznou tyc do zeme. Udelal tak vzdycky dolik, vlozil do nej zalud a potom zahrnul dulek hlinou. Sazel duby. Zeptal jsem se ho, jestli mu ten pozemek patri. Rekl, ze ne. Ptal jsem se, zda vi, komu patri. Ale nevedel. Predpokladal, ze je to obecni pozemek nebo ze mozna patri lidem, kteri o nej nestoji. Nestaral se o to, aby poznal majitele. Peclive vysazel svych sto zaludu.



Po obede zacal zase tridit zaludy. Asi jsem se tazal dost nalehave, protoze mi odpovedel. Uz tri roky sazel stromy v tehle samote. Vysazel jich sto tisic. Dvacet tisic se jich ujalo. Pocital s tim, ze z tech dvaceti tisic jich jeste polovinu ztrati. Postaraji se o to hlodavci nebo se stane neco, co v zamerech Prozretelnosti neni mozne predvidat. Zbyvalo tedy deset tisic dubu a ty porostou v miste, kde driv nebylo vubec nic.

V tu chvili me napadlo, kolik je tomu muzi asi let. Zrejme mu bylo pres padesat. Petapadesat, rekl mi. Jmenoval se Elzeard Bouffier. Mel kdysi v rovine statek. Tam prozil svuj zivot.

Ztratil jedineho syna a potom i zenu. Uchylil se do samoty, kde ho tesilo zit v klidu, s ovcemi a se psem. Usoudil, ze kraj hyne, ponevadz je tam malo stromu. A protoze nema nejakou dulezitou praci, rozhodl se, dodal jeste, ze tu situaci napravi.



A ponevadz i ja, ackoliv jsem byl mlady, jsem v te dobe zil osamele, dovedl jsem osamele lidi chapat a navazat s nimi spojeni. Presto jsem vsak udelal chybu. Prave me mladi me vedlo k tomu, abych si podle sebe predstavoval budoucnost i jakesi hledani stesti. Rekl jsem mu, ze za tricet let tech deset tisic stromu, to bude krasa. Odpovedel velice proste, ze kdyby mu Buh dopral zit jeste tricet let, vysazel by spoustu dalsich dubu a tech deset tisic stromu by byla jen kapka v mori.

Ostatne uz se zabyval rozmnozovanim buku a blizko domu mel skolku, ktera vznikla ze zasazenych bukvic. Stromky chranene pred ovcemi dratenym pletivem vyrustaly v plne krase. Rekl mi, ze pomysli zasadit brizy v mistech, kde se nekolik metru pod povrchem zeme skryva trochu vlhkosti. Na druhy den jsme se rozloucili.



V dalsim roce vypukla prvni svetova valka a pet let jsem byl na vojne. Vojak u pechoty muze jen stezi myslet na stromy. Abych pravdu rekl, nijak me ta prihoda nepoznamenala. Dival jsem se na to jako na konicka, jako je treba sbirani znamek. A zapomnel jsem na to.



Kdyz jsem se vratil z valky, dostaval jsem jen nepatrny demobilizacni priplatek, ale velice jsem touzil nadychat se cerstveho vzduchu. Bez jakehokoliv jineho umyslu jsem se vydal na cestu do tech pustych koncin.

Kraj se nezmenil. Presto jsem za opustenou vesnici spatril v dalce jakousi sedou mlhu. Pokryvala kopce jako nejaky koberec. Od predchoziho dne jsem zacal myslet na stromy. Rikal jsem si: "Deset tisic stromu zabira poradne velkou plochu."

Prilis mnoho lidi jsem videl za tech pet let umirat, proto jsem si dokazal snadno predstavit i smrt Elzearda Bouffiera. Zvlast, kdyz je nam dvacet let, padesatileti muzi se nam zdaji starci, ktere ceka uz jen smrt. Ale Elzeard Bouffier nebyl mrtev. Dokonce byl jeste plny zivota. Zmenil zamestnani. Mel uz jen ctyri ovce, ale zato asi sto ulu. Zbavil se ovci, protoze ohrozovaly vysazene stromy. Rekl mi totiz, a ja jsem to take postrehl, ze se o valku vubec nestaral. Vytrvale sazel dal stromy.

Duby z roku 1910 byly deset let stare a byly vyssi nez ja i on. Byla to nadherna podivana. Doslova jsem onemel uzasem. A protoze Elzeard Bouffier nemluvil, prochazeli jsme se v jeho lese mlcky. Na nejsirsich mistech dosahoval les jedenacti kilometru. Kdyz si uvedomime, ze vsechno to bylo dilem rukou a ducha toho muze, ktery nemel zadne technicke prostredky, bylo zrejme, ze by lide mohli byt stejne jako Buh cinni v jinych oblastech nez v pustoseni.



Elzeard Bouffier sel za svou myslenkou a dukazem toho byly buky, ktere mi sahaly po ramena. Bylo jich do nedohledna. Duby byly statne a prekrocily uz stari, kdy je mohou nicit hlodavci. A kdyby bylo zamerem Prozretelnosti dilo znicit, potrebovala by k tomu primo cyklony.

Elzeard Bouffier mi ukazal obdivuhodne haje briz. Bylo jim pet let, byly totiz vysazeny v roce 1915, tedy v dobe, kdy jsem bojoval u Verdunu. Sazel je na vsech mistech, kde pravem tusil, ze temer pod povrchem je vlaha. Byly utle, mladistve svezi a plne odhodlani.

Zdalo se ostatne, ze pri rustu vytvareji pasma. O to se vsak nestaral. Vytrvale plnil svuj prosty ukol. Ale kdyz jsme se vraceli vesnici domu, videl jsem, jak v potocich, od nepameti vyschlych, tece voda. Byl to ten nejuzasnejsi vysledek prace, jaky jsem kdy videl. Ve velice davnych dobach v tech vyschlych potocich take tekla voda.



Nektere ze smutnych vesnic, o nichz jsem se na zacatku vypravovani zminil, byly postaveny na mistech, kde kdysi staly starobyle vesnice galoromanske. Zbyvaly jeste po nich stopy. A kdyz tam archeologove delali pruzkum, nasli udice v mistech, kde ve dvacatem stoleti bylo nutne mit cisterny, aby meli trochu vody.



Take vitr roznasel nektera semena. Kdyz se objevila voda, objevily se take vrby i vrby kosarske, louky, zahrady, kvetiny, a tak i jakysi duvod zit.



Ale premena probihala tak pomalu, ze si lide na ni zvykli a nevyvolavala udiv. Kdyz lovci stoupali do odlehlych mist, kde honili zajice nebo divocaky, dobre si vsimli, ze stromu je stale vic a vic, ale pricitali to prirozenym rozmarum pudy. Proto nikdo na dilo tohoto muze nesahl. Kdyby to tusili, zlobilo by je to. Ale byl mimo jakekoliv podezreni. Kdopak by byl ve vesnici i v uradech schopen predstavit si houzevnatost, plnou nadherne uslechtilosti.



Od roku 1920 jsem vzdycky aspon jednou za rok navstevoval Elzearda Bouffiera. Nikdy jsem nevidel, ze by polevil ani ze by zapochyboval. A prece kdovi, zda tam i Buh nepomaha. Nepocital jsem jeho zklamani. Ale snadno si predstavime, mel-li dosahnout takoveho uspechu, ze musel prekonat i cetne strasti. Aby zajistil vitezstvi takovemu zaujeti, musel se potykat s beznadeji. Za cely rok zasazel vic nez deset tisic javoru. Vsechny uhynuly. Dalsi rok se vzdal javoru a sazel buky. Tem se darilo jeste lip nez dubum.

Abychom meli o tak vyjimecne povaze temer presnou predstavu, nesmime zapomenout, ze se vyvijela v naproste samote. V tak velke samote, ze si ke konci zivota odvykl mluvit. Nebo to snad nepokladal za nutne?



V roce 1933 ho navstivil uzasly hajny. Ten zamestnanec mu uredne oznamil prikaz, ze nesmi venku rozdelavat ohen. Mohlo by to totiz ohrozit rust tohoto "prirodniho" lesa.

A naivni hajny prohlasil, ze je videt, jak les roste sam od sebe. V tu dobu Elzeard Bouffier chodil sazet buky dvanact kilometru od domu, kde bydlel. Aby nemusel chodit tam a zase zpet, vzdyt mu bylo tehdy uz sedmdesat pet let, zamyslel postavit si z kamene chatu primo na miste, kde stromy sazel. Uskutecnil to o rok pozdeji.



V roce 1935 si prisla prohlednout ten "prirodni les" opravdova uredni komise. Prisel vysoky predstavitel spravy vod a lesu, poslanec a technici. Meli mnoho zbytecnych reci. Rozhodli, ze se musi neco udelat, ale neudelali nic. Doslo vsak k jednomu uzitecnemu rozhodnuti: les byl dan pod ochranu statu a nesmelo se tam palit uhli. Bylo prece nemozne, aby takova krasa tech mladych stromu v plne sile nekoho nepodmanila. I poslance uvedla v nadseni.

Mel jsem pritele mezi vedoucimi lesniky. Byl v te delegaci. Vysvetlil jsem mu, v cem spociva ta zahada. V dalsim tydnu jsme sli oba za Elzeardem Bouffierem. Nasli jsme ho v pilne praci, dvacet kilometru od mista, kam prisla inspekce. Vedouci lesnik nebyl nadarmo mym pritelem. Dovedl tu praci ocenit a dokazal mlcet. Nabidl jsem jim pak vajicka, ktera jsem vzal s sebou. Rozdelili jsme jidlo na tri dily a nekolik hodin jsme mlcky pozorovali krajinu. V mistech, odkud jsme prisli, rostly stromy sest a sedm metru vysoke. Vzpominal jsem, jak vypadal kraj v roce 1913. Byla tam tehdy pustina. Pokojna a pravidelna prace, svezi vzduch v kopcich , skromnost a zvlast dusevni vyrovnanost daly tomuto starci temer okazale zdravi. Rikal jsem si, na kolika hektarech jeste asi stromy zasazi.



Nez muj pritel odjel, jen kratce pripomenul nektere dreviny, pro ktere se mu zde puda zdala vhodna. Ale nijak nenalehal. "To proto," rekl mi potom, "ze ta dobra duse toho vi o tom vic nez ja." Kdyz jsme sli asi hodinu, po kterouzto dobu premyslel, dodal: "Vi o tom vic nez vsichni ostatni. Objevil znamenity prostredek, jak byt stastny!"

Zasluhou vedouciho byl chranen nejen les, ale i stesti Elzearda Bouffiera. Pro ochranu urcil tri hajne a byl k nim tak prisny, ze zustavali lhostejni k jakymkoli uplatkum, kdyby jim je drevorubci nabidli.



Dilo bylo vazne ohrozeno za valky 1939. Auta jezdila tehdy na drevny plyn a dreva nebylo nikdy dost. Doslo ke kaceni dubu z roku 1910. Ale ty useky jsou od silnicnich trati tak daleko, ze se to podnikani ukazalo z financniho hlediska velice nevyhodne a upustilo se od neho. Pastyr nic nic nevedel. Tricet kilometru odtud pokojne pokracoval v praci. O valce v roce 1939 nic nevedel, stejne jako o valce ve ctrnactem roce.



Elzearda Bouffiera jsem videl naposledy v cervnu 1945. Bylo mu tehdy osmdesat sedm let. Vydal jsem se totiz zase na cestu do te pustiny. Ackoliv valka zanechala kraj v zubozenem stavu, jezdil tam nyni autobus a zajistoval spojeni mezi udolim reky Durance a horskym krajem. Nepoznaval jsem uz mista svych drivejsich prochazek. Ale pricital jsem to tomuhle pomerne rychlemu dopravnimu prostredku. Take se mne zdalo, ze trasa vede nejakymi novymi misty. Musel jsem se zeptat na jmeno vesnice, abych zjistil, ze jsem prece jen tam, kde kdysi byly rozvaliny a bezutesna krajina. Autobus me zavezl do Vergonsu.

V roce 1913 bylo v tehle osade deset nebo dvanact domu a mela tri obyvatele. Byli zdivoceli, nenavideli se a zili z lovu do pasti. Fyzicky i dusevne byli temer jako praveci lide. Koprivy pustosily kolem nich prazdne domy. Jejich stav byl beznadejny. Nezbyvalo nez cekat na smrt. Byla to tedy situace, ktera jen stezi vytvari podminky pro pocestnost.

Vsechno se tu zmenilo, dokonce i vzduch byl jiny. Misto prudkych vetru, vysusujicich a nemilosrdnych, foukal lehky vetrik, plny vuni. Z kopcu bylo slyset sumeni, podobajici se zvuku tekouci vody. Bylo to sumeni vetru v lesich. A posleze jeste neco podivuhodnejsiho: uslysel jsem opravdove splouchani vody, tekouci do nadrze. Spatril jsem, ze tady postavili kasnu a ze ma hodne vody. Nejvic me dojalo, ze pobliz byla vysazena lipa. Byla uz vzrostla a byl to nepopiratelny symbol znovuzrozeni.



Ve Vergonsu bylo take videt stopy prace na dile, pro ktere je nadeje nezbytna. Nadeje se tedy opet vratila. Byly odklizeny trosky, strzeny znicene zdi a obnoveno pet domu. Osada mela nyni dvacet osm obyvatel. Mezi nimi byly ctyri mlade rodiny. Kolem novych, cerstve omitnutych domu byly zahrady se zeleninou. Rostlo tam vsechno pomichane, ale pekne v radach: zelenina i kvetiny, zeli i ruzove kere, por i hlediky, celer i anemonky. Nyni to bylo misto, kde by clovek mel chut bydlet.



Odtud jsem se vydal pesky. Valka, kterou jsme prave preckali, nedovolila jeste, aby se zivot plne rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nizsich ubocich pohori jsem videl policka s jecmenem a jeste nezralym zitem. V pozadi v uzkych udolich se zelenaly louky. Stacilo jen osm let, delicich nas od te doby, a cely kraj zaril zdravim a blahobytem. Na miste zborenist, ktera jsem videl v roce 1913, stoji nyni ciste a peclive omitnute usedlosti, svedcici o stastnem a pohodlnnem zivote. Zacaly zase tect stare prameny, napajene desti a snehy, jez lesy zadrzuji. Vodni toky byly regulovany. Vedle kazde usedlosti, obklopene javorovym hajkem, voda pretekala z nadrzi kasen na koberec svezi maty. Vesnice byly ponenahlu znovu vybudovany. Z rovin, kde je puda draha, prisli lide a usadili se zde. Privedli i mladez, nastal ruch, probudil se smysl pro podnikani. Na cestach potkavame dobre vypadajici muze a zeny. Chlapci a devcata se umeji smat a maji radi venkovske slavnosti. Drivejsi obyvatelstvo je k nepoznani zmenene od te doby, co se tu zije prijemne. Pripocteme-li je k novym obyvatelum, vic nez deset tisic osob vdeci za stesti Elzeardu Bouffierovi.

Kdyz uvazime, ze jediny clovek, odkazany jen na proste zdroje fyzicke i dusevni, dokazal, aby z pustiny vznikla zeme kananejska, zda se mi, ze clovek je prece jen obdivuhodny tvor. Ale kdyz pomyslim, kolik bylo treba vytrvalosti a uslechtileho usili, aby se dosahlo takoveho vysledku, pocituji hlubokou uctu k tomu staremu venkovanu bez jakehokoliv vzdelani, ktery dokazal uspesne dokoncit dilo, hodne dila boziho.

Elzeard Bouffier zemrel v roce 1947 v domove pro prestarle.