Tuto krasne magicku Borgesovu poviedku dal Marjan do fora Immortality za co mu dakujem. Hmm co tak sem este napisat. Pani a damy vy uz nesmrtelny STE. Pani a damy v kazdom momente zomierate. Pani a damy vy uz nesmrtelny STE. Pani a damy v kazdom momente zomierate. Ten co zije teraz, zije vo vecnosti a nemusi si ani zmrazovat mozog. A mozno je to vsetko uplne inac.:::Salomon saith: There is no new thing upon the earth.

So that as Plato had an imagination, that all knowledge was but remembrance, so Salomon giveth his sentence, that all novelty is but oblivion.

Francis Bacon, Essays, LVIII





Joseph Cartaphilus, antikvář ze Smyrny, nabídl v Londýně počátkem června 1929 princezně de Lucinge šest svazků kvartového formátu Popeovy Iliady. Princezna je koupila. Když jí Cartaphilus knihy předával, prohodila s ním několik slov. Byl to prý sešlý, zemitý muž, který měl šedé oči, šedý vous a podivné neurčité rysy. Hbitě a nevědomky mluvil nekolika jazyky. V krátké chvíli přešel z francouzštiny do angličtiny a z angličtiny do záhadné směsice soluňské španelčiny a macaoské portugalštiny. V řijnu se princezna dozvěděla od jednoho cestujícího z lodi Zeus, že Cartaphilus při návratu do Smyrny zemřel na moři a že ho pohřbili na ostrově Iosu. V posledním svazku Iliady našla tento rukopis.

Originál je psán anglicky a je na něm spousta latinismů. Uvádím jej v doslovném znení.





I.





Pokud si vspomínám, začali mé útrapy v jedné zahradě v Stobranných Thébach za panování císaře Diokleciána. Učastnil jsem se (bez velké slávy) nedávneho egyptského tažení a byl jsem tribunem legie ležící posádkou v Berenice, na břehu Rudého moře. Mnoho mužů, velkodušne prahnoucích po ocelovém ostří, bylo stráveno horečkou a kouzly. Mauretánci byli poraženi. Země, na které předtím stála odbojná města, byla navěky zasvěcena bohům podsvětí. Nadarmo se pokořená Alexandrie doprošovala césarova slitování. Než uplynul rok, legie dobyli úplného vítězství. Já jsem však stěží zahlédl Martovu tvář. Trápil jsem se tím, a možná proto jsem začal v obávaných a rozlehlých pustinách pátrat po tajném Městě nesmrtelných. Řekl jsem, že mé problémy začali v jedné zahradě v Thébach. Celou noc jsem tenkrát nezamhouřil oko, nebo? se něco zmítalo v mém srdci. Krátce před svítáním jsem vstal.

Moji otroci spali, měsíc měl stejnou barvu, jako nekonečný písek. Z východu se přibližoval vysílený a zakrvácený jezdec. Několik kroků ode mně se zřítil z koně. Slabým, neukojitelným hlasem se mně zeptal na jméno řeky, tekoucí u městských hradeb. Odpověděl jsem, že je to Egypt, živený dešti. Pátrám po jiné řece, řekl smutně. Po tajné řece, která očis?uje lidi od smrti. Z hrudi se mu řinula tmavá krev. Pověděl mi, že jeho domovem jsou hory na druhém břehu Gangy a že v těch horách koluje pověst, podle které ten, kto poputuje na západ až tam, kde končí svět, dojde k řece, jejíž vody dávají nesmrtelnost. Dodal, že na druhém břehu té řeky se týčí Město nesmrtelných s množstvím hradebních věží, amfiteátrů a chrámů. Než se rozednilo, zemřel. Já jsem se však rozhodnul, že najdu to město i řeku. Několik mauretánských zajatců, vyslýchaných ůtrpným právem, potvrdilo poutníkovu správu. Někteří se zmínili o elysejské planině na konci světa, kde lidský život nemá konce, jiní zas o kopcích, v kterých pramení Pactolus, na jehož brezích se lidi dožívají sta let. Když jsem v Římě rozmlouval s filozofy, vyslovili názor, že prodlužovat život lidí znamená prodlužovat jejich agonii a zvětšovat počet jejich smrtí. Nevím, jestli jsem tehdy věřil v Město nesmrtelných. Tenkrát mi myslím stačilo, že jsem si předsevzal je najít. Getulijský prokonzul Flavius mi k tomuto účelu poskytl dvě stě vojáků. Najal jsem také žoldnéře, kterí se vydávali za znalce cest a kteří pak první zběhli.

Pozdější události změnili do nerozlišitelné podoby vspomínku na první dny naší výpravy. Vyrazili jsme z Arsinoé a vstoupili do pouště sežehlé sluncem. Prošli jsme zemí Troglodytů, kteří požírají hady a nedovedou se dorozumívat slovy, zemí Garamantů, kteří mají ženy společné a živí se lvím masem, i zemí Augilů, kteří uctívají jen Tartaros. Plahočili jsme se pouštěmi, kde písek má černou barvu a cestovatel musí krást noční hodiny, nebo? denní zář je nesnesitelný. V dálce jsem zahlédl pohoří, které dalo jméno oceánu. Na jeho svazích roste euforbium, jež ruší účinek jedů. Vrcholky jsou obývány satyry- plemenem krvežíznivých, neotesaných mužů, náchylných k chlípnosti. Nedovedli jsme si představit, že by se v klínu těch barbarských končin, kde země rodí nestvůry, mohlo skrývat ono pověstné město. Pokračovali jsme v pochodu, nebo? by bylo potupné dát se na ústup. Nekolik odvážlivců spalo s tváří vystavenou měsíčním paprskům. Spálila je horečka. Druzí lokali z nádrží skaženou vodu a s ní šílenství a smrt. Začali dezerce a krátce poté vzpoury. Abych je potlačil, nerozpakoval jsem se projevit před zraky svých vojáků přísnost. Postupoval jsem se strohou spravedlností, ale jeden z centuriů mně upozornil, že vzbouřenci, prahnoucí po pomstě za ukrižování svého druha, se tajne chystají mně zavraždit. S nekolika věrnými vojáky jsem uprchl z ležení. V poušti, v oblacích zvířeného písku a nedozírné noci se mi stratili. Zranil mě krétský šíp. Několik dní jsem bloudil, aniž jsem narazil na vodu. Nebo to byl jediný nesmírný den, znásobený sluncem, žízní, a strachem z žízne. Ponechal jsem na libovůli svého koně, kterým směrem se budu ubírat. Při rozednění se dálka zježila pyramidami a věžemi. Nesnesitelně jsem snil o nepatrném a čistém bludišti. V jeho středu stál džbán. Téměř jsem se ho dotýkal, viděl jsem ho, ale zákruty byli příliž spletité a zmatené. Věděl jsem, že zemřu, než k němu dojdu.



II.





Nakonec jsem se z tíživého snu vymanil. Videl jsem, že ležím se spoutanými rukama v podlouhlém skalním výklenku. Nebyl větší, než obyčejný hrob a byl vyhlouben na povrchu kostrbatého horského úbočí. Vlhké stěny výklenku ochladil spíš čas než řemeslná dovednost. V hrudi jsem pocítil bolestný tepot. Cítil jsem, jak mně spaluje žízeň. Nadzvedl jsem se a slabě zavolal. Pod svahem hory se tiše rozlévala špinavá říčka, prodírající se sutinami a pískem. Na protějším břehu zářilo (v paprscích zapadajícího nebo vycházejícího slunce) zjevné Město nesmrtelných. Videl jsem hradby, oblouky, průčelí i zadné steny. Město bylo zbudováno na skalné plošině. Horu i údolí brázdila asi stovka nepravidelných výklenků, obdobných jako ten můj. V písku byli nehluboké jámy. Z těch ubohých děr (i z výklenků) vylézali lidé. Měli šedou ple?, zanedbaný fouz a byli nazí. Zdálo se mi, že je poznávám: náleželi k zvířeckému plemenu Troglodytů, kterým jsou zamořeny břehy Arabského zálivu i etiopské jeskyně. Nebylo mi divné, že nemluví a že požírají hady.

Naléhavá žízeň mi dodala obvahy. Odhadl jsem. že k písčině je to asi třicet stop. Se zavřenýma očima a rukama spoutanýma za zaády jsem se vrhl po svahu dolů. Položil jsem zakrvácený obličej do temné vody. Pil jsem, jako se napájejí zvířata. Než jsem se znovu propadl do spánku a horečnatých vidin, nepochopitelně jsem si předříkaval několik řeckých slov: bohatí zalejští Teukrové pijící černou vodu Esepu...



Nevím, kolik dní a noci se převalilo přes mou hlavu. Nahý, celý rozbolavělý a neschopný vyhledat znovu útulek v jeskyních jsem ležel na neznámé písčině a bezmocně přihlížel, jak si měsíc i slunce pohrávají s mým neblahým osudem. Troglodyté, kteří ve svém barbarství byli zcela dětští, nepomohli mi udržet se při životě ani zemřít. Nadarmo jsem je prosil, aby mě usmrtili. Jednoho dne jsem o ostrou hranu křemene přeřezal svá pouta. Nazítři jsem pak vstal a mohl - já, Marcus Flaminius Rufus, vojenský tribum jedné z římských legií! - vyžebrat nebo ukrást své první opovrhované sousto hadího masa. Lakotná touha spatřit Nesmrtelné a dotkonout se nadlidského Města mi téměř nedávala spát. Troglodyté, jako by byli odhalili můj záměr, také nespali. Nejprve jsem usoudil, že mě hlídají, potom mě napadlo, že jsem je nakazil svým neklidem, jako bych jím asi nakazil psy. Rozhodl jsem se, že jejich barbarskou osadu opustím v neveřejnější denní dobu, kdy skoro všichni vylezou ze skalních puklin i děr a netečně pohlížejí na západ slunce. Hlasitě jsem se pomodlil, ani ne tak proto, abych prosil o přízeň bohů, jako proto, abych troglodytský kmen zastrašil mluvenými slovy. Přebrodil jsem říčku, jejíž koryto bylo zpola zataraseno písečnými přesypy, a zamířil jsem k Městu. Dva nebo tři muži šli váhavě za mnou. Byli (jako všichni příslušníci toho plemene) nevelkého vzrůstu. Nebál jsem se jich, ale vzbuzovali ve mně odpor. Musel jsem obejít několik nepravidelných prolácklin, připomínajících lomy na kámen. Město mě tak oslepilo svou velikostí, že se mi zdálo být nedaleko. Skoro o půlnoci jsem vstoupil do stínu jeho zdí, zježeného na žlutém písku do modloslužebných tvarů. V jakési posvátné hrůze jsem se zastavil. Novost i pustina se nám tak hnusí, že jsem byl nakonec rád, když jsem zjistil, že mě jeden Troglodyt sledoval až sem. Zavřel jsem oči a vyčkal (aniž jsem usnul), až se rozední.

Řekl jsem, že město bylo zbudováno na skalnaté plošině. Ta se dala přirovnat ke skalnímu útesu a byla stejně nepřístupná jako městské zdi. Nadarmo jsem namáhal nohy: na černé patici nebyla patrná sebemenší nepravidelnost. Neměnné hradby, jak se zdálo, nepřivolily k jediné bráně. Denní žár mě přinutil vyhledat útulek v jeskyni. V podlaze byl otvor, v otvoru schodiště propadající se do spodní temnoty. Sestoupil jsem po schodech. Chaosem špinavých chodeb jsem se dostal do rozlehlé kruhové komory, kterou bylo lze jen stěží rozeznat. Bylo v ní devět dveří. Osm vedlo do bludiště, které záludně ústilo zpátky do komory, deváté dveře vedly (skrz další bludiště) do druhé kruhové komory, stejně jako první. Nevím, kolik těch komor celkem bylo. Má smůla a nedočkavost je znásobily. Panovalo v nich nepřátelské, skoro naprosté ticho. V rozsáhlých kamenných sítích bylo slyšet jen jakýsi podzemní vítr, jehož přčinu jsem nezjistil. Praménky rezovaté vody se nehlučně ztrácely v štěrbinách. Hrůzně jsem přivykl tomu pochybnému světu. Nechtělo se mi veřit, že by mohlo existovat něco jiného než sklepení s devíti dveřmi a dlouhé, rozvětvující se sklepní chodby. Nevím, jak dlouho jsem musel putovat podzemím. Vím jen, že tatáž nostalgie dala jednu chvíli splynout mému rodnému městu, obklopenému vinnými hrozny, s tou děsivou, barbarskou osadou.

Na konci jedné chodby mi zahradila cestu nepředvídaná zeď. Dopadlo na mne vzdálené světlo. Zvedl jsem oslněné oči: v závratné výšce jsem spatřil kruh oblohy, která byla tak modrá, že se mi mohla zdát purpurová. Po zdi se šplhali kovové stupně. I když jsem padal únavou, začal jsem stoupat vzhůru a zastavoval jsem se jen proto, abych neohrabaně vzlykal štěstím. Postupně se mi zjevovaly sloupové hlavice, žlábkování dříků, trojúhelníkové domovní štíty, klenby, zmatená nádhera z žuly a mramoru. tak mi bylo dopřáno vystoupit ze slepé krajiny spletitých černých bludeš? do zářivého Města.

Vynořil jsem se na jakémsi náměstíčku, či lépe řečeno na jakémsi nádvoří. Kolem dokola byla jediná budova nepravidelného tvaru a proměnlivé výšky. Všechny ty různé kopule a sloupy patřily k té nesourodé budově. Překvapila mě především velká starobylost zdiva oné neobvyklé památky. Cítil jsem, že je starší než lidstvo, starší než země. Očividná starobylost (by? působila na pohled jakýmsi hrozným dojmem) se mi zdála zcela přiměřená práci nesmrtelných dělníků. Zprvu obezřetně, potom lhostejně, nakonec zoufale jsem bloudil po schodištích a kamenných podlahách neproniknutelného paláce. (Později jsem zjistil, že stupně schodiš? jsou nestejně široké i vysoké, a pochopil jsem, proč jsem se na nich tak podivně unavil.) Tento palác je stavba bohů, napadlo mě nejprve. Prozkoumal jsem neobydlené prostory a opravil jsem se: Bohové, kteří palác postavili, zemřeli. Povšiml jsem si neobyklých rysů stavby a řekl jsem si: Bohové, kteří palác postavili, byli šílení. Jasně si pamatuji, že jsem si to řekl s pocitem jakéhosi nepochopitelného nesouhlasu, skoro výčitky svědomí. Byla to víc rozumová hrůza než citový strach. K dojmu nesírné starobylosti se připojily další dojmy: nekonečnosti, děsivosti a složité nesmyslnosti. Zářivě jasné Město nesmrtelných ve mně vzbudilo strach a odpor, ačkoliv jsem předtím prošel bludištěm. Bludiště je dům postavený proto, aby zmátl lidi. Jeho architektura, oplývající souměrnostmi, je podřízená tomuto účelu. Architektura paláce, který jsem nedokonale prozkoumával, účelu postrádala. Byla zde spousta slepých chodeb, vysokých, nedosažitelných oken, okázalých dveří, vedoucích do kobky nebo do otvoru v podlaze, a neuvěřitelných, obrácených schodiš?, na kterých stupně i zábradlí trčely směrem dolů. Jiná schodiště, vzdušně z boku přichycená k monumentální zdi, zmírala po dvou tŕech zákrutech v horní temnotě kopulí, aniž kam dospěla. Vím jen, že jimi byly na dlouhá léta zamořeny mé tíživé sny. Nemohu už vědět, zda ta či ona podrobnost je přepis skutečnosti, nebo tvarů, kterými byly mé noci vyvedeny z rovnováhy. Toto město (uvažoval jsem) je tak strašlivé, že už jen tím, že existuje a trvá - by? uprostřed tajné pustiny - poskvrňuje minulost i budoucnost a nějakým způsobem zavazuje hvězdy. Pokud bude stát, nikdo na světě nedokáže být statečný nebo š?astný. Nebudu město popisovat. Jeho přibližným obrazem by (snad) mohl být chaos nesourodých slov nebo podoba tygra či býka, podoba, v které se nestvůrně hemží zuby, orgány i hlavy, spojeny a zároveň rozděleny nenávistí.

Nevzpomínám si na zpáteční cestu zaprášenými a vlhkými katakombami. Vzpomínám si jen, jak jsem se nemohl zbavit strachu, že mě znovu obklopí ohavné Město nesmrtelných, až vyjdu z posledního bludiště. Na víc se nedovedu upamatovat. To zapomnění - teď už nepřekonatelné - bylo možná úmyslné. Možná, že okolnosti, za kterých jsem odtamtud unikl, byly tak nepříjemné, že kteréhosi dne, také už zcela zapomenutého, jsem přísahal, že na ně zapomenu.



III



Pozorný čtenář vyprávění o mých útrapách si vzpomene, že jeden Troglodyt mě sledoval až k nepravidelnému stímu městských zdí, podobně jako by mě byl asi sledoval pes. Když jsem vyšel z posledního sklepení, našel jsem toho muže u vchodu do jeskyně. Ležel na písku, do kterého kreslil a hned zase smazával řadu znaků, připomínajících písmena, která člověk vidí ve snu, jednu chvíli jim málem porozumí a ktrerá vzápětí splynou. Nejprve mě napadlo, že je to nějaké barbarské písmo, ale nahlédl jsem, že by bylo absurdní, aby k písmu dospěli lidé, kteří nedospěli k mluvené řeči. Navíc pak ani jeden z těch znaků nebyl shodný s jiným, což vylučovalo anebo činilo málo pravděpodobnou možnost, že znaky mají symbolický význam. Muž je kreslil, pozoroval, opravoval, a najednou, jako by ho ta hra omrzela, je dlaní a předloktím smazal. Podíval se na mne, ale nezdálo se, že mě poznává. Přesto jsem pocítil takovou úlevu (nebo jsem se cítil tak naprosto a strašně osamocený), že jsem si začal myslet, že ten primitivní Troglodyt, dívající se na mne z podlahy jeskyně na mě čekal. Slunce rozpalovalo planinu. Když se objevily první hvězdy a my se vydali na zpáteční cestu do osady, písek nás pálil do nohou. Troglodyt šel přede mnou. Té noci jsem pojal záměr naučit ho rozeznávat a možná i opakovat některá slova. To první (uvažoval jsem) dokáže pes i kůň. Mnozí ptáci - jako slavík cesarů - dokážou to druhé. Člověk, by? jeho rozumové schopnosti byly sebeomezenější, bude snad stát vždycky výš než nerozumní tvorové.

Troglodytova pokora a ubohost mi připoměly Arga, starého, skomírajícího psa z Odyssey. Pojmenoval jsem ho tedy Argos a pokoušel jsem se ho naučit na to jméno slyšet. Opět a opět jsem sklízel neúspěch. Zkoušel jsem to s přísností i umíněností, ale všechno nadarmo. Nehýbal se, oči bezvýrazné. Zdálo se, že ani nevnímá zvuky, které jsem se mu snažil vštípit do paměti. Byl několik kroků ode mne, a přesto jako by byl bůhvíjak daleko. Ležel na písku, podoben malé, napolo zvětralé sfinze z lávy, a netečně se díval, jak se nad ním od soumraku do svítání otáčejí nebeské prostory. Pokládal jsem za nemožné, že by byl vůbec nepostřehl můj zámer. Vzpoměl jsem si, že podle mínění Etiopců opice úmyslně nemluví, aby je lidi nenutili pracovat, a přisoudil jsem Argovo mlčení podezíravosti nebo strachu. Tyto představy byly pak vystřídany jinými, ješ?e výstřednějšími. Přemýšlel jsem o tom, že Argos a já jsme začlenění každý do jiného vesmíru. Přemýšlel jsem o tom, že naše vjemy jsou sice stejné, ale že Argos je spojuje dohromady jinak než já a vytváří z nich jiné předměty. Přemýšlel jsem o tom, že pro něho možná neexistují žádné předměty, ale jen závratná a nepřetržitá hra dojm§. Přemýšlel jsem o světě bez paměti, bez času. Uvažoval jsem, zda by byl možný jazyk, který by neznal podtatná jména; jazyk z neosobních sloves nebo nesklonných přívlastků. Tak zmíraly dny a potom také roky, ale jednoho rána se přihodilo cosi, co se podobalo stěstí. S mohutnou pomalostí se dalo do deště.

Noci v poušti mohou být chladné, ale tehdejší noc byla přímo žhavá. Měl jsem sen, že mě přichází zachránit řeka z Thesálie (do jejíchž vod jsem vrátil zlatou rybu). Slyšel jsem, jak se přibližuje po červeném písku a černém kamení. Probudil mě svěži vzduch a šumot horlivě se činícího deště. Nahý jsem mu vyběhl vstříc. Blížilo se svítání. Pod žlutými mraky se příslušníci troglodytského kmene, naplňení stejným štěstím jako já, vystavovali bystřinám lijáku. Připomínaly Korybanty posedlé božským duchem. Argos, pohlížeje na oblohu, sténal. Po tvářích mu stékaly stružky. Nebyla to jen voda, ale také slzy (dozvěděl jsem se to později). "Arge!, Arge!" zavolal jsem na něho.

A tu Argos s krotkým údivem, jako by byl objevil věc, kterou už dávno ztratil a na kterou už dávno zapomněl, vykoktal tato slova: Argos, Odysseův pes. Potom ještě: Ten pes, ležící na hnojišti, a ani tentokrát se na mne nepodíval.

Tušíme, že nic není skutečné, a snad proto snadno přijímáme skutečnost. Zeptal jsem se Arga, co ví o Odsseji. Dělalo mu potíže porozumět řečtine. Musel jsem otázku opakovat.

Moc málo, odpověděl. I ten nejchudší rapsód ví toho o ní víc. Je to snad už tisíc sto let, co jsem ji složil.



IV



Toho dne se mi všechno objasnilo. Nesmrtelní byli troglodyté. Pískem napolo zavátá říčka byla Řeka, kterou hledal onen jezdec. Město, o němž se pověst donesla až na břehy Gangy, Nesmrtelní srovnali asi před devíti sty lety se zemí. Ze zbytků jeho rozvalin pak na stejném místě postavili nesmyslné město, které jsem prohlížel. To město je parodie, či věc obrácená naruby, a je to také chrám bohů, kteří se vymykají rozumu, vládnou světem a jediné, co o nich víme, je, že se nepodobají lidem. To město - poslední symbol, k němuž Nesmrtelní přivolili - vyznačuje období, kdy usoudili, že jakékoli konání je marnost, a rozhodli se žít jen přemýšlení, čistému hloubání. Dokončili město, zapomněli na ně a zvolili si za obydlí jeskyně. Pohroužení do sebe skoro nevnímali hmotný svět.

To vše mi Homér vyprávěl, jako když někdo mluví s ditětem. Vyprávěl mi také o tom, jak zestárl a jak se, podobně jako Odysseus, vydal na svou poslední cestu s úmyslem dospět až k lidem, kteří nevědí, co je moře, nejedí osolené maso a nemají ani zdání o tom, co je veslo. Sto let žil v Městě nesmrtelných. Když je Nermrtelní rozbořili, poradil jim, aby založili ono druhé město. Není to nic divného. Říká se, že poté, co dokončil zpěv o Tróji, složil zpěv o válce žab a myší. Počínal si jako bůh, který napřed stvořil vesmír a potom chaos.

Být nesmrtelný je nicotné. Všichni tvorové, s výjimkou člověka, jsou nesmrtelní, potože nevědí o smrti. Božské, strašné, nepochopitelné je být si vědom nesmrtelnosti. Všiml jsem si, že síce existují nejrůznější náboženství, ale vědomí nesmrtelnosti se přesto vyskytuje jen velmi zřídka. Izraelité, křes?ané i mohamedáni vyznávají víru v nesmrtelnost, avšak způsob, jakým uctívají první století, svědčí o tom, že věří jen v ně, protože nekonečný počet všech ostatních století je určen k tomu, aby první století odměnil nebo potrestal. Rozumnější se mi zdá kruh u některých hidustánských náboženství. V tomto kruhu, který nemá začátek ani konec, je každý život následek života předchozího a sám pak dává zrod životu následujícímu, ale žádný život nepodmiňuje sám o sobě jejich souhrn... Obec nesmrtelných lidí, poučena staletími, jež prožila, dosáhla dokonalosti v snášenlivosti a skoro v pohrdání. Věděla, že za nekonečnou dobu se každému člověku všechno přihodí. Každý člověk si pro své minulé nebo budoucí ctnosti může činit nárok na veškerou dobrotu, ale pro své minulé nebo budoucí hanebnosti si může také činit nárok na veškerou proradnost. Ve hrách š?esteny je koneckonců stejná pravděpodobnost sudých i lichých čísel a podobně se vzájemně napravuji důvtipnost a hloupost. Drsný zpěv o Cidovi je možná protiváhou, vyžadovanou jediným přívlastkem v Eklogách nebo jedním Herakleitovým výrokem. Sebeprchavější myšlenka sleduje neviditelný nákres a může dovršit tajnou formu nebo být jejím počátkem. Znám případy, kdy se lidé dopouštěli zla, aby se toto zlo mohlo v budoucích staletích změnit v dobro. Nebo se zla dopuštěli proto, že se už stalo dobrem v minulých staletích... Z tohoto zorného úhlu se všechno naše konání jeví jako správné, ale také jako nejednoznačné. Mravní nebo rozumové zásluhy neexistují. Homér složil Odysseu: Ovšem za předpokladu nekonečného časového období, zahrnujícího nekončený počet okolností a změn, je nemožné nesložit Odysseu - třeba jen jednou. Nikdo není někdo. Jediný nesmrtelný člověk je všichni lidé. Jsem, jako Cornelius Agrippa, bůh, hrdina, ďábel, svět - což je jen unavující způsob, aj říci, že nejsem.

Pojetí světa jako soustavy vzájemných vyrovnání mělo na Nesmrtelné hluboký vliv. Především se stali nezranitelnými soucitem. Zmínil jsem se o starých lomech na kámen, rozrývajících planinu na druhém břehu říčky. Do nejhlubšího z nich se zřítil muž. Nemohl se poranit ani se zabít, ale trýznila ho žízeň. Uplynulo sedmdesát let, než mu hodili lano. Nesmrtelným také pramálo záleželo na jejich vlastním osudu. Tělo bylo poslušným domácím zvířetem a spokojilo se jednou za měsíc s almužnou několika hodin spánku, trošky vody a kousku nevalného masa. A? se nikdo nepokouší snižovat nás na úroveň asketů. Neexistuje složitější požitek než přemýšlení, a právě tomu jsme se oddávali. Čas od času nás nějaký mimořádný podnět vrátil do hmotného světa. Například tehdy ráno to byla stará živelná rozkoš, jakou nám působil deš?. Něco takového se stávalo velmi zřídka. Všichni Nesmrtelní se dokázali udržovat v naprostém klidu. Vzpomínám si na jednoho, kterého jsem nikdy neviděl na nohou. Na hrudi mu hnízdil pták.

Z poučky, že neexistuje věc, která by nebyla vyrovnávána jinou věcí, logicky vyplývá řada důsledků. Jeden z nich síce nemá valnou teoretickou závažnost, ale koncem nebo počátkem desátého století nás přiměl rozejít se na všechny světové strany. Lze jej vyjádřit takto: Existuje řeka, jejíž voda dává nesmrtelnost. Někde na světě tedy zrějmě existuje řeka, jejíž voda nesmrtelnost ruší. Počet řek není nekonečný. Nesmrtelný poutník, který by prošel celý svět, musel by se nakonec napít ze všech řek. Předsevzali jsme si, že tu řeku najdeme.

Smrt (nebo pouhá narážka na ni) dodává lidem na ceně a činí je patetickými. Lidé vzbuzují dojetí, protože jsou vlastně pouhými přeludy. Každý jejich čin může být činem posledním. Každá tvář se co chvíli může rozplynout jako ve snu. Mezi smrtelníky má všechno cenu nenahraditelnosti a náhodnosti. Naproti tomu pro Nesmrtelné je každý čin (a každá myšlenka) buď ozvěnou jiných činů, které jej v minulosti bez viditelného počátku předcházely, nebo spolehlivou předpovědí činů, které jej v budoucnu budou až k závrati opakovat. Neexistuje věc, která by nebyla jako ztracená mezi neúnavnými zrcadly. Nic se nemůže přihodit jen jednou, nic není drahocenně nejisté. Mezi Nesmrtelnými neplatí elegičnost, vážnost, obřadnost. Rozešel jsem se s Homérem před branami Tangeru. Ani jsme si myslím nedali sbohem.



V



Putoval jsem novými královstvími a novými říšemi. Na podzim roku 1066 jsem bojoval na stamfordském mostě, už si ani nepamatuji, zda v řadách neš?astného Haralda Hardrada, jenž dobyl šest stop anglické půdy, či možná o něco víc. V sedmém století hidžry jsem v předměstí Bulak opsal pomalým krasopisem v jazyce, ktery jsem zapomněl, a abecedou, kterou neznám, sedm Sindibádových cest a příběh Bronzového města. Na dvoře samarkandského vězení jsem sehrál spoustu šachových partií. V Bikanéru a také v Čechách jsem se věnoval astrologii. Roku 1638 jsem by v Kolozsváru, potom v Lipsku. Roku 1714 jsem se v Aberdeenu přihlásil k odběru šesti svazků Popeovy Iliady a pamatuji si, že jsem v nich s potěšením četl. Kolem roku 1729 jsem s jedním profesorem rétoriky - jmenoval se myslím Giambattista - vedl učený spor o původu této básně. Argumenty mého odpůrce se mi zdály nevyvratitelné. Čtvrtého října 1921 musela loď Patna, na jejíž palubě jsem cestoval do Bombaje, zakotvit v jednom eritrejském přístavu. Vystoupil jsem na břeh. Vzpomněl jsem si na jiná, dávno minulá jitra také na břehu Rudého moře, kdy jsem byl římským tribunem a mé vojáky stravovala horečka, kouzla i nečinnost. Za městem jsem uviděl bohatý pramen čisté vody. Ze zvyku jsem se napil. Když jsem se šplhal od pramene po svahu vzhůru, poranil jsem si hřbet ruky o ostnatý strom. Neobvyklá bolest se mi zdála velmi živá. Nedůvěřivě, mlčky a pln štěstí jsem pozoroval, jak drahocenně narůstá pomalá kapka krve. Opět jsem smrtelným člověkem. Opakoval jsem si, opět se podobám ostatním lidem. Té noci jsem spal až do rozednění.

...Po roční přestávce jsem znovu pročetl tyto stránky. Je jasné, že opovídají pravdě, ale v prvních kapitolách, a dokonce i v některých odstavcích dalších kapitol, jsem myslím vycítil něco falešného. Pramení to snad z neúměrného popisování vedlejších podrobností. Tento výrazový prostředek, kterému jsem se naučil u básníků, nakazí všechno nepravdivostí, protože takovými podrobnostmi mohou síce oplývat události, ale nikoli vzpomínky na tyto události... Domnívám se však, že jsem odhalil ještě hlubší příčinu, proč lze v příběhu vycítit něco falešného. Hned napíšu, jaká je to příčina, a nezáleží mi na tom, jestli budu pokládán za fantastu.

Příběh, který jsem vyprávěl, působí neskutečně, protože se v něm směsují příhody dvou odlišných osob. V první kapitole chce jezdec vědět, jak se jmenuje řeka tekoucí u thébských hradeb. Flaminius Rufus, jenž předtím dal městu přívlastek stobranné, řekne, že řeka se jmenuje Egypt. Žadný z těch výroků vlastně nepřísluší jemu, ale Homérovi, který se v Iliadě výslovně zmiňuje o Stobranných Thébách a v Odysseji ústy Prometeovými a Odysseovými neustále říka Egypt místo Nil. V druhé kapitole, když se Říman napije nesmrtelné vody, pronese několik řeckých slov. Jsou to slova Homérova a lze je najít na konci proslaveného výčtu lodí. V závratném paláci potom mluví o "nepochopitelném nesouhlasu, skoro výčitce svědomí". To jsou opět slova Homérova, ktrerý jeho strach připravoval. Takovéto výjimečnosti mě zneklidnily. Jiné výjimečnosti, estetického rázu, mi umožnily odhalit pravdu. Jsou v poslední kapitole. Píše se tam, že jsem bojoval na stamfordském mostě, že jsem v Bulaku opsal cesty námořníka Sindibáda a v Aberdeenu že jsem se přihlásil k odběru popeovy anglické Iliady. Inter alia se v té kapitole čte: "V Bikanéru a také v Čechách jsem se věnoval astrologii." Žádné z těchto svědectví není nepravdivé. Důležité je, že jsem se odvolala právě na ně. první svědectví jako by vyhovovalo válečníkovi. Brzy se ovše zjistí, že vypravěč nevěnuje pozornost válečným příhodám, zato však lidským osudům. Následujíci svědectví jsou neobvyklejší.



Zaznamenal jsem je z jakéhosi nejasné, živelného důvodu. Věděl jsem, že budou působit pateticky. Nepůsobí tak, vypráví-li je Říman Flaminius Rufus. Působí tak, vypráví-li je Homér. Je zvláštní, když Homér v třináctém století opisuje dobrodružství, která prožil Sindibád, druhý Odysseus, a když po mnoha staletích objeví v severním království podobu své Iliady, vytvořenou v barbarském jazyce. Pokud se týká věty, v níž se vyskytuje jméno Bikané, je zřejmé, že ji napsal literát, který se chtěl blýsknout (podobně jako autor výčtu lodí) neobvyklými slovy.

Když se blíží konec, vzpomínky ztrácejí podobu. Zůstavají jen slova. Jaký div, že čas spletl slova, která kdysi byla mým obrazem, se slovy, jež symbolizovala osud toho, kdo mě po dlouhá staletí doprovázel. Byl jsem Homér. Zakrátko nebudu, jako Odysseus, Nikdo. Zakrátko budu všichni: budu mrtev.