Ako vznikol vesmir? Velkym Treskom, vybuchom singularity pred ktorou nebol cas, priestor ani fyzikalne zakony. Bodom v ktorom to mozno raz vsetko zas a znova skonci. Existuje vela opisov tohto momentu, ked z nicoty vznika nieco,a Tolkienova prva kapitola zo Silmarilionu je mojim favoritom medzi kosmogoniami sveta. Preco? Pretoze svet je v nej nekonecnou melodiou, Hudbou Ainur.:::

J.R.R. Tolkien – Silmarillion

Hudba Ainur

Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazývá Ilúvatar; a nejdříve udělal Ainur, Svaté, kteří byli potomstvem jeho myšlenky, a byli s ním dříve, než bylo vytvořeno cokoli jiného. A mluvil k nim: předkládal jim hudební témata a oni před ním zpívali a on byl rád. Dlouho však zpívali každý sám nebo jen několik spolu, zatímco ostatní naslouchali; každý totiž chápal jen tu část Ilúvatarovy mysli, ze které vzešel, a v porozumění bratrům rostli jen pomalu. Avšak tím, jak naslouchali, docházeli k stále hlubšímu porozumění a přibývalo jednohlasnosti a souzvuku.

A stalo se, že Ilúvatar svolal všechny Ainur a vyjevil jim mocné téma, rozvinul před nimi věci větší a podivuhodnější, než dosud zjevil; a sláva počátku toho tématu a nádhera jeho konce Ainur ohromila, takže se sklonili před Ilúvatarem a mlčeli.

Potom jim Ilúvatar řekl: »Chci, abyste nyní na téma, které jsem vám vyjevil, v souzvuku spolu hráli Velkou hudbu. A protože jsem vás zažehl Nehynoucím plamenem, ukážete své síly v tom, jak to téma zkrášlíte: každý svými vlastnímy myšlenkami a nápady, bude-li chtít. Já však budu sedět a naslouchat a budu rád, že skrze vás procitla v písni velká krása.«

Pak začaly hlasy Ainur, podobné harfám a loutnám, píš?alám a trubkám, violám a varhanám a podobné nespočetným sborům zpívajícím slovy, ztvárňovat Ilúvatarovo téma ve velkou hudbu; a vzlétl zvuk nekonečných proměnlivých melodií utkaných v souzvuk, který v hloubkách i výškách překračoval hranice slyšitelnosti, a Ilúvatarovy příbytky se naplnily, až přetékaly, a hudba a ozvěna hudby vycházely do Prázdna a ono nebylo prázdné. Už nikdy nehráli Ainur hudbu podobnou této hudbě, ač se říká, že ještě větsí budou hrát před Ilúvatarem sbory Ainur a Ilúvatarových dětí, až skončí dny. Pak budou Ilúvatarova témata hrána správně, a jakmile budou pronesena, stanou se Bytím, protože tehdy všichni plně porozumí jeho záměru ve svém partu a každý pozná porozumění každého a Ilúvatar dá jejich myšlenkám tajný oheň, protože se mu to bude líbit.

Nyní však Ilúvatar seděl a naslouchal a dlouho se mu to zdálo dobré, protože hudba neměla vady. Ale jak se téma rozvíjelo, vstoupilo Melkorovi do srdce, že do něho vplete látku vlastních představ, která neladila s Ilúvatarovým tématem; snažil se totiž v ní zvětšit moc a slávu partu, který mu byl přidělen. Melkorovi byly mezi Ainur dány největší dary moci a poznání, a měl podíl na všech darech svých bratrů. Často chodíval sám do prázdných prostor hledat Nehynoucí plamen; zahořel totiž touhou uvést v Bytí vlastní věci; zdálo se mu, že Ilúvatar o Prázdnu vůbec neuvažuje, a neměl trpělivost s jeho prázdnotou. Přesto Oheň nenašel, protože ten je u Ilúvatara. O samotě však začal pěstovat vlastní myšlenky, nepodobné myšlenkám jeho bratrů.

Některé z těch myšlenek nyní vplétal do své hudby, a rázem kolem něho vznikl nelad a mnozí, kteří zpívali blízko něho, propadli sklíčenosti, jejich myšlenky se narušily a jejich hudba zakolísala; někteří však začali ladit svou hudbu spíš podle něho než podle myšlenky, kterou měli zprvu. Potom se Melkorův nelad šířil stále dál a melodie, jež bylo předtím slyšet, tonuly v moři bouřlivých zvuků. Ilúvatar však seděl a naslouchal, až se zdálo, že kolem jeho trůnu zuří bouře, jako když temné vody spolu válčí v nekonečné zlobě, která se nechce upokojit.

Tu Ilúvatar vstal a Ainur si všimli, že se usmívá; zvedl levou ruku a uprostřed bouře začalo nové téma, podobné, a přece nepodobné oředešlému tématu, a nabíralo sílu a mělo novou krásu. Ale Melkorův nelad se ryčně zvedl a zápolil s ním, a opět tu byla válka zvuků, divočejší než předtím, až byli mnozí Ainur zaraženi, přestali zpívat a Melkor získal nadvládu. Pak Ilúvatar opět vstal a Ainur si všimli, že je jeho tvář přísná; zvedl pravou ruku a hle: uprostřed zmatku vyrostlo třetí téma, a nepodobalo se ostatním. Zprvu se totiž zdálo tiché a sladké, jen čeření jemných zvuků v křehkých melodiích; nedalo se však potlačit a nabíralo sílu a hloubku. A nakonec se zdálo, že před Ilúvatarovou stolicí současně postupují dvě hudby a jsou v naprostém rozporu. Jedna byla hluboká, širá a krásná, ale pomalá a prostoupená nezměrným žalem, z něhož hlavně pocházela její krása. Druhá nyní dosáhla vlastní jednoty, byla však hlučná a marná a nekonečně se opakovala; bylo v ní málo souzvuku, ale spíš vtíravý jednohlas, ako když mnoho trub ryčí pár tónů. A pokoušela se utopit tu první divokostí svého hlasu, ale zdálo se, že ta přejímá její nejvítězoslavnější tóny a vplétá je do svého slavnostního vzorce.

Uprostřed tohoto sváru, jímž se otřásaly Ilúvatarovy síně a chvění se rozbíhalo do dosud nepohnutých tich, vstal Ilúvatar potřetí a na jeho tvář bylo strašné pohledět. Tu zvedl obě ruce a jediným akordem, hlubším než Propast, vyšším než Obloha, pronikavým jako světlo Ilúvatarova oka, Hudba skončila.