Free tekno.Cesta ktora nikdy nekonci. Psy. Sloboda. Psy. Tanec. Ohne. Policia. Psy. Respekt. Karavany, autobusy, kamiony, avie. Psy. Osady, stany, priroda.Sound systemy. Dekadencia? Technopunk. Prach. Hviezdy. Psy.:::

 

Je začátek prosince a v osadě se objevil soudní vykonavatel a na nedaleký sloup
vyvěsil příkaz k vystěhování. Soudní vystěhování je záležitostí důvěrně
známou každému z "novověkých nomádů". "Osoba neznámá" se má
dostavit k soudu. Jako vlastník půdy je uvedena místní městská rada. Tento dokument
je prvním krokem k vystěhování.



Takováto osada se svojí charakteristickou změtí nejroztodivnějších vozidel je
nejobvyklejším způsobem, jak přečkat zimu. Z mlhy se tu a tam vynoří zelený
dvouposchod'ák, vedle kterého stojí červený autobus, na nějž předešlý majitel
vyvedl velkými písmeny nápis Baptistický kostel. Všude tam, kde je jen trochu

místa, stojí desítky karavanů, vyřazená sanitka a pár dalších autobusů. Na
střechu jednoho z karavanů kdosi navršil hromadu pytlů s odpadky, tak aby na ně psi
nemohli. Kolem dokola se povalují různé zrezivělé součástky motorů. Pes uvázaný
u jednoho z karavanů poštěkává na náhodné kolemjdoucí. Z komínů, prostrčených
dírami ve střechách, se k nebi zvedá kouř. K nejbližší vesnici je to asi kilometr.




"New Age Travellers" se stalo novým označením pro tisíce lidí, kteří se
rozhodli pro polokočovný způsob života a porůznu se shromažd'ují okolo letních
festivalů. Tito "novověcí kočovníci" se stávají příčinou rostoucího
morálního pobouření. Dříve se na ně pohlíželo jenom jako na neškodnou tlupu
hippies, ale dnes se na ně snáší smršť mnohem bohatších a pejorativnějších
názvů - jsou to špinavci, pobudové, pivaři a trhani. Stávají se terčem
nepřátelských a často velice nesmyslných pomluv. Nikdo dnes nemá přesnou
představu, o kolik lidí se ve skutečnosti jedná. Nikdo se ostatně ani nepokusil
spočítat všechny ty desetitisíce

lidí, kteří se pro tento způsob života rozhodli. Ostatně by to ani nebylo
jednoduché.



Zatímco většinu tradičních cikánských osad najdete ve městech, většina
"novověkých" kočovníků dává přednost soukromí. Někteří
popojíždějí z místa na místo v do očí bijících dodávkách a jiní obývají
vigvamy a chýše vyrobené z proutí a celtoviny. Někteří z kočovníků dávají
přednost životu na okrajích měst a vesnic, zatímco jiní se městům zdaleka
vyhýbají a žijí o samotě v lesích a na neužívaných kouscích farmářské půdy.



Kočovníci většinou vyžadují přísnou anonymitu, jelikož jejich život vyžaduje
téměř dennodenní překračování zákonů, nemluvě o hygienických nařízeních.
Téměř každý z nich měl ve svém životě nějaké pletky se zákonem, ať už se
týká ilegálního osídlení půdy, neoficiálního prodeje motorových vozidel,
placení daní nebo i obchodu s měkkými drogami. I to je jeden z důvodů, proč se jen
stěží dozvíte více než křestní jméno; a ani s ním si nemůžete být jisti.
Panuje tu značná nedůvěra k jakémukoliv styku s vnějším světem - stejně to pro
ně znamená většinou jenom potíže.



Při jednom z bezpočetných tažení na tyto nelegální uživatele půdy britský
premiér John Major prohlásil: "Říkají, že jim nerozumíme - je mi líto, ale
jestliže odmítání materialismu znamená destrukce majetku druhých, potom já
nerozumím. Jestliže touha po vlastním životě znamená život na úkor sociálního
pojištění a vysávání druhých, potom já nechci rozumět. Jestliže ,alternativní
hodnoty` znamenají sobectví a zneužívání druhých, potom já nikdy nechci pochopit
" A co na to oni sami?



Rave music a travellers



Během léta roku 1992 se z tradičních hippie-festivalů stalo centrum rave music. Mnoho
tradičních "travellers" pohlíží na "ravers" tak trochu
podezíravě. Nesnášejí hluk a často je jim proti srsti i nová, na drogy zaměřená
kultura. Převážná většina je ale zděšena pozorností médií, kterou s sebou
ravers přinesli. Roku 1992 festivaly nabyly doposud nebývalých roz- měrů - a to vše
jen díky novému přílivu ravers.



Historie rave se rodí u osmdesátých letech u opuštěných skladištích při
ilegálních festivalech. "Spiral Tribes" byli jednou z prvních a dodneška
nejznámějších part, které s sebou na festival přivezly mohutné zvukové a
světelné aparatury a začaly hrát rave. Dnes už v žádném případě nejsou sami.
Bedlam, Circus Warp Circus Normal, Circus Irritant jsou jenom ty z nejznámějších.
Přestože se většinou jedná pouze o volná sdružení lidí, které k sobě váže
společný zájem, pořádané koncerty mají většinou dokonalou organizaci.



Pouhý jeden jediný den před vypuknutím festivalu se lidé dozví kontaktní telefonní
číslo - ať už je to z letáku, od přátel a nebo z poslechu pirátských rádií.
Pár hodin před samotným zahájením se lidé po telefonu dozví přibližné místo
konání, tak aby se všichni mohli shromáždit v blízkosti stále přísně
utajovaného místa. Přesná adresu je vyhlášena až v rnornentě, kdy organizátoři
obsadí budoucí dějiště hudebních orgií. Dříve než policie zjiistí co se
vlastně děje, místo je už obazené takovýrn množstvím lidí, že se dá jen
stěží něco dělat.



Marek (20) je centrální postavou celé skupiny. Coby hlavní ideolog skupiny rozsévá
podivné mystické krédo Spirály. Ve čtrnácti letech opustil školu a dnes žije v
rozlehlém domě, který patří jednomu ze členů. Ve sklepě je umístěno nahrávací
studio, z kterého je slyšet techno nahrávky téměř 24 hodin denně. Znakem skupiny je
spirála a mystické číslo 23.



Všechno je to spirála. Je těžké vystopovat náš začátek, ale dá se říct, že
zlom nastal v okamžiku, kdy jsme vzali naši zvukovou aparaturu, se kterou jsme doposud
hráli jen v Londýně po .různých skladištích, a rozjeli se ven, na festival. Nešlo
tu , o žádný vědomý záměr. Rozhodnutí u nás nikdy neměla moc místa. Každý
moment má ale nekonečný dopad. Naším prvním festivalem byla slavnost letního
slunovratu. V dávných dobách se letní slunovrat slavíval na Stonehenge, ale dnes, kdy
se tam nesmí, se musíme spokojit alespoň s okolím. Já jsem k takovým věcem býval
vždycky skeptický ale tam se ve mně něco zlomilo. Tam se to všechno stalo. Nikdy v
životě jsem necítil tak silnou energii. Bylo to něco úžasného. Náš život se
totálně změnil. Příští týden jsme jeli na další festival a potom na další a
další... Stala se z toho nonstop akce. Z víkendů se postupně staly týdny.



Tehdy jsme měli jenom malou dodávku, která moc dobře nefungovala. Vždycky jsme jí
ale nacpali aparaturou a někde si sehnali povolení, abychom se dostali přes policejní
zátarasy, které se snažily zastavit příliv lidí směřujících na festival.



Všechno by bylo krásný, Kdyby se vždycky nenašlo pár lidí. Kteří si věčně
stěžují - a stěžují si pěkně hlasitě! Věčně bědují a naříkají. Možná
že mají i kousek své vlastní pravdy, ale pokud jde o nás, tak na festivalech se bude
hrát nonstop. Techno se stalo lidovou hudbou dvacátého století a je to hudba, která
se stala přístupnější a hlasitější než kdykoliv předtím.



Na našem prvním festivalu za námi přišel jeden člověk a chtěl. abychom to stáhli.
Je sice pravda, že mnozí z nich cestují už dlouhá léta, ale jsme to my, kdo museli
projít velkými potížemi jenom proto, aby se k nim hudba mohla dostat - a to všechno
zadarmo! Takže se hrát bude! A když se něco takovýho přihodí, kak jsme sice
slušní, ale - nasrat! Tolik lidí se to snaží držet nad vodou, že kdyby o to nikdo
nestál, tak toho okamžitě necháme.



Technopop má úžasný karmický účinek na každého, kdo s ním přijde do styku.
Myslím, že je tu určité pouto se šamanismem. Říkejte si, co chcete, ale v každým
případě je tu obsažena velice fundamentální energie. Spiral Tribe se snaží o
celkovou propojenost všeho toho, co nám naše převratná doba nabízí, protože je to
právě dnes, kdy technologie, která nabrala neuvěřitelných obrátek. začíná být
silně ovlivňována globálním procesem seberealizace. Na začátku nebyl mezi námi a
těmi staršími kočovníky téměř žádný rozdíl. Vztahy se ale začaly kazit s
narůstající publicitou. V roce 1992 se konala velká akce v Castemonton Common, na
kterou přijelo 20 000 lidí. Na konci tohoto osmidenního festivalu policie zatkla
třináct členů naší skupiny a s naším zatčením a následným soudem se v
novinách začaly objevovat první zprávy o roztržkách mezi ravery, a kočovníky. A
potom se začalo všechno kazil.



Při zatýkání se mnoho policistů hájilo, že dělají jenom svoji práci, a s
postupem času jsem si i já uvědomil, že vlastně mluví pravdu. Jsou jenom
obyčejnými mravenci na úpatí obrovského mraveniště společnosti. Nakonec nám
zkonfiskovali všechny naše auta - celkem to bylo asi sedm nebo osm vozidel takže jsme
skončili bez domova, stejně jako bez zvukové aparatury a světel. Přes noc nás
drželi ve vazbě a hned ráno se konal soud. Nakonec nás propustili na podmínku.
Snažili se nám ji ale co možná ztížit, takže to dopadlo tak, že jsme se museli
třikrát týdně hlásit na policii v místě trvalého bydliště, ať už to bylo
kdekoliv.



Ráno nás vykopli do deště bez peněz, bez jakékoliv možnosti dopravy bez oblečení.
Téměř dva týdny jsme na protest kempovali před jejich dveřmi a lidé z okolí nás
zásobovali jídlem a oblečením, protože tam nebyli jenom blázniví muzikanti, ale i
rodiny s dětmi. Příští měsíc se koná soud. Obžaloba zní veřejné pobuřování.
Je mi jasné, že nám mnozí vyčítají, že to přeháníme, a tím dáváme úřadům
příležitost, aby zaváděly nové zákony, které pro mnoho lidí představují velké
problémy. Na naše hlavy se ale snáší obrovské množství nespravedlností a křivd a
my jen stojíme a jako ovce sebou necháme hýbat. Říká se, že rozsudky by mohly být
těžké. Uvidíme. Může se stát, že nás zavřou i na dva roky, ale já se na to
dívám tak, že v každé negativní skutečnosti je obsažen i její pozitivní
protějšek.



Můj nejdelší festival trval čtrnáct dní - a to všechno bez přestávky! A když
něco takového zažijete, otevírá se vám svět, o kterém jste dosud neměli ani
potuchy. Slunce zapadá a zase vychází a vy vidíte, jak se zeměkoule otáčí. Můj
osobní rekord je devět dní bez spánku a tehdy vstupujete do světa šamanů. Když
někdo přijde s prosbou, abychom to ztlumili, tak bohužel nasrat! To leda zesílit. A
jestli můžeš, tak to překřič!



Na konci cesty



Shanon dorazil na konec své cesty. Dnes je mu 30 let a na cestách je už od svých
patnáctých narozenin.Procestoval celou Británii, Indii, Dálný východ, Austrálii.
Procestoval téměř celý svět. Hra je ale pro něj u konce. Za všechno nakonec může
jeho milovaná dodávka, která mu byla potěšením, pýchou i domovem na cestách
Walesem i Anglií. Jednoho dne ji zaparkoval před kamarádovým domem a nevšiml si, že
protiteroristická jednotka má právě napilno při hledání bomby. Cizí dodávka
vypadá podezřele, a když je v ní navíc půl kila hašiše, tak už končí každá
legrace.



Shanon se chtěl za prodaný hašiš dostat do Indie a potom na zimu do Španělska.
Namísto toho skončil ve vězení, kde měl dost času na to, aby nad zatuchlými
fazolemi přemýšlel o budoucnosti. Neměl moc na výběr - bud' dokázat soudu, že
hodlá začít něco pořádného dělat, a nebo skončit na několik let za mřížemi. A
protože ve třiceti letech je nejvyšší čas něco podniknout, rozhodl se využít
svých ideálů a zkušeností a začít dělat něco prospěšného. Přihlásil se tedy
na univerzitu, aby tam studoval životní prostředí a namísto květnatých řečí o
ekologii pro ni něco doopravdy dělal.



Dnes sedí v laciné ubytovně a čeká na soud. Dodávku, do které vložil tolik úsilí
a peněz, bude muset levně prodat a za peníze zaplatit školné. Zdá se, že se
všechno hroutí, ale Shanon věří v osud. Věří, že všechno má svůj skrytý
význam - i smůla.



Můžu se na to dívat jako na smůlu, a nebo jako na požehnaní - na kopanec do zadku, a
abych konečně namísto žvanění začal něco dělat. Kdybych nedostal přes držku,
tak bych nedostal přes držku, tak bych se furt jen tak coural od ničeho k ničemu.



Možná to taky všechno přišlo s věkem. Znám hodně kočovníků, kteří okolo
třicítky začínají pohodlnět, ale já v žádným případě neustupuju. Nemám
pocit, že bych se stával pohodlným a konformním. Jsou tu ale jenom tři možnosti:
Všechno to, co se tu děje, ignorovat, mlátit hlavou do zdi, a nebo se rozhodnout
začít něco dělat.



V žádným případě si nehodlám koupit dům, auto a začít makat jako každý jiný.
Neustoupil jsem od ničeho, v co jsem věřil. Nenávidím policii, vládu a neosobní
umělý svět, v kterým jsem vyrostl, stejně jako když jsem byl mladší Moje zuřivost
ale opadla a já jsem se stal mnohem klidnějším.Pochopil jsem, že zuřivostí nic
nespravím a jenom si přidělám potíže.



Dodnes si dobře vzpomínám na svoje kočovnické začátky. V patnácti letech jsem se
dostal do průšvihu a máma mě poslala za strýcem do Ameriky. Když jsem se po dvou
letech vrátil zpátky do Anglie, tak jsem se doslechl o jednom muchomůrkovým festivalu,
který se konal ve Walesu .Nakonec jsem tam vyrazil i se svojí holkou. Vzpomínám si,
že jsme dohromady měli všeho všudy dvě libry. Šli jsme na stopa a zastavili nám dva
hippies, kteří tam zrovna taky jeli. Dodnes se mi to živě vybavuje v paměti. Ze
zatáčky se vynořilo údolí, zalité zapadajícím sluncem. Celé údolí bylo poseto
vigvamy a plátěnými přístřešky, z kterých se k nebi zvedal kouř. Bylo to, jako by
se svět vrátil o sto let nazpět. Smrk vigvamy, zapadající slunce - něco úžasnýho
a pro mně úplně novýho. Lidé žili po celý rok ve vigvamech vyrobených jen z
plachtoviny a snažili se žít naprosto odlišně od celé společnosti.



Někdo mi řekl: "Postavte si vigvam," a já jsem ani nevěděl, co to je.
Nakonec mi to ukázali a já si ho z igelitu postavil; později jsme si sehnali i
celtovinu. Skončilo to tak, že jsme tam zůstali skoro dva týdny - pořád s těma
dvěma librama! Bylo mi tak akorát sedmnáct a mojí holce okolo šestnácti a lidé nám
všemožně pomáhali, zásobovali nás jídlem a trávou - prostě nás naprosto
přijali.



Když jdete na festival dnes, tak je to už něco úplně jinýho. Všude se vám snaží
něco prodat. Stal se z toho byznys. A všude se prodává neskutečný množství drog.
Tehdy to bylo ale něco úplně jinýho. Vzpomínám si na jednoho člověka, který
vysedával před svým stanem s obrovskou konvicí čaje a nabízel každému, kdo šel
právě okolo. Dnes za čaj zaplatíte padesát pencí a dostanete ho v polystyrenovým
kelímku. Tehdy jste se ale jen posadili, pili čaj a povídali. Šlo mu jen o to, aby si
mohl vyprávět s lidmi, a ten čaj byl jeho příspěvkem k dění. Za peníze se toho
tehdy moc nepořídilo. Nikdo se s nimi nechtěl ani zatěžovat.



Myslím si ale, že to, co se stalo, bylo nevyhnutelný. S narůstající popularitou se
muselo z oné idealistické cesty dříve nebo později sejít. Může se zdát, že
dnešní kočovníky jenom odsuzuji a nemůžu zapomenout na to, jaký to bývávalo před
deseti lety. Můžete říct, že jenom naříkám, jaký je to dnes špatný a jak to za
nic nestojí, a i když je to svým způsobem pravda, je jasný, že kočovnictví bude
hrát velíce důležitou rolí v budoucí společnosti. Nemám ani potuchy, kolik
tisíců a možná i desetitisíců lidí dnes takto žije ale jsem si jistý, že
kočovnický národ se rozrůstá. Příští, možná , přespříští rok jich už bude
půl milionu a to představuje už značnou část populace. Takové množství lidí už
jen stěží odstrčíte a popřete. Je to masa, která kašle na zákony, pravidla a
vůbec na celou společnost i s jejíma automatickýma pračkama, šedivýma oblekama,
bezhotovostníma půjčkama a nablýskanýma autama. Kašlou na samej základ splečnosti
- na touhu po vlastnictví. Problémem ale zůstává, co si společnost s tak velkou
částí populace počne.



Materialismus se stal novým opiem lidstva. Nutí lidi, aby chodili každé ráno do
práce, kterou nenávidí, jen proto, aby mohli splatit staré půjčky a koupit si nové
věci. Konzumním způsobem života dnes opovrhuje vzrůstající množství lidí.
Samozřejmě že to není jenom pozitivním směrem, protože hromada kočovníků
nemyslí na nic víc než jen na další pivo. Ale i to znamená značné nebezpečí pro
chod celé společnosti, protože to jsou lidi, kteří se nezaleknou ani konfliktů s
policií. Mnozí prošli vězením, prožili si své a ani policie jim nezůstala nic
dlužna. Navíc kromě rozpadajícího se karavanu a pár drobností nemají co ztratit.



Nemyslím si, že se nad tím jen tak dá zavřít oči a dělat, jako by se nic nedělo.
Podle mého názoru je to něco, čeho se má establishment proč obávat, protože jejich
hlavní nebezpečí tkví v popření všeho toho, co je pokládáno za normální.



Je jasné, že pro otrhané špinavce popíjející před supermarketem pivo není v
moderní Velké Británii místo, protože se nesluší, aby někdo byl v dnešní době o
hladu, bez práce a bez domova. A to je právě to, co mnozí lidé tak těžce nesou.
Představuje to pro ně nebezpečí a nejistotu, jelikož každý by na tuto část
moderního světa nejradši zapoměl, a i když si mnozí uvědomují, že s touto
společností to jde jak ekonomicky, tak sociálně z kopce, přesto se nikdo neodváží
ani pohlédnout na všechny ty lidi spící na zápražích luxusních obchodů a bank,
stejně jako nikdo nenajde dost odvahy, aby jen vkročil do jednoho z nespočetných
londýnských sídlišť. Většina lidí nechce o realitě nic vědět. Hrozí se jí.



Kdo má právo odsuzovat kočovníky za to, že odmítli společnost ve které žijí?
Když bydlíte v Londýně, tak jediné, co vidíte jsou lidé v šedivých oblecích,
žijící ve sterilním světě. Nikdy si na poli nezašpiní ruce, nikdy si sami
nenařežou dříví, stejně jako se neumyjí v ledovém potoce. Nic takového. Žijí si
svůj život ve světě televizí, videoher, drahých aut a rodinných domků.



Můj způsob života, kdy přesně nevím, kde budu příští den, co budu jíst a co
dělat, mi dává pocit osobní svobody a opravdového života. Rozhoduji se v něm jenom
sám za sebe a nemusím se řídit nesmyslnými pravidly, která kdosi prohlásil za
správná.



I když často nadávám na lhostejnost a ignorantství některých kočovníků, uvnitř
jsem přesto štastný, že se pro tuto cestu rozhoduje čím dál větší množství
lidí. Často potkáte děcka, který nikdy nevystrčily paty z města a jednoho dne se
sbalily, sedly na autobus a nebo se vydaly na stopa a nikdy se už na ta svá paneláková
sídliště nevrátily. Našly nový způsob života a objevily v sobě něco doposud
neznámého.



Myslím si, že hodně nenávisti vůči kočovníkům pramení ze závisti, že si žijí
svobodným životem bez dennodenní bezduché a nesmyslné dřiny a že mezi kočovníky
najdete mnohem více radosti ze života než v ulicích velkoměsta. Stále se dá najít
ona energie, která tu byla před deseti lety. Lidé se doopravdy snažili žít
alternativně-chovali kozy, namísto aby si kupovali mléko v igelitových sáčcích,
stejně jako odmítali sociální podporu a na živobytí si vydělávali drobným
řemeslnictvím, uměním nebo příležitostnou prací na farmách.



Podle mého názoru by to neměl být zločin, když se někdo rozhodne pro takovýto
způsob života a chce se přestěhovat na venkov. Dnes si ale stěží pronajmete chalupu
nebo statek. Ceny jsou tak vysoké, že kromě lidí, kteří se tu narodí, si to mohou
dovolit jenom boháči, kteří tam pak jezdí na víkendy nebo na penzi. Když ale já
chci nějaký prostor kolem sebe, tak mi nezbývá nic jiného než si koupit karavan a
bydlet v něm.



Dříve jsem svůj karavan parkovával někde na samotě. Hromadné osady se objevily až
docela nedávno. Před léty jsem si vždycky našel kousek neužívaného pole nebo louky
a byl jsem tam úplně sám. Dneska vás ale okamžitě ženou pryč, takže jediné, co
zbývá, jsou společné osady. Právě tomu jsem se chtěl vyhnout. Chtěl jsem žít jen
tak sám pro sebe. Bohužel to ale nešlo, nebylo kam jít. To je taky důvod, proč s
tím vším chci skoncovat. Hromadné osady jsou často hrůza. Psi, děcka a špína.
Drogy a alkohol. A toho všeho s přívalem lidí přibývá. Dříve, na začátku
osmdesátých, let to byli většinou lidé s alternativními názory, kteří se ,
rozhodli pro netradiční způsob života, ale dnes to jsou převážně lidé, kteří
mají po krk života ve městě. To je hlavním důvodem, proč se to všechno po kazilo.
Už to nejsou "duhoví" hippies, kteří se snaží žít v lásce a míru. S
tím je konec. Společnost je krutá a zlá a lidé jsou jejím produktem.



V cizině je to něco jiného. V posledních deseti letech jsem přišel do styku s tzv.
mezinárodním kočovnictvím. Najdete tu lidi, kteří jezdí každoročně do Japonska,
kde dva měsíce vydělávají peníze, a potom putují po Indii. Thajsku. Bali, Ibaze.
Tam se cítím doopravdy doma. To je ten můj celosvětový kmen. Znám se s lidmi,
kteří do Indie jezdí každý rok. Centrem všeho je Goa-překrásné pláže na
západním pobřeží Indie, které jsou už od šedesátých let útočištěm hippies.
Jezdím tam každou zimu a je to pro mě domov jako kdekoliv jinde.



Přijde mi to zvláštní jít na tři roky do školy a opustit všechno to, co mi bylo
tolik let domovem. Myslím si ale, že je čas něco dělat. Určitě zůstanu tulákem,
protože to mám v krvi, a taky vím, že když tu školu dodělám, tak se mi otevřou
naprosto nový možnosti. Můžu jet třeba do Jižní Ameriky nebo do Indie a namísto
prázdnýho nadávání na devastaci přírody proti tomu něco dělat. Už patnáct let
těžím ze svého štěstí a cítím, že je nejvyšší čas, abych změnil způsob
života a začal konečně něco dělat.



Počátek novonomádství



Nedaleko v horách se usadil kmen, který si říká Dongas. Podle vzhledu se dá jen
těžko uhádnout, v kterém století se právě nacházíte. Několik típí, z kterých
se k nebi zvedá kouř, obklopuje ohniště.



Iniciátorka kmene, Sam, sedí právě na kraji postele ve svém típí a do ohně
pozvolna hází kousíčky dřeva. Přestože je venku pořádná zima, v típí je
útulno a teplo. Vybavení típí je velice prosté - postel, nízký stůl a dvě
dřevěná polena na sezení. Přesto přese všechno tu panuje domácí atmosféra. Z
podpůrných trámů visí rozličné pánve, sklenice, vlněné přehozy, svíčky a
pestrobarevné kusy oblečení. Všude, kam jen oko pohlédne, leží roztodivné zboží,
které Sam vyrábí a prodává po vesnických trzích. Plátěné čepice,malované
obrázky, ručně vyráběné šperky, proutěné košíky, Sam se kromě prodeje svého
vlastního zboží živí pouličním hraním na exotické hudební nástroje, které si
sama vyrábí. Sam si také chová kozu, která ji zásobuje dostatečným množstvím
mléka a jogurtů.



Sam působí pocitem klidu a sebejistoty. Její hlas je měkký, ale přesto pevný, se
stopami londýnského přízvuku. Sedí naproti mně na posteli a při svém vyprávění
zvolna přikládá do ohniště.



Nomádismus znamená harmonicky vztah k půdě, k přírodě. Celý svůj život jsem
obdivovala tradici našich předků, lovců-sběračů. kteří žili v pravém souladu se
zemí a kteří dokázali vytvořit všechny ty užasné kamenné kruhy a mohyly. Je
obdivuhodné, jak naši předci přesně rozuměli celému kosmu, jeho funkci a jeho
energii. To je to, co mne doopravdy zajímá a čím dnes žiji - uměním čarodějnic a
léčitelů, kteří dopodrobna znali zákony bylin a vůbec potravin a kteří přesně
chápali, co se na naší zemi nachází. Jejich znalost sahá tisíce a tisíce let na
zpět. Naneštěstí byla tato moudrost ve starověku téměř zcela  vymýcena
křesťanskou církví. Naší předkové rozuměli mechanismu světa spíše z celkového
kosmického pohledu. Věděli, k čemu slouží kdejaký minerál a kdejaká bylina, a
navíc chápali jaká je jejich podstata a charakter. To všechno viděli jako živou
věc, se svým vlastním životem, a ne jako neživý předmět, který je pouhým
prostředkem k našemu blahobytu.



Myslím si, že je životně důležité, abychom se tuto tradici pokusili obnovit.
Současný systém se tomu ale snaží všemožně zabránit a tváří se, jako by
taková tradice nikdy ani neexistovala. Náš systém předstírá, že příroda je tu
pouze pro naši (s)potřebu. Kdybychom ale zemskou energií přestali plýtvat, síla
země by se zase obnovila a brzy by byla dvakrát tak velká, jako je dnes. Kdybychom
přestali těžit ropu a kdybychom zastavili používání benzinu, jehož zplodiny
znečišťují atmosféru, tak by země znovu ožila a zotavila se, protože regenarace je
její přirozená vlastnost. Tomu všemu se ale převládající systém brání a
všemožně se nám snaží ztížit návrat k zemi, ke kterému kočovnictví bezesporu
patří. Náš způsob života by měl být prostý a  jednoduchý, ale současná
společnost nás nutí, abychom používali auta a silnice, protože jiný způsob dopravy
tu neexistuje. Pro mě osobně by bylo ideální, kdybych mohla mít koně a povoz a nebo
i jenom samotného koně či osla. Dnes se ale takto cestovat nedá, protože všude jsou
ploty a ohrady. Mým velkým plánem je obnovit starověké pěšiny a pokusit se
otevřít stezky nové. Velké množství pěšin, které tu jsou už od starověku a
které mají být veřejné, se nechaly zarůst a zahradit farmami. Přála bych si, aby
celkový způsob dopravy byl mnohem přístupnější a snadnější. Myslím si, že
dnešní dopravní problém pramení ze skutečnosti, že každý cestuje po silnicích.
Kdyby tu ale existovaly další způsoby dopravy, všechno by se usnadnilo. Cestování
malými vozíky by bylo mnohem víc vzrušující, přátelštější a i zábavnější.

Všechno by se krásně zpomalilo.



Když mi bylo osmnáct, tak jsem se s přítelem přestěhovala na Temži, na hausbót.
Když jsme se rozešli, tak jsem se přestěhovala k sousedovi na vedlejší lod', a s
ním žiji až dodneška. Za čas jsme se rozhodli odjet do Francie na sběr ovoce.
Bydleli jsme na obrovské vinici, která patřila jakési hraběnce. Měla sice volné
pokoje, ale les byl tak krásný a naprosto divoký, že nás nechala bydlet tam.
Postavili jsme si malou chýši a v ní jsme se usadili. Seznámili jsme se tam s jedním
člověkem, který vyráběl dřevěné hudební nástroje, a protože jsme sami
hudebníci tak jsme je začali vyrábět taky. Všechny nástroje jsme vyráběli z
materiálů, který jsme našli v lese. Kůži na bubny jsme dostávali od kamaráda,
který měl obrovské stádo koz. Na nástroje, které vypadají jako kytary, jsme
používali dýně. V lese bylo i spoustu bambusu, z kterého jsme vyráběli vlákna na
smyčce.



Nakonec jsme tam zůstali něco přes rok. Byla to nádhera. Teplo a všude tolik jídla.
Farmáři pronajímali půdu na pěstování zeleniny a dovolili nám, abychom si vzali,
cokoliv potřebujeme - a to všechno zadarmo! Na nějakou dobu to bylo ideální místo,
ale za čas jsme začali cítit potřebu kontaktu s lidmi, kteří by smýšleli stejným
způsobem jako my, kteří by mluvili naším jazykem a kteří by rozuměli tomu, odkud
pramení náš zájem o zemi a především neolitický land art: kamenné kruhy. Kamenné
kruhy se jeden od druhého velice liší. Často to jsou pravděpodobně záznamy
kosmických dějů, pohybů komet a podobně. Jindy kamenné kruhy slouží k zesilování
vložené energie. Naši starověcí předci, kteří tyto kamenné kruhy postavili, měli
velice blízko k přírodě a ke svým vzdáleným předkům, kteří jim předávali
svoje vědomosti a příběhy po mnohá tisíciletí. Dnes jsme toto spojení s vlastní
starověkou minulostí ztratili. Lidé už ani nemohou uvěřit, že naši předci žili v
kmenech. Jsou přesvědčeni, že jsme vždycky byli civilizovanými křesťany.



Tak jsme se tedy vrátili zpátky do Anglie, abychom tu našli lidi, kteří tady tomu
všemu chtějí hlouběji porozumět. Strávili jsme mnoho času návštěvami různých
neolitických center energie. Uvědomili jsme si mnoho věcí a pochopili jsme úžasný
vztah hudby a kamenných kruhů. Lidé, kteří tyto kameny používali, strávili hodně
času hraním na hudební nástroje, protože hudba vytváří úžasné množství
energie, a jestliže hrajete hudbu v kamenném kruhu, tak vytváříte auru mocné energie
a všechny vaše činy se stávají magickými. A štastnými. Všechna ta pozitivní
energie, která se hraním vytváří, vám přináší mnoho štěstí. Kameny mají tu
vlastnost, že zesilují vloženou energii - je to něco na způsob neolitického
kamenného počítače. To ostatně dokazuje i dnešní používáni krystalů v
elektronice.



Vždycky jsme toužili žít v kmenu, ve skupině lidí, protože je to mnohem snazší a
zábavnější způsob života. Chtěli jsme si postavit kruhové domy - chýše s
kruhovou doškovou střechou a se stěnami z vrbového proutí a kravského trusu.



Při rozhodování mi hodně pomáhalo čtení z karet. Karty používám proto, abych se
ujistila a abych měla určitý výchozí bod pro svoje rozhodování. Člověk potřebuje
sem tam věštbu, směr cesty. Když jsem se ptala, jestli mám zůstat ve Francii, tak se
objevil Ďábel, a potom, když jsme se rozhodovali jet zpátky do Anglie, tak se objevila
Kněžka, což je vždycky dobrá karta -všestranná bohyně a vůdkyně. Po návratu do
Anglie se věci začaly hýbat. Věděli jsme, že nejdůležitější je pro nás
harmonický život s půdou. Vrátili jsme se zrovna na Dušičky a rozhodli jsme se, že
je oslavíme na Silbury Hill ve Wiltshiru. Je to vůbec největší lidmi vytvořený
kopec na světě a váže se k němu překrásný příběh. Je to obrovský násyp,
zaplavený vodou; je to takové menší jezero ve tvaru starověké bohyně. Vlastně to
spíše vypadá jako obrovská, těhotná ženská, s neskučně velkými prsy a
obrovským břichem. Ve skutečnosti to nemá žádnou hlavu, jenom trochu prodloužený
krk. Takový tvar, vytvořený z jílu, je vlastně nejběžnějším archeologickým
nálezem na světě. Je to naše vševědoucí a všemohoucí kosmická matka, která dala
zrod celému vesmíru. Je to matka, kterou kdysi všichni uctívali. Představa mužského
Boha se zjevila mnohem později, protože když se podíváte podrobněji, tak je jasné,
že na celém světě uctívali tuto představu kosmické matky. To je ostatně i patrné,
uvědomíte-li si, že příroda, která všechno tvoří a všemu dává život, je rodu
ženského.



A právě v Silbury Hill můžete takový útvar najít. Jezero je celé, až na malý
ostrůvek, který je právě v místě jejího břicha, zalité vodou. Všechno je to
spojené se srpnovým dožínkovým měsícem. Když v srpnu nad horizontem vychází
měsíc, tak se měsíční světlo odráží přesně v místech, kde by byla její
děloha, takže to vypadá, jako by na svět přiváděla měsíc. A jak měsíc putuje po
nebi, tak to vypadá, jako by kojila. Je to úžasný kosmický land art, který naši
neskutečně inteligentní předkové vytvořili. Když se nad tím zamyslíte, tak je
jasné, že je to úžasně zajímavé a hravé. Lidé dnes mají představu poďivných a
hříšných rituálů, ale ve skutečnosti to byla opravdová zábava, hravost a krása.



Myslím si, že vytvoření kmene bylo mým osudem. Osud vedl i všechny ty, kteří jsou
tu dnes s námi. V současné době jádro kmene tvoří okolo dvaceti lidí. Ostatní
přijdou, na čas zůstanou a zase putují někam jinam. Lidé zde ale našli to, co je
zajímá. Většina z nich chtěla žít tradičním způsobem života, a když přišli,
tak viděli, že to doopravdy jde.



Existuje starověký zákon, který říká, že když si mezi východem a západem slunce
postavíte dům, chýši nebo něco podobného, tak můžete prohlásit půdu, na které
dům stojí, za vaše vlastnictví. Celý dům ale musí být postavený z materiálu,
který se nachází na půdě, o kterou žádáte, a navíc do západu slunce musí
uvnitř domu hořet oheň. Několikrát jsme tu zkoušeli, ale zatím se nám to
nepodařilo. Vždycky se něco pokazilo, scházel ten správný materiál a tak podobně.
Je zřejmé, že tomu osud nechtěl, ale já vím, že se to jednou podaří. Chtěla bych
mimo jiné vystavět osadu s kruhovými domy a vytvořit z ní vzdělávací projekt pro
děti. Máme s tím mnoho plánů. Chceme si pěstovat i vlastní zeleninu i další
potraviny a vůbec být co možná nejsoběstačnější.



Ráda bych se pokusila změnit to, jak dnešní zákony ve stále větší míře útočí
na kočovný způsob života. Já osobně kočovnictví nevidím jako vzpouru, ale spíše
jako nezbytnost, důležitou pro celkový ekosystém, protože podle mého názoru je
naprosto nezbytné, aby lidé žili spolu se svojí zemí a podle toho ji i opatrovali. To
je náš úkol, protože od chvíle, kdy lidé zpřetrhali všechna pouta se zemí a
přestali ji uctívat, tak se všechno začalo rozpadat na kousky. Moderní způsob
života ničí naši zemi a já bych chtěla, aby si to lidé uvědomili a začali proti
tomu něco dělat. Ze všeho nejvíc bych si přála vrátit se trochu nazpět. Ale  
ikočovníci by se měli změnit, a ne se chovat jako stádo pivařů, trpících pod
systémem. Byla by to nádhera, kdyby konečně začali něco dělat - třeba pořádali
jarmarky a staré dobré festivaly, protože velké rockové festivaly většinou všechno
jenom kazí, zatímco kdyby tu bylo více menších akustických festivalů, tak by to
bylo mnohem zajímavější. Myslím si, že elektronická hudba nemá žádnou budoucnost
a rave music znamená její naprostý úpadek. Zbytečná hudba. Dnešní festivaly jsou
příšerné zaplněné nepřátelskými opilci. Nedávno jsem na jeden šla a bylo to
něco hrozného. Potom jsem ale navštívila jeden z tradičních vesnických jarmarků,
kam chodí jenom vesničané se svými zavařeninami, a všechno bylo tak studené a
nudné. Myslím si, že bychom se doopravdy měli snažit uspořádat festivaly, které by
byly zajímavé a každému by se líbily.



Náš kmen se nesnaží vrátit se zpátky a žít tak, jak lidé žili před staletími,
jenom proto, že se to z dnešní perspektivy zdá přitažlivé. Jde tu spíše o
pokračování některých živých a pozapomenutých tradic. Kmen musí mít určitý
směr činnosti, hlubší smysl. Snažíme se pokračovat v tom, co jsme jako kmen
začali, to znamená vytvořil systém, v kterém by bylo možné harmonicky žít. Kdosi
nás nazval domorodými lidmi Británie a to je pravda, protože Británie bývala kdysi
kmenovým národem. To jsou její pravé kořeny a historie a já to taky tak cítím,
protože pro mě je normální moderní společnost něčím naprosto cizím, a ačkoliv
jsem v tomto systému vyrostla a prošla jsem jeho vzdělávacím systémem, tak přesto k
němu necítím žádný vztah.