Slovo fašismus pochází z latinského fasces, kterým se označovaly pruty svázané do svazku. Jednotlivé proutky představovaly občany, svazek pak symbolizoval stát. Poselství tohoto obrazu bylo zřejmé - důležitý je svazek, a nikoli jednotlivé proutky. Zdálo by se, že se tato idea dávno přežila. Dnešní doba přece přeje individualismu a osobní svobodě, tedy čemusi, co je v základním rozporu s ideou fašismu. Možná, v každém případě ale symbol svázaných prutů můžeme dodnes vidět na zdi za řečnickým pultem v budově americké Sněmovny reprezentantů.
Vysloví-li dnes někdo slovo fašismus, vybaví se všem hrůzy války a holocaust.

Fašismus měl přitom ale i svou ekonomickou stránku, které se v Evropě dvacátých a třicátých let minulého století říkalo „korporativismus“. Byl založený na tuhé, státem kontrolované disciplíně, v jejímž rámci se z pracujících stávaly jen jakési příslovečné šroubky bez nároku takřka na nic. Tento systém si získal sympatie mnoha západoevropských podnikatelů, a spolu s ním se v té době do světa začala rychle šířit i Mussoliniho myšlenka, že vše liberální musí být jednou provždy zničeno. „Fašistické pojetí života,“ napsal v roce 1932 diktátor do italského výkladového slovníku, „zdůrazňuje význam státu.

Jednotlivce akceptuje jen potud, pokud je jeho zájem v souladu se zájmem státu. Odmítá klasický liberalismus, který ve jménu jednotlivce popírá stát; fašismus znovu prosazuje právo státu vyjadřovat pravou podstatu jednotlivce.“ Nad rámec této definice Mussolini tvrdil, že je nepřirozené, aby stát hájil individuální práva svých občanů. Podle něho totiž vláda musí být pánem lidu, nikoli jeho služebníkem.
Popularita fašistů dosahovala ve třicátých letech ve světě vrcholu. Mnozí politici i průmyslníci si z něho brali příklad.

Prestižní americký finanční týdeník Fortune v roce 1934 otiskl Mussoliniho portrét na titulní straně a vychválil ho za jeho schopnost vypořádat se s odbory a zvyšovat zisky nejbohatších vrstev. Ostatně už o několik let předtím opěvovaný demokrat Winston Churchill prohlásil, že pokud by byl Ital, byl by celým srdcem na straně fašistů. Principy fašismu šířil i Henry Ford. Kromě vynálezu pásové výroby se totiž proslavil i jako zběsilý antisemita. Jeho nenávist vůči Židům dosáhla takové intenzity, že ho Adolf Hitler v předmluvě ke knize Mein Kampf označil za svého duchovního otce.

Útok na New York zahájil
novou éru „demokracie“

TRVALÁ POROBA

Tyto sympatie měly i praktickou stránku. Z údajů shromážděných v tzv. Elkhornském manifestu, který vypracovala skupina bojovníků proti monopolizaci, vyplývá, že Fordovy závody ještě v roce 1940 odmítaly vyrábět letecké motory pro Anglii a místo toho produkovaly díly pro pětitunové nákladní vozy, které byly páteří dopravy německé armády. Hearstovo nakladatelské impérium uzavřelo smlouvu s Hitlerovým šéfem propagandy Goebbelsem, v jejímž rámci se zavázalo, že bude o Německu psát „v přátelském duchu“.

Společnost Aluminium Company of America miliardáře Andrewa Mellona na základě kartelové dohody s německou IG Farben sabotovala americký program výroby hliníku, čímž připravila USA asi o deset tisíc stíhaček. Podobně se k italským fašistům a později i německým fašistům stavěly také chemický koncern Dupont, z jehož peněz byly v USA ve třicátých letech financovány nacistické organizace, i automobilka General Motors. Ve výčtu nechybí ani ropná společnost Standard Oil, telekomunikační gigant ITT a také IBM, jehož technologie Němcům umožnily převést holocaust od snů v realitu.

„Pro tyto firmy a jednotlivce nešlo jen o prosté financování jejich poboček v Německu,“ konstatuje Elkhornský manifest. „Někteří z šéfů těchto firem se opakovaně scházeli s Hitlerem a jeho nejbližšími spolupracovníky, poskytovali jim miliony dolarů na založení a provoz nacistické strany. V některých případech, jako například u rodin židovského bankéře Rockefellera nebo nynějšího prezidenta Bushe, fašistům dodávali peníze a technologie ještě dlouho poté, co Spojené státy vstoupily do druhé světové války.“

Zatímco američtí vojáci bojovali proti fašismu v Evropě, položil v roce 1944 deník The New York Times tehdejšímu viceprezidentovi Henrymu Wallacemu otázku, jak by popsal americké fašisty. „Tvrdí o sobě, že jsou vlastenci,“ odpověděl Wallace, „ale zrušili by všechny svobody, které máme zaručené ústavou. Požadují svobodu podnikání, ale zastupují monopoly a jejich zájmy. Jejich konečným cílem je uchvátit politickou moc. Díky ní a souběžnému využívání moci hospodářské pak budou moci držet prosté lidi v trvalé porobě.“

BOJ BEZ KONCE

Právě tato Wallaceho slova dnes mnozí připomínají při charakteristice Bushovy vlády. Ta se totiž opírá o tři mocné pilíře. Prvním je idea mocné Ameriky. Praví, že po pádu komunismu jsou USA předurčeny, aby se staly vojenskými vládci světa a vytvořily nové světové impérium. Druhým principem je náboženství. Jeho krajně pravicové křídlo, které má v Bílém domě silné slovo a pomohlo Bushovi ke zvolení, hodlá proměnit Spojené státy v teokracii s tím, že demokracie nemá smysl, pokud ji neřídí ti správní křes?ané. Třetím pilířem je vrstva nejbohatších, kteří touží po vzniku plutokracie.

Jejich cílem je zvýšení zisků pro majetné a oslabení pozice chudých, čehož chtějí dosáhnout ve spolupráci se státní mocí. Někteří komentátoři tomuto systému říkají „socialismus pro bohaté, kapitalismus pro chudé“. Tyto tři proudy spolu navzájem nutně nesouvisejí, mají kořeny v jiných sférách a v některých ohledech dokonce mohou jít i proti sobě navzájem. Tak, jak jsou ale nyní zastoupeny v americké vládě, vytvářejí takřka neproniknutelnou sí? moci a kontroly, která má ovládnout USA - a podle svých ideologů - nakonec i celý svět. Zatímco někteří liberálové bijí na poplach, jiní se uchylují k cynismu.

„Netvrdím, že žijeme ve fašismu,“ říká profesor historie Tuftsovy univerzity Gary Leupp. „Jsme stále ještě buržoazní demokracií, v níž si můžete podle libosti zvolit hned ze dvou politických stran sponzorovaných týmiž firmami. Stále ještě můžete zkusit podnikat na svobodném trhu kontrolovaném stále menším počtem lidí. Můžete se připojovat k nejrůznějším adresám na internetu (za přísného dohledu úřadů), psát do e-mailu co chcete, a říkat si do telefonu, co se vám zlíbí (i když je úřady můžou podle libosti monitorovat). Stále ale ještě můžete psát rozzlobené dopisy do redakcí a stěžovat si na režim.

K fašismu nám totiž ještě krok chybí.“ Stín fašismu je všude kolem nás, většinou ale vystupuje v utajení, napsal v roce 1995 slavný italský filozof a spisovatel Umberto Eco v New York Review of Books. „Oč lehčí by pro nás bylo, kdyby někdo přišel a řekl: ,Chci znovu otevřít Osvětim, chci, aby černokošiláči znovu pochodovali po italských náměstích.´ Hned bychom věděli, o co jde.
Život ale tak snadný není. Fašismus se může vrátit v mnoha různých, i těch nejnevinnějších, podobách. Naší povinností je ho odhalit a ukázat na každou jeho novou tvář - každý den a kdekoli na světě. Boj za svobodu je úkol bez konce.“

Mladá Fronta Plus