Vejdu dovnitř a tam jsou nějaké dámy a také pár děvčat. Všechno
vypadá velice formálně, a tak si lámu hlavu, kde bych se mohl
posadit a jestli bych se měl posadit vedle tohohle děvčete nebo ne
a jak bych si měl počínat, když tu se za mnou ozve hlas: „Pane
Feynmane, budete si přát do čaje smetanu, nebo citron?" Je to
paní Eisenhartová s čajem.
„Obojí, děkuji," povídám a pořád zkoumám, kde se usadím,
když najednou slyším: „Hi-hi-hi-hi-hi. To snad nemyslíte vážně,
pane Feynmane!"