Když jsem byl v MÍT, rád jsem si z lidí různě utahoval. Jednou - bylo to při hodině technického kreslení - vzal jeden vtipálek do ruky plastové křivítko a řekl: „To by mě zajímalo, jestli tyhle křivky na křivítku jsou vybraný podle nějakého speciálního předpisu." Chvilku jsem o tom uvažoval, načež jsem řekl: „Samozřejmě že jo. Jsou to velice speciální křivky. Dávejte bacha, ukážu vám to!" Vzal jsem do ruky svoje křivítko a pomalu ho natáčel. „Křivítko je zkonstruovaný tak, že nejnižší bod každý z těch křivek - a? s tím točíte, jak točíte - má vždycky horizontální tečnu." Všichni kluci z celé třídy hned popadli svoje křivítka, různě je natáčeli, dávali k jejich nejnižšímu bodu tužku a ověřovali si, že mám pravdu, že tečna je vždycky vodorovná. Tenhle „objev" je úžasně zaujal - i když měli všichni za sebou kurz z analýzy a už se „učili", že derivace (tečna) každé křivky v jejím minimu (nejnižším bodě) je nulová (tedy vodorovná, protože je také rovna tangentě). Nedovedli si to propojit dohromady. Nevěděli, že to vlastně „vědí". Nechápu, co to s většinou lidí je: učí se a pořádně nepochopí, co se učí. Snad se ty věci učí nazpamě? nebo co. Jejich vědomosti jsou hrozně povrchní.
*
Asi o čtyři roky později v Princetonu jsem si podobně vystřelil z jednoho zkušeného chlápka, který pracoval jako Einsteinův asistent, takže se zaručeně zabýval v jednom kuse gravitací. Předložil jsem mu následující problém: necháte se vystřelit v raketě, která má na palubě hodiny, a další hodiny jsou na Zemi. Musíte se vrátit zpátky, když na Zemi uplynula přesně jedna hodina, a zároveň chcete, aby ty hodiny na palubě se maximálně předešly. Podle Einsteina totiž když poletíte hodně vysoko, začnou se vaše hodiny zrychlovat, protože čím jste v gravitačním poli výš, tím rychleji hodiny jdou. Jenomže když se snažíte dostat moc vysoko a máte na to jenom hodinu, musíte letět tak rychle, že se vaše hodiny začnou zpožďovat kvůli té rychlosti. Takže nemůžete vyletět moc vysoko a otázka je; jak máte sladit rychlost a výšku, aby vaše hodiny na palubě ukazovaly co nejvíc? Ten Einsteinův asistent na tom řešení pracoval hezky dlouho, než přišel na to, že řešením je skutečný pohyb neživé hmoty.
*
Když prostě něco vystřelíte nahoru tak, aby čas, který to stoupá a pak zase padá, trval přesně hodinu, tak to je ta správná odpověď. To je taky fundamentální vlastnost Einsteinovy teorie gravitace - tak zvaný „vlastní čas" nabývá maxima při skutečné dráze. Ale když jsem to tomu chlapíkovi předložil v podobě rakety s hodinami, tak nepoznal, že to je vlastně totéž. Byl to přesně stejný případ jako ti kluci v hodině technického kreslení, až na to, že tohle nebyl žádný natvrdlý prvák. Takže tahle povrchnost ve znalostech je dost běžná i mezi odborné zdatnějšími lidmi.
*
Během celého studia na MÍT jsem chodíval do jedné bostonské restaurace. Často jsem tam chodil i sám několik večerů po sobě, lidi mě tam už znali a pokaždé mě obsluhovala stejná servírka. Všiml jsem si, že ty servírky jsou pořád v jednom letu, takže jednou, jen tak pro legraci, jsem jí nechal spropitné deset centů (což byla tenkrát obvyklá výše) v podobě dvou niklákú pod dvěma sklenicemi. Každou z těch sklenic jsem naplnil vodou, pak jsem dovnitř hodil ten niklák, zakryl jsem sklenici kartou, přetočil ji dnem vzhůru a položil na stůl. Pak jsem kartu vytáhl (voda nevyteče, protože dovnitř nemůže žádný vzduch - okraj sklenice je těsné nad deskou stolu).
*
Právě proto, že jsem věděl, jak ty holky pořád pospíchají, použil jsem dvě sklenice. Kdyby spropitné leželo jen pod jednou, servírka by ve chvatu mít stůl prázdný pro dalšího zákazníka prostě zdvihla sklenici, voda by se vylila a tím by to zhaslo. Jenomže takhle, když se jí rozlije první sklenice, co udělá s tou druhou? Přece ji jen tak nezdvihne a nevyleje na stůl další sklenici vody? Když jsem odcházel, řekl jsem své servírce: „Sue, buďte opatrná s těmi sklenicemi, co jste mi přinesla. Jsou plné vody a otvor je dole." Druhý den přijdu na večeři a obsluhuje mé jiná servírka. Ta moje se mnou nechce mít nic společného. „Sue je na vás pěkně naštvaná," referovala ta nová. „Když zdvihla tu první sklenici a voda se vylila, tak zavolala šéfa. Nějakou dobu o tom přemýšleli, ale čas utíkal a nic je nenapadalo, tak nakonec zdvihli i tu druhou a voda se vylila až na podlahu. Byla to pěkná paseka. Nakonec Sue na té mokré podlaze ještě uklouzla! Jsou na tebe všichni šíleně naštvaný!" Rozesmál jsem se. „Nevím, co je na tom k smíchu," rozčilovala se dívka. ,Jak by se vám líbilo, kdyby vám nékdo něco takového provedl? Co byste dělal vy?" „Přinesl bych si polévkový talíř a pak bych sklenici opatrně posunul na kraj stolu, až by se voda vylila do talíře - na podlahu se nemusela dostat ani kapka. Pak bych vyndal ten niklák." „To je dobrý!" souhlasila servírka. Když jsem ten večer odešel, nechal jsem spropitné pod kávovým hrnkem, který jsem otočil dnem vzhůru.
*
Následující večer jsem tam přišel a obsluhovala mě stejná servírka. „Co to mělo znamenat - ten hrnek dnem vzhůru?" „Napadlo mě, že i když budete mít plno práce, budete muset jít do kuchyně pro talíř a pak budete po-ma-loučku sunout ten hrnek ke kraji stolu..." „To jsem udělala," přiznala servírka, „ale žádná voda tam nebyla."
*
Ale nejlepší kousek se mi povedl na koleji. Jednou jsem se vzbudil neobyčejně brzy, asi v pět ráno, a už jsem nemohl usnout. Tak jsem vstal a z patra, kde byly ložnice, jsem šel dolů a koukám, že tam na provázcích visí cedule, na kterých byly nápisy: DVEŘE! DVEŘE! KDO UKRADL DVEŘE? Pak vidím, že tam někdo vyndal jedny dveře z pantů a místo nich zavěsil nápis PROSÍME, ZAVÍREJTE DVEŘE! Což byl nápis, který původně visel na oněch dveřích, co teď byly pryč. Hned mi došlo, o co jde. V místnosti za těmi dveřmi sedával kluk, co se jmenoval Pete Bernays, a spolu s pár dalšími tam usilovné studoval a všichni si hrozně potrpěli na ticho. Když člověk někdy zašel do jejich pokoje, protože něco sháněl, nebo se jich šel zeptat, jak vyřešili tu a tu úlohu, tak jste se mohli vsadit, že při odchodu za vámi někdo z nich zakřičí: „Zavři prosím tě ty dveře!" Někomu to už začalo jít na nervy, a tak jim dveře odnesl.
*
Shodou okolností byl tenhle pokoj umístěn tak, že do něj vedly dvoje dveře, a tak jsem dostal nápad. Vyndal jsem z pantů i ty druhé dveře a odnesl je do suterénu, kde jsem je schoval za nádrž s topným olejem. Pak jsem se tiše vrátil nahoru a zalehl do postele. Později ráno jsem pak předstíral, že jsem poněkud zaspal, a sešel jsem dolů trochu opožděně. Tam už bylo velké srocení a Pete se svými přáteli byli pěkně rozčilení: oboje dveře do jejich studovny byly pryč a oni přece potřebují studovat, a tak dále. Když jsem scházel po schodech, hned na mě volali: „Feynmane, nevyndals nám dveře?" .Jasně!" povídám. „To víte, že jsem vám je sebral já! Pojďte se podívat, jak jsem si odřel klouby na rukou o zeď, když jsem je nesl do suterénu!" Moc se jim to nezdálo. Vlastně mi vůbec nevěřili. Ti kluci, co odnesli první dveře, za sebou nechali plno stop - jako třeba ty nápisy - a tak byli brzy vypátráni. Počítal jsem s tím, že až se zjistí, kdo ukradl ty první dveře, všichni budou přesvědčeni, že musí mít na svědomí i ty druhé. A taky to dopadlo přesné tak, jak jsem předpokládal. Až po dlouhém trýzněni a mlácení se podařilo těm vtipálkům, co odnesli první dveře, přesvědčit jejich trýznitele, že ačkoliv to zní neuvěřitelné, oni odnesli jenom ty jedny dveře.
*
Sledoval jsem všechno to dění a byl navýsost spokojený. Když ty druhé dveře chyběly už týden, začali být ti kluci, co tam chtěli studovat, víc a víc nervózní a trvali na tom, že dveře se musí najít. Nakonec, aby už byla ta věc konečné vyřešena, obrátil se na nás při večeři prezident naší fraternity. „Musíme už sprovodit ze světa problém s těmi dveřmi. Jelikož to nejsem schopen vyřešit já sám, tak bych chtěl slyšet, co navrhujete vy. Pete a jeho přátelé potřebují klid ke studiu." Začaly se ozývat různé návrhy. Po chvíli jsem taky vstal, abych přednesl vlastní řešení. „Koukej, ty, cos ty dveře ukradl," říkám sarkasticky, „a? už jsi kdokoliv, víme, že jsi jednička. Jseš strašně chytrej, nemůžeme přijít na to, kdo jsi, takže musíš být prostě génius.Nemusíš se přiznávat, nám bude stačit, když najdeme ty dveře. Takže když necháš někde lístek, kde ty dveře jsou, budeme ti vděčný a budeme tě už navždy považovat za náš místní zázrak, protože jsi to udělal tak chytře, že tě nemůžeme vypátrat. Ale prokristapána, hlavně už někde nech ten lístek a my ti budeme nadosmrti vděčný."
*
Další kluk přišel s jiným řešením. „Mám lepší nápad," povídá, „co kdybyste se vy, jako prezident, každého z nás zeptal, aby na své čestné slovo prohlásil, jestli ty dveře odnesl, nebo ne." „To je výborný nápad," řekl prezident. „Na čestné slovo naší fraternity." Načež šel kolem stolu a ptal se jednoho kluka po druhém: ,Jacku, sebral jsi ty dveře?" „Ne, pane, já je nevzal." „Tome! Vzal jsi ty dveře?" „Ne, pane, já je nevzal." „Maurici! Vzal jsi ty dveře?" „Ne, pane, já je nevzal." „Feynmane! Vzal jsi ty dveře?" ,Jo, to já je vzal!" „Nech si ty vtípky, Feynmane, tohle je vážná věc! Same! Vzal jsi ty dveře?" A takhle to pokračovalo až k tomu poslednímu. Všichni byli naprosto šokováni. V naší fraternitě je krysa, která nerespektuje čestné slovo! V noci jsem pohodil lístek s malým obrázkem nádrže topného oleje a dveřmi za ní, takže následující den se dveře našly a dali je zpátky. Časem jsem se konečně přiznal, že ty druhé dveře jsem měl na svědomí já, a všichni mě obvinili, že jsem tenkrát lhal. Už se nepamatovali, co přesně jsem tehdy řekl. Pamatovali se jedině na svůj vlastní závěr, že se prezident fraternity všech u stolu ptal a nikdo se nepřiznal. Pamatovali si tu scénu, ale ne to, co jsem já říkal. Lidé si o mně často myslí, že jsem podvodník, ale to není pravda: většinou si počínám korektně, jenže to dělám zvláštním způsobem - takovým způsobem, že mi často nikdo nevěří.
*