Italo Calvino: Když jedné zimní noci cestující

Toto je asi najzvláštnejšia milostná scéna, akú som kedy čítala.

"Sdílíte spolu lože, Čtenáři a Čtenářko. Nadešla tedy chvíle oslovit vás druhou osobou množného čísla. Je to závažný krok, nebo? znamená, že jste pokládáni za jediný podmět. Hovořím nyní k vám, nezřetelný propletenče pod zmuchlanou přikrývkou. Dost možná, že pak budete pokračovat každý svou cestou a vyprávění bude muset znovu namáhavě obsluhovat řadící páku od ženského ty k mužskému ty; avšak vzhledem k tomu, že nyní vaše těla úporně hledají onu přilnavost, jež probouzí mezi jednou a druhou pokožkou ten nejmarnotratnější gejzír počitků, že se snažíte předávat si a přijímat synchronizované vlny vibrací a pohybů a že horlivě napomáháte vzájemnému průniku plnosti a prázdna, a taktéž vzhledem k tomu, že i vaše duševní činnost nyní spěje k maximálnímu souznění, lze vám adresovat souvislou promluvu, jež vás pojme jako jedinou dvouhlavou osobu. Nejprve je ovšem nutno určit okruh působnosti a způsob bytí tohoto podvojného jsoucna, jež nyní ustavujete. Kam míří toto vaše ztotožnění? Jaký ústřední motiv se vrací ve vašich variacích a modulacích? Je jim napětí usilující neztratit nic z vlastního potenciálu, prodloužit reaktivní stav, využít nahromadění touhy u druhé osoby ke znásobení vlastního náboje? Anebo je jím nejpoddajnější odevzdávání, pečlivý průzkum nedozírnosti laskatelných a recipročně laskajících rozloh, rozpuštění existence v hlubokém jezeru, okouzlujícím bezmezně taktilní hladinou? V obou těchto situacích jste zajisté jeden funkcí druhého, nicméně aby k tomu mohlo dojít, nejenže se nesmějí vaše příslušná já vyrušit, ale naopak musí beze zbytku vyplnit veškeré prázdno mentálního prostoru, s maximálním zaujetím se stát samým sebou, či jinými slovy, vydat se do posledního halíře. Zkrátka to, co děláte je moc pěkné, ale v gramatickém ohledu se tím nic nemění. I ve chvíli, kdy se nejvíce jevíte jako jednotné vy, zůstáváte dvěma oddělenými ty, uzavřenými do sebe více než kdykoli předtím.
(Platí to již teď, dokud je každý z vás zaujat výlučně přítomností toho druhého. Ale jen si představme, jak to bude vypadat již zakrátko, až setkáním vašich těl, odsouhlaseným zvykem, budou asistovat vzájemně se míjející fantomy, putující vašimi vědomími.)

Čtenářko, nyní jsi čtena. Tvé tělo je podrobováno systematické četbě prostřednictvím hmatových, zrakových a čichových informačních kanálů, občas i za přispění chu?ových papil. Na četbě se podílí i sluch, registrující tvůj vzrušený dech a tvé trylky. Nejenom tvé tělo je předmětem četby: tělo je významné toliko jako část určitého souboru složitých prvků, jež nejsou všechny patrné, ba ani přítomné, projevují se však ve viditelných a bezprostředních dějích: v zamžení tvých očí, ve smíchu, ve slovech, jež říkáš, ve způsobu, jímž si přihlazuješ a rozpouštíš vlasy, v tom, jak přebíráš iniciativu a jak uhýbáš, a ve všech znacích, jež se situují na rozhraní mezi tebou a uzancemi a návyky a pamětí a prehistorií a módou, ve všech kódech, ve všech ubohých abecedách, skrze něž se lidská bytost v jistých chvílích domnívá číst jinou lidskou bytost.
A v téže chvíli jsi ty, ó Čtenáři, předmětem četby: chvílemi Čtenářka prochází tvé tělo, jakby pročítala obsah knihy, chvílemi jím listuje, jako by chtěla ukojit okamžitou a přesně zacílenou zvědavost, chvílemi mešká, dotazujíc se ho a čekajíc na němou odpověď, jako by ji každé místní ohledání zajímalo pouze v kontextu obsáhlejšího prostorového pozorování. Tu se upíná na nepodstatné detaily, ba drobná stylistická nedopatření, například na vystouplý ohryzek nebo na způsob, jímž boříš hlavu do jamky na jejím hrdle, a využívá toho k nastolení mírného odstupu, kritické rezervy nebo žertovné důvěrnosti; tu naopak přikládá přemrštěnou hodnotu bezděčně odhaleným zvláštnostem, například tvaru tvé brady nebo stopě tvých zubů na jejím rameni, a posléze se odráží od těchto výchozích zjištění a dychtivě pročítá (pročítáte) stránku za stránkou, aniž vynechá jedinou čárku. Avšak uprostřed uspokojení, které poci?uješ nad způsobem, jakým tě čte, nad doslovnými citacemi tvé fyzické předmětnosti, tě přepadá pochybnost: pochybnost, že tě nečte jako jedinečný a celistvý fenomén, ale že z tebe používá zlomky vytržené ze souvislostí a modeluje si z nich v příšeří svého polovědomí chimérického partnera, někoho, koho zná ona sama, a že to, co luští, nejsi ty, ale ten apokryfní návštěvník jejích snů.
Četba, které se milenci oddávají na svých tělech (na těch koncentrátech ducha a těla, jichž používají k milostné hře), se liší od četby psaných stránek svou nelineárností. Začíná na kterémkoli místě, přeskakuje, opakuje se, vrací se, místy se stává úpornou, větví se do souběžných i různoběžných poselství, opět se sbíhá, čelí únavě, obrací stránku, znovu se chytá, přestává rozumět. Lze v ní vypozorovat jistý směr, jistý pohyb k cíli, a to v té míře, jak tíhne ke klimaxu a jak s ohledem na tento cíl organizuje rytmické fáze, metrická schémata, návratnost motivů. Je však právě klimax tím pravým cílem? Anebo se běhu k tomuto cíli staví do cesty tendence, která urputně postupuje opačným směrem, proti proudu okamžiků, a která chce získat čas?
Kdybychom chtěli tento celek znázornit graficky, každá epizoda se svým vyvrcholením by si vyžadovala trojrozměrný a možná čtyřrozměrný model. Jak vůbec takový model sestavit, je-li každá zkušenost neopakovatelná? Milostné spojení a četba se nejvíce podobají v tom, že se v nich otevírají časy a prostory odlišné od těch, jež umíme změřit."