Souboje rapíry se v Anglii rozšířily velmi rychle, ovšem ani zde nebývaly rapíry použí¬vány sólově, ale většinou v kombinaci s dýkou či nám už známým pěstním štítkem. Anglie měla ještě jednu soubojovou specialitu: zvlášt¬ní rukavici pro levou ruku. Byla buď ze silně kůže. nebo častěji plechová a v dlaňové části vyztužená drátěným pletivem, aby do ní bylo možno zachytit čepel soupeřovy zbraně. Ang¬lický mistr šermu Joseph Swetnam píše ve své knize Škola obrany z roku 1617: „Muži dobře vyškolení používají pouze rapír a obrněnou rukavici."
Národní zbraně, meč a štít, sice zcela nevy¬mizely, ale jejich užívání značně pokleslo. Před¬stavovaly však symbol anglické tradice oproti rapírúm. které se zde sice úspěšně prosadily, ale přesto svým cizím původem občas ještě dráždily patriotického ducha Angličanů.
Ještě složitější situce vznikla přílivem cizích, především italských, šermířských mistrů. Ti správně odhadli, že Anglie skýtá možnost dobré obživy, a tak ve druhé polovině 16. století zaži¬la ostrovní říše prvou italskou invazi. To se pochopitelně nelíbilo domácím mistrům, kteří se drželi své konzervativnější školy a jimž byla italská konkurence, navíc kvalitní, trnem v oku.
Není divu, že mezi anglickými a italskými šer-míři panovala rivalita, jejíž následky byly ob¬čas i krvavé.
Roku 1586 přišel do Londýna italský mistr Rocco a krátce po něm další Ital, Hieronymo (jeho jméno se občas uvádí i jako Girolamo, Geronimo apod.), který se stal Roccovým asis¬tentem. Zdá se, že mistr Rocco byl v Anglii velmi úspěšný. Zanedlouho si zařídil prospe¬rující šermírnu v domě na Warwick Lané.
Její interiér odpovídal její pověsti. Na zdech visely skvostně vymalované erby Roccových urozených žáku a pod nimi zbraně a ochranné pomůcky. Okolo stěn byly pohodlné lavice a židle pro šlechtice, kteří čekali, až přijdou na řadu, případně pro hosty pána domu. Na jed¬né straně prostorného sálu stál vyřezávaný stul pokrytý drahým přehozem se zlatými střapci, na něm bylo v tepaných nádobách připraveno pohoštění; ležely tam i knihy na ukrácení dlou¬hé chvíle, i odborné o šermu. Na druhé straně sálu byly přepychové bicí hodiny. V sousední menší místnosti měl Rocco zbrojnici a záro¬veň zde vyučoval útoky, jež patřily k jeho spe¬cialitám. Proto této místnosti občas s úsměvem říkal „extra třída". Jeho Collegium of the Black Friars bylo tehdy ve velké oblibě, takže mistr Rocco požadoval za hodinu 20 liber a za výu¬ku některého ze speciálních útoků až 100 liber.
Život se však neskládá jen ze samých úspě¬chů - a prosperita šermířské školy mistra Rocca byla trnem v oku zdejším anglickým mistrům šermu.
Tak jednou v krčmě nedaleko šermírny
mistra Rocca seděli a popíjeli angličtí mistři
šermu a jeden z nich, Austin Bagger, muž
ohromné síly, se chlubil, že Rocca vytrestá.
Kamarádi z mokré čtvrti jej vzali za slovo
a celá společnost se odebrala k domu
mistra Rocca, kde rytíř Bagger zvolal:
„Mistře Rocco, ty, jenž jsi považován
za jediného vzdělaného v ovládání zbraní,ty, jenž si o sobč myslíš, že zasáhneš
jakéhokoliv Angličana na jakékoliv místo,
ty, jenž jsi přeplul moře, abys nás ubohé
nevzdělance v Anglii naučil bojovat,
ty jsi u mne obyčejný zbabělec. Jestli se
nebojíš nasadit život, vylez ze svého domu!
Přišel jsem, abych tě porazil." Rocco se vyklonil z okna, uviděl Angličana ozbrojeného mečem a štítem, sejmul tedy se stěny krátký italský dvouruční meč a vyběhl na ulici, kde se s čekajícím Baggerem střetl. Společnost přijala boj s nadšeným řevem
a veselým křepčením. Dva Roccovi
pomocníci, rovněž italští mistři šermu,
vyhlédli z oken Roccova domu, aby zjistili
příčinu hluku, a když viděli, co se děje, rychle se ozbrojili a vydali se svému mistru na pomoc. Mezitím na ulici oba soupeři
udatně bojovali, ale mistr Rocco se stále
ohlížel kolem sebe, byv ze své vlasti uvyklý,
že může od přátel svého soka očekávat
zákeřnou ránu do zad. Ačkoliv byli Angličané odjakživa známí svým smyslem
pro fair play, Ital na něj nehodlal příliš spoléhat. Tato nesoustředěnost se mu ovšem nevyplatila: při jedné jeho nepozornosti prorazil Bagger jeho kryt, zranil jej a srazil k zemi. Opilost však z něho v tu chvíli
vyprchala a on velkodušně daroval italskému
mistru život. Když na místo doběhli Roccovi
přátelé, uviděli už jen odcházející skupinku
vítězů, a tak se raději věnovali svému
raněnému druhu.
Ještě nepříjemnější případ se udal o něco
později, když si Rocco odskočil na pohár
vína ke „Královně Hith", kde právě zapíjeli
š?astný návrat z plavby angličtí korzáři. V opilosti považovali Rocca pro jeho snědé Už předtím však Silvcr uražen přehlížením
anglického šermu především ze strany Saviola vyzval tohoto mistra a Girolama,
dalšího proslulého italského šermíře,
k dvojsouboji, přičemž na straně Silvera měl
bojovat ještě jeho bratr Toby. Souboj se měl
konat veřejně na pódiu v Belle Savage
nedaleko šermírny obou Italů.
Jako zbraň byly zvoleny:
- rapíry
- rapíry a dýky
- dýky
- anglické šavle /bracquemarty/
- bracquemarty a pěstní štítky
-dvouručnímeče
- hole
- sekery
- krátké maurské píky.
Angličané dali vytisknout na tuto akci
programy, které byly vylepeny po Londýně.
Celá věc však skončila tím, že Italové viděli
v chystaném podniku léčku, a tak se vůbec
nedostavili. K jejich podezření je přivedla

příhoda, jež se jim stala několik dní předtím. Při cestě kolem jakési krčmy na ně volala
skupina anglických šermířů, kteří tam
popíjeli pivo, aby se Italové k nim připojili.
Podle italských zvyklostí však bylo takové
pozvání vyložená past, a tak se Italové ke
vstupu do krčmy neměli. Jejich odmítnutí
ovšem znamenalo pro Angličany těžkou
urážku, takže jim začali nadávat a vyhrožovat
- čímž jen Italy ještě víc utvrdili
v přesvědčení, že něco není v pořádku.
Tasili tedy zbraně a v sevřeném hloučku
začali ustupovat ulicí pryč. Jakási dívka,
která k nim patřila, nevydržela napětí
a s výkřikem „Vraždí zde Italy" se dala
na útěk, čímž situaci ještě zdramatizovala.
Kolemjdoucí naštěstí rozdělili oba
znesvářené tábory dřív, než mohlo dojít
k tragédii, ale těžko teď mohl někdo Italům
vyvrátit, že se zde kuly pikle proti jejich
životu. Z tohoto důvodu tedy nepřijali ani
Silverovo pozdější vyzvání na souboj. Jednou se však Saviolo souboji přece jen nevyhnul. Stalo se to v hrabství Somerset v městě Wellsu. Saviolo šel po ulici a vykládal svým společníkům, že v šermu rapírem se ještě žádnému Angličanovi nepodařilo jej

vzezření za Španěla, označili jej za
španělského špeha a pustili se do něj vesly.
Rocco se sice snažil bránit svým rapírem.
ale to nepomohlo a byl velmi zmlácen.
Také další proslulý italský mistr šermu Vin-centio Saviolo, jenž přišel do Anglie někdy na sklonku 80. let 16. století, zažil v této zemi kro¬mě úspěchů i těžkosti. Vydal roku 1595 dob¬rou knihu o šermu pod názvem Jeho zkušenosti ve dvou knihách - jednalo se o prvou původní knihu o šermu vydanou v angličtině. O čtyři roky později na ni svou knihou Paradoxy obra¬ny reagoval anglický mistr Georges Silver, jenž měl se Saviolem předtím řadu sporu - i jeho Paradoxy jsou psány v ostře nepřátelském tónu vůči italským šermířúm. Silver patřil ke Spol¬ku mistrů, londýnskému šermířskému cechu, jenž ovšem nemohl soupeřit s kvalitními ital¬skými šermíři; snad právě z toho pramení trp¬kost a odmítavost vůči všemu italskému, jíž je Silverova kniha prodchnuta.
Už předtím však Silvcr uražen přehlížením
anglického šermu především ze strany Saviola vyzval tohoto mistra a Girolama,
dalšího proslulého italského šermíře,
k dvojsouboji, přičemž na straně Silvera měl
bojovat ještě jeho bratr Toby. Souboj se měl
konat veřejně na pódiu v Belle Savage
nedaleko šermírny obou Italů.
Jako zbraň byly zvoleny:
- rapíry
- rapíry a dýky
- dýky
- anglické šavle /bracquemarty/
- bracquemarty a pěstní štítky
-dvouručnímeče
- hole
- sekery
- krátké maurské píky.
Angličané dali vytisknout na tuto akci
programy, které byly vylepeny po Londýně.
Celá věc však skončila tím, že Italové viděli
v chystaném podniku léčku, a tak se vůbec
nedostavili. K jejich podezření je přivedla příhoda, jež se jim stala několik dní předtím. Při cestě kolem jakési krčmy na ně volala
skupina anglických šermířů, kteří tam
popíjeli pivo, aby se Italové k nim připojili.
Podle italských zvyklostí však bylo takové
pozvání vyložená past, a tak se Italové ke
vstupu do krčmy neměli. Jejich odmítnutí
ovšem znamenalo pro Angličany těžkou
urážku, takže jim začali nadávat a vyhrožovat
- čímž jen Italy ještě víc utvrdili
v přesvědčení, že něco není v pořádku.
Tasili tedy zbraně a v sevřeném hloučku
začali ustupovat ulicí pryč. Jakási dívka,
která k nim patřila, nevydržela napětí
a s výkřikem „Vraždí zde Italy" se dala
na útěk, čímž situaci ještě zdramatizovala.
Kolemjdoucí naštěstí rozdělili oba
znesvářené tábory dřív, než mohlo dojít
k tragédii, ale těžko teď mohl někdo Italům
vyvrátit, že se zde kuly pikle proti jejich
životu. Z tohoto důvodu tedy nepřijali ani
Silverovo pozdější vyzvání na souboj. Jednou se však Saviolo souboji přece jen nevyhnul. Stalo se to v hrabství Somerset v městě Wellsu. Saviolo šel po ulici a vykládal svým společníkům, že v šermu rapírem se ještě žádnému Angličanovi nepodařilo jej zasáhnout. To však zaslechl zdejší šermířský
mistr Bartholomew Bramble, jenž náhodou
kráčel proti nim. Italovo chvástání jej urazilo,
a tak vstoupil chodcům do cesty, sňal z hlavy
baret a zpod kabátu vytáhl láhev vína.
Na Saviolovu otázku, co že to má znamenat,
odpověděl jeden z jeho společníku:
„Zřejmě vás chce obdarovat, je to muž vaší profese, mistr šermu a má v tomto městě šermířskou školu."
Nato se Saviolo napolo otočil k Bramblovi
a se slovy „děkuji, vidím, že jste solidní člověk" chtěl jít dále. Bramble mu však zastoupil cestu a zval jej dost neodbytně do své šermírny. Saviolo se konečně přece
jen urazil a Bramblovi se zlostně vysmál -
vždy? on by jej mohl při každém svém útoku
zasáhnout několikrát za sebou. „Jestli
je to pravda, musíš mi to předvést," zněla
odpověď Angličana. Saviolo opět odpověděl
něco jízlivého a Bramble poté srazil Itala
boxerským úderem na zem, uchopil nedaleko
stojící vědro piva a s přípitkem „Na zdraví
všech zbabělců, mezi nimiž Saviolo je ten největší" upil a zbytkem Itala polil.
Ten se zvedl a na roztřesených nohou mlčky odešel. Ale už druhý den Angličana
vyhledal a řekl mu:
„Pane, včera jste se ke mně zachoval
nepěkně a přitom jste neměl pravdu.
Chci vám proto dnes něco ukázat."
Poté jej odvedl ke kramáři, kde zakoupil
dva tucty lískových oříšků se stopkami. Tucet
jich zastrkal překvapenému Angličanovi do
prostřihů jeho kabátce /wamsu/, druhý tucet
zastrčil do svého kabátce. Pak oba soupeři
vytasili zbraně a Saviolo v nastalém souboji
hrotem svého rapíru vyhazoval z kabátce
svého soupeře jeden oříšek za druhým.
Bramble toho nedocílil ani jednou. Když mu
Saviolo povyhazoval všechny oříšky
z kabátce, nechal jej jednoduše stát na ulici
a odešel. Bramble si byl dobře vědom,
že kterákoliv z ran jej místo odstranění
oříšku mohla stát život...
Někdy po roce 1610 však nakonec Saviolo odchází, znechucen soustavnými provokace¬mi, do Francie, kde si zřejmě založil školu -byl v té době už zámožný muž. Signor Rocco zemřel roku 1603, a tak v Anglii zbyl z těch nejproslulejších italských šermířú pouze Giro-lamo. Toho však posléze štěstí opustilo:
Cestoval do divadla a v nosítkách s ním byla i jakási dívka, na níž mu velmi záleželo. Po uli¬ci šel neméně proslulý anglický mistr šermu Cheese, s nímž měl Girolamo dřívější nevyří¬zené účty. Angličan obhlédl situaci a rozhodl se přerušit Girolamovu idylu. Vyzval jej, aby z nosítek vylezl nebo ho vytáhne za uši. Prch¬livý Ital okamžitě vyskočil, tasil rapír a dýku, Cheese vytáhl braequemart a dýku a zaútočil. Při třetím útoku zakřivenou zbraní Girolama smrtelně zranil.
Ačkoliv ve druhém desetiletí 17. století ital¬ských šermířu v Anglii hodné ubylo, šerm ra-pírem už natolik zdomácněl, že původní ang¬lický šerm mečem a štítem se udržoval už jen ve skotských horách.
Ve druhé polovině 17. století vydal několik učebnic šermu skotský mistr William Hoppe, jenž žil v letech 1687 - 1729. Zřejmě nejlepším anglicky psaným dílem o šermu kordem však je kniha Škola šermu, kterou roku 1763 vydal v Londýně italský mistr Domenico Angelo Ter-mamondo Malevorti, Angličany označovaný prostě jako Mister Angelo. Těšil se výtečné pověsti a jeho učebnice dosáhla sedmi vydání, poslední vyšlo roku 1817. Mister Angelo ze¬mřel roku 1802 ve věku 86 let a údajně vyučo¬val šermu až do svých posledních dnů. Stal se zakladatelem tradice rodu Angelů; jeden z jeho příslušníku vydal roku 1857 i příručku pro brit¬skou armádu o šermu bodákem.
Ve druhé polovině 19. století uveřejnil brit¬ský historik a znalec šermu Egerton Castle své vynikající dílo Školy a mistři šermu, v němž je přesně a nestranně vylíčena historie šermu všech zemí a všech dob. Poslední vydání této knihy se objevilo roku 1969.
Naše vyprávění o šermu v Británii uzavřeme popisem události, která vlastně ani nebyla sou¬bojem, ačkoli zde byly zkříženy zbraně a pro¬lita krev. Britský tisk o tom dne 2. dubna 1891 napsal:
Manchesterský koroner včera vyšetřoval
případ, jenž se ukázal být výjimečnou
nehodou na jevišti. Jacísi amatéři hráli
v manchesterské Katedrální škole
představení Romeo a Julie. Když hra dospěla
ke scéně, kdy Mercutio a Tybalt bojují v souboji meči, Romeo jako obvykle duelanty od sebe odtrhl a k zemi klesající Mercutio pronášel svůj text: „Mám ji! Mor na ty vaše
rody. Dostal mě. Útek a neslíz nic?" Scéna i text pokračovaly, aniž si někdo čehokoliv všiml. Náhle však Mercutiovi začala téct krev
z nosu i z úst. Byl okamžitě odvezen do nemocnice, ale zemřel dříve, než se tam dostal. Pitva prokázala, že čepel zbraně pronikla hrudí do hloubky sedmi palců, prošla plícemi a poranila levou plicní žílu. Zemřelým byl Thomas Wilson Whalley,
jemuž bylo devatenáct let.
Při pozdějším vyšetřování Ernest Thompson,
jenž hrál roli Tybalta, uvedl, že soubojová
scéna probíhala obvyklým způsobem, jen
s tím rozdílem, že pan Bagnall, jenž hrál
Romea, vstoupil přímo mezi ně, místo aby
jim jen vyrazil zbraně. Svědek učinil na
zesnulého další výpad a bodal těsně podél
těla pana Bagnalla, přičemž však na hrotu
své zbraně necítil žádný odpor. Když viděl
zesnulého padnout, hned si pomyslel, že jej
zřejmě zranil, protože zranění nemohl
způsobit nikdo jiný. Jakmile uviděl, že se
z úst zesnulého řine krev, omdlel a na nic víc
se nepamatuje. Se zbraněmi použitými
v tomto představení neměl žádné zkušenosti,
ale pravidelně šermuje fleretem. Nemá
potuchy, že by užil takové síly, která
by mohla způsobit nějaké poranění. Když
za tělem pana Bagnalla učinil výpad, nevložil
do rány váhu těla.
Koroner vyzdvihl před porotou skutečnost,
že pevná paže vedoucí výpad kteroukoli
zbraní, jichž bylo použito v představení,
mohla ji prohnat lidským tělem nebo třeba
i dveřmi, aniž by pocítil jakýkoliv odpor.
Svědek Walter Bagnall řekl, že hrál roli
Romea. Ve scéně souboje, dříve než on
zasáhl, nedošlo k žádnému zákeřnému bodu
a nebylo způsobeno, pokud mohl vidět, žádné zranění. Nemůže však s jistotou říci, zdali zranění nezpůsobil sám, když vyrážel
zbraně.
Koroner řekl, že nepředpokládá, že by šlo
o cokoliv jiného nežli o nehodu, avšak každý
z účastníků představení nese určitý podíl na
nedbalosti, s níž bylo jednáno. Porota pak
vynesla tento verdikt: „Smrt způsobená
ztrátou krve v důsledku zranění utrpěného při divadelním představení."
Na toto divadelní představení jeho návštěv¬níci jistě nikdy nezapomněli. A tímto příběhem končíme náš výlet za anglickým šermem.