Šimpanzi jsou v zásadě lidé. Tak by se nadneseně dala shrnout základní myšlenka knihy profesora psychologie Rogera Foutse "Nejbližší příbuzní". Tento autor získal své bohaté zkušenosti třicetiletou výukou, či spíše třicetiletou spoluprací se slavnou šimpanzicí Washoe a jejími příbuznými, které učil znakový jazyk pro hluchoněmé.

Jeho výzkum přinesl mnoho zásadních a mnohdy překvapivých poznatků. Poukázal např. na pochybnost mnohých tvrzení slavného lingvisty Noama Chomskeho, který se mimo jiné domníval, že mentální "jazykový orgán" pro osvojení si jazyka je unikátním lidským znakem.



Výzkumy Rogera Foutse však naznačují, že šimpanzi používající znakovou řeč využívají stejných kognitivních schopností jako lidé používající mluvený jazyk. Fouts také ukázal, že šimpanzi se znakový jazyk velmi lehce učí imitací, zatímco velmi špatně podmiňováním, což je v přímém rozporu s behavioristickými teoriemi (F.B. Skinner tvrdil, že děti se učí jazyk díky rodičovskému povzbuzování, tedy podmiňováním). Fascinující je zjištění, že šimpanzi jsou sami schopni naučené znaky smysluplně a podle pravidel kombinovat (syntax) a dokonce sami vytvářejí pojmenování pro předměty, se kterými se dříve nesetkali. Šimpanzi nalezli zalíbení i v malování a svá díla také pojmenovávali.

„Druhý den, 9. března, ve 4 hodiny odpoledne Sekvoja (mládě Washoe) umřel… Nejvíc ze všeho jsem se děsil, že budu muset Washoe oznámit, co se stalo. Šel jsem k ní druhý den ráno. Jakmile mě uviděla, zvedla obočí a ptala se posuňkem MIMI? Podržela ho dál, aby otázku zdůraznila. Naklonil jsem se k ní s veškerým soucitem, jaký jsem mohl tváří vyjádřit, udělal jsem stejný znak, jako bych v náručí choval dě?átko, a pak jsem obě ruce nastavil před sebe, levou dlaní dolů, pravou nahoru. Potom jsem velmi pomalu ruce přetočil, abych naznačil smrt: MIMI MRTVÉ, MIMI PRYČ, MIMI KONEC.
Washoe spustila obě ruce, v nichž chovala imaginární dě?átko, do klína. Zalezla si do kouta a odvrátila pohled. Oči měla vyhaslé. Chvíli jsem u ní poseděl, a pak jsem si uvědomil, že nic víc už nemůžu říct ani udělat.

Po tři dni po synáčkově smrti mě každé ráno vítala stejnou otázkou: MIMI? A já jí pokaždé odpovídal jako předtím: MIMI MRTVÉ. Stáhla se do kouta, vysedávala tam a odmítala s námi komunikovat…. Z toho, jak Washoe přestala posuňkovat a držela se stranou, jsem také vycítil, že chápe nezvratnost Sekvojovy smrti. Ale šimpanzi se podle všeho stejně jako lidé nemohou se smrtí jen tak smířit. Když se mě Washoe denně ptala na Sekvoju, bylo to něco podobného, jako když si nechceme připustit náhlou ztrátu milovaného člověka. Připadalo mi, jako by říkala: A víš naprosto jistě, že umřel? Není aspoň nějaký cípek naděje, kterého bych se mohla přidržet?"

Foutsovy výzkumy ukázaly, že šimpanzi jsou schopni kategorického myšlení a generalizace (např. termín "strom" dokáží použít nejen pro pojmenování konkrétního druhu stromu, podle kterého se termín "strom" naučili, ale i pro další druhy stromů), což byly do té doby schopnosti přisuzované pouze člověku. Terrace (knížka šimpanz Nim) kritizoval Foutsovy výzkumy - domníval se, že posuňkování šimpanzů je optický klam a vysvětloval ho jako výsledek podvědomého ovlivňování šimpanzů experimentátorem, který svými pohyby nechtěně naznačuje, jak má pokusný šimpanz správně reagovat.

Roger Fouts Terraceovy výtky vyvrátil prostým pokusem: nechal šimpanze o samotě v místnosti a natáčel jejich chování skrytou kamerou. Nejenže se šimpanzi domlouvali v nepřítomnosti výzkumníka, posuňkovali dokonce ještě intenzivněji, než v jeho přítomnosti! Tím Fouts jasně ukázal neplatnost tvrzení kritiků. Jeho závěry podporují i zjištění, že šimpanzi si "povídají" (posuňkují) sami pro sebe, když nemají žádný kontakt s jinými šimpanzi či člověkem, navíc se mláďata učí znaky od svých rodičů, aniž by je k tomu rodiče museli nějak nutit. Lehkost, s jakou se šimpanzi v zajetí naučili znakovému jazyku, je vysvětlitelná zjištěním, že šimpanzi se domlouvají gesty i ve volné přírodě. Asi nejzajímavějším tématem knihy je vznik lidské řeči. Fouts se domnívá, že používání gest našimi předky vedlo k rozvoji mozkových center v levé hemisféře, která dnes slouží i u lidí jak k ovládání jazyka, tak k ovládání jemných pohybů při gestikulaci.

JAN ZRZAVÝ( časopis Vesmír ) : „Přiznám se, že dosud jsem znal tento výzkum jenom z doslechu a neměl ani tušení, jak komplikovaná a sofistikovaná je šimpanzí psychika, která byla touto metodou odhalena. Měl jsem jakési tušení, že lidé se od šimpanzů neliší vůbec ničím - je-li genetická shoda lidí a šimpanzů přibližně 98,5 % (tedy větší než shoda dvou středoevropských druhů budníčků), bylo by hodně divné, kdyby lidé a šimpanzi nebyli úplně stejní ve všem všudy. Je ale přece jen něco jiného vyvozovat své přesvědčení z procent genetické shody, anebo to prostě uvidět. Lze-li šimpanzům vyprávět pohádky, strašit je (nepřítomným) ČERNÝM PSEM, pozorovat, jak se vždycky na podzim začnou těšit na Vánoce (= BONBON STROM) a jak jim je líto, když jejich ošetřovatelce zemře dítě, pak zdůrazňovat zvláštní a "kvalitativně" odlišnou podstatu člověka už není jenom nabubřelý, ale především nesmyslný žvást. A naopak zvířatům, alespoň některým, nejlépe porozumíme, budeme-li je vnímat antropomorfně. Zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje“.



Roger Fouts, S.T. Mills: Nejbližší příbuzní, Co jsem se dozvěděl od šimpanzů o nás
Mladá fronta-Kolumbus,
Praha 2000
-
Levné Knihy - Václavské náměstí, Praha
vo výpredaji za 20Kč!