Postup jednání: Jak se Vaše dítě může naučit samo usnout a dobře spát



Náš postup spočívá na metodě, kterou vyvinul prof. Richard Ferber ve svém dětském centru spaní v Bostonu (USA). Úplně bez protestu nezmění ani při této metodě děti své zvyklosti. Ale jejich pláč je držen v mezích, nebo? od svých rodičů dostanou pravidelnou pozornost. Ale nedostanou přesně to, co si prostřednictvím svého pláče chtějí vymoci. Proto také zapojují svůj křik.
Většina rodičů zvládne postup skutečně důsledně dodržet. Pak – a jedině pak – je pravděpodobné, že za několik dní dítě skutečně bude spát.

Zde je podrobný popis postupu jednání:

· Předpoklad: Vašemu dítěti je minimálně 6 měsíců a je zdravé.

· Nejprve zaveďte svému dítěti pevné smysluplné doby na spaní a na jídlo. V těchto pravidelných časech dávejte své dítě pokaždé do postýlky přes den i večer. Pevné časy jsou smysluplnou a účinnou pomocí při usínání. Plán postupu jednání může přinést úspěch jen tehdy, když Vaše dítě bude skutečně unavené v dobu svých „časů do postýlky“.

· Všechny ostatní „pomůcky“, které jste až dosud svému dítěti bezprostředně přes usnutím poskytovali – jako např. chování, kojení, flaštička – nyní musejí být zřetelně od usínání oddělené a měly by se odehrávat minimálně půl hodiny před vlastním spaním.

· Poslední minuty před odchodem do postýlky stravte pokud co možná nejintenzivnějším kontaktem s dítětem při harmonickém večerním rituálu. Bezprostředně nato položte své dítě bdělé a samotné do postýlky, rozlučte se (např. pusinkou na dobrou noc) a opus?te pokoj.

· Ležet samo bdělé v postýlce je zcela neobvyklý pocit. Proto začne Vaše dítě pravděpodobně plakat. Očekává, že zavedete opět rychle ty obvyklé podmínky k usínání. Ale přesně to nesmíte udělat. Namísto toho postupujte přesně podle dopředu stanoveného časového plánu a vyčkejte nejprve několik minut, než opět půjdete ke svému dítěti (viz tabulka). Podle našich zkušeností je pro většinu rodičů únosná doba křiku dítěte asi 3 minuty. Proto začíná tento vyčkávací plán tříminutovou čekací dobou.

· Podívejte se na hodinky. Podle pocitu Vám mohou i tyto tři minuty připadat velmi dlouhé. Dveře, za nimiž křičí Vaše dítě, pro Vás musí po tuto dobu zůstat zavřené.
· Pokud Vaše dítě stále pláče, jděte k němu pokaždé po uplynutí čekací doby a zůstaňte u něj maximálně 2 minuty. Můžete s ním klidným, pevným hlasem mluvit, utěšovat ho a hladit ho. Pokud se postavilo, položte ho zase zpátky. Pokud chce zase potom vstát, položte ho a běžte krátce zase pryč. V žádném případě ho nesmíte vzít do náruče, anebo mu podat jiné „pomůcky“ jako je dudlík nebo flaštička. Vaše dítě by také nemělo usínat ve Vaší přítomnosti. Smysl této věci je spíše mu ukázat: „Všechno je v pořádku. Já jsem tady, ale Ty se musíš nyní naučit usnout sám.“ Mnohým rodičům pomůže tyto věty pokaždé vyslovit. Vaše miminko cítí na znění Vašeho hlasu Vaši jistotu a odhodlanost, jakož i Vaše teplo a náklonnost – i když smyslu Vašich slov ještě nerozumí.


· Některé děti reagují na přítomnost svých rodičů ještě zlostnějším křikem. V takovém případě zůstaňte u svého dítěte jen krátce. Osvědčilo se pravidlo: Čím je dítě zlostnější, tím u něj zůstávejte kratší dobu. Ale přesto k němu stále choďte, aby se necítilo osamocené.

· A? už se Vaše dítě uklidnilo či nikoliv – maximálně po dvou minutách – opět místnost opus?te a podívejte se opět na hodinky, tentokrát vyčkejte o něco déle – podle plánu 5 minut – a jděte opět k němu a přesvědčete se, že je všechno v pořádku. Postupujte přesně tak, jak je popsáno nahoře. Zase opus?te po 1 až 2 minutách pokoj a vyčkejte. Dobu čekání prodlužte tentokrát na 7 minut.

· Pokud Vaše dítě ještě nespí, choďte k němu nyní každých 7 minut, abyste ho utěšili a ukázali mu, že jste tady – dokud skutečně ve své postýlce neusne.

· Při denních spáncích, večer a při každém probuzení v noci začněte první den pokaždé třemi minutami čekací doby a postupně zvyšujte na sedm minut.

· Příští den začněte pokaždé s pěti minutami čekací doby a postupně zvyšujte až na deset minut. Delší čekací doby byste si u svého dítěte neměli dovolit.
Běžte ke svému dítěti jen tehdy, když křičí pořádně. Při tichém nářku nebo kňourání je vysoká pravděpodobnost, že se dítě samo uklidní. Proto je smysluplnější ještě počkat

1. den 3 min 5 min 7 min 7 min
2. den 5 min 7 min 9 min 9 min
3. den 7 min 9 min 10 min 10 min
4. den 10 min 10 min 10 min 10 min
Při tomto postupu se Vaše dítě odnaučí tzv. plakat

Nebo? namísto vytoužené pomůcky na usínání dosáhne svým křikem jen toho, že otec nebo matka k němu krátce přijdou a utěší ho. Současně je unavené, když je v pravidelných a smysluplně stanovených časech ukládáno do postýlky. Proto vyvodí rychlý závěr: Já se tady namáhám a křičím, a co se stane? Pro tu trochu náklonnosti se vůbec nevyplácí namáhat se! To budu raději spát.“ Potřeba spánku je trvale silnější než návyk, o který dítě nejprve bojuje. Pozvolné zvyšování čekací doby vede k důsledku, že se dítě naučí: „Déle křičet nepřinese také NIC VÍC. Moji rodiče se mnou navíc také neudělají přesně to, co chci.“

Současně s tím probíhá další učební proces: Pokaždé, když Vaše dítě samo usne, přiblíží se o kousek blíže důležitému cíli: Zvykne si na pocit, usínat samo v postýlce. Postupem času se tento pocit stane dokonce „usínacím návykem“. Již po několika dnech nahradí (vytlačí) dřívější nevhodné usínací pomůcky.

Vaše dítě bude sice stejně jako před tím v noci vzhůru.

Ale může zase už bez Vaší pomoci samo usnout.



Nebo? stav „sám ve své postýlce“ se stane normálním a běžným a nevyvolá už žádný „alarm“.
Pokud Vaše dítě přes den po jedné hodině stále ještě neusnulo, vezměte je z postýlky a pokuste se je udržet bdělé až do dalšího času na spánek. Doba „udržení v bdělosti“ může být velmi namáhavá. Vaše dítě bude asi ukňourané a možná usne dokonce při hraní. V tom případě je klidně přikryjte dekou a nechte je čtvrt hodiny spát. Přece jen zvládlo usnout samo bez pomoci.

· Důležité je, abyste své dítě ráno a přes den budili v jeho obvyklých časech, i když bylo třeba vzhůru delší dobu. Když by mělo dohnat promeškaný čas na spánek, zaběhne se někdy velmi nevhodný rytmus spaní.

První dva dny, příp. noci mohou být pro rodiče a dítě obtížné. Některé děti ještě nikdy ve svém životě neusínaly samy ve své postýlce. S jakou energií se budou bránit, záleží na jejich temperamentu a na jejich dosavadních „učebních“ zkušenostech. Tomu odpovídajícím způsobem reagují velmi odlišně na tento plán jednání.

Některé děti nepláčou nikdy déle než 15 minut a zvyknou si již během dvou tří dnů. Jiným dětem to trvá poprvé i jednu až dvě hodiny, v některých případech ještě déle, než usnou. Za tuto dobu k nim maminka a tatínek chodili desetkrát nebo ještě častěji, aby je utěšili a ukázali: Jsme tady, všechno je v pořádku.
Změny oproti plánu jednání
Čekací doby uvedené v tabulce se nám podle našich zkušeností osvědčily nejvíce. Většina rodičů se podle nich řídí. Samozřejmě je možné si ještě před vlastním jednáním stanovit jiný časový plán.



· Možná se vám čekací doby zdají být příliš dlouhé. Potom můžete každou udanou dobu zkrátit o dvě minuty. A při dosažení čekací doby 5 minut ji už nemusíte dále zvyšovat. I když své dítě nenecháte nikdy o samotě déle než pět šest minut, bude i tak jednání do budoucna úspěšné.

· Jiní rodiče naproti tomu zase čekací dobu o něco protáhli, protože jejich přítomnost dítě neuklidní, nýbrž ještě více rozzuří. Také prof. Ferber, který tuto metodu vymyslel, doporučuje podstatně delší čekací doby.

· Rozhodující pro úspěch není, kterou čekací dobu si vyberete. Mnohem důležitější je: Vyberte si čekací doby, které se vám zdají být smysluplné a které můžete dodržet. Během jednání se pak nesmějí tyto doby měnit! I když se vám dopředu stanovený plán zdá být okrajovou záležitostí – pro mnohé rodiče je velkou pomocí, když od začátku přesně vědí: Co budu dělat jako další krok? Dá Vám jistotu, abyste jednali „kontrolovaně“ a cíleně. Vaše dítě bude tuto jistotu cítit. Potom vzdá podstatně rychleji boj o staré zvyklosti (jedná se přece částečně o boj o moc), než když cítí Vaši bezradnost a nejistotu.

· Zpravidla doporučujeme, aby se na začátku přes den a v noci postupovalo podle plánu: při každém denním spánku, večer a při každém nočním probuzení. Učební efekt je velmi dobrý, protože děti nakonec pokaždé usnou samy a obzvláš? si velmi rychle zvyknou na novou situaci „samo v postýlce“.



Jindy si rodiče nemohou a nechtějí vůči svým dětem najednou dovolit změny několikrát za den. V tom případě je pak smysluplná změna plánu – a to jednat ve dvou krocích:

· V prvním kroku se dítě učí nejprve s pomocí plánu jednání usnout samo přes den a večer. Pokud se vzbudí v noci, dostane ještě své obvyklé pomůcky ihned, bez jakékoliv čekací doby. Často se pak noci zlepší samy od sebe.

· Někdy nebývají děti ale pravidelně v noci vzhůru, ačkoliv již přes den a večer usínají samy bez problémů. Ve druhém kroku obra?te plán na noc. Samozřejmě, že při tomto postupu to trvá o něco déle, než vaše dítě prospí celou noc.