Kolik dní již uběhlo od té doby co jsem posledně ztratil pojem o čase? Říká se tomu smyčka, já vlastně ani nevím proč by to měla být smyčka když je to spíš tornádo. Nejspíš takové označení vymyslel někdo kdo tornádo v životě neviděl. Pak by věděl, že v něm se člověk nejenom zamotá, ale také se někam dostane. To že nemám pojem o čase přece neznačí, že se nehýbu, nebo že nefunguji jakoby nic. Protože mě jedna velmi zoufalá žena označila za nic, je přinejmenším příhodné, že se chovám jakoby nic. Také bych neřekl, že jde o osud a bylo mi předurčeno tady teď sedět s rukama v klíně a přemýšlet kolikátého je a podle jakého kalendáře se vlastně řídím. Nu což, stejně bych tady nebyl nebýt té události řekneme před ne moc dlouho.

If there was ever a man so dedicated to his job, or what he believed is his duty, as I was I do pitty him. I worked in a small stand, newspaper kind, ever since I was about let’s say, almost mature. Officially, know what I mean? Cos´ I considered myself mature physically and mentally long before that. But at that time I couldn’t work at the stand since it used to sell cigarettes and those magazines where people have no clothes on and pretend to be comfortable about it.
I had a chair and I could see the people coming, but they couldn’t see me inside because there was a windshield thing with magazines on it. It gave them a false feeling of security, so after a few weeks I knew who was gay, who smoked what and also their political attitudes. But they didn’t know me. I felt so powerful, you know, „I knew things“.

Po čase ale samozrejme človek stratí záujem a zistí že mu je to aj tak naprd. Došlo mi, že niečo robím zle, že môj dobrovoľný exil bola chyba. Ľudia nejsú tak úplne zlí. Aspoň myslím. Nemôžu by?. Nesmú. Inak by nemalo význam urobi? čo mám teraz v pláne. Urobím to. Je to tá správna vec. Tá jediná voľba!

A tak som vyšiel zo stánku. Uprostred dňa. Len tak, ani tabuľku, že sa o 10 minút vrátim som nevyvesil. Zo zastávky autobusu pár metrov odo mňa sa otočili desiatky očí, všetky plné niečoho neopísateľného. Niečo čo človek cíti, dokáže prirovna?, má na to slovo....už to mám na jazyku, je to....strach! Heuréka! Oni sa ma boja! Vedia, že viem? Alebo je to niečo iné? Zmocnila sa ma panika. Stánok bol len pár centimetrov odo mňa. Len malilinkatý kúsok a vhupnem spä?, do bezpečia. Ale pohľady sa zvrtli spä? do svojho vesmíru. Už som v ich svete zasa nebol. Ale ten pán najbližšie pri mne si ma v zornom poli nechal. Hehe. Chudák. Možno je to mnou. Možno vyzerám ako psychopat a rovno ma zavrú. Čo im poviem? Prečo som opustil stánok pred obednou pauzou? Oh nebesá warum? Dos? bolo rečí, spátky ni krok! Musím preč!

Nyní vím, že odejít ze svého stánku byla hloupost. Také ovšem vím, nejsem přece úplný blbec, že to jinak nešlo. Ale teď když tady sedím, krev na mých rukách už není a stejně cítím ten bolestný žár těla, které ač se nehýbe v tuhém větru sálá teplo. Ležel jsem s ním dlouze do rána. Anebo to bylo podvečer? Slunce ještě nebylo vidět, nebo ho již nebylo vidět když přišli ti hodní pánové a ptali se mě jestli jsem v pořádku. Když jsem jim tudle řekl, že nejsem příbuzný onoho těla tak už tak hodní nebyli. Dívali se na mě podezíravě, havě? jedna! Cožpak oni můžou vědět! Mohli by oni pochopit? Šmejdi! Ani pantofle mi nedali.