Filosofie se rodí tam, kde se člověk jakoby probouzí ze sna, v němž bylo vše samozřejmě a neproblematicky dáno. Preferování bdělosti, jak je potkáváme např. u Hérakleita nebo v buddhismu, je něco jiného než hledání kritéria odlišujícího snění od bdění. Otázka po kritériu umožňujícím odlišit bdění od snu je otázka metafysická. Tam, kde je hledán spolehlivý "důkaz " o tom, že právě bdíme, jsme už na poli metafysiky. Metafysickým je tu míněn takový způsob tázání, který předpokládá překročení toho, jak se nám věci samotné dávají. Metafysikové zaujímají takové hledisko, jaké jim vlastně nepřísluší. Jejich výpovědi se týkají celku, z něhož nikdy nemohou vystoupit, nebo? jsou jeho součástí.

Filosofická tradice nám přináší řadu pokusů najít uspokojivou odpověď na otázku po základním znaku odlišujícím bdění od snu. Mnozí myslitelé nechávají tuto otázku otevřenou a odpovědi těch, jimž se zdá, že tuto otázku vyřešili, nejsou nikdy zcela bezpečné a nezpochybnitelné. Ani koherence, ani kausální spojitost, ani fakt probuzení, ani možnost sebereflexe nedostačují k tomu, aby mohlo být bdění spolehlivě odlišeno od snění.

Není nic, o čem by se nám nemohlo zdát. Rozdíl mezi bděním a sněním proto nelze hledat v předmětné oblasti. Bdění a snění neleží mimo nás samotné, ale spočívají v tom, jak jsme (respektive my sami spočíváme v tom, jak sníme a bdíme). Snění a bdění jsou způsoby našeho existování. Jediným "kritériem" odlišujícím sen od bdění je naše vlastní přítomné bytí. Kdykoli si nějak uvědomujeme, že právě existujeme, bdíme, i když třeba později shledáme, že se nám to jen zdálo. Bdění se od snění liší jedině tím, že jsme. Jsme tak, že bdíme. Svou aktuální přítomnost zakoušíme vždy jako bdící. Být si vědom znamená bdít, vědomí o sobě je bdění. V běžném nereflektujícím (a nereflektovaném) postoji o svém bdění nepochybujeme, pokud ale své bdění jako takové thematisujeme, nahlížíme jeho relativitu. Rozdíl mezi bděním a sněním je pouze relativní.

Přesto má pochybování o tom, zda opravdu bdíme, svůj smysl. Vede totiž k jasnějšímu uvědomění si, že svět, ve kterém žijeme, je relativní. Pochybovat o vlastním bdění je totéž jako pochybovat o platnosti bděle zakoušeného světa, tj. totéž jako dávat svět do závorek a provádět "epoché". Není však nutné (ani oprávněné) z nahodilosti světa usuzovat na transcendentního dárce veškerého smyslu (jako je tomu v případě Descartově) nebo na transcendentální subjektivitu jako absolutní základ všech apodiktických evidencí (což je případ Husserlův). Nejistota ohledně toho, zda bdíme či sníme, vede nejen k relativisaci světa, ale i k relativisaci naší existence jako takové. Naše individuální bytí ve světě se ukazuje jako nahodilé.

Stejně jako si nemůžeme být zcela jisti, zda právě bdíme, nemůžeme ani bezpečně rozhodnout, co je normální a co šílené, co je zdraví a co nemoc, co je realita a co fikce. (Např. při sledování televizního seriálu nebo při četbě napínavého románu ustupuje běžná realita natolik do pozadí, že smrt hlavního hrdiny je více oplakávána než úmrtí souseda či vzdáleného příbuzného.) Zohlednění a přiznání významnosti snu a jemu podobným fenoménům úzce souvisí s "přehodnocením všech hodnot".

Ve snu vystupujeme v různých podobách a rolích. Může se nám např. zdát, že jsme pohádkovou bytostí, zvířetem nebo nějakým předmětem. Ve snu můžeme být čímkoli, co vytváří nějak jednotný celek, bez ohledu na to, zda jde o živý organismus nebo o neživou věc. Jako snící i jako bdící si většinou zachováváme svou identitu. Nelze ovšem vyloučit, že během snění došlo nejen k proměně světa a naší světské role, ale i k úplné proměně naší identity, tzn. že jsme se ve snu neoctli jen v relativně jiném světě, ale v úplně jiné skutečnosti. Naše kontinuální identita by tak byla přetržena. Je pak ovšem otázkou, zda lze takovéto zkušenosti ještě říkat sen a hlavně, čí by to vlastně byla zkušenost. Možná, že k něčemu takovému dochází v bezesném spánku.

Sen relativisuje privilegovanost subjektu tím, že oživuje předměty a z nás činí věci. Podobný zážitek oživování věcí a rozplynutí vůdčí úlohy subjektu zprostředkovává náboženství, umění nebo opojné látky. Ve snu se vracíme k původním formám vztahu člověka a světa, kdy se naše individuální existence ještě nevynořila z toku dění a nepostavila ostře proti světu. Sen bývá považován za projev čehosi dětinského a vzhledem k bdělému chování málo vyvinutého a nekultivovaného. Regresivita snových zkušeností (jak ve smyslu osobního zrání, tak ve smyslu kulturního vývoje celého lidstva) je však pouze relativní. Nelze s naprostou jistotou tvrdit, že ten, kdo je běžně považován za dospělého, není dětinštější než dítě. Stejně tak může být příslušník přírodního národa v určitém ohledu kultivovanější než Evropan. O ničem světském nemůžeme mít absolutní jistotu. Každá entita nabývá významu pouze ve vztazích k jiným entitám, pouze v určitém ohledu k danému kontextu.

To, že jsou svět a existence (dějiny i osobní vývoj) relativní, ještě neznamená, že jsou pouze zdánlivé a klamné. Tvrdit o něčem relativním, že je to jen iluze, znamená padnout do osidel absolutizujícího skepticismu. Kvůli tomu, že je relativní (a jen jedním z možných), se náš svět nezboří. Právě nahodilost činí svět světem, tj. otevřenou mnohovýznamovou strukturou a nikoli uzavřenou konstrukcí. Nahodilost všeho světského nás také nijak nezbavuje strastí a potíží spojených s výkonem života. To, že nebylo nalezeno žádné spolehlivé kritérium pro odlišení bdění od snu, není žádné neštěstí. V životě nám jde o důležitější věci. Bez jistoty o tom, že bdíme, jsme postaveni do situací, ve kterých se musíme rozhodovat a jednat.