lucidné snenie



Lucidně snít znamená bdít v astrálním poli. Astrální pole je reálná hladina bytí, přirozená součást onoho komplexního bytí zvaného člověk. Fyzický svět představuje pouze jednu z dimenzí našeho vědomí, pouze jeden z rámců našeho vnímání. Fyzické tělo je pouze jedním z projevů našeho ztotožnění. Naše bytí se rozprostírá do všech dimenzí. Každý z nás v každém okamžiku prolíná všemi silovými poli vesmíru. A určitá část té naší obrovské bytosti žije v poli astrálním. Proč si to neuvědomujeme? Protože světlo naší pozornosti je soustředěné do fyzického světa. A ostatní části našeho dokonalého, všezahrnujícího bytí spí ve stínu, jsou neviditelné. Naše těžiště kotví v tuto chvíli ve fyzickém světě, proto věříme v reálnost fyzického světa a k jeho potvrzení používáme jeho vlastní produkty – smysly. Ale každou noc, když usínáme, se těžiště našeho bytí automaticky přenáší do astrální sféry – do světa jemnějších vibrací. Naše fyzické tělo a náš fyzický svět nepřestává existovat, pouze jakoby potemní, ocitá se mimo naši pozornost, mimo rámec naší individuální paměti – zapomínáme na něj. Smysly se stahují do mysli a mysl se stává nezávislou na fyzickém těle. Věříme ve snový svět a k prozkoumání a potvrzení snového světa používáme snové prostředky (snové nástroje, snové objekty). Snová realita je v jistém smyslu nadřazená realitě fyzické. Tvoří totiž předobraz fyzické reality, jakousi matrici fyzických dějů, stojí „blíže” okamžiku stvoření. Fyzické dění je vlastně jen otiskem dějů na astrále. Každý objekt nejprve existuje jako astrální vzorec, jako jemná energetická struktura upředená z astrálních vláken. A teprve následně se formuje ve hmotě. (Pojmy „nejprve” a „následně” nejsou absolutní, jen napomáhají zpřístupnit tento proces naší mysli, která se nyní nachází ve stavu fyzické neboli první pozornosti a uvažuje lineárně. Každé z polí má totiž svůj čas, a co je logické v jednom, to je alogické ve druhém. Objekty na astrále existují v jiných souvislostech. Proto bývá tak těžké vybavit si sny.) V době snění máme tedy přímý přístup k matrici našeho fyzického těla. Máme jedinečnou šanci pochopit jej zevnitř. A máme šanci pochopit jak toto malé tělíčko, tak Tělo celého vesmíru – jeho zákony, jeho smysl a univerzální Vůli, která jím prolíná. Astrál je mnohem širší a flexibilnější, než fyzický svět. Má daleko více rozměrů, daleko více možností, daleko více svobody. Je to ideální prostředí pro výuku. Jednak z toho důvodu, že jeden z nejtěžších a nejhustších závojů duality – závoj hmoty – je stržený a kostra vesmíru je obnažená – můžeme ji vidět a prožívat. A jednak z toho důvodu, že základní zákon vesmíru – zákon akce a reakce – zde funguje daleko zřetelněji. Odměna za naše činy (tzv. trest) se nemusí prodírat vrstvami hmoty. Zpětná vlna je okamžitá. Reakce na naši akci je bezprostřední. Jinými slovy, soudní systém je na astrále daleko rychlejší. (Ve hmotě existuje určitá setrvačnost, leč I VE HMOTĚ JE SPRAVEDLNOST!) Na astrále tedy okamžitě prožíváme důsledky každého svého činu, jako mnohonásobnou ozvěnu svého výkřiku. A to je maximálně poučné. Není třeba šermovat slovem „trest” – zkrátka si jasně a přímo uvědomujeme ABSOLUTNÍ dosah svých činů. Uvědomujeme si, jak fatální je každý náš pohyb, každé naše slovo, každá naše emoce, každý záchvěv naší mysli. V astrálním poli se tak můžeme mnohému naučit – ovšem za předpokladu, že jsme v tomto dynamickém prostředí BDĚLÍ. Jak se tedy probudit uprostřed snu? Nejdůležitější je přijmout – celou svojí bytostí přijmout – že snový svět jest realita. Realita jiná, avšak stejně hodnotná jako tento fyzický časoprostor. Snový svět je stejně skutečný jako svět fyzický. (Záměrně nechávám stranou otázku, jak skutečný či neskutečný je tento fyzický svět. Důležité je, že oba světy mají stejnou platnost.) Člověk se občas probudí z hrůzného snu a s úlevou si pomyslí: Ještě že to byl jen sen! Alas! SEN NENÍ LEŽ. Sen je pravda. Pravda o naší vlastní mysli. A naše mysl tvoří svět, ve kterém žijeme. Přesněji a drsněji řečeno: naše mysl JE svět, ve kterém žijeme. Ty nejrůznější, nejfantastičtější bytosti, které ve snu potkáváme – před kterými jednou v hrůze utíkáme a které jindy s touhou vyhledáváme, to jsou pouze aspekty naší vlastní osobnosti. A všechny ty cizí vlastnosti nejsou nic jiného než doposud ne plně osvětlené kvality nás samých. Nestvůry, před kterými prcháme, nejsou než naše vlastní fobie, projektované na mnoharozměrné plátno astrálu. Trpíme-li ve snu, trpíme skutečně. Trpíme ze stejné nevědomosti jako v tomto fyzickém světě. Bez ohledu na to, zda máme sklon chápat nevědomost jako omyl, klam, podvod na vědomí, neskutečný závoj zakrývající skutečné vědomí, anebo jako skutečný projev skutečného vědomí, z vůle vědomí utkaný šat, kterým se ono jediné vědomí zdobí a krásou kterého k sobě poutá pozornost, UTRPENÍ ZŮSTÁVÁ STEJNÉ A SKUTEČNÉ. Trpíme-li – ať už ve snové nebo ve fyzické dimenzi, nikdy to není vinou nějaké cizí entity. Žádná fyzická bytost, žádný astrální skřítek, žádný mrak ani žádná patogenní zóna nenesou vinu za naše utrpení. Oni jsou jen nástroje naší skryté vůle. Trpíme proto, že jsme se ocitli mezi ozubenými koly našich vlastních neuspořádaných myšlenek. Myšlenka je energie. Na astrále se projevuje jako astrální bytost – mentální pole určité kvality, ve fyzickém světě se projevuje jako fyzická bytost – fyzikální pole určité kvality. Tam i tam musíme převzít zodpovědnost za svůj život: za včerejšek i za zítřek a především za přítomnost. Protože jakmile převezmeme plnou zodpovědnost za přítomný okamžik, přirozeně přebíráme zodpovědnost za příčiny a následky přítomného okamžiku. A nejen to. V posvátném Bodě Přítomnosti mikrokosmos a makrokosmos splývá v jedno. V jedno jediné, sebe sama si uvědomující, plné Bytí. Jsouce v Přítomnosti tedy přebíráme plnou a přirozenou zodpovědnost za celý vesmír. Prvním krokem je tedy plně a vážně akceptovat reálnost snového světa. Přijmout astrální svět jako právoplatnou a přirozenou součást vlastního bytí. Takto poněkud posuneme těžiště tohoto bytí, tím pádem posuneme ztotožnění, tím pádem posuneme pozornost, tím pádem posuneme vnímání... A otevírá se před námi a v nás BRÁNA BDĚLÉHO SNĚNÍ. Otevírá se možnost kultivace všech typů vztahů. Neboť skrze bdělé snění můžeme plynule rozšiřovat povědomí o vlastním bytí. Druhým krokem je průchod touto branou. Znamená to uvědomit si: Nacházím se uprostřed snu. Existuje fyzický svět – soubor fyzických těl, do kterého pravidelně vstupuji, ale nyní se nacházím v realitě, která není limitována třemi prostorovými a jedním časovým rozměrem. Co rozhoduje o mém životě, je má vlastní mysl. V době, kdy se ztotožňujeme s fyzickým tělem, máme přístup k paměti tohoto těla, tohoto vtělení, ale nemáme přístup k paměti astrálu. A naopak, v době snění běžně nemáme přístup k paměti fyzického těla, tj. vůbec o tomto těle nevíme. Bdít ve snu znamená být uprostřed, mezi světy, svobodný a přece obklopený tvary. Mít přístup k oběma pamětem – fyzické i snové, uvědomit si svoji svobodnou vůli a pracovat na rozvíjení svého potenciálu – pokladu individuálního vědomí. Třetím krokem je trénování kontinuální bdělé existence za branou snění. Tady se nachází nepřeberné množství latentních situací, které tvoří rámec pro bdělé snění, a proces prozkoumávání a zvnitřňování astrálu je vysoce individuální. Důležité je nenechat se ošálit pestrobarevností astrálních světů a nezapomínat na Cíl. KDE SE BEROU VŠECHNY TY TVARY? KDE SE BERE LIDSKÁ VÁŠEŇ PRO TVARY? PROČ NENÍ LIDSKÉ VĚDOMÍ HOMOGENNÍ? Božská Jednota, aniž by se ve své podstatě rozdělila, rodí pozorovatele – kohosi druhého, který může vidět, poznat a svědčit. A opět tohoto pozorovatele – individuum – pohlcuje, spolu se jeho zkušeností. To je jediný způsob, jak jednotná Skutečnost může spatřit svou Nádheru – svou jedinečnou Záři, jak si může uvědomit Sebe Sama, jak se může utvrdit ve své věčné Existenci. To, co je pozorováno, ten, kdo pozoruje a jejich jednota v aktu pozorování. Neomezené bytí, omezená bytost a jejich tajnosnubná jednota. Bezforemné, forma a jejich věčná jednota. Absolutní vědomí, individualizované vědomí a jejich vědomá jednota. Světlo, stín a jejich duhová jednota. Ticho, zvuk a jejich symfonická jednota... To je TROJITÁ PŘIROZENOST SKUTEČNOSTI. TROJITÁ ZÁŘE JEDINÉHO BOŽÍHO PAPRSKU. NEDĚLITELNÁ TROJMOCNOST. Trojúhelnost je nepochopitelná, zcela iracionální povaha Jediného Boha.
Člověka lze nahlížet jako zrcadlový obraz Boha. Pak je přirozené, že i základní zkušenost člověka je trojitá, pouze je – narozdíl od Boží Zkušenosti – zakletá v čase. Vědomí člověka je rozprostřeno do tří kvalitativně zcela odlišných stavů: stavu bdění, stavu snového spánku a stavu bezesného, hlubokého spánku. Tyto tři stavy se navzájem vylučují. Máme-li zkušenost jednoho, nejsme si vědomi ostatních dvou. V bdělém stavu považujeme snění za neskutečné, Vše, co se odehrává ve snu, je jakoby smazáno (rozpoznáno coby klam) v okamžiku, kdy se probudíme. A naopak, když sníme, zcela propadáme snovému dění, věříme ve snovou realitu, ztotožňujeme se s astrálním tělem a zapomínáme na existenci fyzična. Podobně je tomu i ve třetím stavu – ve stavu hlubokého spánku, kdy nevyvstávají žádné obrazy (ani smyslové jako při bdění, ani mentální jako během snění), kdy neexistuje rozlišení na subjekt (toho, kdo vnímá) a objekt (to, co je vnímáno). Pokud se vědomí usídlí v tomto stavu (tedy pokud sem soustředíme svoji pozornost, pokud sem přeneseme těžiště svého bytí), nejsme si vědomi ostatních dvou stavů. Jinými slovy, ztotožníme-li se s jedním aspektem své bytosti, ostatní dva úhly trojúhelníku (úhly pohledu na skutečnost) se ocitnou mimo nás – nerozpoznáváme je jako sebe sama. Přitom všechny tři stavy jsou stejnou měrou reálné a existují současně, přesně tak jako úhly trojúhelníku.Vrchol trojúhelníku je ohnisko pozornosti – to, co středoamerické indiánské učení nazývá slučovací bod vnímání. Vrcholy jsou tři, proto máme tři slučovací body – tj. v zásadě tři možnosti, jak vnímat svět. Ale v rámci jednoho každého typu vnímání můžeme slučovacím bodem mocně pohybovat. Jakékoli hnutí jakéhokoli slučovacího bodu je změna pohledu na realitu – na úplnou realitu kruhu. Proč se mění vnímání, když se pohybujeme stále po obvodu kruhu, kde všechny body jsou stejně vzdálené od středu, tedy stejně významné či bezvýznamné vůči středu? Protože se mění náš vztah k ostatním dvěma úhlům trojúhelníku – k ostatním dvěma druhům pozornosti, které jsou neustále přítomné v nás, ale jsou toho času pohaslé, nezažehnuté, neosvětlené a tedy neviditelné, zdánlivě nereálné. Pohybem slučovacího bodu bdění stváříme nové a nové trojúhelníky, lépe řečeno nové formy téhož trojúhelníku. To, co se mění, není fyzická realita sama, ale náš úhel pohledu na fyzickou realitu. Mění se zorné pole, to jest hranice smyslového vnímání. Mění se míra omezování smyslového spektra. A stejně tak je tomu i v ostatních stavech. Během snového spánku manipulujeme snovým bodem, během bezesného spánku posunujeme třetí slučovací bod.
Dokud se ztotožňujeme vždy jen s jedním úhlem věčného trojúhelníku bytí, můžeme vidět jen část – jen výseč kruhu. Čím flexibilnější je slučovací bod, tím jsme svobodnější, tím hlubší je náš vhled do toho kulatého tajemství vesmíru. Smyslem však není zvyšovat množství vědomostí, ale udržet si bdělé vědomí přítomnosti, to jest uvědomit si sebe jako svobodnou světelnou jiskru, která volně probleskuje časovými a prostorovými kontinui a obléká se do odpovídajících fyzických a mentálních schránek. Pokud se ztotožníme s nějakým konkrétním fyzickým a mentálním skafandrem, pokud uvěříme v danost nějakého omezeného světa, ve výlučnou pravdivost nějakého úhlu pohledu, pak sami sobě nasazujeme pouta, sami sobě zakrýváme VÝHLED NA NEKONČÍCÍ ROZMANITOST vesmíru – zdroj blaženosti Ducha, a sami sobě zakrýváme VHLED DO PRAPODSTATY této vší rozmanitosti, do toho nejkrásnějšího, co jest: do vlastního Srdce. Pak život není nic než setrvačný koloběh, nekontrolované přeskakování mezi fixovanými body nějakého zdeformovaného zamrzlého trojúhelníku. Trojúhelník je ze své přirozenosti dynamický a svým neustálým vlněním, svými permutacemi poukazuje na nehybný střed. Tento střed, tuto nadčasovou Pravdu, můžeme poznat pouze tak, že transcendujeme kruh – koloběh vtělování. Transcendovat kruh znamená obsáhnou celý kruh svým vědomím a tím jej stáhnout do jediného bodu, vnitřního bodu. Absolutní Bytí se Samo zjeví v celé Své Kráse, tady a teď, přímo v nás, jakmile se sami přestaneme považovat za omezenou bytost. Absolutní Vědomí se Samo zjeví v celé Své Dokonalosti, tady a teď, přímo v nás, jakmile se přestaneme ztotožňovat s kýmsi, jehož vnímání je omezováno zvenčí. Absolutní Střed se Sám odhalí v celé Své Prostotě, tady a teď, v našem vlastním nitru, jakmile přestaneme přilepovat svoji pozornost k objektům, jakmile se přestaneme ztotožňovat s jedním z vnějších, vychýlených bodů. Jak uskutečnit tento Zázrak Jednoty v čase? Jak uskutečnit jednobodové vědomí uprostřed karmy – uprostřed chaotického světa, kdy jsme zmítáni různými tužbami, kdy žijeme v zajetí různých polopravd, kdy zcela nekontrolovaně podléháme střídání oněch tří druhů pozornosti? První bod má omezený rozsah pohybu, druhý má také své teritorium a třetí má zase své jedinečné pole působnosti. I kdybychom vyčerpali všechny možnosti fyzického bytí, i kdybychom vkročili na každou planetu vesmíru, poznáme jen část. I kdybychom prolétli všechny astrální světy, poznáme jen část. I kdybychom prožili všechny druhy nedvojného potěšení v bezesném spánku, poznáme jen část. Ve skutečnosti je fyzických, snových i bezesných světů a zkušeností nekonečné množství. Celek neobsáhneme lineárním poznáváním – pseudologickým řetězením informací – řetězením, jehož roztřesenou a rozškytanou linii tvoří rozmary ega, ale JEDNORÁZOVÝM TRANS-LOGICKÝM POZNÁNÍM. Klíč je v zažehnutí všech tří druhů pozornosti současně. A to Ohněm Srdce – bezvýhradnou, nepochybující, nestrannou Láskou. V jediném okamžiku všeobjímající Lásky se vědomí rovnoměrně rozprostře po celém prostoru kruhu – skrze uskutečnění své Trojjedinosti se rozprostře po celém prostoru kruhu. Tím, že se vědomí ocitne ne všech místech současně, přetne koloběh vtělování v čase, transcenduje zákon příčiny a následku, tj. transcenduje karmu. Vědomí, které pojímá úplný kruh a úplný trojúhelník, má své těžiště právě ZDE, uprostřed, v jediném bodě, který je osvětlený sám sebou, a který se nazývá Sebepoznání. Probuzení ve snu je odleskem Velkého Probuzení. Proto kultivace této dovednosti rovná se přípravě na onen absolutní krok.Nejintenzivnější pocit spojený s probuzením ve snu, je pocit svobody. Tato svoboda není srovnatelná s ničím, co lze zažít ve ztotožnění s fyzickým tělem. Zviditelňují a zpřístupňují se milióny cest z každého bodu. Pouhým pohybem můžeme tvořit a ničit světy. Můžeme prozkoumávat astrální pole Země. Můžeme prozkoumávat astrální pole Marsu. Můžeme léčit. Můžeme kontaktovat obyvatele nejrůznějších světů – nejrůznějších vibračních hladin. Můžeme hovořit s anděli. Můžeme studovat geometrii časoprostoru. Můžeme anihilovat své fobie. Můžeme se koupat v přenádherných barvách astrální říše. Můžeme měnit (svoji) podobu. Můžeme cokoli. A proto je tak důležité zastavit se a uvědomit si, co vlastně chci. Po čem touží mé duchovní Srdce. Astrál – to jsou fantastické široširé pláně, po kterých je možné donekonečna brouzdat. Ale pokud chceme uspokojit prapůvodní Touhu v sobě a dojít absolutního naplnění, musíme být pozorní, identifikovat onu nejhlubší Touhu, ten nejhlubší Hlas v sobě, a napřít svůj záměr kolmo na všechny sféry zkušenosti a projít skrze ně až k nedualistické Pravdě. Cestou být uctiví a pokorní, učit se prostřednictvím tvarů, které potkáváme, ale nikdy nezapomínat na svrchovaný Cíl, kterým je sjednocení vnitřního a vnějšího, subjektu a objektu, mikrokosmu a makrokosmu. Naše srdce, náš střed, je kompas, který nám ukazuje cestu. To platí v každé situaci, v každé realitě. Klíčová otázka uprostřed nepřeberného množství astrálních bytostí nezní „kdo je to?“, ale „kdo jsem?“. Není žádný nástroj, žádná zbraň, která by měla větší moc než tato otázka, je-li ovšem položena upřímně.
Čtvrtým krokem je otevřít bránu snění a nechat ji otevřenou. To znamená i během pohybu ve fyzickém světě zachovat sobě volný přístup na astrál a využívat jej k léčení, meditaci, učení, komunikaci, zkrátka k žití. Shrnuto: Rozšířit prostor svého bytí a proto plněji a pravdivěji žít, jsa blíže Celistvosti. Potom je možné plynule přecházet z fyzického do astrálního světa a zpět, beze ztráty paměti. To znamená 1) vědomě překračovat bránu usínání, 2) vnímat astrální matrici tohoto světa čili energetickou kostru fyzického těla (tj. energetická řečiště různých bytostí, jakož i zácpy v nich & řídící energetická centra neboli čakry různých bytostí, jakož i bloky v nich) a tím pádem 3) moci s energiemi pracovat a v neposlední řadě 4) mít kontrolu – jasný zápis o tom, kde (v jaké fázi) se nacházím na své Cestě, které lotosové květy na stonku páteře (= která okna do vesmíru) jsou otevřené a interaktivní. A těžko si tedy mohu něco nalhávat o svém pokroku. Toto rozšířené pole bytí umožňuje také 5) chápat, co je to smrt fyzického těla – chápat celý ten proces skládání a rozkládání hmoty: kde je v tom procesu mysl, kde je dech, co je to individuální vědomí, co je to paměť, co je to časový rámec a též co je to vůbec tzv. inkarnace a kde se střádá zkušenost. Procítění toho procesu dá člověku hluboký klid, protože on nejenže intelektuálně chápe, že vědomí se neztrácí – nikdy a za žádných okolností, on tuto pravdu žije. Astrál není svět mrtvých, astrál je svět živých, které zrovna nevnímáme. Vládcem astrálu je mysl. A je čistě na nás, zda si ten svět snění uzpůsobíme podle obrazu svého ega nebo zda jej využijeme ku svému osvobození. Můžeme vydávat mnoho energie na hledání svých zemřelých příbuzných, abychom vyzvěděli, kam schovali ty zlaté zuby. Můžeme ztrácet mnoho energie v boji s astrálními démony ve falešné představě o tom, co je to dobro a co je to zlo. A můžeme také odevzdat veškerou svoji zkušeností zušlechtěnou energii v aktu sebeobětování, v aktu obětování vlastní omezenosti. Můžeme se otevřít totálně a nechat se prolnout tím oceánem Pravdy, nechat se uchvátit Silou nejvyšší Pravdy, která je zároveň smrtící a zároveň léčivá.
(přepis zvukového záznamu veřejné přednášky z května roku 2001)
© Tereza Skoumalová






II.

Ozvěna přednášky z května 2001 Naše bytí prolíná všemi dimenzemi, všemi silovými poli vesmíru. Každá bytost žije určitým výběžkem svého vědomí v poli astrálním. Pokud ovšem své vědomí roztříštíme, pokud jej rozdělíme a zakonzervujeme do různých uzavřených patvarů, totalita vesmíru (mnohovrstevná, avšak sjednocená, plně osvětlená realita) se zvrtne v bludiště polozastíněných komnat, v bludiště plné zákeřných cizích sil. A naši pozornost polapí klec tvaru. S touto klecí se ztotožníme, tuto klec nazveme „já“ a to málo, co skrze mříže dohlédáme, nazveme „vesmír“. Ostatní krajiny našeho dokonalého bytí se rázem ocitnou v mlze neskutečna. V tuto chvíli je naše pozornost ukotvená ve fyzickém světě, proto věříme v reálnost fyzického světa. A jsme schopni nejneuvěřitelnějších mentálních konstrukcí, abychom tento křehký svět vyztužili a udrželi pohromadě. Ego plné strachu o sebe sama paralyzuje mysl a mysl ve spárech ega znásilňuje smysly. Výsledkem je deformované vnímání reality, zneužívání smyslů. Vidíme to, co chceme vidět, A chceme vidět to, co jsme zvyklí vidět. Uniká nám nekonečná rozmanitost, všemožnost a nádhera plného bytí ve Svobodě. SAMI SOBĚ SEBE KRADEME! Existuje ale hlubinný rytmus bytí, kterému se musí podřídit i násilnické lidské ego. Tento přírodní zákon vede naše individualizované vědomí každou noc do snu: přenáší těžiště našeho bytí do astrální sféry, do světa jemnějších vibrací. Smysly – nástroje tvoření a zpětného vnímání fyzické reality – se stahují do mysli a mysl se stává nezávislou na fyzickém těle. Věříme ve snový svět. Utváříme, udržujeme a vnímáme jej jinými nástroji – astrálními nástroji. Astrální svět je bezprostřední příčinou fyzického světa. Není jeho absolutní příčinou, není prvním článkem řetězu. Je ale tím článkem, který přímo předchází článku fyzickému; je tím článkem, na kterém celé fyzično visí. Všichni jsme vázáni na astrál, všichni žijeme astrálně, všichni máme astrální tělo, málokdo však si je toho vědom. Není to plně osvětlená – stoprocentní přítomností vědomí osvětlená – hladina našeho bytí. Fyzický svět jakoby nasedá na astrální kostru: „správce“ fyzického světa kopíruje do lineárního času a do trojrozměrného prostoru astrální matrici. Každý chuchvalec hmoty se generuje okolo astrálního jádra. Astrální realita je blíže bodu stvoření; skrze astrální pole se Vůle Stvořitele překládá do hmoty.Přirozenost vědomí je trojitá – vědomí existuje ve třech kvalitativně odlišných jsoucnech. Ten ZÁKON TROJJEDINOSTI VĚDOMÍ platí pro makrokosmos i pro mikrokosmos: vesmír jako celek je naplněný Trojjediným Vědomím, a každá jednotlivá vesmírná bytost je naplněna trojjediným vědomím. Jinými slovy, individuální vědomí každé jednotlivé vesmírné bytosti je obrazem kosmického Vědomí – zrcadlí toto kosmické Vědomí ve všech Jeho aspektech a v Jeho Trojedinosti. Toto prapřirozené TROJBYTÍ VĚDOMÍ se v mikrokosmu projevuje jako TŘI BYTY INDIVIDUÁLNÍHO VĚDOMÍ neboli tři stavy individuálního vědomí: stav bdění – modifikace vědomí umožňující pohyb fyzickým světem; stav snění – modifikace vědomí umožňující pohyb astrálním světem; stav hlubokého spánku – modifikace vědomí umožňující existenci v poli prvotní Příčiny, příčiny vší rozmanitosti. Naším úkolem je plně osvětlit každý z těchto tří světů – osvětlit je plnou, bezmezernou přítomností vědomí v nich. To jest propojit jednotlivé části fyzického světa mezi sebou, propojit jednotlivé dimenze astrálního světa mezi sebou a osvítit skrytou dimenzi hlubokého spánku jednolitým světlem bdění. Během této práce se radikálně mění naše ztotožnění, ovšem ať se děje, co se děje, stále je tu nějaké jáství. A toto jáství – poté, co prošlo různými transformacemi v různých světech a je zmoudřelé zkušeností tří typů bytí – je třeba navigovat do tajného společného bodu tří světů (kterýžto bod je středobodem jak makrokosmickým tak mikrokosmickým), zde jáství zapálit, a ohněm tohoto hořícího jáství zažehnout uvedené tři sféry existence najednou: zažehnout je ohněm jediného bdění a propojit naše roztrojené, přeskakující bytí v jediné bdělé TrojBytí. To je smysl obrazu bytosti sedící na trojnožce, který se objevuje ve všech kulturách. Proto i věštci a věštkyně sedávali na trojnožce. To je symbol (ale i pomůcka) jejich globálního, přímého zření – zření do tří světů (do tří konglomerátů dimenzí) a do tří časů (minulého, přítomného, budoucího). Tedy smyslem lucidního snění není plané brouzdání po astrále, únik z fyzična a nezávazné radovánky v nádherných mnoharozměrných světech. Smyslem je rozšířit spektrum svého vnímání, tím pádem rozšířit časoprostor svého vědomí, rozšířit kruh světla ve svém vědomí (kruh světla, kterému říkáme paměť) a přiblížit se tak pravdě o vlastním bytí, přiblížit se plnosti. Naším motivem by měla být hluboká touha po Pravdě a nikoli pouhá zvědavost. Je-li tomu tak, pak jsme schopni udržet si během bdělého snění čistý záměr, a v ponoření do tvarů a barev astrálních světů neztrácet ze zřetele ÚKOL, k jehož splnění jsme se zavázali v okamžiku lidského vtělení; jsme schopni vnímat vertikální rozměr – jakousi tajnou osu, šipku kolmou na všechny dimenze toho kterého světa, která nás bezpečně orientuje na naší složité cestě. Každá realita v sobě obsahuje tuto šipku, tunel ze sebe sama. Čistý, trvale přítomný záměr prozřít, prohlédnout všechny závoje, nám umožňuje nahmatat tuto šipku, nahmatat východ a východisko za světa, ve kterém se právě nacházíme, nahmatat kanál transcendence světa, nahmatat cestu k Duchu. Čistá touha po Pravdě, věčná a upřímná otázka „kdo jsem?“ brání tomu, abychom se cestou rozmělnili a ztratili v nějakém klamu. Skutečné bdění, to není experiment. Je to podřízení veškerých pohybů jedinému záměru – záměru žít v Pravdě. Je to pohyb ve jménu Pravdy. Čas na astrále není lineární, je mnoharozměrný, ale i čas na astrále je množné promarnit a zplanit v boji s nejrůznějšími astrálními bytostmi, v nenávisti, štítivosti, pýše a sobectví. Každá nová zkušenost (nebo, chcete-li, každá znovunabytá vzpomínka) se zúročí ve všech sférách existence. Proto je dobré pracovat, cvičit, posilovat vůli, ujasňovat si neboli čistit svůj záměr, rozpouštět automatismy, odemykat klece předsudků – současně ve světě fyzickém i ve světě astrálním. Jak tedy dosáhnout bdění ve snění a jak v astrálním poli rozvinout vědomí do plnosti? Nejdůležitější je nastavit mysl tak, aby akceptovala mnohovrstevnost bytí, otevřít mysl existenci paralelních realit. Chápat tento svět jako jeden z mnoha možných. Chápat momentální rozpětí smyslů jako dočasné. Chápat vnímání jako funkci mysli. Pozorovat, jak se svět proměňuje v závislosti na víření mysli. Uvědomovat si relativitu významů. Nesoudit! Schopnost probudit se ve snu lze cvičit i nepřímo, například rozvíjením empatie. Zvolme si každý den jednu bytost a pokusme se plně, se vším všudy, do ní vcítit. Takto se učíme relativizovat svůj úhel pohledu, učíme se uvolňovat, vyviklávat slučovací bod vnímání (bod, do něhož se sbíhají paprsky jsoucna, aby formovaly jáství; bod, z něhož konkrétní já vnímá konkrétní vesmír: tady je naše ztotožnění, tady je kořen všech našich soukromých definic). Takto cvičíme schopnost volně prolínat těly, cvičíme řízené vtělování – svobodný a ve svobodě blažený pohyb kosmem. Snažme se odhalovat své automatismy, své robotické reakce, vždy se zamyslet – SRDCEM ZAMYSLET – než kohokoli a cokoli odsoudíme. Rozvíjíme-li schopnost tolerovat, rodí se v nás cit pro všemožnost bytí. Mysl ponořená do srdce sládne. A tak jak se otevírá mysl, otevírají se nové a nové cesty ve vnějším světě. To naše mysl sama ty cesty otevírá, zviditelňuje možnosti v mlze! Každý náš krok by měl být původní, originální, nový, nerutinní. Abychom dospěli ke svobodnému pohybu po astrále, je třeba vyvázat naše fyzické bytí z rutiny, z hloupých zvyků; zkusit dělat věci JINAK. Není vůbec nutné, aby v našem konání byla lineární, trojrozměrná, ta běžná logika. Je nutné, aby v našem konání bylo vědomí, duch, svoboda; abychom v něm byli cele přítomní, duchem přítomní. Výborné cvičení, které obnovuje flexibilitu mysli, je změna pravorukosti na levorukost (u leváků naopak): všechny naučené úkony, především psaní, provádět druhou rukou. Tím útočíme na nejsilnější dogma v naší mysli, na primární pravolevé rozpolcení. De-automatizace světa, zposvátnění světa, to je komplexní transformace vnímání, transformace naší osobnosti, transformace všech kanálů komunikace. Je to bdělé slyšení, bdělé ochutnávání, bdělé čichání, bdělé vyslovování, atd. Je to bytí v oddanosti bezrozměrné Pravdě, v úctě k neomezenosti přítomného okamžiku. V takovém přítomném, do všech stran otevřeném bytí jsme schopni aktu svobodné vůle. Naše akce jsou skutečně akce, nikoli pouze reakce, nikoli pouze automatické reakce mrtvé žáby na elektrické šoky. Přítomnost je jediný bod, ze kterého vidno do všech koutů vesmíru. Jsme-li přítomní, znamená to, že jsme přítomní ve všech bodech časoprostoru. Přítomnost v sobě obsahuje minulost i budoucnost. Přítomnost je bod, z něhož se rozbíhají vlákna do všech možných budoucností i minulostí. Přítomnost je společný počátek všech paralelních světů. Jen v tomto bodě si můžeme uvědomit celý svůj potenciál. Rozdíl mezi záměrem a chtěním spočívá v tom, že záměr je fixovaný v přítomnosti, a proto má absolutní sílu, absolutní účinnost. Záměr je přirozená síla toho, kdo žije v přítomnosti – s ničím nesrovnatelná síla. Nelítostná pravda a přirozenost bytí v přítomnosti. O tomto záměru nelze říci, že je dobrý nebo špatný. On je takový. S tímto záměrem-nezáměrem, s touto kvalitou, která se rodí z plného bytí v přítomnosti, dokážeme využít plnou kapacitu mozku, tedy nikoli 2% (jako většina lidí), nikoli 10% (jako velcí myslitelé), ale 100%! A dokážeme také dát tento stoprocentně aktivovaný mozek do služeb srdce! Každá část našeho těla má svoji funkci, svůj účel. Byla zkonstruována s určitým záměrem – právě s tím záměrem, který není zřejmý z žádného jiného bodu než z bodu přítomnosti. Smysl své existence nikdy nepochopíme odjinud než odsud. Tady a teď je vysvětlení. Tady a teď je příčina a výsledek současně. Síla absolutna se cele přelila do stvoření, pohár hmoty je plný vína ducha – až po okraj. Ani kapka neschází, ani kapka nedopadla vedle, a proto je stvoření dokonalé. Duch silou neplýtvá a stváří jen to, co je duchaplné, smysluplné. Žádné nadbytečné, prázdné, duté struktury. Ani více, ale ani méně. Duch zná míru. MÍRA JE POZNÁNÍ A POZNÁNÍ JE MÍRA. Není žádná kapka vědomí, na kterou by nevyzbylo jméno, šaty a ochránce! Proto každá struktura mozku, každá buňka, má svoji roli v procesu sebeosvícení, soběpoprozumění, sebenalezení – nalezení sebe ve vesmíru a vesmíru v sobě. Je přirozené, nikoli nadpřirozené, využívat 100% mozku. Je přirozené s časem rozšiřovat svoji paměť (své uvědomění), nikoli s časem paměť ztrácet (a nazývat to přirozenou senilitou). Lži o skleróze jakožto přirozeném projevu stáří ucpávají všechny alternativní kanály bytí. Co se nepoužívá, to zakrní. To, z čeho stáhneme pozornost, vypadává ze životodárné sítě dechu a odumírá. Nevírou ve vlastní schopnosti ztrácíme klíče k branám funkcí našeho organismu. Nevírou ztrácíme sami sebe. Bdít v astrálním poli je přirozené. Naše síly mohou být zakrnělé nebo spící, nikdy ale neztrácíme možnost je znovu obnovit, znovu rozvinout, znovu oživit. Náš potenciál je stálý, nekonečný a totožný s potenciálem všech živých bytostí. Rozvíjejme své bytí komplexně. Nikdy jednu jeho část na úkor druhé. Každá slupka našeho bytí je ozdoba ducha, a je naší povinností udržovat ozdobu ozdobou, čistit ji a pěstit. První čakra je stejně krásná jako sedmá. Všechny vrstvy si zaslouží stejnou péči a stejnou pozornost. Člověk by měl prát své svrchní prádlo stejně jako své spodní prádlo. Neměl by v honbě za fyzickou dokonalostí zapomínat na mentální očistu, jinak fyzické dokonalosti nikdy nedosáhne. Neměl by v honbě za duchovní dokonalostí zapomínat na fyzické tělo, jinak se s duchem mine. Protože jinde než v uprostřed hmoty ducha nepozná. Probuzení ve snu a především následné práci – tedy zušlechťování astrálního těla – zdánlivě paradoxně napomáhá zdraví fyzického těla, fyzická síla a plné rozvinutí fyzických funkcí.Stav snění je REM fáze spánku, indikovaná rychlými pohyby očí pod zavřenými víčky a a frekvencí mozkových vln. Vyjma očí je fyzické tělo během snění prakticky paralyzované. To jasně ukazuje, že vnitřní vidění (schopnost číst astrální matrici) je funkce spojená s fyzickým zrakem. Je třeba fyzicky změnit způsob používání zraku – ovládání okohybných svalů, abychom dosáhli mistrovství snění. Ta schopnost zření, zření skrze hmotu, se prozradí navenek právě v očích. Kdo propojil astrální a fyzické bytí společným vědomím; kdo zří vnitřním zrakem; kdo má na základě svého svobodného, bdělého, všechny možnosti si uvědomujícího bytí přístup do všech knihoven astrálu (tj. přístup ke všem informacím pole, ve kterém jsou shromážděna témata, zákony a tendence fyzického světa, pravidla o vzniku, trvání a zániku forem), ten sám jest čirým průzorem do onoho světa. Konkrétně levé jeho oko je ... jiné. Jakoby stálo mezi světy, jako by zároveň spalo a zároveň bdělo! Lidé, kteří mají asymetricky posazené oči (či jinou fyzickou nepravidelnost), mají většinou talent k astrálnímu cestování a sklon k magii.Jak poznám, že to, co zažívám, je lucidní sen? Tak, že vůbec nezastiňuji světelnost svého vědomí takovou otázkou. Kdo bdí ve snu, zkrátka ví, že bdí ve snu. Tak jako ten, kdo spočívá v nirváně, ví, že spočívá v nirváně, a ten, kdo má orgasmus, ví, že má orgasmus. Není zde místo pro pochybnost. To ale neznamená, že pololucidní zkušenost nemá smysl, naopak. Ta pololucidita, jakési přerývavé, zrnité bdění, předesílá plné probuzení. Jako když vylaďujeme televizní kanál: nesmyslnost, chaos, pak nějaké nesouvislé záblesky ... a najednou to naskočí, obraz se vyjasní a vše dává smysl. A člověk zjistí, že byl celou dobu od té čisté vize jen nepatrný kousek, jen netušil, že vidí špatně, proto jej ani nenapadlo zkusit natočit zrak jinak.Všechny ty „jiné“ reality jsou TADY A TEĎ, podobně jako televizní kanály. Jde jen o to nastavit anténu mysli, natočit určitým způsobem jáství, posunout slučovací bod vnímání. Jakmile jednou člověk přijde na to, jakou polohu zaujmout ve snění, aby v něm zůstal bdělý, má napůl vyhráno. Bdělé snění, stejně jako karate, je možné natrénovat. Je možné prodloužit dobu bdění, prohloubit bdění, rozšířit bdění do vícera dimenzí a nakonec propojit bytí ve fyzickém těle a bytí v astrálním těle v jediné kontinuální bdění, a ovládnout metodu řízeného vtělování.Na počátku je dobré zůstat v roli pozorovatele, protože nemáme-li trénink, lucidní sen se snadno rozsype nebo sklouzne do stavu fyzického bdění. Je dobré zůstat klidný, ztišit emoce. Přílišné vzrušení může způsobit skokový návrat do fyzična. Existují techniky, napomáhající udržet vědomí v lucidním stavu, například víření okolo vlastní osy, tření rukou o sebe apod. Důležité je nenechat se pohltit objekty. Opírat se svůj STŘED. To platí i v této fyzické realitě. Tady také ztrácíme plné vědomí tím, že se necháváme pohltit objekty. Věříme v jejich nezávislou existenci a uniká nám, že všechny objekty jsou jen modifikacemi jedné a téže substance. A tudíž nám uniká všech objektů smysl. Viz staré indické podobenství o džbánu. Říkáme: „dotýkám se džbánu“, „vidím džbán“. Ve skutečnosti se dotýkáme hlíny ve formě džbánu, vidíme hlínu ve formě džbánu. Stejně tak říkáme: „dotýkám se pavouka“, „vidím stařenu“, „slyším sirénu“. Ve skutečnosti se ale dotýkáme Božství ve formě pavouka, vidíme Božství ve formě stařeny, slyšíme Božství ve formě požární sirény. Dokud nám není vlastní tento vhled do podstaty objektů, žijeme v mechanickém, bezduchém světě, jinými slovy, naše bytí není naplněné vědomím. Chápeme svět na základě forem, nikoli na základě nitra forem. V obdivu nad nádobou z mramoru a ve zhnusení nad nádobou ze sušeného trusu zapomínáme, že nádoba neexistuje sama o sobě a sama pro sebe, ale má určitý smysl – že totiž cosi skrývá, cosi střeží, cosi vzácného obsahuje. A dokud si toto neuvědomíme, budeme zuřivě prožívat svět pseudohodnot. Dokud nepochopíme, že objekt není vědomí, ale forma vědomí, budeme znovu a znovu rozlítostňováni rozkladem složeného, zánikem objektů, smrtí forem. A ještě tuto emoci, dítě omylu, budeme vydávat za znak uvědomělosti dobroty, laskavosti, ba dokonce lásky.Když už dokážeme udržet bdění ve snění, můžeme postupně, pomalu vnášet do snění svoji vůli, můžeme začít modelovat prostředí snění. Začneme jednoduchými, malými změnami a postupujeme ke složitějším operacím. A pozorujeme spojitost mezi jednotlivými rovinami bytí. Pozorujeme, jak se projevují vědomé zásahy do astrální matrice ve fyzickém světě. Nikdy neoddělujeme vůli od lásky. Pokud toto dodržíme, máme záruku, že veškeré naše zásahy v astrálním poli budou pročišťovat astrální matrici, nikoli ji ještě více uzlovat. Tímto čištěním matrice se osvobozujeme od zlozvyků, které nás trápí ve fyzické realitě. (A všechny zvyky jsou zlozvyky, pokud jsou automatické, nebdělé. Formují zátarasy duchovní evoluci, hráze energetickému proudění, a jsou příčinou stagnace.) Rozpouštěním všemožných vnitřních omezení sami sobě zvětšujeme paměť, resp. sami sobě umožňujeme přístup ke kompletní paměti vesmíru. Astrální paměť se netýká pouze jednoho těla, ale mnoha těl (mnoha inkarnací, chcete-li). Na dně tohoto oceánu astrální paměti leží poznání, že všechny formy v časoprostoru (tedy vše, co kdy kde existovalo, existuje a existovat bude), je inkarnací jednoho jediného vědomí; že všechny rozmanité formy mají stejný obsah; že všechny nádoby skrývají tentýž poklad.Schopnost lucidně snít je tedy třeba trénovat, talent ku bdění, který máme všichni, je třeba rozvíjet. Za vše se platí. Výjimkou bývá první probuzení. To bývá zdánlivě zadarmo, beze snahy. Ve skutečnosti je ale na úvěr. Proto většinou následuje ± půl roku tupého spánku a zpocených hloupých snů, ačkoli se vší silou snažíme bdít. Vyčerpala se totiž energie potřebná ke spuštění astrálního bdění, jsme v mínusu. Teprve až ji znovu poctivě napracujeme, můžeme se opět prolomit do bdění. Tentokrát máme ale výhodu, jakýsi bonus: kdykoli se energetická rezerva znovu naplní, už víme, k čemu ji použít. Jsme inspirovaní zkušeností lucidity, byli jsme obdarováni vizí, víme, že to snažení má cíl, má smysl. Zažili jsme ten zvláštní stav bytí ve snění, který je nepopsatelný, nesrovnatelný s čímkoli, co lze zažít ve ztotožnění s fyzickým tělem i ve ztotožnění s astrálním tělem. Chápeme, že rozdíl vlastně není mezi tím, čemu se říká stav bezesného spánku a tím, čemu se říká stav snění a tím, čemu se říká stav bdění, ale mezi zabíjením času v těchto třech stavech na jedné straně a lucidním světelným bytím v těchto třech stavech na straně druhé. Ty tři stavy, tak jak je známe, se vzhledem k superstavu lucidity jeví jako jediný, těžký, šedý, špatný sen. A též chápeme, že zázrak a smysl není probudit se ze sna, ale probudit se ve snu. Probudit se ZDE, uprostřed hmoty, uprostřed světa vířících energií. Nastolit mír uprostřed boje, uskutečnit absolutno uprostřed relativity.Lucidní snění není nezávazná zábava, vystřelující z nudy. Je to stupeň na cestě k plnému vědomí. Lucidnímu snění učili a učí esoterické systémy všech kultur. Ku bdělému bytí na astrále vede jóga snění, práce s hinduistickými mandalami, tibetská kniha mrtvých, australské učení o době snění, egyptská mystéria, řecké zasvěcení do věšteckého umění (řečtí věštci a věštkyně netahaly informace odnikud jinud než z astrálních knihoven), oddíl kabbaly zvaný snová magie ...Zemře-li fyzické tělo během snění, sen se nepřeruší, ale pokračuje! Tibetská kniha mrtvých obsahuje návod, jak poznat různé úrovně astrálu (aniž by nás pohltily, aniž bychom v nich ztratili vědomí) a jak skrze tyto úrovně projít. Tento úkol se stává aktuálním v okamžiku smrti fyzického těla, to znamená, že máme šanci řešit jej a vyřešit jej vždy mezi inkarnacemi (přesně řečeno, vždy když se vymaníme ze ztotožnění s fyzickou strukturou). Nejsme-li připraveni, nedokážeme sami sebe provést těmi úrovněmi (stavy barda), uvízneme, a jsme nuceni se znovu inkarnovat. Problém není v samotném faktu inkarnace, ale v tom, že tato inkarnace je vynucená, automatická, nikoli vědomá. (Zemřu-li nevědomý, narodím se nevědomý a budu pokračovat v procesu sebeuvědomování. Sebevražda nic nepřetíná a nic neřeší.) Cíl posmrtného manévru je totožný s cílem lucidního snění. Protože obojí je pohyb tímtéž prostředím – astrálem. Cílem je poznat mnohost, transcendovat mnohost a uprostřed mnohosti spočinout v Jednotě (v Bohu, chcete-li). Před stejným úkolem stojíme každou noc. Člověk je nadšen a fascinován šíří astrálu, prozkoumává vlevo i vpravo, a zapomíná na onu vertikální cestu. Je třeba posilovat vůli, upevňovat schopnost držet záměr, neztrácet ze zřetele onen vertikální rozměr. Každou noc ztrácíme fyzické tělo, naše pozornost (a s ní naše ztotožnění, a s ním naše já) se přenáší do astrální sféry. Jinými slovy, každou noc umíráme. Každou noc řešíme problém, který je tématem Tibetské knihy mrtvých, Egyptské knihy mrtvých, různých alchymistických kodexů, atd.Tato transcendence přírody uvnitř přírody rovná se onomu východnímu vysvobození ze světa utrpení. Vesmír energií je zákonitě vesmír ve válce. Prostřednictvím snového těla – průzkumného skafandru neskonale lehčího, prodyšnějšího a průsvitnějšího než je uhlíkový skafandr fyzický – se učíme o energiích rozličných frekvencí, amplitud, vektorů. Prostřednictvím snového těla se učíme o různých způsobech mentálního boje – a to právě proto, abychom tento válčící vesmír, vesmír ran a utrpení (neb každá pomíjivá radost s sebou nese utrpení) mohli překročit. Učíme se ovládat zbraně mysli se záměrem dosáhnout v tomto UMĚNÍ dokonalosti. Poznat sebe sama znamená poznat všechny síly v sobě. Jedině tehdy, známe-li všechny své síly, můžeme ovládat svůj mikrokosmos; a jedině tehdy, ovládáme-li dokonale svůj mikrokosmos, můžeme ovládat své vnímání. A ten, kdo ovládá vnímání, stojí u ovládacích pák makrokosmu! Může stvořit a zničit cokoli. Jen člověk, který má takovouto absolutní moc, jen člověk, který disponuje všemi zbraněmi (tj. má aktivované všechny funkce mysli, jež jsou smrtící – ve smyslu absolutně účinné), jen člověk v plném rozvinutí svého potenciálu je schopen transcendovat svět boje, svět vzájemně soupeřících jáství, svět mumií, které se považují za živé, mohoucí a důležité. Jen ten, kdo zná síly v sobě, tj. zbraně neboli funkce vědomí, jen ten je schopen je NEPOUŽÍT! Jen ten, kdo ví, co je to magie (a že každé egoistické přání a každý egoistický pohyb je magie!), jen ten je schopen magii NEPOUŽÍT! Ostatní, ať říkají cokoli, magii nevědomě používají. Vyslovují se proti zlu a válkám ve světě, ale sami tuto „zlou“ realitu svým antipatickým, dualistickým myšlením vytvářejí.Dokonalý bojovník je ten, kdo ztratil touhu někoho ponížit, a jehož nejvyšší hodnotou je MÍR, a jehož víra a praxe je ŽÍT A NECHAT ŽÍT.

(přepis zvukového záznamu veřejné přednášky z listopadu roku 2001)
© Tereza Skoumalová



III.
Lucidní snění není nadstavba lidské přirozenosti ani vedlejší větev cesty ani experiment z nudy. Pole snění (astrální pole) je hladina bytí, které se nelze vyhnout na cestě k sobě samému. Ve snění si lze krystalicky jasně uvědomit zázrak propojení mikrokosmu (lidského těla) a makrokosmu (těla Bohyně, jež nazýváme Vesmírem). Ve snění si lze krystalicky jasně uvědomit, jak člověk svými předsudky utváří svět, ve kterém žije; jak svojí pozorností a svým očekáváním modeluje přepážky a překážky v poli života. Ve snění si lze krystalicky jasně uvědomit mnohovrstevnost lidských i nelidských bytostí – cit rostliny, čich houby, mysl viru, pulz minerálu. Vše, co si vyměňuje energii s okolím, dýchá. Tedy vše dýchá, vše je živé, vše vypráví, vše je propojené a vše je oduševnělé. A vše, co si vyměňuje energii s okolím, podléhá změně. Tedy vše podléhá změně. Příčina proměny však není vnější. Skrytou příčinou a výsostnou silou proměny je svobodná vůle! Veškeré „vnější tlaky“ nejsou než reakcí na tuto svobodnou vůli. To vše a mnohem více lze krystalicky čistě zřít, chápat a žít na astrále – během snění či během přímé projekce vědomí na astrál. Není to nic složitého. Nenechme se zmást všeobecnou sugescí, že je to nemožné nebo přinejmenším paranormální, a že je k tomu třeba výjimečných schopností. Je to možné, je to normální a může to dokázat kdokoli, kdykoli a kdekoli. Protože astrální hladina je přirozená součást bytí člověka. Je to přirozené pole lidského působení. Člověk je něco mnohem většího, než se nám snaží namluvit tzv. moderní medicína a moderní sociologie a podobné okleštěné systémy. Kultivace snění rovná se postupné zabydlování vědomí na astrále a obnovování přirozené schopnosti přecházet kdykoli z jednoho světa do druhého či koexistovat v obou současně. Rozšiřováním vědomí rozšiřujeme pole svých možností. To, čeho jsme schopni s vědomím rozšířeným do astrální roviny, jeví se neuvěřitelné a nadpřirozené a nadlidské z hlediska běžného vědomí. Ve skutečnosti to však představuje pouhý zlomek toho, čeho je vědomí v rámci lidského příběhu schopno. Napojení na energetickou matrici hmoty můžeme prakticky využít v mnoha směrech. Můžeme léčit těla, můžeme obnažovat kořeny svých strachů, máme přístup do tzv. minulých a tzv. budoucích životů (přesněji paralelních životů: na astrále není lineární čas, všechny fyzické reality a všechna fyzická těla existují paralelně, jako možnosti, které se uskutečňují silou rozhodnutí, silou vůle). Máme přístup k obrovské databance, v níž jsou shromážděny informace o všech fyzických i astrálních fenoménech. Přirozeně také ovládáme technologii přenášení myšlenek do hmoty. Vidíme jednotlivé „drátky“. Vidíme, co je od čeho odvozené. Vidíme, jak jevy souvisí. Vidíme, že nic nestojí samostatně a nic není náhoda. Vidíme zákon akce a reakce – zákon karmy. Ten zákon je větší než fyzický svět. Funguje v lineárním, trojrozměrném světě, ale funguje i ve vyšších, vícerozměrných světech. Reakce není to, co následuje po akci na časové ose. Reakce je to, co vyplývá z akce – může to ale vyplynout kdekoli v mnoharozměrném poli času, to znamená třeba i před samotnou akcí. Toto těžko chápe mysl zakletá v lineárním, fyzickém čase; ovšem mysl ponořená do „kulatého“ astrálního času to chápe zcela samozřejmě. Dva propojené jevy jsou si navzájem následkem i příčinou. To, co skutečně rozhoduje, je svobodná vůle přítomného okamžiku. To je největší síla vesmíru – síla, která mění minulost i budoucnost současně, která má nekonečný dosah, která dokáže stvořit či zničit cokoli, která je přirozenou a vlastní silou toho, kdo zná svůj střed, svoji podstatu. Toto platí ve všech dimenzích, ve všech světech. Na astrále si však jasněji než v rigidním a setrvačném fyzickém světě uvědomujeme, že vůle je absolutní síla – síla, které jsou podřízené všechny přírodní zákony, a které je podřízeno vnímání. Jinými slovy, to, co vnímáme, je naše vůle, ať si to uvědomujeme nebo ne. Lucidní snění je metoda, jak si tuto vlastní, původní vůli uvědomit a případně změnit. Lucidní snění je cesta za klíčem k vlastnímu bytí. Skrze lucidní snění můžeme poznat energetickou kostru jakéhokoli fyzikálního systému. Snovým tělem lze nahmatat energetickou strukturu, jejíž fyzický obal je od planety Země velmi vzdálený, v prostoru i v čase. Lze se dotknout (a vstoupit do srdce) hvězdy v souhvězdí Labutě a poznat, jak bude žít a pulzovat za tři miliardy let, anebo jak žije a pulzuje nyní (což je pro materiální vědu nedostižný sen – ano, sen). Během lucidního snění máme možnost čistit energetické kanály svého těla a otevírat „lotosové květy na stonku páteře“ – brány do různých dimenzí bytí. Máme možnost porozumět nejrůznějším energetickým procesům – potravinovým řetězcům a jejich duchovnímu smyslu, funkci válek na planetě Zemi, procesu vtělování a fenoménu smrti. Protože astrální hladina je pole bytí, do něhož sublimuje individuální vědomí spojené s individuální myslí po smrti fyzického těla, a v němž si volí – a svojí volbou doslova utváří – další tělo. Individuální vědomí si volí/utváří tělo s takovými parametry, které mu umožní vstřebat další lekci, posunout se o krok vpřed na cestě sebepoznání. Musíme si uvědomit, že naše aktuální tělo, ať je jakékoliv, podtrhuji jakékoliv, představuje NEJLEPŠÍ PROSTŘEDÍ pro výuku a NEJKRATŠÍ CESTU k Pravdě! Všechny nemoci a slabosti a nedostatky těla mají svůj smysl, jsou součástí plánu. Skrze tyto nemoci se máme cosi důležitého naučit. Jsme postaveni před konkrétní problém, jehož řešení je spojeno s poznáním určitého zákona vesmíru. Takto nás vlastní hlubinná vůle jemně naviguje. (No dobře, někdy nás naviguje docela drsně, ale to jen proto, že nenasloucháme jemným pobídkám a jsme slepí k jemným znamením.) Během lucidního snění máme možnost vidět tuto cestu svého vědomí, vinoucí se časem minulým i časem budoucím. Máme možnost vidět, že vše má svůj smysl, že každá překážka je výzva a ve svém pravém smyslu pomůcka, značka a milník na cestě. Toto poznání přináší obrovskou úlevu a klid. Náš život nepřestane být bouřlivý – možná bude dokonce ještě bouřlivější, protože do hry vstoupí více energií (těch energií, které jsme doposud ignorovali). Uvnitř ale budeme daleko míruplnější a vyrovnanější a láskyplnější, protože samotné vědomí smysluplnosti všeho je zdroj štěstí a pečeť míru. Lucidní snění, to jsou kvanta informací a nekonečné možnosti praktického využití těchto informací. Ovšem je to i něco víc. Je to úsek cesty k Pravdě. Je to významný úsek cesty k poznání, že všechna lidská těla, co žijí, žila a budou žít, jsou inkarnacemi jediného Vědomí; že všechny tvary, všechny fenomény univerza, jsou těly jediného Vědomí; že vše, co existuje, existuje z jediné Vůle; že vše, co se děje, děje se z jediné Vůle, a ta Vůle je v samém středu života, který žijeme, ta Vůle je uprostřed nás samých. Je paradoxem a vtipem naší existence, že cesta k tomu nejbližšímu je nejdelší. Starý indický příběh líčí, jak Bůh a Bohyně poté, co (společně!) stvořili svět, přemítali, kam před lidmi schovat Poznání (neb Poznání znamená v jistém smyslu zničení světa). „Schovejme je na vrchol nejvyšší hory.“ navrhla Bohyně Śakti. Bůh Śiva blýskl svým neomylným, minulost i budoucnost pronikajícím okem a pravil: „Člověk je tvor zvědavý, uplyne jen pár okamžiků a on vyšplhá i na tu nejvyšší horu.“ „Ukryjme tedy Poznání na dno nejhlubšího oceánu.“ napadlo Śakti, ale Śiva zavrtěl hlavou: „Člověk je tvor zvědavý, za krátký čas se dotkne i nejhlubší hlubiny moří.“ „Co tedy doprostřed vyprahlé pouště?“ zeptala se Śakti. „Člověk je tvor zvědavý, párkrát se nadechneme a párkrát vydechneme, a on mezitím dobude i tu nejpustější poušť.“ odmítl Śiva. Poté zavřel oči se ponořil do ticha. A když prolnul vědomím zpět ke své Śakti, pravil: „Člověk je tak neposedný, že sleze všechny hory, potopí se do hlubin všech oceánů, projde křížem krážem všechny pouště, ale podívat se do sebe sama, to jej napadne až nakonec. Ukryjeme před člověkem Poznání do nitra jeho samého.“ A Śakti se usmála svými kouzelnými ústy: „Ve jménu Krásy, bude to tak, a bude to tak nejlepší.“ A tak se stalo. Člověk projektuje sám sebe do minulosti a do budoucnosti a ztrácí schopnost žít tady a teď, žít v Pravdě Středu. Jak si můžeme uvědomovat sebe sama, není-li naše vědomí přítomné, je-li rozuteklé do snů o minulosti a budoucnosti? Pokud své těžiště fixujeme v opisech reality místo v realitě samotné, vědomí uniká samo sobě, prchá před vlastní přítomností, je zmateno hrou času a nepoznává se. Naše vědomí, ačkoli se brodí samo sebou, ačkoli se koupe v oceánu Dokonalosti, zavírá před touto přítomnou skutečností oči, sní o opaku a žije v opaku. Jak se probrat z tohoto snění? Nástrojem transformace snu nemůže být nic, co je utkáno z vláken snu. Protože cokoli člověk ve snu (v rámci snových vláken) vykoná, je neskutečné, nepravdivé z hlediska reality Bdění. Zároveň jakýkoli snový objekt může být prostředkem probuzení, pokud si to přejeme; pokud jej zasvětíme právě tomuto účelu a žádnému jinému. Úmysl, který nepřesahuje mikroklima snu, nemůže vést k sebeuskutečnění, byť by jej doprovázely sebeoslnivější činy. Zato sebeubožejší čin, prodchnutý vírou v překročení sebe sama, proráží blánu sebeklamu a sebezotročení a ústí v průzračné Bytí ve Vědomí. Žádný čin, vykonaný ve snovém světě (za snovým účelem) nás nepřiblíží (ale ani neoddálí) probuzení. Tak jako ryba, bez ohledu na to, jak daleko je od břehu a kolik mil uplavala, má ke hladině (k mystickému rozhraní mezi světy) stále stejně blízko. Určující není vodorovná, ale kolmá složka pohybu. Jinými slovy, nezáleží na vnější jakosti činu, ale na jeho vnitřní kvalitě – jen a jen na tom, je-li spjatý s vědomím, je-li s-vědomitý. Spící neví, co je to sen, právě proto, že je v něm cele ponořený. Člověk nerozumí matrix, právě proto, že je v ní cele zapletený. Robot nemůže pochopit program (a tím pádem pravdu o svém bytí), aniž by z programu vypadl. V okamžiku, kdy stane v pozici svědka vlastní nesvobody, kdy prohlédne ten podvod na osobním bytí, stává se jako zázrakem svobodným, bdělým a SKUTEČNÝM. Jen skrze poznání vlastní nevědomosti, může dosáhnout pravého Vědomí – ZÁKLADU BYTÍ. Rozpoznání vlastní závislosti je první a nejdůležitější krok k osvobození. Jen ty ryby, které vyskočí nad vodní hladinu, si vodu uvědomí. Jen ti, kteří vyskočí z mysli, si mysl – své životní prostředí a své bytostné omezení – uvědomí. V tom klíčovém okamžiku kroku do Neznáma (do Neznáma, o jehož existenci vědět již samo o sobě jest vysoké poznání, možno říci nejvyšší poznání tohoto dualistického světa) se ztrácíme ze zorného pole všech spících: v rámci snu nic nekonáme. Ve skutečnosti však konáme ten nejúžasnější čin, jenž je vyvrcholením a současně popřením všech našich dosavadních činů. Zkušenost čirého vědomí “mimo program” je inspirace a závazek k dosažení téhož „uvnitř programu“. Prožitek blaženosti volného dýchání za hranicí vodního světa má být pobídkou k tomu, abychom uskutečnili totéž uvnitř vodního světa. Abychom se přestali vymlouvat na přírodní zákony a uvědomili se, že příroda je naše mysl a naše mysl je příroda. Abychom si uvědomili, že se dusíme a trápíme zbytečně. Abychom si uvědomili a uvědoměním uvolnili atomy kyslíku zakleté v molekulách H2O a naučili se dýchat pod vodou. Cílem tedy není zničit sen tím, že se z něj probudíme. Cílem je transformovat sen ve skutečnost tím, že se v něm probudíme. Přítomností vědomí (vědomím přítomnosti) proměnit sen o nedokonalosti ve skutečnost dokonalosti. Procesu prosvětlování snového vědomí napomáhá Před spaním· minimálně dvě hodiny nejíst· osprchovat se studenou vodou· otevřít okno· cvičit alespoň jeden cyklus pozdravu měsíci· pročistit nosní dírky pomocí pránájámy· zprůzračnit mysl meditací· vypít sklenici čiré vody s citrónem (bez CO2 a bez ledu)· lehnout si na záda s rukama podél těla· za hlavu položit vodou omytý safír nebo ametyst nebo čirý křišťál nebo aquamarin (toto pořadí reflektuje míru účinnosti)· kompletně uvolnit tělo i mysl, až do stavu „vše je možné“ (Největší překážkou probuzení je naše vlastní DOGMA o nemožnosti či složitosti probuzení, a strach ze ztráty ega. A) To, co skutečně jsme, nemůže být ztrátou ega nijak postiženo! B) Při probuzení ve snu ego nemizí, ale transformuje se. Každé probuzení ve snu je krok ku pravé identitě, krok k sobě samému a krok ke štěstí, které provází život v Pravdě.)· přikázat sám sobě bdění – a to nahlas (nikoli podvědomé, nikoli zamumlané, ale vědomě a jasně artikulované slovo je kouzelné slovo!), bez pochybností (nikoli naděje na probuzení, nikoli víra v probuzení, ale absolutní oddanost Bdění rozpouští sen o dualismu!), v soustředění do přítomnosti (nikoli minulá, nikoli budoucí, ale přítomná realita je vaše realita!). Například: „Ve jménu Cesty ke Skutečnosti přikazuji sobě sám bdít ve snu. Ve jménu Cesty ke Skutečnosti přikazuji všem silám, aby se spojili pro tento úkol. Žádám nejvyšší Vědomí, které je Světlo Samo, aby bylo stále, nepřetržitě přítomno. Děkuji.“ Poděkování tu má své místo. Jednak jím síly vědomí zavazujeme (čímž nic a nikoho neznásilňujeme, neboť síly vědomí jsou za všech okolností síly našeho vlastního vědomí), a jednak jím projevujeme pokoru před NESMÍRNOSTÍ PLÁNU SEBEOSVÍCENÍ VĚDOMÍ. soustředit se do srdce a na dech· plynule, bez propadu vědomí, prolnout ze světa fyzického do světa astrálního.Po spaní· zkušenost lucidní i nelucidní ihned zapsat do snového deníku. (Dáváme tak astrální zkušenosti váhu, vracíme jí důležitou roli v běhu svého života, propojujeme astrální a fyzickou realitu jedinou pamětí, činíme mysl pružnější, otevřenější zázrakům. Pod vlivem nových astrálních i fyzických zkušeností se můžeme k zápiskům vrátit a odhalit nové významy a souvislosti, můžeme zpětně rozšifrovat snové příběhy, které bychom jinak pro jejich zdánlivou nesmyslnost bývali dávno zapomněli.)· cvičit (jen zdravé tělo je ovladatelné tělo, jen zdravé tělo nebrání pohybu mysli)
(přepis přednášky pro fakultu výtvarných umění VUT v Brně, květen roku 2002)
© Tereza Skoumalová
http://mujweb.cz/www/vedomi_v_siti/ už nefičí