Filosofie je život v myšlence, je myšlení světa, myšlení prostřednictvím idejí, tj. velkých, zásadních a nepodmíněných hledisek na tento svět. Jako myšlení potřebuje cviku v myšlení a vyžaduje myšlenkový materiál, který podřídí svým zvláštním hlediskům. Kdo chce filosofovat, musí tedy vědět. Musí se mnohým věcem, mnohým faktům a metodám vědy naučit. První, čeho tedy vyžaduje filosofické vzdělání, je zaokrouhlené, co možná přesné, co možná živé a bohaté elementární vědecké vzdělání. Zejména se vyzvedal už od nejstarších dob veliký propedeutický význam matematiky; Platón ji pro její "netělesnost" a "přesnost", Descartes pro její "evidenci" a "jistotu" považovali za předstupeň filosofie, ale zároveň za jakýsi poukaz na to, jaká má být pravá filosofická metoda. Existují však ještě dvě přírodovědy eminentně filosofického rázu a zájmu, fyzika pronikající svými konstrukcemi za hranice našeho každodenního světa a našich běžných myšlenkových zvyklostí a biologie se svou otázkou vztahu života k ostatní přírodě. V době před třiceti lety ve valné části Evropy se ani nepokládala za hodnou pozoru jiná filosofie než ta, která se zabývala otázkami matematiky a přírodních věd. Bylo to nepochybně jednostranné, ale příklad největších filosofů starší i nové doby ukazuje přece, že z poměru filosofie k vědě vyplývá nejplodnější vzájemný vliv; přes všecku rozdílnost filosofických a vědeckých metod a celého způsobu myšlení tvoří všem velikým filosofům lidské vědění jediný celek. Kdežto však například matematika byla od nejstarších dob považována za vědu filosoficky významnou, byl teprve v moderní době zpozorován a vytěžen filosofický význam dějepisu, zejména pak dějin ducha, které dnes nesmí rovněž nikdo zanedbávat, kdo se chce starat o své filosofické vzdělání. Prakticky důležité je přitom, že student může dosti jednoduše svou školní práci učinit sám prostředkem a součástí svého filosofického vzdělání. K tomu postačí, nespokojí-li se prostě látkou, kterou právě škola podává, a stará-li se o vědění zásadní a co nejbohatší. V tom mohou být studentům vodítkem jednak dobré vzdělávací spisy naukové, pokud nemají ráz ryze odborných kompendií či pojednání (dnes v knihovnách vydávaných Jednotou matematiků a fyziků, nakladatelstvím Život a práce, Vesmírem a jinými podobnými máme velmi mnoho takových vhodných knih původních i přeložených, které mohou už studentu vyšší střední školy poskytnout vítané příručky sebevzdělávací), jednak časopisy toho druhu, jako je Věda a život, kde ostatně najdou často též elementární úvody do pojmosloví různých vědeckých oborů. Bylo by myslím vůbec dobře, kdyby si také naše školní knihovny více všímaly této literatury, která se bohužel obyčejně umís?uje pouze v knihovnách učitelských, nebo kdyby byl žactvu usnadněn přístup k ní. Ve všech našich osnovách středoškolských z poslední doby se zdůrazňuje výuka v duchu filosofickém; možná že by v rozmanitých vědách přispělo k oživení tohoto ducha, kdyby učitelé mohli občas upozornit na zajímavý článek určitého odborného nebo popularizujícího časopisu, případně podat jeho obsah, vysvětlit jej apod., jindy upozornit na zajímavou novou nebo klasickou knihu, dát přečíst kapitolu, vyložit některé méně přístupné pojmy.

Tolik o stránce vědecké. Je však ještě jiný praktický předpoklad filosofického vzdělání, který musí mladý člověk realizovat, totiž předpoklad jazykový. Zmiňuji se o něm schválně v mezeře mezi dvěma zcela podstatnými pilíři filosofického vzdělání, kterými jsou odborné vědění a filosofická četba. Filosof musí číst, protože předmět jeho práce, totiž myšlení, se historicky vyvinulo a historicky se prohlubuje; a musí číst v jazycích, které skýtají přední filosofická díla, jichž překlad mu nikdy plně nenahradí obeznámenost s originálem. Filosofické myšlení je totiž daleko hloub spjato s původními významy slov a s původními, nepřeložitelnými nuancemi jazykového výrazu, než je tomu u řeči vědecké, většinou speciálně utvořené k vědeckým účelům, a tedy konvenční. Proto je tak nedostatečné každé studium filosofických autorů bez použití originálu. Například o smyslu textů Aristotelových si podle překladu neudělá nikdo správnou představu. Dále je tu ta důležitá okolnost, že každý překlad je ipso facto výkladem, a za tento výklad nemůže filosof převzít odpovědnost, nezná-li sám jazyk, ve kterém je dílo napsáno. Jen vezměte do ruky překlad Aristotelovy Metafyziky do němčiny od tomisty Rolfese a srovnejte jej s překladem hegelovce Lassona _ jaké tu shledáte různosti! Kolik různých a k různým účelům různě vhodných překladů Platóna mají Němci nebo Francouzi! Je tedy třeba osvojit si především řečtinu, základní jazyk pro filosofii, opatřit si důkladnou znalost latinského jazyka, který byl jazykem filosofů a vědy až do osmnáctého věku; znalost němčiny rozumí se u filosoficky interesovaného studenta ovšem sama sebou. O řečtině a němčině se říká, že jsou to jazyky typicky filosofické; mají mnoho výrazů těžkých smyslem a samy mají ducha k metafyzickému hloubání, jsou v této dimenzi zvláš? tvořivé. V sedmnáctém a osmnáctém věku považovali za zvláš? filosofický jazyk francouzštinu pro její přesnost a jasnost. Toho názoru byli ještě Vico a Herder. Náš vlastní jazyk je málokdy považován za filosoficky plodný nebo propracovaný; filosofických pomyslů je v něm málo a jsou málo ustálené; nemáme dodnes přesněji ustálenou terminologii metafyzickou; málokdy se vskutku zdaří překlad těžkého filosofického díla do češtiny _ například Aristotelova Metafyzika v českém překladu není k potřebě, a mnoho jiných. Nevím, zdali by se někdo odvážil přeložit například Hegelovu Logiku nebo Fenomenologii ducha. Proto je dobře, když si český student filosofie uvědomí, že se svým jazykem mateřským tu vždy nevystačí a že bude často nucen nejen číst, ale i myslet v cizím jazyku, resp. v cizí terminologii.

Přicházíme k další důležité kapitole, kterou je četba filosofických autorů. Tu je potřeba některých zvláš? zásadních poznámek.

Filosof nečte knihu tak jako filolog. Filologie je mu vždy jen pomůckou, aby pronikl k poslednímu smyslu textu, kterého se dobude samostatnou spekulací. Filologovi je text v knize obsažen, jde pak jen o to dobýt ho na základě patřičných znalostí jazykových a historických. Pro filosofa závisí smysl textu též na hloubce jeho vlastní úvahy, vlastní spekulace. Filosofická četba tedy není pouhé konstatování, že filosof ten a ten napsal to a to, nýbrž je činná spekulativní práce.

Aby taková vskutku byla, musí být soustavná, spíše hluboká než rozsáhlá (ačkoli čím rozsáhlejší, tím lépe) a hlavně musí být od počátku dobře vedena. Málokdo si dovede sám od počátku vybrat četbu, která mu dá skutečné filosofické vzdělání, jež jej postaví do myšlenkové řady evropské duševní tvorby v jejích nejvýraznějších etapách. Ovšemže má svůj půvab a svou důležitost, když někdo padne na "svého" autora zcela sám od sebe, když v něm najde potravu duše, která zažehuje spontánně jeho zájem; ale autor takto nahodile vybraný může přece jen být periferní zjev, může být reflexem, nikoli originálem, jeho cesta může spíše svádět než vést. Proto je třeba, aby byla možnost dát mladému člověku brzy do ruky hlavní díla světové filosofické literatury, aspoň v překladu pro první podnícení zájmu; zvláště pak třeba jej přivykat tomu, aby raději četl stránku z Platóna než celé kompendium o Platónovi a platónských otázkách, k němuž časem, vytrvá-li ve svém zájmu, a svým místem přece jen dojde. Najde-li mladý čtenář v některém autoru zalíbení, nech? čte všecka jeho díla, a to s poznámkami a se vším úsilím o porozumění, jakého je vůbec schopen. Pouhé kursorické čtení filosofických textů je většinou ztráta času.

Leží již v povaze mladého člověka, že se snadno nadchne pro filosofická díla nejnovější, jaksi senzační, stojící v přední linii aktuálních filosofických zápasů. Četba, která by se pohybovala jen mezi soudobými díly filosofické literatury, byla by však nadmíru kusá a sama v sobě vždy nese hojně odkazů ke klasickým filosofickým dílům. Žádný filosoficky vzdělaný si nemůže dovolit ignorovat klasickou literaturu filosofickou; bez ní jeho myšlení nedojde zpravidla význačnější hloubky.

Mladý filosofický čtenář má si stanovit určitý program klasické filosofické literatury, počínaje asi Platónem a konče Nietzschem nebo ještě novějšími autory. Musí to být ovšem výběr, ale nech? obsahuje řadu významných filosofických jmen, hlavně takových, jež znamenají určitý obrat filosofického myšlení: Platón, Aristotelés, Augustin, Descartes, Kant. Takové autory třeba číst přes všecky osobní zájmy a sympatie, čímž se teprve nabude filosofického vzdělání. Dnes máme již dvě české filosofické knihovny, dvě sbírky klasických filosofických překladů, které první potřebě dosti dobře poslouží. Odtud půjde čtenář dále ke klasickým a cizojazyčným originálům, přičemž mu překlady zůstanou cennou pomůckou výkladu.

Důležitá věc je též, aby mladý člověk nalezl společnost mladých lidí téhož zájmu. Diskuse je mladému filosofovi tím, čím hudebnímu skladateli improvizace. Umění diskuse je právě tak těžké a dnes zapomenuté jako umění číst. Ale zde by bylo třeba uvést a rozbírat tolik okolností, že to raději ponecháme jiné příležitosti.

Některý mladý člověk přečte snad to, co zde napsáno, a bude protestovat, že taková složitá cesta musí vést jen k úbytku tvořivosti. Povede zajisté k úbytku falešné, zdánlivé tvořivosti, která pracuje fantazií a nezná plného dosahu svých slov. Ve filosofii nejde tak o nové myšlenky, jako o prohloubení a osvojení myšlenek, k nimž géniové myšlení otevřeli cestu. Kdo to pochopí, může se časem snad stát i tvůrčím filosofem.