Etika je (v přesném slovníkovém, ale odpuzujícím vymezení) nauka o mravnosti. A pod metaforickým pojmem Země rozuměl Leopold, který svoji nauku formuloval dřív, než se vžilo označení “ekosystém”, svět přírody v celé jeho rozmanitosti: “Že Země je společenstvím organismů, je základní paradigma ekologie, ale že Země má být milována a respektována je rozšířením dosavadní etiky.” Etická ohleduplnost - sebeomezování ve prospěch jiného a jinakého - se podle Leopolda nevztahuje jen na vztahy mezi lidmi, ale také na vztahy člověka k přírodě, jejíž je člověk součástí; tedy nejen k jednotlivým živým bytostem, ale k ekosystémům a ke společenství všeho života jako celku.

Proto Leopold spojoval budoucnost světa přírody - toho, co nazýval Zemí a co je dnes zvykem chápat povrchně jako přírodní prostředí, jehož existence je oprávněna přínosy pro lidské dobro - s lidským svědomím. Byl příliš velkým realistou, než aby očekával dosažení harmonie moderního člověka a Země, stejně jako spravedlnost nebo svobodu pro všechny. V těchto nejvyšších lidských aspiracích není podle Leopolda nejdůležitější výsledek, ale usilovnost snahy: “Nedosáhneme nikdy harmonie se Zemí, dokud nedosáhneme spravedlnost a svobodu pro lidi. V těchto transcendentních snahách není rozhodující výsledek, ale naše snažení, cesta po níž kráčíme...”

Racionalisté oddaní ekonomice namítají, že Leopoldova “etika Země” je beznadějně idealistická. Jistě, je ideálem, ale je beznadějná? Etika řídí (připus?me, že nedokonale) naše vztahy navzájem, vztahy člověka k člověku. Můžeme uplatňovat pravidla mezilidské etiky vůči Zemi? Leopold připouštěl, že ekonomické limity vymezují “hranici toho, co může být učiněno pro Zemi a co pro ni učiněno být nemůže; omylem je však slepá víra, že ekonomika předurčuje všechny způsoby využívání Země.”

http://www.silvarium.cz/lesprace/99/10/clanek18_zhistorie.html