George Adamski: UVNITŘ VESMÍRNÝCH LODÍ (1955)

„Bylo pro nás velkou radostí ukázat ti něco málo z kosmu našeho nebeského Otce. Známe tvůj zájem o tuto oblast, jehož naplňování zabralo mnoho let tvého života. Nyní jsi na vlastní oči viděl mnoho věcí, jejichž existenci jsi již dávno tušil, zaregistrovaných na našich přístrojích. Tento zážitek ti má dát jistotu a být ti velkou posilou, abys mohl ostatním lidem na Zemi vysvětlit zákony vesmíru.

Nepřestávej zdůrazňovat, že všichni lidé jsou bratry a sestrami, bez ohledu na to, kde se narodili nebo kde podle svého přání žijí. Určitá národnost nebo barva pleti je vždy jen něco náhodného, nebo? tělo je jen dočasným příbytkem. Tyto příbytky se v běhu věčnosti mění. V nekonečném vývoji všeho života musí každý z nás během časů projít všemi stanicemi.

V nekonečnu existuje mnoho forem života. Při obou návštěvách lodí jsi to viděl za hranicemi vaší atmosféry. Tyto formy mají zcela různé velikosti, od nekonečně nepatrných částeček prachu, které jsou pro lidské oko neviditelné, až po ty největší a nesčetné planety a slunce. Všechny plují na oceánu jedné Síly, neseny jedním Životem.

Ve vašem světě jste dali jména těm formám, které vidíte, člověku, zvířeti, rostlině a tak dále. Tyto názvy odpovídají jen lidskému, chápání, zatímco v moři nekonečna jsou takové názvy zcela bez významu. Nekonečný Duch si nemůže dávat jméno, nebo? On je Dokonalost. A všechny formy, které existují, sídlí a vždy budou sídlit uvnitř Dokonalosti.

Mezi těmi mnohými formami je jedna, kterou vy nazýváte člověkem; tvrdíte o něm, že on jediný má na Zemi pravou inteligenci. To však není pravda. Neexistuje žádná viditelná forma na vaší Zemi a nikde v celém kosmu, která by nevykazovala určitý stupeň inteligence. Nebo? božský Stvořitel vyjadřuje svým stvořením sám sebe. Stvoření je projevem jeho bytí, myšlenkovým výrazem jeho ducha.

Jako člověk nejsi nic více a nic méně, než všechno, co existuje. Nebo? právě život, kterým je udržována každá forma, a inteligence, která je jí vyjádřena, jsou oba výrazem Boha.

Pozemský člověk to většinou neví a nalézá chyby na mnoha věcech, které se nacházejí mimo něho. Neví, že každá viditelná forma vyjadřuje svůj účel a vykonává službu, pro kterou byla stvořena.

Žádná forma není oprávněna posuzovat jinou, nebo? všechny jsou jenom služebníky Nejvyššího. Žádná forma neví všechno, co je možno vědět, nebo? žádná forma nezná všechno, co existuje. To ví jenom Vševědoucí. Ale všechny formy, které ochotně slouží, ve svém chápání rostou a stále lépe poznávají prameny, ze kterých čerpají svou moudrost i životní sílu, díky níž existují.

Nejnázornější je následující obraz: Všechny formy života jsou jako nádherné květiny ve velké zahradě, které společně kvetou v harmonii barev a druhů. Každý květ prožívá sám sebe teprve na základě projevu toho druhého. Malý květ vzhlíží vzhůru k velkému a velký shlíží dolů k malému. Rozmanitost barev pak uchvacuje všechny. Plny horlivosti sledují květy různé tvary růstu a každý by chtěl být ještě dokonalejší. Pozorují, jak se krása, která dříme v jejich nitru, rozvíjí, a? již v jednom dnu nebo po staletí. Jejich určení se krok za krokem projevuje v barvě a vůni a je úchvatné pro všechny ostatní. Každá životní forma se sama zkrášluje tím, že prokazuje službu druhým a sama ji také od druhých přijímá. Všichni v této velké zahradě krásy jsou dárci, ale také zároveň obdarovaní, jsou nádobami, kterými zaznívají melodie, vycházející od Nejvyššího.

A tak některé slouží u paty trůnu, některé nahoře na trůnu a všechno kolem dokola. Všechny se mísí mezi ostatní a jsou plné radosti, že mohou sloužit.

S takovým přístupem by se měla učit žít forma života, kterou nazýváte člověkem, když na počátku přišla na Zemi, aby ji osídlila. Ale člověk v této úloze selhal. Kdyby k tomu nedošlo, byla by vaše Země zahradou radosti, zahradou neustálé dobrovolné služby. Ale člověk ve svém nedostatku porozumění zničil harmonii svého pozemského bytí. Žije se svým sousedem v nenávisti a jeho duch je rozerván a zmaten. Mír nikdy nepoznal. Nikdy neviděl pravou krásu. I když je tak pyšný na své materiální úspěchy, žije jen jako ztracená duše.

A kdo je ten člověk, který žije v takové temnotě ? Je smrtelníkem, který nedokázal sloužit jedinému Nesmrtelnému. Je tím, kdo mluví o správné cestě, ale nechce po ní jít. Je tím, jenž se obává všech věcí, kterým nerozumí, a jenž popřel hlad svého ducha.

A strach, kterým se člověk nechal zcela naplnit, jej činí neschopným pro všechen život a vůči všem věcem. Kdyby tento strach vystoupil ze svého vlastního stínu, přestal by okamžitě existovat. V této podobě však drží člověka pevně jako zajatce až do smrti.

Skutečně – dnes člověk žije bez útěchy a opuštěný na Zemi ve strachu z toho, co nazývá smrtí – koncem svého smrtelného života sám v divočině své duchovní slepoty. A přece člověk tuto bezútěšnou samotu, na kterou si stěžuje, sám na sebe přivolal tím, že nevykonává službu, kterou tak samozřejmě vykonávají i ty nejskromnější formy života, které jej obklopují. Místo toho člověk ničí stále další projevy života, které by rád přežil. Nepoznal, čím ho právě ony jiné formy života mohou obohatit, jestliže je nechá plnit účel, pro který byly stvořeny. Lidské konání na Zemi je skutečně neplodné. Setba, kterou člověk seje podle svého ubohého rozumu, přináší trpké plody. Stále je spoután vlastní nevědomostí, po staletí opakuje svoje chyby a ještě doufá, že najde to, po čem touží jeho srdce a po čem volá jeho duše.

Bojí se otočit, ze strachu, že mu někdo vezme místo, na kterém stojí, jeho pozemskou základnu, kterou si pro sebe vystavěl, a že potom nebude mít nic. Proto si střeží to, co vůbec není věčné, nýbrž co podléhá času, změnám a zániku. Jeho oči jsou slepé k tomu, co se děje. Uvěznil ve svém nitru světlo, které by jej mohlo vést na cestu k věčné jednotě a ke štěstí, jež bylo dáno těm, kdo se touto cestou dali. To jsou ti služebníci, synové a dcery jednoho Otce všech světů. Tento Otec, Stvořitel oné krásné zahrady s tolika formami, barvami a odstíny, výškami i hlubinami, je Stvořitelem blaženosti, kterou ve dne v noci opěvuje všechno Stvoření ve zpěvu nebeské harmonie, k němuž se každý může připojit.“