z photopostu clanocek:

Na jedné mé vernisáži měl řečník zajímavý projev. Sděloval tam přítomným, ani ne tak umění jako občerstvení, chtivému publiku, že autorem se stává člověk v momentě, kdy chce ukázat světu něco co vytvořil, a že takto jde se svou kůží na trh. A na tom okolním světě, který hodlá z nějakého nepochopitelného důvodu na jeho výplody koukat pak je, jak dotyčného zařadí mezi "...jé, to je super" nebo "...hmmmm, nic moc". V první řadě by měl mít autor sám v sobě takového malého kritika, který mu říká, s čím může na světlo boží vylézt. Spoustě lidí tento vnitřní kritik, kterého můžeme nazvat "autocenzurou" chybí. V takovém případě se setkáváme s fotografiemi, jaké můžeme spatřit na jedněch nejmenovaných stránkách jednoho fotografa působícího asi 15km severně od Brna.

Mnozí z vás jistě namítnou, že na tom fotit broučky a kytičky přece nic není, a že takových foto/algografií jsou haldy. Ano. Právě proto. Pokud se fotografování kytiček (broučků apod.) nezabývám profesně, jde v takovýchto případech jen o to, že okolnímu světu ukazuju co se mi líbí. Proč ne, ale ovšem nějakou invenci v tom budeme hledat marně. Že se fotky kytiček objevují třeba v prestižních časopisech? Ano, je potřeba si ale uvědomit, že například pro výběr fotografie pro National Geographic platí naprosto úžasná pravidla. Fotograf se po 2-6 měsících v závislosti na problematice tématu, vrací průměrně s 600-800 (!) svitky, které projdou "autocenzurou", a redakci se předloží okolo 60 záběrů, které by obstály v každé mezinárodní soutěži na jedničku. Z těchto 60 záběrů si pak redakce vybere kolem 30, a do časopisu se tak 3-4 kousky, nad kterými se pak může slintat, dostanou. Tímto způsobem se tedy vybírá "best of best".

Pokud to můžeme shrnout, jedná se v případě kytiček, pejsků, potažmo jiných příbuzných oborů o základní otázku: PROČ. Tuto otázku by si měl autor položt předtím, než se rozhodne své dílko publikovat. Proč chci ostatním ukázat to co jsem vytvořil... Je v tom nějaký záměr? Co chci ostatním sdělit? V současné době je jedno, jestli svá díla vystavím v galerii nebo na internetu, nicméně to co dělám je pro lidi.

Podle posledních průzkumů se odhaduje množství algografií vycvakaných za rok 2002 na 16 bilionů (!) Pokud toto číslo napíšeme v matematickém formátu, vypadá asi takhle: 16.000.000.000.000. Dost šílené, nemyslíte? 16.000.000.000.000 kytiček, pejsků, dětiček, fotek typu já a máma u Kolosea... Chce se mi zvracet.

Tímto článkem nechci říct, nefo?te si děti, pejsky, kytičky a podobně, jen, prosím, neotravujte s tím ostatní, kteří vaše dítě (kytičku, broučka...) neznají a tedy pokud ta fotografie či algografický výcvak nebude mít nádech uměleckého snímku nebo nebude mít excelentní technickou kvalitu, bude jen tím šestnáctibilióným souborem, který bude zabírat místo na disku.

Zkuste zapojit svou invenci, fantazii a vytvořte něco co bude mít v sobě náboj či sdělení... Někomu můžou vyhovovat fotografie či algografie vytvořené reportážnějším způsobem, někdo dá přednost inscenované fotografii, v tomto přístupu to není. Je to o tom si umět hrát.

Malý příklad za vše: už asi 70 let se ve fotografii vyučuje jedna etuda, která má pro pochopení základních vztahů světla, objektu a kompozice klíčové místo snad v každé učebnici. Je to velmi prosté, vezměte dostatečný světelný zdroj (denní světlo, lampičku, flash či cokoli jiného) a 2 obyčejná vejce. Směrujte světlo a zkoušejte kompoziční varianty tak, abyste dostali "pozitivní, usměvavá vejce". Nemusím připomínat že pro základní pochopení souvztažností, je nutné fotografovat na negativní BW materiál a tento včetně pozitivu sami zpracovávat.

Richard Špitt