Vcera som si uz druhykrat precital knihu Alchymista. A toto je par zaujimavych casti, a najkrajsich...


protože na této planetì platí jedna veliká pravda: a jsi
kdokoli a dìláš cokoli, když nìco doopravdy chceš, je to proto,
že se toto pøání zrodilo v duši Vesmíru. Je to tvé poslání
na Zemi."



"Když nìco chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl,"

Sklenáø se usmál.
"Nic nebylo tøeba èistit," øekl, "Korán pøikazuje, abychom
dali najíst každému, kdo má hlad."


"K èemu tedy chceš stojan?" zeptal se Sklenáø.
"Abych se mohl rychleji vrátit ke svým ovcím. Musíme využít,
že nám pøeje štìstí, a udìlat všecko, abychom mu napomohli,
stejnì jako ono pomáhá nám. Øíká se tomu Pøíznivý
zaèátek. Nebo štìstí zaèáteèníka."

"Mìj vždycky na pamìti, co chceš,"


"Tys byl pro mì hotové požehnání. A dnes je mi jasné jedno:
každé požehnání, není-li pøijato, zmìní se v prokletí. Já už od života víc nechci. A ty mé nutíš vidìt bohatství a obzory,
jaké jsem nikdy nepoznal. Teï, když je znám a když znám
své nesmírné možnosti, budu se cítit hùø než døív. Protože vím,
že mohu mít vše, a to já nechci."

Tehdy však
jsem pochopil slovo Alláhovo: lidé se nebojí neznáma, protože
každý èlovìk je schopen dosáhnout všeho, co chce a co potøebuje.
Bojíme se jenom, že ztratíme to, co máme, a už život nebo
pole. Ten strach ale pøejde, když pochopíme, že náš pøíbìh
a pøíbìh svìta psala táž Ruka."


Nakonec se objevila dívka obleèená jinak než èernì. Na ra-
meni nesla džbán, hlavu jí halil závoj, ale oblièej mìla odkrytý.
Santiago k ní pøistoupil, aby se zeptal na Alchymistu.
Tu najednou jakoby se zastavil èas a pøed ním jako by s veškerou
silou vyvstala Duše svìta. Když spatøil dívèiny èerné oèi
a rty váhající mezi úsmìvem a mlèením, porozumìl nejdùležitìjší
a nejmoudøejší èásti Øeèi, kterou mluví svìt a které všichni
lidé na Zemi ve svém srdci rozumìjí. Je to Láska, cosi staršího
než lidé sami a než sama pouš, co však se vždy znovu
objeví s touž silou, setkají-li se nìkde dva páry oèí tak jako tady
u studny. Rty se nakonec rozhodly usmát, a to bylo znamení,
na které chlapec bezdìky tak dlouho v životì èekal a které
hledal u ovcí a v knihách, ve sklenicích a v mlèení pouštì.
Byla to ryzí øeè svìta, bez jakéhokoli vysvìtlování, protože
Vesmír žádné vysvìtlení k tomu, aby pokraèoval svou cestou
v nekoneèném prostoru, nepotøebuje.


Univerzální øeè, protože jakmile se do ní pohroužíme, snadno
pochopíme, že vždycky je na svìtì jeden èlovìk, který èeká
na svùj protìjšek, a uprostøed pouštì nebo uprostøed velkomìsta.
A když se tito lidé setkají a jejich zrak se zkøíží,
všechno minulé i budoucí ztrácí jakýkoli význam a existuje jen
ta chvíle a ta neuvìøitelná jistota, že všechno pod sluncem je
psáno touž Rukou. Rukou, která probouzí Lásku a která pro
každého, kdo pod sluncem pracuje, odpoèívá a hledá poklady,
stvoøila duši jemu blízkou. Jinak by sny lidského rodu nemìly
žádný smysl.

"Zlo není to, co vchází èlovìku do úst," pravil Alchymista.
"Zlo je to, co z nich vychází."

A nikdy nepochopíš, že láska nikdy èlovìku nebrání jít za
Osobním pøíbìhem. Pokud k tomu dojde, pak to není opravdová
láska, ta, která mluví Øeèí svìta."

"Jestli to, co jsi nalezl, je z èisté látky, nikdy to nepodlehne
hnití. A ty se jednou budeš moci vrátit. Jestli to byl jen okamžik
svìtla jako výbuch hvìzdy, pak po návratu nenajdeš nic.
Vidìl jsi však výbuch svìtla. A už to stojí za to."

"Naslouchej svému srdci. Všechno zná, protože vyšlo z Duše
svìta a jednou se do ní zase vrátí."

"Øekni mu, že strach z utrpení je horší než utrpení samo.
A že žádné srdce nikdy netrpìlo, když se vydalo hledat své sny,
protože každý okamžik hledání je okamžikem setkání s Bohem
a s Vìèností."

"Abych ti pøedvedl jeden prostý zákon svìta," odpovìdìl
Alchymista. "Když pøed sebou máme velký poklad, nikdy to
nepoznáme. A víš proè? Protože lidé na poklady nevìøí."


"Co tady zase chceš?" zeptala se pouš. "Nevynadívali jsme
se na sebe dost vèera?"
"Na jednom místì pøechováváš bytost, k níž cítím lásku,"
øekl chlapec. "Když tedy pohlížím na tvé písèiny, dívám se i na
ni. Chci se k ní vrátit a potøebuji tvou pomoc, abych se mohl
promìnit ve vítr."
"Co je to láska?" zeptala se pouš.
"To je když sokol létá nad tvými písèinami. Protože tys pro
nìj zelená louka a on se nikdy nevrací bez úlovku. Zná tvé skály,
tvé duny a tvé hory a ty jsi k nìmu štìdrá."
"Sokolí zobák si ze mì poøád nìco bere," øekla pouš. "Po
celé roky se starám o jeho lovnou zvìø, napájím ji tou trochou
vody, co mám, ukazuji, kde je potrava. A sokol si jednoho krásného
dne slétne dolù, zrovna když mám na svých písèinách pocítit
nìhu té zvìøe. Pak mi unáší to, co jsem odchovala."
"Pøece právì proto ses o tu zvìø starala," odpovìdìl chlapec.
"Aby živila sokola. A sokol bude živit èlovìka. A èlovìk pak
jednoho dne bude živit tvé písèiny, a tam se znovu objeví lovná
zvìø. Takový je bìh svìta."
"A to je láska?"
"Ano, to je láska. Ta pùsobí, že lovná zvìø se promìní v sokola,
sokol v èlovìka a èlovìk znova v pouš. A ta pùsobí, že olovo
se promìní ve zlato; a zlato se opìt skryje pod zemí."
"Nerozumím tvým slovùm," øekla pouš.
"Staèí, když porozumíš, že kdesi na tvém písku na mì èeká
jedna žena. A proto se musím promìnit ve vítr."
Pouš chvíli mlèela.
"Dám ti svùj písek, aby do nìho mohl dout vítr. Sama však
nemohu udìlat nic. Popros o pomoc vítr."
Zvedl se lehký vánek. Velitelé pozorovali chlapce, jak v dálce
rozmlouvá øeèí, kterou neznají.
Alchymista se usmíval.
Vítr doletí až k chlapci a dotkl se jeho tváøe. Vyslechl jeho
rozmluvu s pouští, protože žádnému vìtru nic neujde. Vítr si
létá svìtem a nemá místo zrození ani smrti.
"Pomoz mi," øekl chlapec vìtru. "Jednou jsem v tobì zaslechl
hlas své milé."
"Kdo tì nauèil mluvit øeèí pouštì a vìtru?"
"Moje srdce," odpovìdìl chlapec.
Vítr mìl mnoho jmen. Tam se mu øíkalo scirocco, protože
Arabové vìøili, že pøichází ze zemí zalitých vodou, kde žijí
èernoši. V té daleké zemi, odkud pøicházel Santiago, mu zase
øíkali levantský vítr, protože vìøili, že pøináší písek z pouštì
a váleèný ryk bojù s Maury. A možná kdesi v kraji ještì vzdálenìjším od tamìjších pastvin si lidé myslí, že se ten vítr rodí
v Andalusii. Vítr však nepøichází odnikud a nemíøí nikam,
a proto je silnìjší než pouš. Jednou se budou moci v poušti
sázet stromy, ba i chovat ovce, ale vítr ovládnout nedokáže
nikdo.
"Z tebe vítr být nemùže," namítl vítr. "Jsme rùzných povah."
"To není pravda," odpovìdìl chlapec. "Zatímco jsem s tebou
bloudil po svìtì, poznal jsem tajemství Alchymie. Mám
v sobì vìtry, pouštì, oceány, hvìzdy a všecko, co bylo ve Vesmíru
stvoøeno. Uèinila nás táž Ruka a máme touž Duši. Chci
být jako ty, všude proniknout, køižovat moøe, odvát písek, který
zakrývá mùj poklad, pøinést si hlas své milé."
"Tuhle jsem slyšel, co si povídáte s Alchymistou," pravil vítr.
"Øíkal, že každá vìc má svùj Osobní pøíbìh. Lidé se nemohou
promìòovat ve vítr."
"Nauè mì, jak bych se jím na chvíli stal," prosil chlapec. "Pak
bychom si mohli promluvit o neomezených možnostech lidí
a vìtrù."
Vítr byl zvìdavý a tohle ještì neznal. Byl by si rád o tom
promluvil, ale nevìdìl, jak lidi promìòovat ve vítr. A pøitom
umìl tolik vìcí! Dìlal pouštì, potápìl lodì, kácel celé lesy
a prohánìl se po mìstech plných hudby a divných zvukù. Myslel
si, že nezná mezí, a teï mu tady nìjaký chlapec øíká, že
jsou ještì další vìci, které by vítr mohl dìlat.
"Øíká se tomu Láska," øekl chlapec, jakmile si všiml, že už
ho skoro pøemluvil. "Když nìkdo miluje, dokáže se stát èímkoli,
co bylo stvoøeno. Když nìkdo miluje, vùbec nemusí rozumìt
tomu, co se dìje, protože všecko se zaène dít v nás
a èlovìk se mùže promìnit ve vítr. Pokud mu ovšem nìjaký
vítr pomùže."
Vítr byl velice pyšný a chlapcova slova ho podráždila. Zaèal
foukat rychleji a víøil pouštní písek. Nakonec však musel
uznat, že pøestože proletìl celý svìt, neví, jak promìòovat lidi
ve vítr. A neznal Lásku.
"Když jsem se prohánìl po svìtì, všiml jsem si, že hodnì
lidí mluví o lásce a dívá se pøitom k obloze," øekl vítr, kterého
zlobilo, že se musí smíøit se svými mezemi. "Možná by ses
mìl radìji zeptat oblohy."
"Tak mi pomoz," požádal ho chlapec. "Zahal to tu prachem,
abych se mohl dívat na slunce a neoslepnout".
Vítr tedy zadul ze všech sil a obloha byla plná písku, pøes
který místo slunce prosvítal jen zlatý kotouè.
V táboøe nebylo pomalu nic vidìt. Muži z pouštì už ten vítr
znali z døívìjška. Jmenuje se samum a je podle nich horší než
moøská bouøe - oni totiž moøe neznají.
Konì øièeli, zbranì zasypával písek.
Jeden velitel se na skalisku obrátil ke generálovi:
"Bylo by možná lepší s tím skonèit."
Chlapce už skoro nevidìli. Tváøe mìli zahalené modrými šátky
a v oèích se jim teï zraèil jen úžas.
"Skonèeme s tím," naléhal také jiný velitel.
"Chci vidìt velikost Alláhovu," øekl s úctou generál. "Chci
vidìt, jak se lidé promìòují ve vítr."
Zapamatoval si však jména tìch dvou mužù, kteøí projevi-
li strach. Jakmile vítr utichne, zbaví je velení, protože mužové
z pouštì strach necítí.
"Vítr mi povìdìl, že znáš Lásku," øekl chlapec Slunci. "Jestliže
znáš Lásku, znáš také Duši svìta, která je uèinìna z Lásky"
"Z místa, kde jsem," pravilo Slunce, "mohu vidìt Duši svìta.
Ta se dorozumívá s mou duší a spoleènì dáváme rùst rostlinám
a posíláme oveèky do stínu. Z místa, kde jsem - a jsem
hodnì daleko od svìta -, jsem se nauèilo milovat. Vím, že kdybych
se jen o trochu víc pøiblížilo k Zemi, všechno na ní zahyne
a Duše svìta pøestane existovat. Proto se na sebe díváme
a milujeme se; já jí dávám život a teplo a ona zase mnì smysl
života."
"Znáš Lásku," opakoval chlapec.
"A znám Duši svìta, protože si hodnì povídáme na téhle
nekoneèné cestì Vesmírem. Øíká mi, že její nejvìtší problém
je v tom, že až dosud jen nerosty a rostliny pochopily, že vše
je jedno. A k tomu není tøeba, aby železo bylo stejné jako mìï
a aby mìï byla stejná jako zlato. Každý v tom jednom plní své
pøesné urèení a všechno by bylo symfonií míru, kdyby se Ruka,
jež to vše napsala, byla zastavila po pátém dni stvoøení.
Nastal však ještì šestý den," øeklo Slunce.
"Jsi moudré, protože vidíš všecko s odstupem," odpovìdìl
chlapec. "Ale pøece jen neznáš Lásku. Kdyby nebylo šestého
dne stvoøení, nebylo by èlovìka a mìï by byla navždy mìdí
a olovo olovem. Je pravda, že každý má svùj Osobní pøíbìh,
ale ten se jednoho dne naplní. Je tedy tøeba promìnit se v nìco
lepšího a mít nový Osobní pøíbìh, dokud Duše svìta nebude
skuteènì jedním jediným,"
Slunce se zamyslelo a rozhodlo se záøit ještì víc. Vítr, jemuž
se ten rozhovor zamlouval, zadul také silnìji, aby Slunce
chlapce neoslepilo.
"Proto existuje Alchymie," øekl chlapec. "Aby každý èlovìk
hledal a nalezl svùj poklad a chtìl pak být lepší než ve svém
dosavadním životì. Olovo bude plnit svou úlohu, dokud je
svìt nepøestane potøebovat; pak se bude muset promìnit ve
zlato.
Tak to dìlají Alchymisté. Ukazují, že když se pokoušíme být
lepší, než jsme, všechno kolem nás se také zlepšuje."
"A proè øíkáš, že neznám Lásku?" otázalo se Slunce.
"Protože Láska neznamená stát na místì jako pouš, ani létat
svìtem jako vítr, ani pozorovat všechno z dálky, jako ty.
Láska je síla, která promìòuje a zlepšuje Duši svìta. Když jsem
do ní pronikl poprvé, myslel jsem, že je dokonalá. Pak jsem
však vidìl, že je odrazem všeho tvorstva a jsou v ní jejich války
a vášnì. To my živíme Duši svìta, a zemì, kde žijeme, bude
lepší nebo horší podle toho, jací budeme my. A tady záleží
na síle Lásky, protože když milujeme, vždycky si pøejeme
být lepší, než jsme."
"Co ode mì chceš?" zeptalo se Slunce.
"Abys mi pomohlo promìnit se ve vítr," odpovìdìl chlapec.
"Pøíroda mì zná jako nejmoudøejší ze všeho tvorstva," øeklo
Slunce. "Nevím však, jak tì promìnit ve vítr."
"Na koho se tedy mám obrátit?"
Slunce se na chvíli zamyslelo. Poslouchaje vítr, a ten po celém
svìtì roznese, že jeho moudrost je omezená. Není však
možné tohohle chlapce, který mluví Øeèí svìta, nìjak odbýt.
"Promluv si s Rukou, která všechno napsala," rozhodlo Slunce.
Vítr spokojenì zahuèel a zadul silnìji než kdykoli pøedtím.
Stany se zaèaly vytrhávat z písku a zvíøata se vymanila z otìží.
Muži na skále se drželi jeden druhého, aby je nesmetly poryvy
vìtru.
Chlapec se tedy obrátil k Ruce, která všechno napsala. Ale místo
aby nìco øekl, zùstal zticha, protože cítil, že i Vesmír mlèí.
Ze srdce mu vytryskla síla Lásky a on se zaèal modlit. Modlil
se jako nikdy døív, protože to byla modlitba beze slov a bez
proseb. Nedìkoval za to, že ovce našly pastvu, ani neprosil,
aby prodal víc skla, ani nežádal, aby žena, kterou poznal, èekala
na jeho návrat. V nastalém tichu chlapec pochopil, že
i pouš, vítr a slunce hledají znamení, která ta Ruka napsala,
a snaží se uskuteènit svou cestu a pochopit, co je napsáno na
pouhém smaragdu. Vìdìl, že ta znamení jsou rozeseta po Ze-
mi a v Prostoru a že zdánlivì nemají žádný dùvod èi význam,
a že ani pouštì, ani vìtry, ani slunce a ani lidé nevìdí, proè
byli stvoøeni. Ta Ruka však k tomu všemu dùvod má a jen ona
je s to dìlat zázraky, mìnit oceány v pouštì a lidi ve vítr. Protože
jen ona chápe, že vyšší zámìr posouvá Vesmír k bodu,
kde se šest dní stvoøení promìní ve Velké dílo.
A chlapec se pohroužil do Duše svìta a vidìl, že Duše svìta
je èástí Duše Boží, a vidìl, že Duše Boží je jeho vlastní duší.
A že tedy mùže konat zázraky.
Samùm toho dne dul jako nikdy døív. Po mnohá pokolení se
pak mezi Araby vyprávìla zkazka o mládenci, který se promìnil
ve vítr, poboøil vojenské ležení a vzdoroval síle nejmocnìjšího
generála z pouštì.
Když samum ustal, všichni se podívali k místu, kde mladík
stál. Už tam však nebyl; zahlédli ho až na druhém konci tábora
vedle hlídky skoro zasypané pískem.
Takové èáry muže vydìsily. Jen dva lidé se usmívali: Alchymista,
protože našel pravého uèedníka, a generál, protože tento
uèedník pochopil slávu Boží.