Včerajší večer začal nepríjemným zistením, že mi už úplne odišiel mobil. Čo bolo práve dos? blbé, lebo som chcela odohna? povíkendovú depku, ktorú som si doniesla z domu. Chcela som zavola? jedného, vlastne v tomto meste jediného kamoša na pivo, lenže bez mobilu to akosi nešlo. Tak som si povedala, že kašlem na pivo a idem sa aspoň prejs? k rieke a zapáli? si. To je na depku akurát, možno aj lepšie ako pivo. Tak po polhodinke márnych pokusov o oživenie mobilu som vyrazila von. Snažiac sa prekrižova? si cez trávnik cestu k bránke mi vošiel do cesty asi 5ročný chalan. Ach bože, hovorím si. Dúfam, že nebude nič hovori?, lebo ma porazí. Ja neviem, ako sa bavi? s de?mi. Vždy to pokašlem. Neviem, čo je na tom ?ažké, ale ja neviem, ako na deti. Pre mňa sú to malí ľudia a z ľudí ja mám strach... Nuž chlapec nevyzeral, že by ho blokovanie mojej cesty prestávalo bavi?, tak som sa prekonala a začala som sa s ním rozpráva?.
"Nepustíš mě?"
"Ee."
"A proč?"
"Protože ti chci něco ukázat."
Fajn, hovorím si, on mi niečo ukáže a pustí ma...
"A co?"
"Takovou kytičku. Pudeš?"
Prikyvujem.
"Stejně to máš jedno, jestli pudeš tudyma nebo tama."
Usmievam sa. Bystrý je. A už aj bežal smerom ku "kytičke". Kytička bola nejaká burina vytrhnutá aj s koreňmi a esteticky prehodená cez krík.
"To je taková zvláštní kytička" a začal ju obtrháva?. Potom odlomil jednu vetvičku a začalo z nej vyteka? niečo žlté. Pochopila som, že to bude asi to isté, od čoho mal zababrané celé koleno.
"Protože je taková žlutá", hovorím.
"Protože má takovou žlutou š?ávičku a ta nám pomáhá léčit."
"Opravdu?"
"Uhm."
Zdalo sa mi, že je najvyšší čas odís? a chcela som už malému poveda?, že si idem zafajči? a že on asi so mnou nepôjde, ale hovorím si "sprostá sprostá sprostá, nevzdávaj to!"... tak som to nevzdala.
"A ty si tady hraješ sám?"
"Jo sám. Támhle mám hzačky."
Aha, hračky. Chvíľka ticha, rozmýšľam, či sa ho spýtam, kde býva, ale to mi bolo blbé. Ale mladý neváhal a zobral aktivitu do vlastných rúk.
"A budeš si se mnou hzet?"
"Cože?"
"Jestli si se mnou budeš hzet."
"Jo házet?"
"NE! HZET!"
"Aha! Hrát! No jasně", to víš že jo, co už mám s tebou dělat. Tak mladý celý natešený beží smer hračky a ja samozrejme za ním. Na chodníku mal porozhadzovaných dinosaurov a ešte pár ďalších vecí. Bola som potešená, že nie je zahrnutý všelijakými elektronickými bojovnými nemyslami. Nevedela som, že deti sa ešte hrávajú s "obyčajnými" hračkami. A hneď mi predviedol gumeného dinosaura (podľa mňa to bol jasný brontosaurus, ale on tomu hovoril nejako inak), aký je krásne na?ahovací. Hovorím si, tak teraz zahviezdim.
"A máš i nějakého masožravého?"
"Jenom tenhle je masožravý" a povedal jeho strašne krkolomný názov. Podla mňa to bol tyranosaurus rex, ale budiž...
"A oni spolu bojují?"
"Nebojují. Jenom tenhle jeden."
Hm.
"A ty se taky zajímáš o dinosaury?"
"Ne, já o nich nic nevím."
"Jak to???"
Neviem, chlapče. Mám plnú hlavu úplne iných vecí...
Opä? sa s nádejou v hlase spýtal, či sa s ním budem hzet. Hovorím že dobre, ale neviem ako, že ja už som to zabudla. On že to je jedno, možem si vymýšľa? čo chcem (ach, chcem by? die?a!). No moc sa mi do toho nechcelo, tak som sa chytala, čoho som mohla. Mal tam takého fialového plyšového vtáka, čo vyzeral približne ako tučniak s krivým nosom.
"A tohle fialové je co?"
"To je takový zvláštní pták".
No, to vidím :).
"A víš, čím se živí?", pokračuje.
"No to nevím."
"Hmmmm no on, melounama."
"Melounama?"
"Jo."
"A kolik jich tak sní?"
"Sedum."
"Sedum? Za den nebo za hodinu?"
"No za den."
"A on si je chodí kupovat do obchodu?"
"Aaaaleee, nech toho :)".
"No vážně, ja nevím! Takže si je pěstuje?"
"Jo, on si je pěstuje."
Tak hovorím, skúsim sa ho zasa zbavi?.
"A kdy máš být doma? Viš kolik je hodin? Už je půl osmé."
"Nevím. Ta?ka mě zavolá."
OK, aspoň to nie je nejaký asociál. Takže sme sa išli hra? ako dinosaury išli hľada? potravu. Medzitým sme ešte vyriešili, čo vlastne jedia, a čo jedia autá a traktory.
"No auta přece benzín ne?"
"Nebo naftu", dodávam.
"Nebo naftu", súhlasí.
Potom som sa spýtala, čím sa živí kobra, ktorú som mu nechtiac zašliapla (ale očividne to prežila).
"To nevíš? Nevíš co jí kobra?"
"Myši?"
"Myši, uhm."
Tak jo.
Vodca dinosaurej tlupy sa práve chystal porazi? nepríjemnú prekážku vo forme ďalšej hračky, keď sa v okne objavil "ta?ka".
"Jarečku, poď domů, bude večeře."
Došlo mi, že som sa ho ani nespýtala, ako sa volá.
"Ale já si chci ještě hrát! Zavolej mě až když bude večeře."
Hovorím mu, že sa môžeme hra? aj zajtra. Otecko mu radí:
"Musíš se se slečnou domluvit, kde bydlí a tak."
Mladý sa najprv ostýchal, ale potom sa spýtal, kde bývam a že mi bude hovori? teto.
"Nemusíš mi říkat teto, říkej mi Míšo."
"Budu ti říkat teto." Tak jo :).
"A jak se jmenuješ?"
"Jazeček."
"Jareček?"
"Jo."
"Tak zítra si zase budeme hrát."
"Ale já jsem tady jenom do pátku, tak nezapomeň!"
"Neboj, nezapomenu."
To víš že nezapomenu. Len by som si asi mala naštudova? niečo o dinosauroch.