Klíč
Gobelín

Z cimbuří zněl můj táhlý tón,
když můj pán slavně z bran vyjel ven,
ta trubka či trouba, to jsem já, ne on,
vždy? on na hon vyrazil si jen.

Když na trofej číhal v doubravě,
kolem toulavý trubadúr šel,
měl pod paží loutnu, kuklu na hlavě,
a můj hlas pěkně v ústrety mu zněl.


Něžně v komnatách dámy ho vítaly,
aby na sladkou loutnu jim hrál,
spolu gobelin tkali, můj pán, ten lovil dál,
kluk-vykuk v kukle se jen smál.

Truvéra loutna sladká jsem,
trouba hlásná, ta netuší nic,
že můj pán té dámě zlíbal roucha lem,
je pravdy jenom polovic.

Spíš než šíp z toulce toulavá
píseň ze srdce zasáhne laň,
ten, kdo ví, jak tkát, nit s nití protkává,
útok je nebezpečná zbraň.

A že láska i les mají temný klín,
je tu paroží, truvér i laň,
a tak bude ten gobelin navždy zdobit síň,
výjev či historická daň,

pojď, popatř a pomodli se zaň ...