Starý indický příběh líčí, jak Bůh a Bohyně poté, co (společně!) stvořili svět, přemítali, kam před lidmi schovat Poznání (neb Poznání znamená v jistém smyslu zničení světa). „Schovejme je na vrchol nejvyšší hory.“ navrhla Bohyně Śakti. Bůh Śiva blýskl svým neomylným, minulost i budoucnost pronikajícím okem a pravil: „Člověk je tvor zvědavý, uplyne jen pár okamžiků a on vyšplhá i na tu nejvyšší horu.“ „Ukryjme tedy Poznání na dno nejhlubšího oceánu.“ napadlo Śakti, ale Śiva zavrtěl hlavou: „Člověk je tvor zvědavý, za krátký čas se dotkne i nejhlubší hlubiny moří.“ „Co tedy doprostřed vyprahlé pouště?“ zeptala se Śakti. „Člověk je tvor zvědavý, párkrát se nadechneme a párkrát vydechneme, a on mezitím dobude i tu nejpustější pouš?.“ odmítl Śiva. Poté zavřel oči se ponořil do ticha. A když prolnul vědomím zpět ke své Śakti, pravil: „Člověk je tak neposedný, že sleze všechny hory, potopí se do hlubin všech oceánů, projde křížem krážem všechny pouště, ale podívat se do sebe sama, to jej napadne až nakonec. Ukryjeme před člověkem Poznání do nitra jeho samého.“ A Śakti se usmála svými kouzelnými ústy: „Ve jménu Krásy, bude to tak, a bude to tak nejlepší.“

copy&paste http://kyberia.sk/id/1562409