Tak už máme za sebou víc jak polovinu dubna, většina si ani 1.4. pořádně neužila tradičního aprílování (nějak se vytrácí přirozený, lehký, neubližující humor) a světoví komunisté začínají obsazovat Prahu. Nevím, nevím, co by na to Bratislava, resp. její obyvatelé. Jsem Moravák a vždy jsem v mládí rád jezdil do Bratislavy, měl jsem tam i takovou krátkou ale možná i nadčasovou lásku. Bylo to i trochu platonické, trochu pravé a vášnivé. Zdeničko, Zdeničko, kde jsi ... Kolik máš vnoučat, já už tři. Nemohu také zapomenout na to, jak jednou, byl to asi koncem srpna (augusta) nebo začátkem září (septembra), když jsem stál na tramvajové zastávce poblíž nábřeží Dunaje (byl to hotel Krym???) a po ulici jezdila ruská nákladní auta, obrněnce a občas i nějaký ten tank. Někteří lidé se před nimi občas i schovávali... A se mnou mladíkem něco málo přes dvacet, se dala do řeči stará dáma. Nenápadná, ale dáma a z rozhovoru vyplynulo, že patří k dřívější šlechtě. Líčila mi se směsí smutku,strachu a s nenávistí zvěrstva, jichž se v roce 1945 na civilistech Bratislavy dopouštěli vojáci Rudé armády. Něco jsem o těchto věcech už slyšel, ve škole nás o tom pochopitelně neučili ani slovem, ani náznakem. Když pojížděl ruský obrněnec, otáčela se k němu zády a choulila se... Pak přijela tramvaj a my jsme se navzájem ztratily. Memento z jejich slov ve mně ale přetrvává dosud. Proto tedy ta asociace se hrou s ohněm, kterou zase někdo začíná.
Ale co, bude máj, lásky čas a že ho nikdo kazit nebude.