Pokládáme za samozřejmé, že jádrem náboženství je modlitba. Vždy? náboženství je vztahem. A i kdyby tento vztah neměl vždy ráz uctívání, úžasu, klanění a oslavy, jako je tomu v teistických náboženstvích, křes?anství je výslovně vztahem k Bohu a modlitba je obecně pokládána za jeho bezprostřední výraz. Křes?anství bez modlitby je celkově viděno, snad s jedinou výjimkou jeho neteistických či nenáboženských interpretací, pokládáno za nemyslitelné. Modlitba byla tradičně charakterizována jako rozhovor duše s Bohem nebo jako pozvednutí duše k Bohu. Nověji, a s nárokem na oficiální statut takové výpovědi, se říká, že tajemství víry vyžaduje aby věřící z něj žili v živém a osobním vztahu k živému a pravému Bohu. Takovým vztahem je modlitba.

Buddhismus bývá vyhodnocován jako neteistické a tudíž nepersonalistické náboženství. Modlitba jako meziosobní dialog, pokud tam lze o ní vůbec mluvit, hraje okrajovou roli. Jeho duchovní praxí je meditace. Jejím jádrem je pěstování všímavosti a vhledu, např. ztišeným nebo analytickým pozorováním dechu. Meditace pojednaná důsledně buddhisticky, zejména v théravádovém a zenovém směru, je z tohoto hlediska v jistém smyslu protějškem modlitby.

Buddhismus a křes?anství nacházejí k sobě postupně od padesátých let minulého století cestu. Z literatury referující o jejich kontaktech se dovídáme především o dvou oblastech výměny a spolupráce: sociální etice a praxi duchovního života. Částečně i vlivu křes?anství lze připsat nové probuzení občanské angažovanosti u buddhistů. Buddhistický vliv na křes?anství sledujeme hlavně v oblasti praxe duchovního života. Lze tedy říci, že příklon k neteisticky a nepersonalisticky pojaté meditaci se prosadil a dále prosazuje jak u lidí, kteří křes?anství pro sebe neobjevili nebo je opustili, tak též u dalších, kteří chtějí křes?any zůstat.
Stranky Ivana O. Štampacha