Svoboda a rovnost

Zakladni kategorie, jimiz je urceno postaveni cloveka v pravu jakozto spolocenskem systemu, a ktere zaroven jako zakladni principy tohoto systemu(nikoli ovsem jedine) vedou k pochopeni prava a jeho spolocenskeho poslani, jsou kategorie svobody a rovnosti(roz. rovnost lidi, dale jen "rovnost").
Kategorie svobody a rovnosti nejsou ovsem ani univerzalni ani specificky pravni. Jsou to predevsim kategorie filozoficke a sociologicke a zaroven pravni(a take politologicke a popr. jine). Ve vsech techto oblastech lidskeho mysleni a poznani maji neco stejneho, spolecneho ale i specifickeho. Zde tedy bude rec o svobode a rovnosti z hlediska prava a tim i zaroven pravni vedy.
Kategorie svobody a rovnosti nejsou logicky dokazatelne. V jednotlivych systemech se kladou axiomaticky. Nejsou to ani kategorie apriorni, nybrz v spolecenskych systemech vznikaji historicky (a to nepochybne i tehdy, chapou-li se prirozenopravne) a v oblasti poznani, resp. vedomi, vznikaji slozitou abstrakci.
Tak je tomu i v pravu. Lide se v skutecnosti nerodi ani svobodni ani rovni. Do vztahu svobody a rovnosti jsou uvadeni. To ovsem plati uz od pradavna. V prvnim velkem pravnim systemu, ktory ovlivnil i pravo soucasne, tj. v antickem pravu rimskem, se uznavalo, ze svoboda(libertas) je "prirodzena moznost cinit, co je komu libo, nebrani-li mu v tom nasili nebo pravo"(Flor.,D. 1, 5, 4 pr.) a pojem rovnosti (aequitas) byl v samem zakladu rimskeho chapani spravedlnosti. Presto vsak oba pojmy tehdy znamenaly neco jineho nez dnes. Jejich soucasny vyznam ze zrodil teprve v osvicenskem mysleni druhe poloviny 18. stoleti a zejmena ve francouzske revoluci, ktera si vytkla politicke heslo: Svoboda, rovnost, bratrstvi (Liberte, egalite, fraternite).
V nasem soucasnem pravu svobodu a rovnost vyhlasuje a garantuje Listina zakladnich prav a svobod jiz v prvni vete sveho clanku 1, kde se pravi: "Lide jsou svobodni a rovni v dustojnosti i v pravech".


Svoboda a jeji antinomie

Definovat svobodu neni snadne a ani ji z duvodu vylozenych vyse, nelze definovat obecne(V literature je ovsem pokusu o definici svobody bezpocet. Srov. napr. rozsahly vyklad o svobode E. Hubera, Rechtsverwirklichung s. 151 an., R. Zippelia, Rechtsphilosophie, s. 170 an., E Swobody, Das ABGB im Lichte der Lehren Kants, jenz svobodu nazyva "prapravem" /Urrecht/, atd). Neni totiz jednoznacne ani samo definiendum, tj. predmet definice. O svobode se totiz mluvi obecne jako o urcitem postaveni cloveka ve spolecnosti, mluvi se ale i o specifickych projevech svobody, ktere se casto nazyvaju autonomii chovani, jako je napr. svoboda smluvni, svoboda testovaci, tj. svoboda porizovat o svem majetku zaveti, a mluvi se konecne i o svobodach v mnoznem cisle /viz napr. nasi Listinu zakladnich prav a svobod/
Toto naposled uvedene rozlisovani ma historii mnohem mladsi nez obecny pojem svobody. Pochazi patrne od Georga Jellineka,(Jellinek, G., System der subjektiven offentlichen Rechte, s. 94 an/) jenz postaveni cloveka ve vztahu ke statu rozlisil na status negativus/Abwehrrechte/, jimz rozumel sferu chovani cloveka chranenou i proti statu, tj. takovou, do ktere ani stat nesmi zasahovat, a status pozitivus, jimz rozumel jednotliva opravneni cloveka proti statu.
Domysleno do konce jsou ovsem i svobody v tom smyslu pravy, tj. subjektivnimi verejnymi pravy. /I sam autor tohoto rozliseni je, jak uvedeno nazval Abwehrrechte./ Rozlisovani obojiho v zakonne a zejmena v ustavni terminologii je tedy spise tradicni a spolehlive teoreticke oduvodneni nema. Neni ostatne ani jednotne. Listina zakladnich prav a svobod pouziva podstatneho jmena "svoboda" v dosti ruznych vyznamech /srov. napr. jeji cl. 1 a cl. 10 a cetne jine/ a nekdy je ve svem vyjadrovani nedusledna. Prikladem toho je cl. 17, kde svobodu projevu definuje tim, ze je to pravo vyjadrovat sve nazory atd. Navic svoboda projevu je v Listine zakladnich prav a svobod zarazena pod rubrikou Politicka prava.
Pro nase ucely se v dalsim vykladu budeme zabyvat svobodou v jejim obecnem chapani, jehoz zakladem, resp. spolecnym rysem, ktery se vyskytoval uz ve vyse uvedene definici pandektni, je moznost chovat se podle sve vule, coz implikuje i vedomi sveho vlastniho chovani i zpusobilost ovladat sve chovani, tj. - jak se v pravnim jazyku rika - zpusobilost rozpoznavaci a spusobilost urcovaci. (Svobodne se nechova ten, kdo se tak chova nevedome, resp. mimovolne.)
Svobodou se rozumi jak chovani v oblasti materialni, tak i v oblasti duchovni(intelektualni). V tomto smyslu je treba rozumet i obecnemu pojmu svobody v obecnem ustanoveni cl. 1 Listiny.
V pravu je chapani pojmu svobody velmi zdurazneno jeji negativni vymezeni, tj. nedostatok donuceni. Svoodne se chova ten, kto ke svemu chovani neni nijak donucen. (Srov. vysecitovanou definici Digest a take cl. 2 odst. 3 Listiny zakladnich prav a svobod, v nemz se pravi, ze "nikto nesmi byt nucen cinit, co zakon neuklada".) Donuceni vylucujici svobodu chovani muze byt nejen donuceni fyzicke, ale zejmena i donuceni psychicke, ktere muze nastat primou hrozbou, ale i tisni, krajni nouzi atd.
Pojmu "svoboda" je imanentni antinomie nesvobody. Neexistuje totiz neomezena, absolutni svoboda. Kazda svoboda je nutne omezena, implikuje sve vlastni omezeni, takze pojem neomezena(absolutni) svoboda je vnitrne rozporny, je to protimluv (contradictio in adiecto). Princip svobody je totiz nutne spojen s principem rovnosti (srov. lit. cl. 1 Listiny), coz znamena, ze vsichni lide ve spolecnosti maji rovnou svobodu, tj. jsou si ve sve svobode rovni. Ze sameho pojmu svobody tedy vypliva, ze tedy nikdo se nesmi chovat tak, aby omezoval svobodu druheho.
Svoboda jednice je omezna nejen svobodou, tj. koneckoncu zajmem jineho jedince a vzdy tez zajem obecny. (Tim je dano to, ze ukolem prava je chranit svobodu cloveka a zaroven omezovat ji.)
Svoboda lidskeho chovani je ovsem nutne omezena kauzalitou. Nikdo neni svoboden v tom, aby se choval zpusobem, ktery je kauzalne nemozny, a nikdo prirozene nemuze byt k takovemu chovani nucen, resp. povinen. (To vyjadruje davne porekadlo Ultra posse nemo tenetur.)
Omezeni svobody je tedy dvoji: kauzalni a spolecenske. Kauzalni omezeni je objektivni, je dano nezavisle na lidske vuli a je mimo dosah pusobnosti prava. Lidsky dumysl a vynalezavost lidske mysli dovoluji, aby lide vyuzivali kauzality ve svuj prospech, nemohou ji vsak zmenit. Tak napr. lide vynalezli zpusob, ktery umoznuje, aby telesa tezsi nez vzduch se vznasela ve vzduchu a byla pritom lidmi ovladana. K tomuto vynalezu doslo nikoli zrusenim nebo zmenou zemske tize, ale prave naopak jejim vyuzitim. Zrusit ani zmenit ji lide nemohou.
Socialni omezeni individualni svobody je naproti tomu subjektivni. Jeho mira a zpusob zalezi na lidske /spolocenske/ vuli, je vysledkem kolize zajmu a jejich spolocenskeho hodnoceni. Na rozdil od omezeni kauzalniho, jehoz mira a zpusob jsou dany objektivne, je treba u socialniho omezeni svobody jednotlivce hledat miru takoveho omezeni, ktera se snasi se svobodou jednice, ktera tedy v antinomii svobody vytvari vyrovnany vztah /homeostazi/.
Ve vztahu individualni svobody ruznych jedincu je tato vyrovnanost dana zminenou jiz rovnosti svobody, z niz vypliva i pozadavek rovnosti jejiho omezeni ve prospech svobody kazdeho jineho. Ve vztahu ke spolocnosti jako celku lze podle naseho nazoru hledat reseni v hodnoceni spolecenskych potreb a jimi podminenych spolecenskych zajmu. Vychazejice z toho, povazujeme za rovnovazne takove omezeni svobody jedince, k nemuz dojde tehdy, jestlize, predevsim, rozpor mezi spolecenskym zajmem na ochrane svobody jedince a jinym spolecenskym zajmem neni v dane historicke situaci mozno resit jinak nez prave omezenim svobody jedince, a dale, jestlize spolecenska ujma, ktera by hrozila, kdyby svoboda jedince nebyla omezena, by byla vetsi nez spolecenska ujma, ktera by vznikla omezenim svobody jedince.
Tento zaver lze formulovat jako postulat spolecensky nezbytneho omezeni svobody jedince.