Na internete som pred casom nasiel tento clanok a po dlhych uvahach som sa rozhodol ze ho sem pastnem...rozdohne tu podla mojho nazoru patri...
-------------------------------------------------------//Submission follows//----------------------------------------------
Už jsem se chystal k odjezdu, ale rozhodl jsem se znovu dona Juana zeptat na čtyři přirozené nepřátele člověka, který se vydal na cestu poznání. Odůvodňoval jsem to tím, že se delší čas nemohu vrátit a že bude užitečné, když si poznamenám, co mi na toto téma řekne, a doma o tom budu přemýšlet.
Chvíli váhal, ale pak začal mluvit.


„Když se člověk pustí do učení, nemá o svém cíli nikdy jasno. Jeho odhodlání je slabé a mýlí se v účelu. Doufá v odměnu, která nikdy nepřijde, protože netuší nic o obtížích, které ho při učení očekávají.“

„Začíná se pomalu učit - nejdřív kousek po kousku, pak po větších kusech. A jeho myšlenky brzy narazí. To, co se učí, není nikdy to, co očekával, nebo to, co si představoval. A tak se začne bát. Učení se nauce není to, co od něj lidé očekávají. Každý krok přináší nový problém a strach, který přitom člověk zažívá, se nemilosrdně a nekonečně hromadí. Nastává bitva.“

„A tak člověk narazí na prvního ze svých přirozených nepřátel - na strach. Je to strašný nepřítel. Proradný a velmi těžký k překonání. Schovává se v každém zákrutu cesty, obchází a číhá. A jestliže se člověk, poděšený jeho přítomností, obrátí na útěk, ukončí první nepřítel jeho cestu za poznáním.“

„Co se stane s člověkem, který uteče před strachem?“

„Nic se mu nestane. Jenom jeho učení skončí. Nikdy se nestane vědoucím. Bude možná pánovitý, možná neškodný a poděšený. Ale v každém případě to bude poražený člověk. Jeho první nepřítel ukončil jeho tužby.“

„A co může udělat, aby strach překonal?“

„Odpověď je docela jednoduchá. Nesmí utéct. Musí překonat svůj strach a bez ohledu na něj pokročit ve svém učení o další krok. A pak o další a ještě další. Musí se doopravdy bát a přesto nesmí přestat. To je pravidlo. Nakonec přijde okamžik, kdy první nepřítel ustoupí. Člověk začne být sebejistý. Jeho odhodlání je silnější. Přestane se učení bát.“

„Když se tento okamžik dostaví, může o sobě člověk říct, že překonal prvního přirozeného nepřítele.“

„Stane se to najednou, done Juane, nebo se to děje postupně?“

„Stává se to postupně a přesto strach zmizí najednou, a to velmi rychle.“

„Ale nebojí se pak člověk znova, když se mu přihodí zase něco nového?“

„Ne. Jakmile jednou člověk překonal strach, už se s ním v životě nesetká. Protože místo strachu získal jasnou mysl, která vymaže každý strach. Tehdy člověk pozná i své touhy a ví, jak je uspokojit. Předvídá další kroky v učení a všechno vidí ostře a jasně. Cítí, že mu nic není skryto.

A tehdy narazí na druhého nepřítele. Jasnost! Tato jasnost mysli, kterou je tak těžké získat, sice zažene strach, ale sama člověka oslepí.

Vede člověka k tomu, aby o sobě nepochyboval. Ujiš?uje ho, že dokáže, co se mu zachce, protože do všeho jasně vidí. Protože je mu vše jasné, je velmi odvážný a nic ho nezastaví. Ale to vše je omyl. Je to jen kousek pravdy. Jestliže člověk propadne této klamavé moci, podlehl druhému nepříteli a ukončil své učení. Bude spěchat tam, kde by měl být trpělivý, a bude čekat tam, kde by si měl pospíšit. A bude s učením zápolit, až najednou nebude schopen učit se dál.“

„Co se stane s člověkem, který byl takto poražen, done Juane. Zahyne?“

„Ne. Nezemře. Jeho druhý nepřítel ho prostě zastavil na cestě za poznáním. Místo vědoucího člověka se z něj může stát šašek nebo významný válečník. Nicméně jeho jasnost mysli, kterou si tak těžko vybojoval, se už nikdy nezmění v temnotu a strach. Jasnost mu zůstane tak dlouho, jak dlouho bude žít. Ale už se nebude učit a po ničem nebude toužit.“

„Co tedy musí udělat, aby se vyhnul porážce?“

„Musí udělat to, co udělal se strachem. Musí svou jasnost mysli překonat a používat ji jen k tomu, aby viděl. Musí trpělivě čekat a vážit pečlivě každý další krok. Musí si uvědomit, že jeho jasnost je zrádná. A pak přijde okamžik, kdy pochopí, že jeho jasnost mysli je jenom bod před jeho očima. Tím překoná druhého nepřítele a dosáhne stavu, kdy mu už nikdy nic nemůže ublížit. A to už nebude omyl. Nebude to jen bod před jeho očima. Bude to skutečná moc.“

„Pozná, že moc, o kterou celou dobu usiloval, je konečně jeho. Může dělat, co chce. Jeho spojenec ho poslouchá. Jeho přání je zákonem. Vidí vše, co ho obklopuje. Ale zároveň potká svého třetího nepřítele - moc.“

„Moc je nejsilnější ze všech čtyř nepřátel. A přirozeně nejjednodušší věc je jí podlehnout. Vlastně ten člověk už je skutečně neporazitelný. Jen rozkazuje. Začal tím, že riskoval, a končí tím, že tvoří zákony, protože je pán.“

„Člověk v tomto třetím stadiu jen stěží pozná, že podléhá třetímu nepříteli. A najednou, aniž by si toho všimnul, prohraje celou bitvu. Jeho nepřítel ho změní v krutého a svévolného člověka.“

„Ztratí svou moc?“

„Ne. Už nikdy neztratí ani jasnost mysli, ani moc.“

„A čím se bude lišit od vědoucího člověka?“

„Člověk, který podlehne moci, umře, aniž by se naučil s ní zacházet. Moc se stane jenom břímě jeho osudu. Takový člověk neovládá sám sebe a nepozná, kdy a jak moc použít.“

„Je porážka od kteréhokoliv nepřítele konečná?“

„Samozřejmě, že je konečná. Jakmile jeden z nepřátel člověka ovládne, nedá se už nic dělat.“

„Není možné, aby člověk pochopil, že ho ovládla moc a změnil své chování?“

„Ne. Jakmile člověk podlehne, je konec.“

„Ale co když ho moc jen na chvíli oslepí a on ji pak odmítne?“

„To znamená, že boj stále pokračuje. To znamená, že se ještě stále pokouší stát se vědoucím člověkem. Člověk je poražen až tehdy, když se vzdá všech pokusů a opustí sám sebe.“

„Ale může se pak stát, že člověk podléhá strachu léta a nakonec ho překoná?“

„Ne, tak to není. Jestliže boj se strachem vzdá, už nikdy ho neporazí, protože se lekl učení a už to nikdy nezkusí znovu. Ale jestliže se, by? se strachem, bude po léta učit, nakonec ho překoná, protože se nikdy doopravdy nevzdal.“

„A jak může člověk porazit třetího nepřítele, done Juane?“

„Musí moci vědomě vzdorovat. Musí pochopit, že moc, kterou zdánlivě získal, není ve skutečnosti jeho. Musí být neustále pozorný a velice opatrně, ale s plnou sebedůvěrou, používat všechno, co se dosud naučil. Jestliže pochopí, že jasnost mysli a moc jsou jen další chyby a zůstane pánem sebe sama, dosáhne bodu, kdy bude mít vše pod kontrolou. A pak už bude vědět, kdy a jak moc použít. A tak porazí třetího z nepřátel.“

„Člověk se tak ocitne na konci své cesty za poznáním a téměř bez jakéhokoliv varování se ocitne tváří v tvář poslednímu nepříteli - a tím je stáří. Tento nepřítel je ze všech čtyř nejkrutější. Není možné ho úplné porazit, je pouze možné s ním bojovat.“

„To je čas, kdy už člověk nemá žádný strach ani netrpělivou jasnost mysli - čas, kdy veškerá moc je pod jeho kontrolou, ale také čas, kdy pocítí neodbytnou touhu si odpočinout. Jestliže podlehne této touze, ulehne a zapomene, jestli se ponoří do únavy, ztratí poslední boj. Jeho poslední nepřítel ho promění ve slabého starého člověka. Jeho touha stáhnout se překoná jeho jasnost mysli, jeho moc a jeho vědění.“

„Ale jestliže člověk setřese únavu a dál žije svůj osud, pak má právo na to, aby byl nazýván vědoucím. I kdyby svého posledního a neporazitelného nepřítele překonal jen na okamžik. Ten jediný okamžik jasnosti mysli, moci a poznání stojí za to.“


<a target='_blank'href="http://zeme.mysteria.cz/view.php?cisloclanku=2004121301">http://zeme.mysteria.cz/view.php?cisloclanku=2004121301</a>