Sepsala jsem dlouhatánský text o bio-zemědělství, tak snad ti, Katko, nebude vadit, když ti ho sem přidám.

Srovnání konvenčního zemědělství a bio-zemědělství

Konvenční zemědělství

Základním rysem konvenčního zemědělství je, že je brán maximální ohled na kvantitu a minimální (s ohledem na prodejnost) na kvalitu. Pěstuje se omezený počet druhů plodin ve formě monokultur na velkých plochách. Zvířata se chovají v maximálním množství na minimálním prostoru. Proto pro něj vznikl nový název "intenzivní zemědělství" - intenzivně čerpá z přírody vše zužitkovatelné, lépe řečeno zpeněžitelné.

Ekologické hledisko

Krajina je "srovnávaná" - mýtí se meze, lesíky, zasypávají se rybníčky, tůně a potoky (meliorace). Tím se za prvé ničí rozmanitost ekosystémů v krajině a bere životní prostor mnoha živočišným i rostlinným druhům a to je ekologické neštěstí. Za druhé, srovnaná krajina osetá zemědělskými plodinami, navíc udusaná těžkými stroji, není schopna zadržet deš?ovou vodu. Vodu totiž zadrží jedině celistvý drn, který původně obklopoval malá políčka. Deš?ová voda tak splachuje vrchní úrodnou vrstvu půdy (tímto je ohroženo 42% zemědělské půdy v ČR, předpokládám, že na Slovensku to bude podobné) a v podobě bahna se nalije do řek - znečiš?uje - a velmi často, jak jsme svědky, jí koryta řek nestačí - vznikají povodně (do určité míry se řeky mohou rozvodnit i za normálních podmínek, ale konvenční zemědělství jednoznačně riziko povodní zvyšuje). To máme další tři ekologická neštěstí.
V onom bahnu spláchnutém do řek je ale ještě něco nehezkého navíc - syntetická hnojiva a pesticidy. Fosfáty z hnojiv (a mimochodem taky z pracích prášků) jsou důvodem, proč se u nás na většině míst nedá koupat - tvoří neprodyšnou vrstvu na hladině řek a rybníků, voda se přehřívá a dusí. Ideální pro řasy a smrtonosné pro ostatní život. V Holandsku je v tomhle ohledu situace přímo kritická vinou květinářského průmyslu. Syntetická hnojiva navíc narušují rovnováhu půdy a v podstatě ji mění na neživý beton (přirozeně úrodná půda se vyznačuje obsahem rozličných půdních organismů - živostí. Tyto organismy umělá hnojiva spolu s pesticidy hubí). Vinou hluboké orby jsou navíc hnojiva zanášena do hloubky, čímž se umrtvování půdy zhoršuje. V případě pesticidů je situace taky kritická - jsou to zkrátka jedy - a užívá se jich stále větší množství (a stále jedovatějších) z důvodu kontinuální přizpůsobivosti škůdců a taky proto, že až 90% (!) použitých pesticidů je spláchnuto deštěm aniž by zasáhly svůj cíl. Tyto jedy se postupně dostávají do přírodního koloběhu a otravují oceány i spodní vody a tím i nás. Pro ilustraci, byla nalezena souvislost mezi vymíráním orla mořského a DDT - pesticidem zakázaným už v 60. letech. Tento pesticid se dostal do vod oceánu a skrz plankton do masa ryb. Je úžasné, že planktonu ani rybám DDT neublížil, orlovi mořskému, který se rybami živí ale bohužel ano.. Tenhle příklad nádherně ukazuje, jak je pro člověka příroda v její celistvosti neuchopitelná.
K tomu se váže i problematika GMO, tedy geneticky modifikovaných organismů. Genetické modifikování (dále jen GM) rostlin přináší spíš neočekávané problémy než užitek. Např. co se týče spotřeby biocidů, ta se u GM rostlin nijak nesnížila, právě naopak. Genetickým modifikováním se dnes vytváří i rostliny se sterilními semeny - při smísení genů tu vzniká nebezpečí vypuknutí globální pandemie sebevražedných rostlin! A vůbec, kdo ví, co můžeme potažmo způsobit, když se modifikované genomy volně šíří a mísí s nemodifikovanými.. GM je velmi aktuální problém. Např. v USA se běžně modifikuje - 50% americké sóji, která se prodává i u nás a na které to obvykle není nijak vyznačeno, je geneticky upravených. I bavlna se běžně modifikuje. Některé odhady tvrdí, že okolo 50% balených potravin v USA obsahuje nejméně jednu genově upravenou složku aniž by to bylo vyznačeno na obalu. Já mám jasno v tom, že přinejmenším v této době ještě nevíme tolik, abychom mohli genetické modifikování použít a vědět, že to v libovolně daleké budoucnosti nezpůsobí ekologickou katastrofu, spíš tušíme jistotu, že tím tu katastrofu způsobíme. Osobně jsem přesvědčená i o tom, že až budeme schopni vesmír ve své mysli pojmout natolik úplně (což možná půjde jen formou úcty k jeho nepojmutelnosti), nějaké genetické modifikování nás už vůbec nenapadne. Někteří lidé považují člověčí schopnost manipulovat životem za přirozené pokračování evoluce. V podstatě s tím souhlasím s dodatkem, že člověk je narozdíl od jiných tvorů řízen rozumem namísto instinktu a proto omylný. A popírat omylnost jeho jednání vůči přírodě, jež se odráží v současné ekologické krizi, snad nikdo nemůže.
Do ekologických problémů konvenčního zemědělství pak patří i znečištění prostředí velkochovy hospodářských zvířat, produkujícími obrovská množství hnoje. Ten zatěžuje prostředí koncentrací dusíku a taky obsahem zbytků umělých hormonů a antibiotik podávaných zvířatům. Taková výkrmna prasat, která ročně odchová 2,5 milionu zvířat, má více odpadu než městská oblast Los Angeles. A to je skutečně mnoho tun sraček.. Ve velkochovech v celých USA jich (tun sraček) ročně vzniká 1,4 miliardy.


Ekonomické hledisko
Pěstování rozsáhlých monokultur je jednoduše jednoduché, jaksi monoduché :). Má se to s ním ale jako se vším, co je příliš jednoduché.. Kromě dost vážných ekologických nevýhod, které jsem už uvedla, přináší i nevýhody přímo zemědělci, který monokultury praktikuje. Tou hlavní nevýhodou je, že monokultura je ideální cíl pro škůdce. V přírodě funguje zákon vzájemné výpomoci organismů. Některé rostliny rostoucí vedle sebe si navzájem odpuzují škůdce, různí ptáci i jiní živočichové se na škůdcích rostlin přímo živí. Když se ale jeden organismus izoluje od ostatních, je sám a bezbranný. Monokultura je přesně takovým izolováním. Kromě toho zemědělec své svěřence rostliny proti škůdcům ještě znevýhodňuje používáním urychlovačů růstu. Rostlina jejich vinou nemá čas vytvořit si pevnou strukturu a obsahuje mnohem víc vody a dusíku a méně "sebe", tedy sušiny a je tím pádem oslabená. Tím vzniká nutnost použití umělé ochrany a zemědělci zvolili opět tu nejjednodušší cestu - škůdce otravují pesticidy. Kromě toho, že jedovaté pesticidy nezasahují jen ty organismy, proti nimž jsou určeny, je ale prokázáno, že dokonce samotným rostlinám způsobují jistý druh šoku a ty jsou pak náchylné k plísňovým onemocněním. To se dále řeší ozařováním sklizených plodin. Ozařování však ničí některé vitamíny, mění chu?ové vlastnosti a navíc neochrání plodinu napořád. Vypadá to jako začarovaný kruh a skutečně to jím je.
Další nevýhodou monokultury je, že jednostranně vyčerpává půdu. Každá rostlina vyžaduje jiný poměr minerálů a "spolupracuje" s jinými půdními organismy. Při koncentraci jednoho druhu rostliny na velké ploše půda ztrácí rovnováhu a tu je jí nutné zpětně uměle dodat - vzniká potřeba umělého hnojení (jakýkoli zemědělec, který opakovaně užívá jednu plochu, musí nějaký způsob regenerace půdě zajistit, jak ale uvedu dále, nemusí to být zrovna chemie, tedy ta syntetická..).
Kdyby navíc existovala možnost činit každého zodpovědného za všechno, co učiní - tedy i zemědělce za všechny ekologické důsledky jejich konání - pak by se nedoplatili. Bohužel ale za ekologickou krizi není oficiálně zodpovědný nikdo, a tak, když už se nějak řeší, pak z naší kapsy (někdy i přímo - třeba v případě povodní, nebo nepřímo z našich daní).
Konvenční zemědělec vydává ročně velké sumy na chemikálie. Stejně tak potravinářské podniky (na aditiva vylepšující chu?, trvanlivost apod.). Kromě toho se utrácí za odklízení odpadu atd.. Z hlediska ekonomiky státu je to ale výhodné - hodně se utrácí - peníze se točí - ekonomika roste. A za co se peníze utrácejí, je státní kase bohužel jedno.

Zdraví
Hlavním problémem produktů konvenčního zemědělství (dále jen pkz) z pohledu zdraví, je skutečnost, že poměrně často obsahují zbytky pesticidů, což je nebezpečné zvláště pro těhotné ženy. Nejvíc se zbytky pesticidů nachází v hlávkových salátech, rajčatech, paprikách, jahodách, jablkách, citrusech a mléčných výrobcích. Zbytky pesticidů jsou toxické a spolu s dalšími chemikáliemi používanými v potravinářském průmyslu jsou spojovány se vznikem rakoviny, s hyperaktivitou a agresí u dětí, s některými druhy deprese a jinými dnes častými nemocemi. Oficiálně jsou sice všechny tyto chemikálie laboratorně testované a je přesně vypočítané množství únosné pro lidský organismus. Nikdo ale netestuje, jaký vliv na zdraví mají tyto chemikálie, když je jich víc najednou, což je běžný případ (stačí si přečíst složení některých výrobků..), nebo při dlouhodobém, třeba mnohaletém požívání. Nikdo taky netestuje odolnost vůči těmto chemikáliím u dětí, a? už narozených nebo nenarozených.
Pkz navíc obsahují zvýšené množství dusíku a vody a méně vitamínů a vlákniny vlivem umělých hnojiv. Často jsou taky plesnivé, aniž by to na nich bylo poznat (hlavně ořechy a soja).

Etika chovu hospodářských zvířat a její důsledky
Co se týče chovu hospodářských zvířat, název "živočišná výroba" je pro něj skutečně zcela padnoucí. Že způsob jejich chovu se dá přirovnat ke koncentračním táborům, to už asi každý zná, ale přesto uvedu jeden konkrétní případ celého toho procesu. Nejhorší situace je u drůbeže, protože o etice chovu drůbeže detailně nepojednává žádný zákon. (Proto je drůbeží maso tak levné!)
Takové kuře je hned po vylíhnutí vrženo na systém běžících pásů, které s ním různě házejí, převalují je, třídí a balí do beden na cestu do výkrmných hal. Tyto haly jsou obrovské, obvykle bez oken a špatně osvětlené. Kuřata jsou v nich nahuštěná na sebe a jak rostou, časem nemají ani prostor na obyčejné protažení křídel. Pokud jsou určená na maso, což je většina, žijí pouhých 40 dnů a to tak, že sedí ve svých výkalech, které nejsou za celou tu dobu ani jednou uklizeny, což jim způsobuje bolestivé popáleniny na nohou a prsou. Živí se speciální koncentrovanou stravou, která urychluje jejich růst, což má za následek, že za necelé tři týdny už kuře neunesou jeho vlastní nohy a dochází k tělesným deformacím a nadměrnému namáhání srdce. Během oněch 40 dnů mnoho kuřat poumírá - na infekce z popálenin (navzdory antibiotikům ve stravě), hlady, protože nejsou schopna se dobelhat k potravě, nebo na selhání srdce. (Zdravotní kontroly, pokud vůbec probíhají, jednoznačně probíhají nedostatečně.) Pokud by se těmto kuřatům dala možnost žít dál, většina by se nedožila své pohlavní dospělosti (v 18 týdnech). Po zhruba 40 dnech přeživší kuřata popadnou za nohu, kterou často vykloubí z kyčle, hodí je do přepravky a v pokračující namačkanosti jimi znovu lomcují na korbě náklaďáku.Tuto proceduru nepřežijí další - jen v ČR při cestě na jatka zahyne každý rok asi 100000 kuřat. Po příjezdu na jatka kuřata klidně ještě čekají několik hodin v bednách. Pak je zase "vyskladní", bolestivě pověsí za nohy, možná omráčí elektrickou koupelí hlavy, nebo taky ne, pokud je kuře moc malé, pak možná zabijí přetnutím krčních tepen, nebo taky ne, pokud čepel nepřetne obě tepny (při přetnutí pouze jedné zvíře umírá pomalu a bolestivě), a pak je hodí do horké vody pro uvolnění peří. Některá kuřata umírají až tady a to způsobem, jaký si nechci představovat.
Kromě toho, že přístup člověka k hospodářským zvířatům je naprosto nehumánní (což podle mě nutně ovlivňuje kvalitu masa, mléka a vajec a to, co si z nich vezmeme pro naše tělo a duši), plyne ze současného stavu živočišné výroby několik dalších problémů, dotýkajících se člověka, jako spotřebitele, přímo. Jde o vysokou nemocnost zvířat, plynoucí z podmínek, ve kterých žijí. Lidé si bez mrknutí oka zvykli, že syrové maso a vejce mohou obsahovat bakterie salmonely. Jedná se ale i o mnohem nebezpečnější choroby. Např. listerióza, jejíž bakterie mohou být obsaženy dokonce v mléčných výrobcích, je životně nebezpečná pro nenarozené děti (způsobuje potraty) a kojence. Nemluvě o BSE, která je podle jistých teorií způsobena tím, že krávy jsou nuceny ke kanibalismu - podává se jim masokostní moučka jejich soukmenovců, což je podle mě extrémní stres. Průmyslový zemědělec to řeší preventivním podáváním antibiotik zvířatům. To ale způsobuje další problém - na mnoho lidí v důsledku příjmu antibiotik v mase, vejcích a mléku (ruku v ruce s nadužíváním antibiotik samotných) antibiotika nepůsobí. V USA je např. infekce odolná vůči antibiotikům jedenáctou nejčastější příčinou smrti. A tak přišel pán zemědělec s dalším jednoduchým řešením - s ozařováním. Takový průměrný hamburgr může přijmout záření v dávce rovnající se milionům rentgenů hrudníku. Ale po nějakém čase maso stejně ztrácí svou ochranu a je rychle náchylné k další kontaminaci a je dokázáno, že konzumace ozářeného masa může poškodit lidskou DNA. Kromě toho, že ozařování ničí různé živiny a vitaminy a může znehodnotit chu? a vůni (což se pak často dohání umělými zlepšovači).

Sociální hledisko

Abych byla úplná, průmyslové zemědělství má pro člověka ještě jeden vážný následek. Je jím úpadek venkova. Průmyslové zemědělství potřebuje pro svou obsluhu jen velmi málo lidí, a tak je mnoho venkovanů bez práce. Mnoho z nich odchází za prací do měst a jiní dojíždějí. Vznikají tak poměstěné vesnice bez jakéhokoli propojení s okolní krajinou. A to je neštěstí.

Závěr

Průmyslové zemědělství je prostě celé úplně postavené na hlavu. Je zcela proti životu a proto zabředávající do stále větších a větších problémů, které jsou čím dál nebezpečnější pro celou biosféru planety Země. Křečovitě se snažíme vyhnout tomu momentu, kdy si budeme muset připustit, že tohle se nám prostě nepovedlo. Že snaha byla dobrá, ale že už jsme příliš uhnuli z cesty (cesty, která znamená práci, poctivost, rozum, důslednost, respekt k přirozenému průběhu věcí, zkrátka život), příliš jsme uhnuli na to, aby jsme se s přírodou nějak dohovořili. A my se s ní prostě domluvit musíme, protože jinak to nejde (pokud teda chceme přežít). My už jí ale z té dálky ani nerozumíme, co to na nás křičí. Jen matně vidíme, že spokojená dvakrát není. A nebo to ani nevidíme..
Když to rozvedu do souvislostí, to, jak se chováme k planetě, se dá chápat jako obraz toho, jak se obecně chováme k přírodě a tedy i k sobě, ke své vlastní přírodě. My si prostě nerozumíme. To je myslím základní rys dnešního člověka. Tenhle problém pro mě ale krásně popsal Rudolf Hauschka, když říká, že člověk je první tvor, který není vedený zvenčí, přímo Bohem, ale který je nadán Bohem uvnitř a teprve se učí s tím jednat.
Někteří lidé k tomu už pronikli, to jsou ti svatí, geniální a úžasní. Prostě se toho Boha v sobě přestali bát, začali žít v souladu s ním a realizovali ho. Mezi nimi jsou lidé, kteří se zamysleli i nad tím, jak si brát od planety své jídlo - nad zemědělstvím. A poté, co došli k názoru, že tak, jak je to výše popsané teda ne, postupně vymysleli, jak ano. Díky nim byl uveden v život ekologický způsob zemědělství - bio-zemědělství - které je dnes ošetřeno i zákonem. U nás, v Česku, je to zákon č. 242/2000 Sb o ekologickém zemědělství a jeho dodržování pravidelně kontroluje KEZ - kontrola ekologického zemědělství pověřená vládou ČR. Jeho produkty jsou na trhu označeny značkou BIO (popřípadě AB - francouzské apod.).

Bio-zemědělství

Bio-zemědělství se ve všech aspektech snaží v nejreálnější možné míře spolupracovat s přírodou. Jeho cílem je produkovat kvalitní plnohodnotné jídlo a to v přiměřené míře, pamatovat na udržitelnost života na Zemi, minimalizovat znečištění a odpad, respektovat přírodní systémy a cykly od půdy až po zvířata, podporovat druhovou pestrost života na Zemi.
Konkrétně - Bio-zemědělství nechává krajinu tak, jak je. Vezme si pro sebe jen ty plochy, které se mu "nabízejí" (popřípadě ty, jejichž osetím nijak neuškodí biodiverzitě v krajině) - bio-zemědělec má povinnost chránit vzácná přírodní stanoviště a přírodní útvary, třeba i druhově bohaté louky apod..
Biocidy ani umělá hnojiva se nepoužívají. Místo toho se půda udržuje živá a zdravá, čímž jsou i rostliny z ní vyrostlé mnohem odolnější. Konkrétně - jako hnojivo se používá obyčejný hnůj nebo minerály vzaté z přírody. Osevní postupy jsou vymyšlené tak, aby půda zbytečně neerodovala a nevyčerpávala se - plodiny se střídají, po sklizni se půda nenechává holá, ale sejí se rostliny, které jí dále chrání a pomáhají regeneraci. Půda se pravidelně nechává ladem.
K odpuzení škůdců se používají přirozené metody - např. některé rostliny vysazené vedle sebe si je odpuzují navzájem, využívají se přirození predátoři, jako ptáci, netopýři, brouci, pavoukovci, červi aj., popřípadě se rostliny chrání mechanicky.
V maximální možné míře jsou využívány obnovitelné zdroje, recyklace a místní zdroje.
Těžké stroje se taky používají, ale jen ty lehčí z nich jako traktory.
Nepoužívá se GM.
Se zvířaty se zachází eticky, což znamená, že je jim zajištěno pět základních práv a svobod (podle profesora J. Webstera a Britské rady pro ochranu hospodářských zvířat FAWC):
1. svoboda od žízně, hladu a podvýživy bezproblémovým přístupem k čerstvé vodě a krmivu dostačujícímu k zachování plného zdraví a síly
2. svoboda od nepohodlí poskytnutím vhodného prostředí včetně přístřeší a pohodlného místa k odpočinku
3. svoboda od bolesti, zranění a nemoci pomocí prevence nebo rychlé diagnózy a léčení
4. svoboda uskutečnit přirozené chování poskytnutím dostatečného prostoru, vhodného vybavení a společností zvířat téhož druhu
5. svoboda od strachu a úzkosti zabezpečením podmínek, jež vylučují mentální strádání.
Antibiotika se zvířatům podávají jen v nutných případech, nikoli preventivně.
Konečné bio-potraviny nejenže obsahují (až na pár výjimek jako třeba droždí) pouze bio-suroviny, ale jsou navíc vyrobeny kontrolovanými postupy. Je zakázáno používání iontových měničů, bělení, působení syntetických hormonů, ozařování, přidávání aromat, sladidel a barviv syntetického původu. Suroviny jsou obecně minimálně zpracovávány. Povinností výrobců bio-potravin je i snaha o vyloučení možnosti kontaminace nebo záměny s konvenční potravinou.

Osobně věřím, že bio-zemědělství je součástí cesty člověka ke znovuzapojení do chodu Vesmíru, ale tentokrát už ne pevným vedením shora, ale vlastním rozhodnutím plynoucím z poznání. Více informací o tomhle a podobných tématech najdete na www.pro-bio.cz, www.step.cz, www.zelenykruh.cz, www.hnutiduha.cz, www.fairtrade.cz, aj..
o sem přidám.