Čeervená Karkulka na tisíc způsobů
Bohumil Kartous

Na Britských listech vyšel nedávno velice zajímavý psychoanalytický rozbor pohádky O červené Karkulce. Autor v něm podle freudovského schématu analyzuje psychiku Karkulky jako „tichou hysterku“, jejíž cesta je jednak cestou od náboženského dogma k atheismu a ve druhé rovině je prvotním setkáním s vlastní sexualitou.

Poněkud střízlivější analýzu stejné pohádky si můžete přečíst zde. Autorem je Erich Fromm.

Většinu symboliky této pohádky lze pochopit bez obtíží. „Červená sametová čepička“ je symbolem menstruace. Malé děvče, o jehož dobrodružství slyšíme, se stalo zralou ženou a je konfrontováno se svou sexualitou.

Výstraha „nesejít z cesty“ a „nerozbít láhev“ je zřetelné varování před nebezpečím sexuality a ztrátou panenství.

Sexuální touha vlka je vyvolána pohledem na děvče a vlk se ji snaží svést tím, že jí říká: „Vidíš, Karkulko, to krásné kvítí, které tady všude roste? Proč nenatrháš babičce kytičku? Ničeho si nevšímáš, neposloucháš, jak krásně zpívají ptáci.“ Karkulka „zvedla oči“ a řídila se radou vlka a „zachází hloub do lesa“. Přitom používá význačné racionalizace: aby se sama přesvědčila, že nekoná nic nepravého, říká si, že babička bude mít z květin, které přinese, radost.

Ale toto odchýlení od přímé cesty ctnosti bude krutě potrestáno. Vlk se převleče za babičku a spolkne nevinnou Karkulku. Když utiší svou chu?, usne.

Potud se zdá, že pohádka pojednává o mravním tématu, o nebezpečí sexuality. Ale je to složitější. Jakou roli v ní hraje muž a jak je sexualita podána?

Muž je předveden jako bezohledné lstivé zvíře a pohlavní akt jako kanibalský čin, kdy muž ženu spolkne. Ženy, které muže milují a ze sexuality se těší, tento názor nesdílejí. Takový názor je výrazem hlubokého nepřátelství vůči mužům a sexualitě. Nenávist a předsudek vůči mužům vystupují na konci pohádky ještě zřetelněji. I zde – jako v babylonském mýtu – si musíme vzpomenout na to, že nadřazenost ženy spočívá ve schopnosti rodit děti.

A jak je vlk zesměšněn? Tím, že je ukázán, jak se snaží hrát roli těhotné ženy, která má ve svém těle živou bytost. Karkulka nastrká kameny, symbol neplodnosti, do jeho břicha a vlk se zhroutí a zemře. Podle primitivního zákona odplaty je čin potrestán dle zločinu: vlk je zahuben kameny, symbolem neplodnosti, čímž je zesměšněna jeho opovážlivost hrát roli těhotné ženy.

tato pohádka, jejíž hlavní postavy jsou tři ženy tří generací (myslivec v závěru je konvenční otcovskou postavou bez skutečné závažnosti), pojednává o konfliktu mezi mužem a ženou; je to příběh o triumfu žen nenavádějících muže, končící jejich vítězstvím. Je to opak mýtu o Oidipovi, kde muž z boje vychází jako vítěz.

Z knihy Mýtus, sen a rituál, Aurora, Praha, 1999

Pozn. B.K. Fromm se úplně neshoduje ani s Freudovým libidem, ani s Jungovým nevědomím, přičemž s nimi při psychoanalýze polemizuje. Fromm tvrdí, že mýtus či sen nemusí vyjadřovat pouze potlačené pudové touhy individua a že nemusí být jen projekcí archetypálních představ uložených v nevědomí. Zastává názor, že v těchto schématech lze nalézt sice potlačené touhy, představy, ambice či dojmy, jejich původcem je ovšem celé spektrum lidské duše.

Tato analýza je střízlivější v tom smyslu, že se nesnaží udělat z Karkulky za každou cenu neurotičku, která je zmítána biologickým vývojem a ztrátou víry zároveň. Tomu by odpovídal i fakt, že tato pohádka je pohádkou mnoha kultur (tedy i náboženství) a každá má svůj vztah k sexualitě na jiné úrovni. Anebo tato dichotomie vypovídá o „vymýšlení“ v psychoanalýze?:)