ZEBRY

ďakujem;)

Zeedonk, zebrass, zebronkey, zonkey, zebadonk, zenkey, zebrinny, or deebra



http://en.wikipedia.org/wiki/Zeedonk


Zorse

http://en.wikipedia.org/wiki/Zorse

http://img1.photographersdirect.com/img/15615/wm/pd514198.jpg

Zebra hybrid is cute surprise
http://news.bbc.co.uk/1/hi/sci/tech/1408717.stm

Koně v pyžamu

Zebry se spolu s ostatními koňovitými vyvíjely na Zemi více než dva miliony let (jejich první přímí předkové velcí jako pes se ovšem na Zemi objevili již před 54 miliony let) - a přežily až dodnes. Jejich výstřední zbarvení proto musí mít nějaký význam, musí jim přinášet nějaké výhody. Zvláště když si uvědomíme, že toto zbarvení se objevuje hned u tří druhů, zatímco ostatní koňovití (koně, osli, poloosli - všichni však, stejně jako zebry, patří do rodu Equus) pruhovaní nejsou. Jednotlivé druhy zeber se přitom vyvíjely zcela samostatně - svědčí o tom rozbory DNK. Příbuzenské vztahy mezi nimi jsou prakticky stejné (tedy dostatečně vzdálené) jako příbuzenské vztahy s ostatními nepruhovanými zástupci koní. Jaké výhody tedy může toto nápadné zbarvení přinášet?


Pruhy proti nepříteli

Jakou barvu má zebra?První přírodovědci si vznik pruhů vysvětlovali celkem prostě - pruhy, stejně jako např. skvrny u žiraf, se vyvinuly jako přizpůsobení životu v prostředí s ostrými přechody světla a stínu; v řídkém porostu plném slunečních skvrn by bylo jednobarevné zvíře příliš nápadné. Tato teorie se udržela poměrně dlouho, ale nová pozorování ji nepotvrdila, zebry se totiž mnohem častěji zdržují v otevřené krajině, kde se žádné světlo a stíny nestřídají.
Přesto se stáda zeber zcela v klidu popásají i na místech, kde žijí a loví jejich úhlavní nepřátelé, lvi. Jako by byly přesvědčeny, že je jejich zbarvení dokonale skrývá. Podmínkou však v tomto případě je ono stádo. Jednotlivá zebra je nesmírně nápadná - snadno viditelná a zranitelná. Naproti tomu ve skupině toto zbarvení znesnadňuje, ne-li přímo znemožňuje nepříteli rozlišit jednotlivé zvíře ve stádě a soustředit svůj útok pouze na ně. Pruhy totiž rozbíjejí celkový obrys zvířete, které se tak zdá být i větší. Jejich průběh je mimoto velice rafinovaný - uprostřed hřbetu se pruhy náhle větví do tvaru Y a opticky tak rozdělují zvíře na dvě poloviny. Pozorovatel proto může nabýt dojmu, že před sebou nemá jedno zvíře, ale dvě. Ale hlavně - kresby jednotlivých zvířat nahloučených těsně na sebe splývají a vzájemně se prolínají. Přírodovědci proto toto zvláštní zbarvení nazvali zbarvením rušivým (na rozdíl od např. zbarvení krycího či výstražného).

Řeč těla

Jakou barvu má zebra?Pruhy jako ochrana před nepřítelem nejsou všemocné - i přes jejich matoucí a rušivý vliv se zebra velmi často stane kořistí velkých šelem, nejčastěji lvů. To znamená, že tento jejich význam není jediný, pruhy musejí zebrám přinášet i nějaké další výhody. Srovnání jednotlivých zvířat ve stádě rychle prozradí, že pruhy zeber lze přirovnat např. k papilárním liniím na prstech člověka - nenajdeme v něm dvě zvířata, která by měla shodnou kresbu. Kresba tedy nepochybně slouží i k tomu, že se podle ní jednotlivá zvířata ve skupině navzájem poznávají a mohou spolu komunikovat. Pozorování tuto teorii potvrdila - zebry se vzájemně rozpoznávají zrakem a jedinci, kteří mají pruhy uspořádané nějak nezvykle, bývají ostatními zvířaty zcela přehlíženi. Podle pruhů se zebry poznávají i na dálku a v případě náhlého ohrožení usnadňuje nápadné zbarvení zvířatům roztroušeným v savaně rychlou orientaci a shluknutí se do stáda, v němž jsou mnohem bezpečnější. To by mohla být i jedna z odpovědí, proč se pruhy nevyvinuly i u jiných koní. Osli žijí především v pouštích, které jsou snadno přehledné, takže nápadné zvýrazňující barvy nepotřebují. A lesní druhy koní zase obývaly chladné oblasti a pruhy ztrácely význam kvůli pravidelnému línání.


Černý kůň s bílými pruhy, nebo naopak?

Podle tvaru , šířky a hustoty pruhů lze dobře rozlišit jednotlivé druhy zeber: zebra Grévyho; zebra horská; zebra BöhmovaJe zebra černá s bílými pruhy, nebo naopak bílá s černými pruhy? To je otázka! Na první pohled by se mohlo zdát, že její základní barva je bílá - zebra má bílé břicho a odtud se směrem ke hřbetu rozšiřují černé pruhy. Jenže různé nepravidelnosti ve zbarvení se vždy týkají bílých pruhů - někdy jsou přerušované, někdy dokonce vytvářejí jen nepravidelné skvrny na černém podkladě. Z toho je tedy zřejmé, že základní zbarvení zebry je černé s bílou kresbou. A to bílé břicho? To není nic jiného než barevné přizpůsobení - maskování v prostředí. Z větší vzdálenosti totiž pruhy splývají a zebra vypadá jako jednobarevná. Šelmy vnímají svou kořist na sluncem ozářené savaně jako tmavší skvrny. Nejsvětlejší je přitom hřbet směřující ke slunci, zatímco břicho je ve stínu. Pokud by zvíře bylo jednobarevné, břicho by se jevilo jako tmavší - šelma by tak svou kořist viděla trojrozměrně, což by jí usnadňovalo zaměření útoku. Většina zvířat má proto výrazně světlejší břicho než hřbet - šelma ho tak může vidět pouze jako dvourozměrnou skvrnu na světlém pozadí a její odhad vzdáleností je mnohem nepřesnější. To se týká i různých skvrn a pruhů - např. gepardi mají na hřbetě výraznější kresbu a skvrny hustší a větší než na břiše. A zebrám se směrem k břichu vytrácejí černé pruhy. Nebo naopak a přesněji - přibývá bílého zbarvení.


NÁVRAT KVAGY?

NÁVRAT KVAGY?Když v roce 1882 uhynula poslední zebra kvaga v zoologické zahradě v Amsterodamu, nikdo ze zaměstnanců této zoo netušil, že od tohoto okamžiku už nikdy nikdo živou kvagu nespatří. Vždy? podle jejich informací obývala tisícihlavá stáda těchto jen zpola pruhovaných zeber celou jižní Afriku. Jenže poptávka po jejich mase a neobvyklé kůži zavinila, že lovci tento druh ve volné přírodě dávno vystříleli. O více než sto let později německý preparátor Reinhold Rau přišel s nápadem vzkřísit tohoto vyhynulého živočicha. Když v sedmdesátých letech pracoval v jihoafrickém muzeu, zjistil, že jednou z nejcennějších položek jeho sbírek je kůže malého hříběte kvaggy. Tato hrubě vypreparovaná kůže byla vlastně jen vysušená, zůstaly na ní zbytky usušené svaloviny i krve. Začal proto zjiš?ovat, zda by se z těchto tkání nedaly odebrat vzorky DNK a po vzoru Jurského parku oživit tento dávno vyhubený druh. Kvagga vypadala jako kůň, ale měla na části těla pruhy jako zebra. O jaký druh tedy šlo? Odpověď na tuto otázku mohly přinést výsledky rozboru DNK a jejich srovnání s DNK dosud žijících druhů zeber v jižní Africe. Ty naznačují, že kvaga možná vůbec nebyla samostatným druhem, pouze poddruhem stepních zeber. Ačkoliv jsou tyto zebry pruhované po celém těle, jejich zbarvení obsahuje tím víc hnědého zbarvení, čím dál žijí k jihu. Není proto vyloučeno, že kvaga je nejzazším extrémem tohoto trendu a že tendence ke ztrátě pruhů a k hnědému zbarvení mají geneticky zakódované i současné zebry. Rau strávil posledních 16 let křížením stepních zeber a do chovu vybíral především jedince, kteří se zbarvením co nejvíce blížili kvagám. Doufá, že po čase získá zvířata, která ponesou převahu dominantních genů pro hnědé zbarvení kůže, a získá tím zebry vypadající jako bývalé kvagy. Ale - jak pravil jeden zoolog - jednou se může narodit člověk vypadající jako Napoleon, ale to neznamená jeho návrat.

PRUHOVANÝ SVĚT

Pruhované nejsou jen zebry, známe celou řadu jiných pruhovaných živočichů: černobílé či jinak výrazné pruhy mají na hřbetě skunkové a jim příbuzní, ale i různí mloci, žáby, hadi a mnozí další. U celé řady těchto druhů však jde o zbarvení výstražné, které má případného útočníka varovat, že živočich je nechutný nebo dokonce jedovatý.

k tomu aligatorovi

ZEBRA GRÉVYHO

Zebra Grévyho (Equus grevyi) je ze všech největší; dospělá dosahuje až 160 cm v kohoutku a její hmotnost je 300-400 kg. Má také ze všech zeber největší rozšíření; obývá křovinaté oblasti Etiopie, Somálska a jižního Súdánu. Nápadné je její husté, úzké pruhování, zřetelně vyznačené i na končetinách až po kopyta. Jen na krku jsou pruhy širší, zatímco břicho a kořen ocasu pruhování postrádají, na ostatním těle tmavá barva pruhů převládá nad světlou barvou podkladu. Grévyho zebry se také vyznačují neobyčejně dlouhými, na konci lžicovitě zaoblenými ušními boltci, nápadně připomínající boltce oslů.. Také hlas těchto zvířat není, jako u ostatních zeber, řehtání, ale známé oslí "i-ááá" se silně vyráženým, hlučným koncem. zajímavá jsou hříbata Grévyho zebry: hříva jim narůstá po celé délce hřbetu až po kořen ocasu.
Grévyho zebra byla popsána ze všech zeber nejpozději, až v roce 1882 a to podle zvířete, které zaslal habešský císař Menelik tehdejšímu francouzskému prezidentu Grévymu. Menelik tak neučinil z nějaké zoologické vášně, ale navazoval tak na tradici svých předků. Podobný dar od něho obdrželi i státníci Anglie, Itálie, Rakouska-Uherska a Německa. Několik Grévyho zeber se dostalo již koncem minulého století z Habeše do evropských zoologických zahrad i běžnou cestou - přes obchodníky se zvěří.

ZEBRY HORSKÉ

Do skupiny horských zeber (Equus zebra) řadíme Zebru obecnou (Equus zebra zebra) a Zebru Hartmannové (Equus zebra hartmanne).

ZEBRY STEPNÍ

Do skupiny stepních zeber (Equus burchelli) zahrnujeme zvířata s útlejší hlavou a kratšími boltci. Jsou rozšířeny po celé východní a jihovýchodní Africe a patří k typickým kopytníkům tohoto kontinentu. Délka těla stepní zebry se pohybuje mezi 200-220 cm, výška kohoutku 110-140 cm a hmotnost hřebce je 250-360 kg.

patří sem:
zebra Bömova (Equus burchelli böhmi)
zebra Chapmanova (Equus burchelli chapmanni)
zebra damarská (equus burchelli abtiquorum)
zebra Burchellova (Equus burchelli burchelli)

ZEBRA KVAGA

Zebru nazývanou kvaga (Equus quagga) stihl podobný osud jako zebru burchellovu - byla vyhlazena. Bylo to zvíře, které svým zbarvením činilo vyjímku mezi ostatním příbuzenstvem. Pruhy, výrazný znak u zeber, se kvagy zachovalo jen na hlavě, na krku a na přední části hřbetu; ostatní tělo bylo pokryto hnědou srstí se žlutým nádechem, nohy pak byly téměř bílé. Rozhodně nedělala kvaga na pozorovatele tak pěkný dojem jako celopruhované zebry a laik ji mohl považovat za nějakého křížence zebry a koně.
Ještě na počátku minulého století žila kvaga ve velkých stádech na stepích jižně od horního toku řeky Orange. Jihoafričtí Búrové v přesvědčení, že všechno nekřes?anské, tedy i zvířata, jim musí sloužit, bez milosti po stovkách a tisících stříleli tyto kopytníky. Maso pojídali, kůže vydělávali a nebo z nich jednoduše šili pytle na obilí. Ani rodilí Evropané nezůstali v nesmyslném vybíjení kvag pozadu. H.Lichteinstein, který doprovázel s vojskem r. 1804 guvernéra Jansena po jižní Africe, se ve svém deníku poznamenává: "Dnes jich bylo složeno víc, něž mohla naše početná společnost zkonzumovat." Není třeba pochybovat, že měl guvernér ke své ochraně prakticky celou armádu.
Na jiné hromadné ničení afrických zvířat vzpomíná Schilling; v 60. letech minulého století byl na počest vévody z Coburgu-Gothy uspořádán hon, na němž bylo zabito přes 6000 kvag, Burchellových zeber a různých antilop. Během několika desítek let zůstaly z nepřehledných stád kvag již jen trosky. Poslední kvaga ve volné přírodě byla zastřelena roku 1878; v zajetí zašla poslední 12. srpna 1883 v amsterdamské zoologické zahradě.
K úplnému vyhubení těchto zeber došlo tak rychle a neočekávaně, že zoologové nestačili ani zareagivat a pokusit se o jejich záchranu chovem v zajetí. V zoologických zahradách bylo v 70. letech minulého století těchto zvířat již málo a většinou to byly staré kusy, neschopné se rozmnožovat.
Jedinou památkou na kvagy jsou dnes tři její fotografie, devatenáct kůží a několik lebek, chované jako ohromná vzácnost v největších světových muzeích.