Naivně jsem si představovala, že od této chvíle kdykoli, kdy to přijde jsem ready mít děti. Představa porodu mě fascinuje, takovej ten přirozenej porod v totální extázi, řvoucí, hekající, propojenej.. A pak to bytí s dítětem, dovolit další duši hledat svůj úkol tady na Zemi, ukázat Svět, dát Lásku a volnost a prostě všechno, co bych uměla dát..
Ve skutečnosti mám ale hrůzu z toho mít děti. Mám ALERGII na děti, bez ohledu na to, jakej mám k jejich světu respekt.. Mám odpor k tomu starat se o někoho dalšího než o sebe. Protože sama jsem ještě dítě. Jsem malý řvoucí ukřivděný mimino, co touží po mámině prsu, který se mi vlastně časem zhnusilo, protože bylo studený a nesmělý. Toužím po vřelým, láskyplným prsu, které se mi vydá beze studu a s něhou a bude radostně a svobodně poskytovat svoje mlíko a lásku a intimitu.. Mami, ty jsi byla ještě dítě, které samo potřebovalo se k mámě přivinout, když jsi se mi pokoušela dát svý mateřství. Byla to jen tvoje touha po té nesexuální intimitě, která ti chyběla. K tátovi jsi intimitu necítila. A teď se probouzíš.
Tvůj táta ti musel hrozně chybět, najednou tu bylo podivné prázdné místo, které tě studilo a bolelo. Otevřely se dveře do temnoty, do smrti a on odešel a srdce tvé maminky odešlo s ním. A ty jsi zůstala sama. Opuštěná pětiletá holčička a svět byl studené nehostinné místo, se kterým se musíš poprat. Dostala jsi strach, že jsi bylá příliš drzá a troufalá a odehnala jsi tatínka. Něco jsi udělala špatně, jinak by přece zůstal. A tak teď se musíš ze všech sil snažit být co nehodnější holčička, abys zase získala lásku maminky a aby taky neodešla. A abys vůbec mohla cítit, že smíš žít..
A moje prsa jsou stejně studený, přestože mám touhu otevřít svoje srdce a dát ho. Dát ho sobě, dát ho světu, dát ho muži a vydat se s ním na cestu. Vyjasněně, rozhodně. A přijmout jeho dary a s proudem života porodit nám dě?átka a zahrnout je vřelostí, moudrostí, láskou.. aby tentokrát věděly, že svět je krásné místo, kde se mohou otevřít a smát se a projevit celou krásu svojí bytosti. A kde je pro ně bezpečí a kde máma a táta jsou dva pevné body ve vesmíru, které pak navždy najdou ve svém srdci při své odvážné cestě životem..
S dětma je to tak. Dáte mu všechno, co máte. Ale vděk nečekejte. To první, co dostanete, bude patetická výčitka, co všechno jste mu nedali. Přijměte to jako dar - to dítě vám ukazuje vaše hranice. No a až teprv spoustu let po tom, co to do vás to vaše dítě neobratně a neujasněně šije, když si uvědomí, že to, co tady slejzáme, je větší kalibr než mount Everest a že ty generace před ním už ušly pěknej kus cesty, přestože k vrcholu ještě dost zbejvá.. A když si uvědomí, že cesta dál už je na něm a ne na rodičích.. pak si to dítě může pozitivně uvědomit, co všechno jste mu dali..
Díky, mami. A tati. Vy jste moje dva pevný body ve vesmíru. Tak to prostě je.