Současná společnost se nalézá v krizi, která může skončit katastrofou, jestliže v sobě lidé nenaleznou dostatek sil k tomu, aby změnili své myšlení a podívali se pravdě zpříma do očí. Hovořím-li o katastrofě, nemám na mysli novinovou zprávu, kterou si přečteme při odpolední kávě v novinách, nýbrž hrozivou skutečnost, týkající se nás všech. Na vlastní kůži bychom zakusili její bolestné důsledky. Možná, v případě že bychom přežili. Člověk si totiž při své cestě za pokrokem zhotovil také prostředky pro svou destrukci. Fyzické přežití lidstva tedy závisí na jeho radikální změně!

Proč se člověk dostal na tuto zrádnou cestu? Nikdo snad nebude pochybovat o tom, že to byla touha mít, hromadit, kořistit a vládnout. Lze snadno spatřit, jak se člověk s jejím nárůstem stává čím dál větším ubožákem. Odkud ale tato touha pramení? Získalo ji lidstvo do vínku při svém vzniku? Nebo jsou to neblahé důkazy toho, že většina našich útrap je také naším vlastním dílem?

Touto otázkou se ve svém díle zabývá Jean Jacques Rousseau. Kořen nesnází společnosti vidí především v oblasti společenského vývoje. Ve svém spise nazvaném O původu nerovnosti mezi lidmi hovoří o přírodním stavu, ve kterém se lidé dříve nacházeli. Jednoho dne však nastal velký zlom. Přišel člověk a přisvojil si to, co patří všem: půdu. Protože nikdo nic nenamítal, stal se jejím vlastníkem. To mu dalo sílu k tomu, aby si podrobil hladový zbytek lidí, kteří pro svou záchranu udělají cokoliv. Rousseau říká, že vlastnictví zotročuje člověka. "Lidé se rodí svobodní, ale všude jsou okovy!" K podobnému závěru dochází i Erich Fromm. Důsledky vlastnictví a konzumentství jsou pro něj ještě závažnější: nezotročují nás pouze lidé, zotročuje nás také naše touha vlastnit, mít, ovládat. Stáváme se služebníky svého majetku.

Toto zotročení si člověk začíná uvědomovat. Fromm však říká, že "pouhé uvědomění bez praktických důsledků zůstává neúčinné." (2, s. 131) Zdůrazňuje, že člověk nesmí zůstat u tohoto, že si uvědomí své zotročení majetkem, nýbrž se musí přičinit o svoji nejniternější změnu. Změnu svého myšlení, chování, o změnu chápání podstaty svého bytí, své existence. Pouze tak může být naše společnost vysvobozena. Má pravdu. Většina z nás si uvědomuje reálné důsledky našich každodenních rozhodnutí, konání a myšlení. Víme také, kudy vede cesta k nápravě. Ne vždy a všude, ale mlhavá cesta se před námi vždy alespoň náznaky rýsuje. Člověk však není schopen vstát ze své vyhřáté pohovky a jít. Raději zůstane tam kde je a bude v teple svého domova čekat na svůj blížící se konec. Ano. Lidé nejsou schopni aktivity ke změně. Neradi se vzdávají svých výhod a pohodlí pro nejisté zítřky. A zde je možnost pro nás, pro učitele. Působit na nové generace tak, aby nebyly pasivní jako generace dřívější. Aby si uvědomily důsledky svého chování, aby uviděly chyby svých rodičů, které musí napravit. Jak můžeme my pozitivně působit na druhé, když sami nejsme schopni radikální změny svého myšlení? Je to bludný kruh, ze kterého se musíme dostat. Možná, že nám v tom pomůže právě Frommovo dílo.

Mladí lidé se nejspíš ohradí, že je žádný majetek nezotročuje, protože nic nemají. Na tuto námitku je však jednoduchá odpověď. Nevytváříme si vlastnický poměr pouze k věcem kolem nás. Ale i k přírodě, ke svým blízkým, k nám samotným, k tomu co známe, co milujeme. Vlastnit můžeme dokonce i vzpomínky, sny, víru. "Konzumní postoj by nejraději spolkl celý svět. Konzument je věčný kojenec, který křičí po láhvi." (2, s. 29) Průmyslová společnost se snaží v lidech vyvolat potřebu či touhu mít stále více a více nových, lepších a modernějších věcí. Obrací se především na mladou generaci a nenápadně v ní buduje rovnici: já jsem = co mám a co konzumuji.

"Že jsem egoistou, se netýká jen mého chování, ale i mého charakteru. To znamená, že chci všechno pro sebe. Že mi působí potěšení vlastnit a ne se dělit. Že se musím stávat stále hrabivějším, protože mým cílem je vlastnění. Jsem tím víc, čím víc mám. Tedy musím chovat nepřátelské city vůči druhým: ke svým zákazníkům, které chci podvádět, ke svým konkurentům, které chci zničit, ke svým dělníkům, které chci vykořis?ovat. Nemohu být nikdy uspokojen, protože má přání nikdy nekončí: musím závidět těm, kdo mají více a bát se těch, kdo mají méně. Všechny tyto pocity však musím potlačovat, abych se jevil sobě (ostatním stejně jako sobě) usměvavým, racionálním, poctivým, laskavým člověkem, takovým jakým se každému předstírám být." (2, s. 12)

Co však tuto průmyslovou společnost vede k tomu, že mění chování a myšlení lidí těmi nejzákeřnějšími způsoby? Je to ta samá rovnice: kdo nic nemá, není ničím. Systém, na němž je naše průmyslová společnost založena, pěstuje u lidí tyto vlastnosti: egoismus, sobectví a hamižnost. Ty mu totiž umožňují větší zisk, sílu a moc na trhu. Jakmile tyto vlastnosti lidé získají, má systém (ekonomika, stát, úřady, podniky, firmy, nadnárodní koncerny, nákupní centra, hypermarkety, obchodníci i jednotlivci) vyhráno.

Ve svých myšlenkách jsem se dostal příliš daleko, aniž bych se zabýval příčinou tohoto stavu.

Jak píše J. J. Rousseau, žili lidé dříve ve stavu přírodním. Neměli ani domy, ani chýše, ani jakékoli vlastnictví. Všichni si byli rovni, nikdo se nepovyšoval nad druhého. Divoch měl ve svém pudu všechno, co potřeboval k životu v přírodě. To jej odlišovalo od dnešního člověka, nebo? k životu ve společnosti je třeba zejména dostatečně vyvinutého rozumu. Rousseau dospívá tedy k závěru, že původ nerovnosti mezi lidmi neexistuje odjakživa. Příčinu nerovnosti mezi lidmi vidí jednak v majetku, jednak ve vzájemné závislosti jednoho člověka na jiném. Tato závislost je podle jeho mínění způsobena rozvojem dělby práce, civilizací. "... pokud se lidé věnovali jen takové práci, kterou mohli dělat sami, a umění, k němuž nebylo zapotřebí součinnosti mnoha rukou, žili volní, zdraví, dobří a š?astní, jak jen mohli být podle své povahy, a zahrávali si mezi sebou něžností nezávislého styku. Ve chvíli, kdy jeden člověk potřeboval pomoci druhého, kdy zpozoroval, že je užitečné, aby jeden měl zásoby pro dva, však rovnost zmizela. Zavedlo se vlastnictví, práce se stala nezbytnou a hluboké lesy se měnily v líbezná pole, která bylo třeba zavlažovat lidským potem a na nichž brzo pozorujeme klíčit otroctví a bídu, vzrůstající úměrně s chudobou." (3, s. 96)

V přírodním stavu spatřuje Rousseau vzor a ideál společnosti, ke kterému bychom se měli opět navrátit. S tímto názorem nemohu souhlasit. Člověk je tvor, žijící mezi lidmi. Bez jejich pomoci by již nebyl schopen nejenom přežít, ale ani žít. To je jedním z důvodů, proč se člověk nemůže navrátit do svého původního přirozeného stavu. Moje kritika má však jiný důvod. Člověk nemůže kráčet zpět, proti proudu času. Jestliže jsme již dosáhli určitého stupně vývoje, musíme se s jeho důsledky také racionálně vypořádat. Jakmile jsme jednou slezli ze stromů, nemůžeme na ně znovu vylézt!

Je třeba si uvědomit jeden fakt. V přírodním stavu neexistoval pokrok, protože vše co člověk během svého života objevil s jeho smrtí také zaniklo, poněvadž žil osamocen, odkázán sám na sebe. Neměl komu své zkušenosti předat. Teprve okamžikem, kdy vylézá ze své jeskyně a začíná žít pohromadě se svým druhem se způsob jeho života mění. Člověk se začíná vyvíjet.

K radikální změně dochází s objevem vlastnictví. "Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému." (3, s. 88)

Jsou to slova velice známá a často citovaná. Charakterizují význam vzniku soukromého vlastnictví, nového druhu práva, rozdílného od toho, které bylo výsledkem přirozeného zákona. Jeho důsledkem je vznik nerovnosti mezi lidmi, nesvobody. Půda je zdrojem obživy pro jedny a zdrojem bohatství a moci pro druhé. Jestliže je rozdělena mezi malou skupinku lidí, z čeho bude žít zbytek lidí? Tito lidé jsou existenčně odkázáni na pseudovlastníky půdy, kteří je mohou nasytit. Proč by to však tito dělali? Poněvadž lidé, kteří chtějí přežít jsou ochotni dát za svůj život cokoli. Třeba i svoji svobodu. Jsou ochotni dokonce zaprodat i svobodu svých, ještě nenarozených dětí. Zde narážíme na kritiku J. J. Rousseaua, který říká o dětech, že "... svoboda je dar, který mají od přírody jako lidskou vlastnost, a jejich rodiče nemají žádné právo svobody je zbavit. Aby se tedy ustavilo otroctví, bylo třeba změnit a znásilnit přírodu, aby se toto právo stalo věčným. Právníci, kteří vážně prohlásili, že dítě otroka se rodí jako otrok, rozhodli jinými slovy, že člověk se nerodí jako člověk." S těmito slovy nemohu jinak než souhlasit.

Ze svobodných lidí se stávají otroci. Jenom proto, že přišel někdo, kdo si ukradl něco, co patřilo všem. A oni, z mě neznámých důvodů, stáli a mlčky přihlíželi jeho konání. Kdyby se vzbouřili, dali najevo svoji nevoli, mohli by dále žít svobodně. Nestalo se tak, musíme nést následky.

Existuje i druhá varianta řešení tohoto problému. Hladoví lidé, mající již jen svůj holý život jsou za něj ochotni bojovat. Oni již nemají co ztratit. Vytrhají tedy všechny kůly a když se bude vlastník bránit, tak jej zabijí. Z toho vznikly mezinárodní války, boje, vraždy, odplaty, které rozechvívaly přírodu a urážely rozum. "Zvláště bohatí jistě brzo pocítili, jak je pro ně nevýhodná stálá válka, na niž dopláceli jen oni sami, nebo? i když riziko života v ní bylo společné, bylo riziko majetku individuální. Ostatně a? dávali svému uchvatitelství jakýkoli nátěr, jasně cítili, že jejich jmění bylo získáno jen právem nejistým a nesprávným, že je nabyli mocí a že jim ho může moc zase odejmout, aniž by měli právo si stěžovat." (3, s. 101) Bohatí však byli záludnější než se zdáli a vytvořili stát. Jak to udělali? Zeptejte se Rousseaua!

Své pojednání O původu nerovnosti mezi lidmi uzavírá J. J. Rousseau následujícími slovy: "Z tohoto výkladu plyne, že nerovnost, která v přírodním stavu takřka neexistuje, získává svou sílu a vzrůst svého vývoje z našich schopností a z pokroku lidského ducha a stává se pevnou a zákonitou zřízením vlastnictví a zákonů ... Je zřejmě proti zákonům přírody, a? to definujeme jakkoli, aby dítě poroučelo starci, aby hlupák vedl člověka moudrého a aby hrstka lidí oplývala nadbytkem, zatímco množství hladových se nedostává nejnutnějšího." (3. s. 120)

Rousseau ve svém díle nikde neútočí proti soukromému vlastnictví, proti majetku, nýbrž pouze proti jeho hromadění.

I po 250 letech je problematika vlastnictví stále aktuální. Ve své knize Mít nebo Být? se ji snaží postihnout a řešit německý psycholog, sociolog a filosof Erich Fromm. Jak jsem se již dříve zmínil, jeho pojetí vlastnění je pojímáno z jiného zorného úhlu nežli u Jeana J. Rousseaua. Jestliže vlastník u Rousseaua zotročuje ostatní lidi, tak u Fromma se vlastník stává sám otrokem svých věcí. Majetek, touha po hromadění a vlastnictví není již pouze prostředkem k ovládání, nýbrž ono samo začíná člověka ovládat, působit na jeho osobnost.

Touha po vlastnění je v průmyslové společnosti podporována masivní a agresivní reklamou, která v člověku tuto potřebu vyvolává. Není to však pouze reklama, která působí na člověka. Jsou to i ostatní lidé, kteří kouzlu toho, že něco mají naprosto propadli a uvěřili tomu, že toto je smyslem jejich života. Jejich existence se zredukovala na honbu za ziskem, mocí a soukromým vlastnictvím. Proč se ale stali vzorem pro miliony dalších lidí? Protože jim ostatní uvěřili, že jsou lepší než oni, stejně jako uvěřili člověku, který jim ukradl půdu.

"Velký příslib neomezeného pokroku - naděje na ovládnutí přírody, na materiální nadbytek, na co nejvyšší štěstí co největšího počtu lidí a na neomezenou osobní svobodu - to byly vyhlídky, které udržovaly naděje a víru generací od počátku průmyslového věku. Je jisté, že naše civilizace začala, když se lidstvo ujalo aktivní kontroly nad přírodou. Ale kontrola zůstala omezena až do příchodu průmyslového věku. S průmyslovým pokrokem, od nahrazení živočišné a lidské energie mechanickou a nukleární k nahrazení lidského rozumu počítačem, můžeme mít pocit, že jsme na cestě k neomezené produkci a tedy k neomezené spotřebě. Že technika nás učiní všemohoucími, že věda nás učiní vševědoucími. Chtěli jsme se na této své cestě stát bohy, nejvyššími bytostmi, které mohou vytvořit druhý svět a zacházet s přírodním bohatstvím jenom jako s materiálem pro stavbu svého nového výtvoru." (2, s. 9)

Erich Fromm rozlišuje modus bytí a modus vlastnění. Bytí a vlastnění jsou pro něj dvě protikladné kategorie, "způsoby prožívání, respektive síly, které určují rozdíly mezi charaktery jednotlivců i mezi různými typy společenského charakteru". (2, s. 20)
V západní průmyslové společnosti převládá vlastnická orientace, v níž dominantním tématem života je lačnost po penězích, slávě a moci. O modu bytí hovoří: "Bytím rozumím takový způsob existence, v němž nic nemáme, po ničem nebažíme, ale jsme naplněni radostí, užíváme svých schopností tvořivě a jsme zajedno se světem." (2, s. 23)

Člověk by měl směřovat k bytí. Sám se snaží naznačit některé cesty, kterými by se měla společnost ubírat. Ve třetím dílu knihy Mít nebo být? hovoří o založení nové společnosti, o nové vědě o člověku. Pro nás je však důležitější pochopit důvod jeho kritiky existenčního způsobu vlastnění.

"Výraz mám něco vyjadřuje vztah mezi subjektem (já, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona) a objektem O. Tím se rozumí, že subjekt a objekt jsou trvalé. Existuje však trvalý subjekt? Nebo Objekt? Zemřu. Mohu ztratit svou sociální pozici, která mi zaručuje něco mít. Objekt také není trvalý: může být zničen, může být ztracen nebo pozbude svou hodnotu. Mluvit o tom, že mám něco natrvalo, spočívá v iluzi trvalé a nezničitelné substance. Když se mi zdá, že něco mám, ve skutečnosti nemám nic, protože moje vlastnění, ovládání, kontrolování předmětu je pouze pomíjivým momentem životní procesu.

V konečné analýze výpověď Já (subjekt) mám O (objekt) vyjadřuje mé určení prostřednictvím mého vlastnění O. Subjekt není já sám, ale já jsem, co mám. Moje vlastnictví zakládá mne a moji identitu. Smysl výpovědi - já jsem já - je tento: já jsem já proto, že já mám X. X = všechny přirozené objekty a osoby, k nimž mám vztah díky své moci ovládat je a trvale si je přivlastňovat." (2, s. 63 -64)

Podle mého soudu se jedná o dostatečnou kritiku modu MÍT. Člověk, jehož smyslem života je vlastnictví věcí, lidí, sociální pozice, ve skutečnosti nic nemá, protože nic, ani on, není trvalé. Jedná se pouze o zdání, klam či fikci. Jestliže si tedy někdo za smysl svého života vytkne něco nereálného, není to zmařený čas? Ano, je. Vše lze ukázat na jednoduchém případě. Fromm náš věk nazývá "věkem automobilů". Automobil se stal symbolem úspěchu, moci, prestiže. Ve státech rozvojových se stal symbolem štěstí. Je však automobil životní nutností? Je, ale pouze pro malý počet lidí, kteří jsou na něm existenčně závislí. Pro většinu lidí je auto zpestřením jejich nudného života. Při jeho nákupu prožívají pocit vzrušení. To však opadá okamžikem, kdy na silnici uvidí nový model. Fromm tento stav vysvětluje odosobněním ve vlastníkově vztahu k vozu. "Vůz není konkrétní objekt, do něhož je vlastník zamilovaný, ale symbol jeho postavení, rozšíření moci - tvůrce jeho já. Tím, že získal auto a má je, majitel současně získal nový kousek svého já." (2, s. 60) V okamžiku, kdy se objeví na trhu vůz lepší, dokonalejší, krásnější a dražší, vlastníkovo já ztrácí původní hodnotu, kterou mu dříve "dokonalý" automobil zajiš?oval. Jakoby se devalvovalo jeho já. To ho pudí k tomu, aby stále nové auto vyměnil za nové. Tím se stane lepším, dokonalejším, žádanějším, mocnějším. Tak se dostává do bludného kruhu, kde se stává otrokem neustále se vyvíjejícího trhu. S každou novou věcí ji musí nutně chtít, aby jeho postavení neutrpělo nežádoucí újmu.

Jeho touha mít však nezůstává u vlastnictví automobilu. Člověk jako věčný kojenec chce stále více a více. Lidská touha MÍT je nevyčerpatelná. Není to již pouze auto, dům, peníze, moc a sláva po čem člověk touží. Chce více. On je pánem a vládcem přírody. Chce vlastnit druhé lidi, chce vlastnit všechny lidi. Chce mít celý stát. Ne, celý svět!


_______________________________________________________

"Chamtivost a mír se navzájem vylučují." (2, s. 13)
_______________________________________________________


Smyslem života není vlastnictví. Důkazem je přirozený stav, ze kterého průmyslový člověk vzešel, a v němž soukromé vlastnictví neexistovalo. Vývoj člověka však došel tak daleko, že si začal zpočátku přisvojovat věci, které patřili všem. Vývoj lidstva šel však dál a člověk začal s ostatními lidmi bojovat, aby získal více a více věcí. To se však obrátilo proti němu a on sám se stal obětí svého vlastnění. Většině lidí připadne vlastnictví jako něco přirozeného. Nevidí, že je jejich vlastním dílem. Myslím si, že je to třeba mladým lidem, zmítaným tlakem společnosti, ukázat. Musí být schopni racionální volby mezi modem MÍT a BÝT. Lépe by se jim rozhodovalo, kdyby se myšlení celé společnosti změnilo a měli tak určitý vzor, hodný následování. Toho však nelze v krátkém časovém úseku dosáhnout. Proto je na nových generacích, aby tuto změnu k záchraně uskutečnily. To jim umožní pouze dostatečné množství informací. Ale kdo jim je má poskytnout? Generace starší, které žijí v "jiném světě"? Ano. I mezi těmito lidmi se vyskytují ti, kteří zhoubné účinky vlastnického způsobu myšlení rozpoznali.



Jaké závěry bych mohl z mé práce sdělit svým žákům? Co by jim mohlo pomoci při jejich vnímání světa? Jaké poselství bych sdělil druhým lidem?


- Žít se dá i bez majetku!

- Nikdo nemá právo přisvojovat si něco, co patří všem, celému lidstvu. Nikdo nemá také právo tyto hodnoty ničit!

- Jakmile zjistíte, že toto pravidlo chce někdo porušit, dejte hlasitě najevo svůj nesouhlas a odhodlání svoje právo hájit!

- Naučte se rozpoznat, když se snaží kdokoliv manipulovat s vašim myšlením. Naučte se této manipulaci účinně bránit!

- Každá změna si žádá aktivitu subjektu, ale také oběti!

- Pro pozitivní změnu svého života musíte změnit svůj praktický život a ve shodě s tím změnit i svůj charakter. "Jistotu, pocit totožnosti a důvěru zakládat na víře ve vlastní já, kdo jsem, na potřebě vztahu, zájmu, lásky, solidarity s okolním světem, místo žádostivosti mít, vlastnit, ovládat svět a tím se stávat otrokem vlastního majetku." (2, s. 131 - 132)

- Člověk nemusí mít výčitky svědomí z toho, že něco vlastní, jestliže vlastnictví není smyslem jeho života.

- Majetek není synonymem pro nadřazenost.

- To co člověk má, ho nečiní lepším.

- Člověk se musí naučit mít rád sám sebe, ale i vše co jej obklopuje.

- Věřte ve své schopnosti!

- Je důležité mít svůj vlastní názor a možnost jej také změnit.


Frommova kniha Mít nebo být? odhaluje negativní důsledky orientace člověka na vlastnictví. Pojmenovává problém současné civilizace a podává také návrhy jeho řešení. Ty však nejsou podávány taxativně. Cesta od modu vlastnění k modu bytí je nám ukázána pouze v hrubých nárysech, což umožňuje čtenáři vytvořit si cesty vlastní, neotřelé a originální. Čtenář, který očekával několik stručných rad jak tento problém vyřešit, bude nejspíše zklamán. Nejdůležitější otázku: jak změnit své myšlení, si musí každý z nás zodpovědět sám. A tak je to správně. Žádný člověk ji totiž neumí zodpovědět lépe než my sami!

Myslím si, že v naší společnosti touha po vlastnění není zakořeněna tak silně, jak si myslí Erich Fromm. Největší hrozbu spatřuji ve snahách mamutích nadnárodních koncernů, které si záměrně pěstují člověka orientovaného na spotřebu. Využívají k tomu prostředku nejnebezpečnějšího: masmédií. Ty umožňují vymývání mozků spotřebitelů a znesnadňují tak zrod nové společnosti.

A co mi přinesla obě díla? Pochybnost. Začal jsem pochybovat o sobě samém, o svém přístupu ke svému životu. Zjistil jsem, že ani já jsem se neubránil tlaku společnosti a stal se ze mě téměř ideální konzument. Stojím na začátku dlouhé cesty, na jejímž konci stojí nový člověk. Nevím jen, zdali jsem již připraven vykročit.




Použitá literatura


1. Fromm, E.: Umění být. Naše vojsko. 1. vydání. Praha 1994. 128 s.
2. Fromm, E.: Mít nebo být? Naše vojsko. 1. vydání. Praha 1992. 176 s.
3. Rousseau, J. J.: Rozpravy. Nakladatelství Svoboda. 1. vydání. Praha 1978. 285 s.


prosinec 1999